Odpadlíci?

Obrazem

Nejprve jsem se jich trochu bál, přece jen jsem se k nim dostal v době útoků islamistických radikálů. Moje obavy však nebyly namístě. Přívržence súfismu jsem fotografoval na Balkáně — v Kosovu, v Bosně a Makedonii. Súfismus je mystický směr islámu spojený se zvláštními rituály. A třeba pro Islámský stát jsou odpadlíky od víry, které je správné zabíjet.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Sluha sleduje dohořívající cigaretu šejka a ve chvíli, kdy ji uhasí, vyráží v uctivém předklonu vyměnit popelník. Zpátky opatrně couvá – k šejkovi, jenž má v súfismu pozici jakéhosi duchovního vůdce a učitele, se nikdo nesmí obrátit zády. Šejk Abidin Shehu sedí na své židli nápadně připomínající trůn. Kolem jsou v pohodlných křeslech rozvaleni další šejkové z Rahoveci a Prištiny. Přijeli na oslavu svátku Ašúra, kterým si někteří muslimové připomínají smrt imáma Husajna – vnuka proroka Mohameda v bitvě u irácké Karbaly. Několik desítek ostatních mužů sedí na zemi na měkkých kobercích a nábožně poslouchají, o čem si šejkové povídají. 

Zdi jsou posety kaligrafiemi v drahých rámech, velká místnost překypuje orientálním luxusem. Celý výjev mi nějak připomíná audienci u sultána z Pohádek tisíce a jedné noci. Ale nenechme se mýlit – nacházíme se v centru kosovského Prizrenu v současnosti. Šejk Abidin Shehu během debaty čas od času kontroluje nejnovější iPhone, který má pochopitelně propojený s hodinkami iWatch. Na stěnách jsou kromě kaligrafií a tepaných talířů i videokamery, které někdy přenášejí debatu šejků online. Šejk se kromě vedení náboženské komunity súfijských mystiků neboli dervišů čile věnuje obchodu. Dováží do Kosova legendární italské skútry Vespa, provozuje pumpu a pizzerii.

Ale doba sultánů jako by tu stále žila. Obrací se ke mně kulaťoučký šejk Lulzim z Prištiny: „Jestlipak víš, jaký je rozdíl mezi sunnitskými duchovními imámy a námi derviši?“ Je to jen řečnická otázka, šejk Lulzim nečeká na odpověď skoro nikdy a vypráví dál. „Kdysi uspořádal sultán velkolepou hostinu a pozval na ni imámy. Nechal vyrobit tak dlouhé lžíce, aby se jimi samotný člověk nenajedl. Imámové to marně zkoušeli celý dlouhý večer a domů odešli hladoví. Další večer pozval sultán k hostině derviše. Podívali se na dlouhatánské lžíce, nezaváhali ani chvilku a začali se krmit navzájem.“ Šejk Lulzim má ten příběh asi opravdu rád – jeho dcera mu totiž nechala takovou lžíci vyrobit.

 

Jsem hostem súfijského bratrstva Halveti, které v Prizrenu působí už tři sta padesát let. Súfismus je mystická forma islámu, která se v Evropě objevila s příchodem osmanských Turků na Balkán v 15. století. Cílem následovníků súfismu je dostat se pomocí zvláštních praktik blíže k Bohu, či dokonce s Bohem splynout. Existuje velká řada súfijských bratrstev, která se označují jako taríky, z nichž převážná většina patří k hlavní větvi islámu, k sunnitům; existují ovšem i súfijci spojení s menšinovými šíity.

 

V transu

Šejk Abidin kamsi zmizel a ostatní muži se přesunuli přes nádvoří do velké místnosti podobné mešitě – je zde i zdobený výklenek, „mihráb“, obrácený směrem k Mekce. Dervišové v bílých čepičkách tvoří kolem mihrábu kruhy a přichází proměněný šejk Abidin. Obchodník se skútry a majitel pumpy se změnil v charismatického náboženského vůdce, který povede dnešní rituál nazývaný zikr. Má teď na hlavě zelený turban a dlouhý černý plášť splývající až k zemi. Usedá před mihráb a všichni sborově začínají recitovat stále dokola nejposvátnější verš islámu „Lá iláha illálláhi“ neboli „Není boha kromě Alláha“ a přitom začínají kývat hlavou ze strany na stranu. Přichází čas, kdy se dervišové dostanou do transu, který je má přiblížit k Bohu. Rytmus se zrychluje, mění se posvátné verše. Šejk Abidin povstává, svléká si turban a kabát a zařazuje se do kruhu dervišů. Drží se za ruce a tančí dokola, zpívají rytmické nábožné písně, ve zběsilém rytmu házejí těly ze strany na stranu. A najednou je konec. Usedají kolem mihrábu a sluha přináší velkou mísu pudinku ašúra, který se jí jen jednou v roce během stejnojmenného svátku.

Každý súfijský řád, a dokonce i každá tekke (budova, kde se dervišové scházejí a provozují svoje obřady) má trochu jiný způsob, jak provozovat zikr a přiblížit se k Alláhovi. 

V kosovském Gjakově jsem fotografoval zikr, který trval skoro dvě hodiny. Bez přestávky se dervišové se zavřenýma očima předkláněli a zakláněli, bušili se dlaněmi do hrudi a za zvuku bubnů recitovali posvátné verše. 

V bosenských horách zase do tekke vpluli tři dervišové ve fezech a dlouhých bílých kabátech. Točili se stále dokola po desítky minut, až to vypadalo, že se vznášejí.  

A v makedonském Skopje mi šejk Murtezan ukazoval bodce, kterými si jeho dervišové v transu propichují tváře během významných svátků. „Ani jim při tom neteče krev, protože to dělají pro Boha,“ ujišťoval mě. 

Jedno mají ale zikry všude společné, celý rituál má neskutečnou sílu – s fotoaparátem jsem byl pouhým pozorovatelem, přesto mi šel mráz po zádech. 

 

Sladkosti pro celé Sarajevo

Súfijská bratrstva jsou uzavřená společenství, která mezi sebe příliš nepouštějí ani jiné místní muslimy, natož nevěřící cizince. Trvalo dlouho, než se mi otevřely dveře balkánských tekke. Začalo to jedné mrazivé prosincové noci roku 2015 na parkovišti u sarajevského McDonaldu. Čekal jsem na chlápka jménem Adnan, se kterým jsem si vyměnil pár e-mailů, ale nic jsem o něm pořádně nevěděl. V Sýrii a Iráku se vzmáhal takzvaný Islámský stát, před pár týdny vystříleli teroristé v Paříži klub Bataclan. Kdybych to spočítal dohromady, strávil jsem v muslimských zemích jistě několik let života, měl jsem s většinou muslimů skvělé zkušenosti, někteří mi dokonce zachránili život, ale počátkem zimy 2015 jsem se jich začínal pomalu iracionálně bát. 

Obavy se rozptýlily, když přijel Adnan i s manželkou a dětmi a my vyrazili bosenskou nocí do hor nad Sarajevem – moderním autem; pamatuji si, jak v něm do tmy svítila hi-tech palubní deska. Adnan i jeho žena s pečlivě zahalenými vlasy mluvili skvělou angličtinou, zavedli mě do malé obce Kačuni navštívit šejka Kázima, jinak profesora Kazima Hadžimejliče, vysokoškolského profesora a uznávaného kaligrafa a restaurátora knih. Následoval dlouhý rozhovor nad silným čajem a sladkými koláčky. Šejka zajímalo úplně všechno, třeba i to, proč mi předčasně zešedly vlasy a vousy. Po dlouhém zvažování mi povolil fotografovat obřady v jejich tekke. 

Zikru se zúčastnilo snad sto mužů a kousek stranou několik desítek žen. Po obřadu se všichni sesedli na koberce kolem křesel se šejkem a jeho hosty. „Fundamentalisté nám vyčítají, že děláme zikr. Prorok ho prý také nedělal… A my jim odpovídáme, že Prorok také nepoužíval mobily a auta, tak ať jezdí na velbloudech a místo SMS posílají posly.“ (Zhruba o dva roky později zaútočí skupina islamistických teroristů v Egyptě na shromáždění přívrženci súfismu – zemře přes tři sta lidí.)

Tehdy se v bosenské obci Kačuni vedly rozpravy o náboženství, morálce a filozofii, často ilustrované na dávných příbězích. Všichni nábožně poslouchali, někdo si rozpravu nahrával na diktafon – do toho několik mužů roznášelo čaje jídlo a sladkosti a odnášelo použité nádobí. Zdálo se mi, že se mohou přetrhnout, kdo roznese více dortů nebo umyje víc sklenic. „O našem bratrstvu Nakšibendi je známo, že rádi pomáháme,“ řekl mi Adnan. 

Šel jsem do kuchyně požádat o sklenici vody svou lámanou srbochorvatštinou – a zahalená starší paní se zeptala dokonalou angličtinou, jestli mi stačí voda z kohoutku, nebo chci sodovku. Přívrženci súfismu opravdu nejsou jen vesničané, ale i univerzitní profesoři, psychiatři, programátoři, dokonce i člen vrcholného managementu Coca-Coly pro celý Balkán. 

Když jsme se se šejkem Kazimem loučili, měl největší starost, abych na zpátečních tisíci kilometrech cesty do Prahy netrpěl hlady. Rozkázal mi zabalit tolik domácího burku (což je balkánské pečivo), sladkostí a džusů, že bych si mohl v Sarajevu otevřít stánek s občerstvením. 

V tu chvíli jsem se zastyděl za svoje počáteční obavy, kterým jsem pod vlivem neustálého zpravodajství o terorismu propadl. Tohle jsou lidé, které bych měl rád za sousedy.

 

Autor je fotoreportér, držitel mnoha ocenění – včetně soutěže World Press Photo a Best of Photojournalism.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama