Jaký já jsem hrdina?

Report

Jeho mozek vnímal, zdálo se mu, že jede naplno, ale tělo se ani nepohnulo. A nemohl mluvit. Nebyl schopen ani odehnat mouchu, která ho lechtala. Začátkem září uplyne šest let od chvíle, kdy desátníka Lukáše Hirku v Afghánistánu těžce zranila raketa. Střepiny mu roztrhaly kus zad a hlavy. Lékaři dávali málo šancí, že se z toho dostane. On se však nevzdal a s ohromnou pomocí rodiny (a nejen jí) bojoval. Jeho příběh vypráví jeho známý – novinář.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Toho zářijového dne roku 2012 se v základně spojeneckých sil Shank v afghánské provincii Logar rozdrnčel výstražný signál. Incoming! Raketový útok.

I když tálibánské rakety dopadaly na základnu a její okolí i několikrát denně, tahle střela přiletěla rychleji a explodovala dvě tři vteřiny po varování. „Byla to hrozná rána,“ vzpomíná Daniel Waclawek, vojenský kaplan české armády. „Dostal jsem se do krytu a byl přešťastný, že jsem to stihl. Pak se ale z vysílaček začalo ozývat, že někdo z našich kluků je těžce zraněný, a bylo po radosti.“

Tím zraněným byl desátník Lukáš Hirka. Tlaková vlna ho srazila k zemi přímo před krytem a jeho tělo trhaly střepiny a kusy betonu z obranného valu. Nebránila jim žádná překážka, balistickou vestu a helmu Lukáš sundal už před dvěma hodinami, kdy mu skončila služba. Měl jen tričko, šortky a žabky. „Myslel jsem, že je mrtvý,“ vzpomíná Petr Horák, který doběhl k Lukášovi jako první. „Ležel na levém boku smotaný do účka. Někdo ho vzal za nohy, já pod rameny a táhli jsme ho dovnitř.“

V bunkru dostal fyziologický roztok, vojáci se zdravotní sestrou a lékařem, kteří během chvíle přiběhli, mu obvazovali rány. „Fačoval jsem mu hlavu a všiml si, že má měkký týl hlavy a na zádech hrboly od střepin. Mrtvý nebyl ani v bezvědomí: Luki, jestli vnímáš, tak mrkni! Sice byl dost apatický a lapal po dechu, ale mrkl na mě.“ 

 

Uklízení krve

Lukáše bavil od malička sport. Vyrůstal ve Frýdku-Místku, rád běhal po blízkých Beskydech, chodil na čundry, hrál hokej a trénoval bojové sporty. Maturitu složil z počítačů a IT, ale řeči o programování ho spíše iritovaly. Chtěl být venku a dýchat čerstvý vzduch: po maturitě se přihlásil do Armády České republiky. Rodiče, kteří mají civilní profese účetní a vodohospodáře, mu to nerozmlouvali: „Kluky jsme podporovali. Chtěli jsme, aby v životě dělali, co je bude bavit.“ Lukáš byl spokojený, vojenský život mu vyhovoval. Když přišla první nabídka odjet na zahraniční misi, neváhal – šel hlídat kosovsko-srbskou hranici.

Po návratu se dostal k jednotce, o které snil. K průzkumníkům. Prošel výběrovým řízením a absolvoval jeden z nejtvrdších kurzů přežití na světě: v džungli Francouzské Guyany ho pořádá francouzská elitní cizinecká legie. „Říká se tomu ,zelené peklo’ a něco na tom bude,“ směje se Lukáš. „Byl jsem neskutečně šťastný a hrdý sám na sebe, že jsem to zvládl. Moc Čechů odznak s panterem C.E.F.E. nemá.“ 

Do Afghánistánu se poprvé podíval v roce 2010. V provincii Logar působil půl roku jako bojový zdravotník. Do přímých bojů se nedostal, nesloužil totiž v jednotkách prvního sledu, ale v provinčním rekonstrukčním týmu. Jejich prací bylo hlídat bezpečnost českých specialistů, kteří pomáhali budovat v Afghánistánu plundrovaném desítky let válkami civilní infrastrukturu.

 

„Vždycky se najdou lidé, pro které jsme vrazi a žoldáci. Má smysl s nimi debatovat? Kolikrát jsem slyšel, že jsem vrah malých dětí, co jel do Afghoše na opalovačku a napakovat se...

Ta opalovačka vypadá v reálu tak, že jste v terénu už dvanáct hodin, unavení, nasraní, balistická vesta je těžká a nepohodlná, ale odloží ji jen blázen. Venku je čtyřicet stupňů, tak si alespoň sundáte helmu a doufáte, že vás případně ochrání auto. Všechno sušené maso jste dávno snědli, vyžvýkali půlku tabáku, který vás má udržet v pozornosti, pod očima pytle jak angoráky, ale přitom máte pořád prst na spoušti kulometu. A najednou vidíte chlápka, jak se motá kolem hliněné zídky a pro něco se shýbá. Zrovna ve chvíli, kdy k němu jdou vaši kamarádi. Do vysílačky hlásíte vše, co vidíte, a čekáte na rozkaz. Jenže je ticho.

Co teď – vytáhne kalašnikov a postřílí mé kamarády? Mám to zmáčknout dřív a ochránit je? Ale co když se jen sehnul pro motyku, aby mohl okopat brambory? Třeba je to táta pěti dětí. V takovou chvíli je hlava úplně vymetená.

Mám–nemám?

Když se rozhodnu špatně, budu vrahem. Když budu čekat a on zabije mé kamarády, budu mít na svědomí jejich smrt.“

 

V roce 2012 se Lukáš oženil a začal uvažovat, že z armády po osmi letech odejde. „Chtěl založit rodinu a věděl, že jezdit na mise a přitom mít doma malé děti není sranda,“ vzpomíná otec Jiří Hirka. Když 19. srpna nasedal ve Kbelích do vojenského speciálu, aby po šestihodinovém letu vystoupil do „horka a smradu“ kábulského letiště, byl rozhodnutý, že třetí mise bude poslední. „Do třetice dobrého i zlého,“ zapsal si.

 

„Mockrát jsem seděl v bunkru, ještě se mi klepala kolena z toho běhu o život a přemýšlel jsem, kdo asi bude mít smůlu tentokrát. Hrozně to na mě doléhalo, říkal jsem si, sakra práce, co tady dělám.“

 

Deset minut po útoku 7. září odvážela Lukáše sanitka do polní nemocnice na základně Shank. Lékaři mu zajistili základní životní funkce, zastavili nejhorší krvácení z velké rány na zádech a připravili ho na transport. Za tři hodiny od zranění ležel na operačním sále vojenské nemocnice v Kábulu, kde mu odsáli z hlavy hematom, vyčistili ránu od úlomků kostí a tkáně a ošetřili zbylá zranění. Zároveň mu odstranili část lebky, aby zabránili fatálnímu otoku mozku. 

Jedním z trojice lékařů, kteří ho operovali, byl český lékař MUDr. Jan Šimek. Lukášovi se po několika letech sám ozval a popřál mu hodně sil na další cestě. „Snad se s ním budu moct někdy sejít a poděkovat mu.“

Na základně se mezitím život vracel k normálu. Večer se spontánně sešlo několik vojáků k modlitbě za Lukáše, ale nálada byla napjatá – vojáci se necítili před raketovými útoky dostatečně chráněni. Ironií osudu to byl právě kaplan Waclawek, který společně s psychologem jednotky dostali rozkaz uklidit bunkr. „Snažil jsem se nad tím příliš nepřemýšlet, vzal jsem kbelík s vodou a kartáč a začal uklízet krev. Byla všude. Do zpěvu mi nebylo, to je jasné.“ S Lukášem se znal z minula. V Česku pracovali u stejného útvaru a během společných cest do práce se často bavili o plánech do budoucna i o Lukášově blížící se svatbě.

Mezitím se zpráva dostala k Lukášově rodině ve Frýdku-Místku. „Tomáš (Lukášův bratr) mi volal, že je (u nás) ve Frýdku armáda a že se brašulkovi něco stalo. Nevěděla jsem, co se děje, nevěděla jsem, jak je to vážné… ale armáda doma mě děsila fest!... Lukáš byl zraněný, není při vědomí, raketa, střepiny… dostávali jsme kusé informace, že Tě operovali, že jsi měl otok mozku, že Ti střepiny v těle zůstaly… nic konkrétního. Snažili jsme se být klidní, ale kdo ví, jestli je to vůbec reálné…“ poznamenala si přítelkyně Lukášova bratra Lucie do deníku, který mu začala po zranění psát. Prý aby měl co číst, až se probudí.

V sobotu 8. září, tedy druhý den ráno, odstartoval z pražských Kbel armádní letoun programu Stratevac (zkratka vytvořená ze slov Strategic Evacuation – strategická evakuace). Letadlo Lukáše po necelých čtyřiceti hodinách od zranění dopravilo do České republiky. V Ústřední vojenské nemocnici v pražských Střešovicích ho přijali přesně minutu před půlnocí.

„Bylo kolem Tebe sice tisíc různých hadiček a přístrojů, ale byl jsi tady a žil jsi! A všichni jsme věděli, že boj začíná – Tvůj i náš, páč Tě v tom přece nenecháme. Luku, poplakali jsme si určo všichni, to je asi jasné… Poslouchali jsme doktora a snažili se z toho něco pobrat, no že by to bylo snadné, říct nemůžu…“ stojí v deníku, který psala Lucie. 

Lékaři nedokázali rodině říct, jestli se Lukáš z kómatu probere. Možná se neprobere vůbec, krčili rameny. Počítejte raději s tím horším. „Měli jsme pocit, že se do minuty musíš probudit! Vrátil ses úplně krásný, nebylo ani vidět, že ti chybí lebka. Bylo to šílený, nešlo věřit, co všechno tě trápí.“ 

Tehdy šestadvacetiletého Lukáše toho trápilo dost. Prodělal sepsi, různé záněty a infekce, vyčerpávaly ho vysoké teploty, selhával mu oběhový systém, krvácel do plic. Zraněný mozek se postaral o výrazné spasmické křeče, které mu bolestivě zkroutily ruce i prsty na nohou. Podíl na nekončících komplikacích měly i bakterie, které si v krvi přivezl ze cvičení cizinecké legie v jihoamerické džungli. „Nešlo prý o to, jestli zemřu, ale kdy,“ krčí dnes Lukáš rameny. Ze Střešovic, respektive z doby, kdy byl v umělém spánku, si nepamatuje nic.

Probouzet ho lékaři zkoušeli několikrát, vždy se ale objevily komplikace. Po necelých dvou měsících oči konečně otevřel, jenže na podněty ani na jméno nereagoval. V tu dobu neuměl nikdo odhadnout, jestli Lukáš vnímá, a pokud ano, jak moc je jeho mozek poškozený. Množství vyšetření potvrzovalo, že neurologický stav se nelepší.

Přesto mu rodina u lůžka trpělivě opakovala, co se s ním stalo, kde je a proč. „Byla to jen intuice. Lékaři byli skeptičtí, ale my si říkali, že pokud vnímá, musí být strašně zmatený, protože netuší, kde je a co se s ním děje,“ vzpomíná Jiří Hirka. Jeho druhý syn Tomáš, povoláním také voják, si dokonce zařídil ve vojenské nemocnici praxi. Staral se o Lukáše každou volnou chvíli, učil se, jak rehabilitovat člověka ve vegetativním stavu bazální stimulací. Povídal si s ním, nosil mu kousky jídla od oběda, aby Lukáš cítil vůně a stimuloval tak mozek. Telefonoval rodičům, když to vypadalo, že brácha další kritický stav už nezvládne. „Neprosili jsme Boha, aby nám Lukiho nechal na světě za každou cenu. My prosili o to, aby pokud tady zůstane a sám bude chtít, abychom měli sílu pomoct mu vrátit se do života.“

 

„To není možný! rotovalo mi v hlavě jak v zaseknuté pračce. To není možný! To není možný! Pořád dokola. Tak intenzivně, že jsem z toho začínal šílet. Vážně. Myslím, že jsem nebyl daleko od toho, abych se zbláznil. Protože mozek se urval z řetězu a jel naplno, z nuly na sto letěl za sekundu, ale tělo se nepohlo ani o milimetr. Byl jsem psychicky naprosto na dně. Totální temnota. Pláčeš sám do sebe a ti, kteří tě milují a zapomínají na vlastní životy, jen aby ti pomohli, o tom nevědí. Možná tuší, ale nevědí. Nemáš jim o tom jak povědět.“

 

Musím salutovat. Musím

Po dvou měsících ve vojenské nemocnici v Praze, kdy se jeho zdravotní stav konečně stabilizoval, převezl Lukáše vrtulník do vojenské nemocnice v Olomouci. „Tam jsme zjistili, že nás zřejmě vnímá a je schopen komunikace,“ vzpomíná otec. „Vytiskl jsem velká písmena abecedy, ukazoval mu je a četl. Když písmeno poznal, tak mrkl. Časem jsme složili slabiku, celé slovo...“ Inspirací jim byl francouzský film Skafandr a motýl. Když rodiče film viděli, uvědomili si, že jejich syn je uvězněn ve vlastní těle podobně jako Jean-Dominique Bauby, bývalý šéfredaktor francouzské ELLE, který po mozkové příhodě zcela ochrnul a mohl se světem komunikovat jen mrkáním jednoho oka.

 

„Víš, kdy mi došlo, že jsem totálně v hajzlu? Když mi po obličeji lezla moucha. Svědilo to, strašně to svědilo, napínal jsem všechny svaly, abych se alespoň trochu pohnul a odehnal ji – ale nic. Procházela se po mně jako pán a já skučel jako pes.“

 

Jeho stav byl nadále velmi vážný. Ruce, nohy i obličej měl zdeformované křečí, umělá výživa mu šla sondou přímo do žaludku, nemohl močit a měl cévku. V krku měl otvor – tracheostomii pro lepší dýchání a odsávání hlenů z plic. I když lékaři moc šancí na zlepšení nedávali, rodiče to odmítli přijmout. Učili ho znovu polykat, dávali mu napít injekční stříkačkou, lžičkou mu zkoušeli skrze sevřené čelisti dát trochu přesnídávky. Protahovali mu křečí zkroucené ruce a nohy, komunikovali s ním. 

Když k němu více než měsíc kvůli chřipkové karanténě nemohli, četli mu alespoň přes Skype knihy. Snažili se také o sociální kontakt – jeho zeleně vymalovaný pokoj byl oblepený fotografiemi, pohledy, dopisy s přáním brzkého uzdravení. Navštěvovali ho kolegové a přátelé, někteří si u Lukáše brali dokonce služby, aby ulehčili rodičům – 

ti dojížděli každý den po práci z Frýdku do Olomouce. Když na jednu návštěvu přijel podplukovník Martin Botík s kaplanem Waclawkem, Lukáš svého tehdejšího velitele pozdravil po vojensku: sice křečovitě a velmi pomalu, ale zasalutoval. Bylo to poprvé, co dokázal úmyslně pohnout zkroucenou rukou.

 

„Křičel jsem, řval, nadával, hecoval se! Sakra, jsi voják, nemůžeš se před nimi válet jako kus hadru, tak pohni, přece ty chlapy nezklameš! A ruka se fakt pohnula. Sice jen trochu, možná tak o centimetr, ale pohnula! Strašně mě to vysilovalo, potřeboval jsem si odpočinout, ale teď nesmím, ne, teď ne! Myslel jsem na tátu – porvi šponu, nejsi žádný zevl! – hecoval mě. Najednou byla ruka u spánku! Ufffff… zvládl jsem to, splnil jsem úkol!“

 

Lukáš byl ale pořád v zásadě nepohyblivý. V nemocnici se o něj starali výborně, ale rodina dospěla k závěru, že je potřeba najít místo pro rehabilitaci – začala proto komunikovat s lázněmi Sanatorií Klimkovice kousek od Ostravy. „Věděli jsme, že je to obrovský risk, ale také jsme věděli, že nemáme co ztratit. Řekli jsme si, že jestli má zemřít jako ležák v nemocnici, tak ať se to stane, nicméně předtím si zaslouží dostat šanci.“ Jednání nebyla jednoduchá, Klimkovice totiž nejsou na péči o pacienty v tak závažném stavu zařízené.

„Když jsem Lukáše viděla poprvé, zhrozila jsem se – tohle je válečný veterán? Vždyť je ve věku mého syna!“ vzpomíná ve svém zápisníku MUDr. Jarmila Zipserová, tehdejší primářka Sanatorií Klimkovice, na setkání s Lukášem. „Podle monitorů bylo vše o. k. Saturace, tlak, křivky. Ale on o. k. vůbec není. Nevím, zda se tomu dá říkat život, jakou hodnotu má taková existence? Přede mnou je bytost, která tu leží několik měsíců s otevřenou hlavou, s křečovitým úklonem vpravo. Tělo má zničené, ale oči čisté, jasné s jakousi zvláštní jiskrou a očekáváním.“ Prý to byla vnitřní síla, kterou z Lukáše cítila; byly to její mnohaleté zkušenosti s neuroplasticitou mozku (což je, obecně řečeno, situace, kdy se mozek snaží o sebezáchovu tím, že nahradí činnost nějaké oblasti zvýšenou nebo rozšířenou činností jiné), co ji přimělo, aby vedení Sanatorií Klimkovice přemluvila k přijetí. Podstatnou roli hrála i desetiminutová dostupnost ostravské fakultní nemocnice v případě komplikací. „Ředitel se mě několikrát ptal, jestli to může špatně dopadnout, a já vím, že může, ale také nemusí. Prostě život sám o sobě je riziko.“

Souhlas vedení Sanatorií Klimkovice znamenal, že kromě nekončící péče o Lukáše a každodenního dojíždění potřebovali rodiče vyřešit spoustu administrativy. Vyvázat ho z armády, získat opatrovnictví, dohodnout s Vojenskou pojišťovnou financování rehabilitací a pobytu nejen Lukáše, ale i maminky, která musela opustit zaměstnání, aby se o syna mohla starat. Což byla jedna z podmínek přijetí.

 

„Původní život, všechny mé plány na klidnější profesi, na založení rodiny, byly najednou minulostí. Byl jsem čerstvě rozvedený – i rozvést se za mě musel táta, copak bych zvládl podepsat rozvodové papíry, když jsem se nedokázal ani normálně napít? V srdci jsem měl díru a v očích slzy. Každá další minuta byla zároveň minulostí a vůbec nic nedávalo smysl. Cítil jsem se jako ten nejposlednější člověk na planetě. Úplně sám. Byla ze mě mrkací panenka, kterou převalují z boku na bok. Kadil jsem pod sebe do plíny a nikdo nevěděl, jak strašně trapně mi při tom je.

A tohle teď má být můj život?“

 

Podobně jako na Střešovice ani na Olomouc si Lukáš příliš nevzpomíná. Jen na některé sny, jinak se mu celé období rozpouští v mlze – prý tu beznaděj vymazal z hlavy. Přesun do Klimkovic, do civilnějšího prostředí a vlastního apartmánu, byl pro Lukáše psychická vzpruha a naděje, i když nikdo nevěděl, co dokáže a kam až se bude schopen vhodným cvičením a rehabilitací dostat.

Čekala ho spousta komplikací s infekcemi, urgentní hospitalizace v nemocnici v Ostravě, objevily se silné epileptické záchvaty. Přesto se Lukášův stav pomaličku začal zlepšovat.

Na podzim roku 2013 lékaři v ostravské fakultní nemocnici uzavřeli Lukášovi implantátem lebku. Operací, ze které se vzpamatovával přes dva týdny, odstartovali pomyslný závod s časem – uzavřením lebky dostal mozek šanci vytvořit si nové prostředí. Co se naučí v prvním roce po operaci, bude rozhodující, pak neuroplasticita mozku klesá, vysvětlil rodině při konzultaci profesor Vladimír Beneš, špičkový neurochirurg střešovické ÚVN – musíte toho využít.

Po operaci hlavy se tělo začalo z křeče skutečně uvolňovat a Lukáš vycítil šanci. Teď nebo nikdy – uvědomil si a pustil se do cvičení s takovou vervou, až tím, jak s úsměvem vzpomíná, některé terapeuty štval.

Přesunem do Klimkovic začalo nesmírně vysilující a intenzivní období i pro Lukášovu mámu, Dášu Hirkovou. Drobná dlouhovlasá žena se starala o jeho hygienu a komfort, dbala, aby se u něho neobjevily proleženiny, postupně ho učila znovu jíst pevnou stravu, dohlížela na denní režim, a když měli chvíli klidu, četla mu knihy nebo ho vozila na vozíku, vzala do kavárny či do kina, jen aby neztratil sociální kontakt. S Lukášem objížděla všechna cvičení a rehabilitace, učila se od terapeutů cviky a zásady fyzioterapie proto, aby po návratu na pokoj dále cvičili a neztráceli čas. 

Protahovala a masírovala mu zkroucené ruce a nohy, nasazovala na ně speciální (ale bolestivé) dlahy, protože uvolnit spasmické křeče byla priorita. Čím déle zůstávaly končetiny deformované křečí, tím více hrozilo nebezpečí, že vazy a šlachy nevratně ztratí svou pružnost.Zároveň byla u všech zdravotních kolapsů a stále častějších epileptických záchvatů.

Naučila se tisíce drobností v péči o bezvládného člověka tak, že dokázala nahradit zdravotnický personál. „Nikdy jsme neodjeli z rehabilitace ani o pět minut dříve ani jsme se na žádnou nevykašlali jen proto, že se mi nechtělo vstávat.“ Právě důslednost, pracovitost a obětavost celé rodiny stála podle Lukáše za jeho neuvěřitelným pokrokem.

Do sanatoria jezdil každou volnou chvíli bratr Tomáš s přítelkyní Lucií, kteří mu představili i čerstvě narozenou dceru Viktorku – byla to láska na první pohled, vzpomíná Lukáš na okamžik, kdy poprvé držel svou neteř. Ani přes zkušenosti s válečným zraněním svého bratra se Tomáš práce v armádě nevzdal. Naopak, v roce 2014 odjel na misi do Mali, se starším bráchou si odtamtud dlouhé minuty volal. 

Několik měsíců po operaci hlavy se Lukáš konečně zbavil cévky, pegu (umělé výživy zavedené hadičkou přímo do žaludku) a hlavně tracheostomie v krku. Byl to úplný restart, všechno zlé zmizelo, cítil naději a hlavně – mohl konečně mluvit! 

 

„Nikdo mě neslyšel, ale já se s nimi stejně bavil. O všem možném, o práci, o plánech na víkend, hubu jsem nezavřel. Přesvědčil jsem sám sebe, že je to dočasné, že zase budu mluvit, tak jsem trénoval a čekal na šanci. A najednou byla tracheostomie pryč. Soustředil jsem se a... jééééé, já se slyším! Sice to bylo nějaké kvíknutí, ale zvuk! Absolutní extáze radosti! A teď se soustřeď, pořádně, hezky pomalu… Říkal jsi něco, Luki – podívala se na mě mamka – ty vole, já mluvím…! Po více než roce mlčení ze mě vypadlo – ty vole, já mluvím!“

 

Po čtyřech letech opustil Lukáš Hirka Klimkovice – opustil je po svých (i když zvládl udělat jen několik kroků a musel ho při nich podpírat otec). Čtyři roky dřel den co den i přes silné bolesti a vyčerpání, bojoval s beznadějí a učil se trpělivosti – trvalo třeba měsíc, než dokázal hýbat rukou. Sílu nacházel ve víře v Boha a ve své povaze, ale pravdou je, že bez neobvykle obětavé podpory rodičů a bratra by, jak říká, „prděl do hlíny, i kdyby byly rehabilitace sebelepší. Oni mi věřili a byli ochotní za mě bojovat klidně proti celému světu.“

Z Klimkovic odjel do nového domova nedaleko Frýdku-Místku. Do domu, který je dost velký, aby se tam vešla celá rodina, jenž umožňuje pohodlný život člověka na vozíku. 

I když ten se Lukáš rozhodl opustit, protože jeho snem byla (a stále je) samostatnost – chce opět chodit. Podstoupil proto velmi bolestivou operaci chodidla zdeformovaného křečí, při které mu lékaři v Motole mimo jiné prodloužili Achillovu šlachu o čtyři centimetry a pomocí drátů rovnali prsty na nohou. 

Trvalo měsíc, než se bolest po operaci stala snesitelnou a zabírala na ni analgetika. Textovky, které mi v tu dobu posílal, byly plné beznaděje a zoufalství z nekončící bolesti. Mozek měl totiž tendenci nohu pevně sevřenou v sádrovém krunýři kroutit do křeče.

Půl roku po tak extrémní zkušenosti absolvoval operaci i druhé nohy. Tentokrát mu lékaři šlachu prodloužili o sedm centimetrů… Co mi zbývá jiného, řekl mi, když jsem nemohl pochopit, že do toho jde znovu. Prý si na bolest nezvykneš, „to je blbost“, musíš se s ní naučit žít. „A musíš mít nějaký sen a žít pro něj. Pak zvládneš cokoliv.“

 

Začal se plazit dál

Sedmého září to bude už šest let od zranění. Lukáš, kterého na počátku lékaři považovali za ztracený případ, se dnes usmívá a vypráví vtipy, šíří kolem sebe optimismus. Když ho představují jako hrdinu, říká – „Jaký já jsem hrdina? Jen mě trefila tálibánská raketa, když jsem na sobě měl trenky a žabky.“ 

 

„Přemýšlel jsem nad tím, jestli je špatné ve válce někoho zabít. V desateru je sice napsáno, že nezabiješ, ale na druhou stranu jsem tam nečetl nic o tom, že bych se neměl bránit. Takže zabít někoho, kdo chce zabít mě nebo mého kamaráda, případně člověka, kterého mám za úkol chránit, není příjemné, ale asi bych měl svědomí čisté. Každopádně… jsem nesmírně rád, že se mohu ráno podívat do zrcadla a nevidět tam vraha.“

 

Dnes dvaatřicetiletý Lukáš se zajímá o politiku a o dění ve světě, zapojuje se i do chodu domácnosti. Studuje angličtinu, dokonce pomýšlí na vysokou školu s duchovním zaměřením. Smysl svého dalšího života vidí v charitativní pomoci dětem s poškozeným mozkem. 

Happy end?

Nemyslím, že by si to se mnou chtěl někdo vyměnit – ironicky vysvětluje Lukáš. Za necelých šest let sice dokázal vyměnit postel za chodítko, ale chůze je stále spíš šouravý pohyb vyžadující naprosté soustředění. Točí se mu hlava, nohy se nepřirozeně vyvracejí, a i když dokáže vyjít schody do tělocvičny, bez opory a dohledu by to nešlo. Permanentně ho bolí hlava, objevila se i osteoporóza, řídnutí kostní tkáně kyčelních kloubů, problémy se zrakem, štítnou žlázou a postupně o sobě dává vědět všech zbývajících sedmadvacet střepin, které má stále různě v těle. Jeho stav se může kdykoliv vrátit o měsíce až roky zpátky, stačí jeden špatný krok.

Stále častěji ho postihují epileptické záchvaty různé intenzity – „… vlastně je zázrak, že jsem si ještě nerozbil hubu.“ Aby toho nebylo málo, začaly Lukáše vyčerpávat noční můry a zvláštní stavy vědomí, které se mu prolínají do reality. Jsou zřejmě důsledkem léčby neurofarmaky a velmi vážného poranění mozku. 

Výčet zdravotních problémů by byl dlouhý. Stejně dlouhý je však i seznam těch, kteří mu pomohli – lidí z armády, generálního štábu, vojenské zdravotní pojišťovny, ministerstva obrany, ale i řadových vojáků. Lékařů, kamarádů, fyzioterapeutů i neznámých lidí, které oslovil svým příběhem a inspiroval. 

Stačí se podívat na jeho facebookový profil. Třeba před čtyřmi roky se v parném létě vydaly tři stovky vojáků na Pochod pro Lukáše – třicetikilometrovou pěší túru z Frýdku-Místku do Klimkovic zorganizovanou jeho bývalými kolegy z přáslavického praporu.

„Když budu brečet, nikomu tím nepomůžu. Já chci svým příběhem lidi namotivovat, aby se neposrali, ať už bude jejich situace špatná jakkoliv. Protože co chceš, to i můžeš, jde jen o to se rozhodnout,“ říká odhodlaně a já s ním až tak úplně nesouhlasím. Když tě budou všichni znát jako usměvavého silného bojovníka, který utekl hrobníkovi z lopaty, aniž by tušili, co všechno jsi musel vytrpět, tak nikomu nepomůžeš. Vytvoříš jen falešný dojem, protože ne každý má tvou bejčí povahu a tak silnou rodinu v zádech, říkám mu.

A tak se dohadujeme.

Podívej, tihle veteráni z druhé světové války, to jsou hrdinové, řekl mi Lukáš v červnu na pražském Vítkově, kam ho pozvali na oslavy Dne ozbrojených sil. To bezpochyby jsou, odpověděl jsem mu, jenže ještě před pár lety bylo nereálné takové zranění, jaké máš ty, přežít.

Právě zde podle mne začíná hrdinství Lukáše Hirky. Hrobníkovi z lopaty kvůli nynějšímu stavu lékařské vědy sice nejprve slezl, ale klidně se mohl svalit do hrobu potom, neměl k němu daleko. 

Jenže on se místo toho začal plazit dál.

 

Autor je novinář a fotograf. Získal několik cen v rámci Czech Press Photo.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama