Jaký já jsem hrdina?

Post Image

Jaký já jsem hrdina?

Play icon
32 minut
Lukáš Hirka

Petr Toman

Jeho mozek vnímal, zdálo se mu, že jede naplno, ale tělo se ani nepohnulo. A nemohl mluvit. Nebyl schopen ani odehnat mouchu, která ho lechtala. Začátkem září uplyne šest let od chvíle, kdy desátníka Lukáše Hirku v Afghánistánu těžce zranila raketa. Střepiny mu roztrhaly kus zad a hlavy. Lékaři dávali málo šancí, že se z toho dostane. On se však nevzdal a s ohromnou pomocí rodiny (a nejen jí) bojoval. Jeho příběh vypráví jeho známý – novinář.

Toho zářijového dne roku 2012 se v základně spojeneckých sil Shank v afghánské provincii Logar rozdrnčel výstražný signál. Incoming! Raketový útok.

I když tálibánské rakety dopadaly na základnu a její okolí i několikrát denně, tahle střela přiletěla rychleji a explodovala dvě tři vteřiny po varování. „Byla to hrozná rána,“ vzpomíná Daniel Waclawek, vojenský kaplan české armády. „Dostal jsem se do krytu a byl přešťastný, že jsem to stihl. Pak se ale z vysílaček začalo ozývat, že někdo z našich kluků je těžce zraněný, a bylo po radosti.“

Tím zraněným byl desátník Lukáš Hirka. Tlaková vlna ho srazila k zemi přímo před krytem a jeho tělo trhaly střepiny a kusy betonu z obranného valu. Nebránila jim žádná překážka, balistickou vestu a helmu Lukáš sundal už před dvěma hodinami, kdy mu skončila služba. Měl jen tričko, šortky a žabky. „Myslel jsem, že je mrtvý,“ vzpomíná Petr Horák, který doběhl k Lukášovi jako první. „Ležel na levém boku smotaný do účka. Někdo ho vzal za nohy, já pod rameny a táhli jsme ho dovnitř.“

V bunkru dostal fyziologický roztok, vojáci se zdravotní sestrou a lékařem, kteří během chvíle přiběhli, mu obvazovali rány. „Fačoval jsem mu hlavu a všiml si, že má měkký týl hlavy a na zádech hrboly od střepin. Mrtvý nebyl ani v bezvědomí: Luki, jestli vnímáš, tak mrkni! Sice byl dost apatický a lapal po dechu, ale mrkl na mě.“

Uklízení krve

Lukáše bavil od malička sport. Vyrůstal ve Frýdku-Místku, rád běhal po blízkých Beskydech, chodil na čundry, hrál hokej a trénoval bojové sporty. Maturitu složil z počítačů a IT, ale řeči o programování ho spíše iritovaly. Chtěl být venku a dýchat čerstvý vzduch: po maturitě se přihlásil do Armády České republiky. Rodiče, kteří mají civilní profese účetní a vodohospodáře, mu to nerozmlouvali: „Kluky jsme podporovali. Chtěli jsme, aby v životě dělali, co je bude bavit.“ Lukáš byl spokojený, vojenský život mu vyhovoval. Když přišla první nabídka odjet na zahraniční misi, neváhal – šel hlídat kosovsko-srbskou hranici.

Podpořte Reportér sdílením článku