Šťastný blázen Martin Velíšek

Kultura

Po převratu se stal jedním z nejúspěšnějších domácích výtvarníků. Mimořádný, skvělý, zábavný Martin Velíšek. Něco je špatně, došlo nám, když jsme si všimli, že sbírá na žižkovské ulici vajgly. Na prahu padesátky prohrál celoživotní boj s alkoholem, je nemocný. Nemaluje. Anebo maluje, teď zase začal, nakreslil obraz pro Reportéra. Je krásný, ale pro sebe si ho nenecháme.

Po převratu se stal jedním z nejúspěšnějších domácích výtvarníků. Mimořádný, skvělý, zábavný Martin Velíšek. Něco je špatně, došlo nám, když jsme si všimli, že sbírá na žižkovské ulici vajgly. Na prahu padesátky prohrál celoživotní boj s alkoholem, je nemocný. Nemaluje. Anebo maluje, teď zase začal, nakreslil obraz pro Reportéra. Je krásný, ale pro sebe si ho nenecháme.

Náhodná setkání s Martinem Velíškem v posledních dvou letech: jednou sbírá − s vizáží bezdomovce − nedopalky. Podruhé mu to docela sluší, ale buzeruje obsluhu u Vystřelenýho oka, „jak si mu dovolujou nenačepovat, když je ta hospoda jeho“.

Potřetí, to bylo nedávno, jsme se už nepotkali náhodou. Seděl jsem v jeho panelákovém bytě a rozpačitě sledoval, jak se za pomoci zakrslé levé ruky snaží ubalit tabák.

„Martine, měl bys zase začít malovat,“ podávám mu cigaretu z vlastní krabičky, ať se netrápí. „Seš v háji, kopeš se do zadku, máš dluhy.“

„Jasně,“ přikyvuje. „Jasně. Já začnu.“

Nedá se mu věřit. Dnešní Martin Velíšek, nemocný jedenapadesátiletý muž, je schopný naslibovat cokoli. Ale zazdí to, nejspíš neudělá ani čárku.

„Namaluj, co chceš, my obraz před Vánocemi vydražíme. Všechny peníze ti dáme, mohly by to být desítky tisíc.“ Jestli nezabere tohle, tak nic…

Postel má přilepenou ke stěně, na které jsou fleky. Přemýšlím od čeho − od kávy? Martin dokouřil a už by balil další tabák.

„Kape ti tam kafe, když koukáš z okna?“ Jeho upřímnost je drsná, prý na stěnu plive. „Když jsem v noci rozespalej a mám v puse chrchel, vyplivnu ho.“ A proč si nevezme hadr nebo kapesník? „To určitě, kvůli tomuhle přece nebudu v noci vstávat...“ Hygiena ho obtěžuje, hledá si výmluvy, proč se nemýt nebo neholit.

Propadnete smutku. Dochází vám, jak tenhle bohatýr, kterého bývalo všude plno, nehrající člen skupiny Už jsme doma, který svými nádhernými obrázky oživil Babičku, švihák, který dostal Českého lva za film Fimfárum, frajer, který vyzdobil nejoriginálnější hospodu v Praze, tedy  Vystřelený oko, jak tenhle sympaťák dopadl.

Jeho dny bývají monotónní, hodně spí. Když vstane, vždy se dívá do kalendáře, to je jeho hobby. Ujasňuje si, co je za den a kdo má svátek. Rád si balí cigarety. Dlouho to neuměl, se svojí levou rukou nemůže počítat, ale když mu došly peníze, naučit se to musel a dnes už mu zdlouhavé balení nevadí.

Ke kalendáři se vrátí ještě několikrát.

Nikdy nebyl milovníkem televize, ale v posledních letech ji má puštěnou pořád. Nevydrží zprávy, natož celovečerní film, takové pořady jsou na něj dlouhé, nesrozumitelné, vyžadují soustředění. Uklidňuje ho Sama doma, rád má estrády. U nich se může bezmyšlenkovitě procházet po bytě, pět kroků tam, pět kroků sem.

To všechno jsou pro jeho obdivovatele špatné zprávy.

Dobrou zprávou je, že se Martin i v této životní situaci cítí být šťastným, alespoň to říká: „Jsem šťastnej blázen.“

Tíhu nemoci nesou nejbližší, hlavně bývalá manželka Viktorka. Měla by právo vypustit Martina ze života, mnohokrát jí ublížil, navíc si za svůj pád může sám. Viktorka je ale taky blázen, v dobrém slova smyslu: „Prostě bych nesnesla pohled na to, jak leží někde ve škarpě.“

Bez emocí shrnuje Martinovy nejhorší diagnózy: „Má za sebou delirium, které naštěstí přežil. Nikdy už ale nebude stejný jako dřív, jeho IQ kleslo. Potíže se nazývají následovně: alkoholová demence, Wernickeova encefalopatie, Korsakovova amnestická psychóza...“

Teď se Martin zasměje: „Jo jo, tak se jmenujou ti skladatelé v mojí palici, Nikolaj Rimskij-Korsakov.“ Na moment se vrátil do časů, kdy býval mimořádně vtipný, ale častěji bývá dezorientovaný, vynechává mu paměť.

Propil svůj úspěšný život.

 

Hubenej jako lunt

Viktorka Martina přinutí, aby se do obrazu pustil. Jde o hodně − to ona musí zaplatit dluhy.

Aby pracoval, vezme si ho k sobě domů a dohlíží na něj, nutí ho. A Martin je u Viktorky rád, protože tam jsou dva psi a tři kočky. Zvířatům se líbí, že páníček spoustu času proleží v posteli, válejí se tam s ním. Kdysi by to Martinovi vadilo, tvrdil, že má na kočky alergii, ale teď je spokojený. Samotnému mu doma bývá smutno, ale u Viktorky, kde mohl žít dodnes, kdyby se nechoval jako sebedestruktivní sobec, má například kočku Fínu, která ho vyloženě miluje. Když začne kreslit, občas si sedne doprostřed čtvrtky a otírá se o Martina hřbetem.

Mazlivá Fína pochází ze zahrady psychiatrické léčebny, Viktorka s dcerami se jí tam coby kotěte ujaly, když začalo mrznout. Příznačné – šťastný blázen tvoří obraz s kočkou z blázince…

Příští sraz máme domluvený na místě činu, v hospodě U Vystřelenýho oka. Martinovi se tam zprvu nechce, přece jen to vyžaduje spoustu nepříjemných činností, převléci se a podobně, ale když už je tady a může si dát jednu plzeň, úplně se změní. Další tři hodiny usrkává a hovoří příčetně − náhodný svědek by nejspíš nepoznal, jak moc je na tom špatně.

Sedí s námi i majitelka a duše téhle zakouřené hospody, kam rád zašel i Havel a v níž si aspoň jednou zahrály − v undergroundových podmínkách, jenom pro radost a pro pár desítek flamendrů − všechny dobré české kapely, na které si vzpomenete. Majitelka se jmenuje Pavla Caháková a Martina zná od střední školy. Vždycky bývali blízcí kamarádi a v posledních letech je Pavla jednou z mála osob, které mu ještě pořád mají sílu pomáhat.

Martin je evidentně šťastný, když s Pavlou vzpomínají na mládí. Jejich vzpomínky jsou někdy brutální a vykreslují, proč výtvarníkův příběh  dopadl tak špatně.

Pavla: „Já jsem o pět let mladší než ty, a když jsem tě jako šestnáctiletá poznala, tak už jsi kalil hodně.“

Martin: „Jo, jel jsem na sto procent.“

Pavla: „Jenže na druhou stranu, kalili jsme všichni. Byl to studentskej život, bujaré večírky na UMPRUM, obrovské mejdany. Nepřemýšlela jsem o tom, že bys byl alkoholik, pro mě jsi byl démon, pěknej chlap, velkej, mimořádně chytrej člověk. Velíšek.“

Martin: „Chlastali jsme první ligu, ale co jinýho se taky dalo dělat v tý prapodivný době.“

Pavla: „Že to není úplně normální, jsem pochopila, když jsme tuhle hospodu zařizovali, v devadesátým druhým. Vy jste tu s Pavlem Rajčanem bydleli a neustále lili, vypili jste vždycky všechno, co tu bylo, tys byl hubenej jak lunt. Měli jste makat, ale ve finále jste většinou nic neudělali, a když už jsi zvládl obraz a my z něj měli radost, na druhej den to bylo celé začárané černou.“

Martin: „Já vím. Úplně jsem ztratil smysl pro realitu, hospodu jsem neopouštěl, pil jsem pořád, maximálně do kiosku naproti jsem zašel. Byl jsem z tý hospody nadšenej, bylo to naše dítě.“

Pavla: „Jo, bylo to naše dítě. Ale všichni ostatní odsud normálně odcházeli a věnovali se něčemu jinýmu, jenom vy dva s Rajčanem jste tu žili jako nějakej párek na svý vlastní planetě...“

Klíčová jsou Pavlina slova o tom, jak nezdravě byl Martin hubený. On totiž nikdy nedokázal jíst, pokud pil. Když chlastal dva dny, což se stávalo často, nejedl dva dny, bylo mu to jedno. Tak nějak vypadá plíživá sebevražda.

Tou dobou mu bylo třicet, takže i v záplavě alkoholu zůstával energický, tvůrčí. Takového ho v den otevření Vystřelenýho oka poznala jeho budoucí manželka Viktorka.

Pochopitelně se zamilovala, už dříve si ho nechala při koncertu Už jsme doma podepsat do občanky, kterou má dodnes schovanou. Viděla, jak moc pije, ale omlouvala to. Tehdy chlastal  každý, ona taky. Až přijdou děti a opravdové povinnosti, tak to omezíme, věřilo se.

Kdekdo se tím později i řídil, ale Martin ne. Ten vůbec.

Některé Viktorčiny vzpomínky bych snad raději neslyšel. „Jakmile se po pár letech narodily dcery, tak pomoc, kterou jsem očekávala, nepřicházela. Starší Julča se narodila císařem, já přijela z porodnice, břicho rozřízlé, máma mi sice chtěla pomoct, ale to jsem odmítla, jsem přece samostatná, mami, v žádným případě! Bydleli jsme načerno v aťasu, neměli prachy, doma byla zima, nádobí ve vaně… A tys odešel do hospody, Martine.“ Připomíná mu to mile, s úsměvem: „Takže já měla první mimino, byla jsem bez peněz, neměla nic k jídlu. Zavolala jsem sestřenici, ať mi přinese cigarety a půjčí deset korun, uvařila jsem si polívku z mrkve a z krupice… Tou dobou jsem tě nejspíš ještě omlouvala, že jsi v euforii z mimina, ale tys odešel do hospody pokaždé, takže jsem pochopila, že bude pití vždycky přednější než my.“

Martin poslouchá s výrazem pokorného hocha. Poprvé se zeptám, jestli cítí výčitky, později ještě několikrát. Odpověď bude vždycky stejná: „To máš těžký. Určitě by se nějaké našly, ale já se tím nechci trápit, to by bylo na provaz, užral bych se.“

Chvíli takovou odpověď omlouvám jeho nemocí, ale Viktorka mi bere iluze: „Martin byl takovej vždycky.“

Jedináček. Od narození tělesně postižený. Doma se často hádali matka s otcem, a tak byl šťastný, když se dostal na internát. V pětadvaceti se stal obdivovaným výtvarníkem, bohémem, který k životu nepotřebuje řád. Promixujte těchto pár informací a vznikne vám… Umělec egoistického typu.

Stávalo se běžně, že na pár dní zmizel v hospodách a rodině se neozval, nepovažoval to za nutné. Když doma nebyl alkohol, míval záchvaty vzteku, křičel na ženu i dcery. Obyčejně začínal den panákem, nejlépe becherovky, potom už pil cokoli. Třeba deset piv. Pak v lednici objevil šampaňské, sem s ním. Lahev koňaku, do dna. A pořád mu to bylo málo.

Věděl, že má Viktorka už odmalička objektivní sklon k depresím, ale v opilosti nebo kocovině ji ponižoval, že není nemocná, nýbrž blbá, čímž její psychiku devastoval ještě víc. Dcery měl rád, ale když se s ním roku 2008 utrápená Viktor­ka konečně rozvedla, dva roky neudělal nic pro to, aby je potkal.

Na poslední výtku zareaguje Martin docela lidsky: „Bylo mi to líto, chtěl jsem přijít, ale připadal jsem si jako zločinec.“

Viktorka přikývne: „To říkáš. Slova ti šla vždycky − a skutky skoro nikdy.“

Tou dobou už bylo všechno špatně. Po rozvodu Martin sice zažil několik lásek, ale řád už nemusel respektovat veškerý žádný.

Viktorka byla naštvaná, ale nepřestala ho sledovat. „Věděla jsem, že to je horší a horší, už měl nateklý obličej, pořád častěji blábolil, ale myslela jsem, že to odnesou spíš játra nebo ledviny. Definitivně se složil v červnu 2012 a já ho předtím, bohužel, viděla v březnu. Tehdy byla na psychiatrii naše dcera Pepina. I ona se léčila ze závislosti a přála si, aby ji tatínek navštívil, aby se dohodli, že se toho pokusí zbavit společně. Měla jsem strach, v jakém stavu přijde, a přišel ve stavu hrozném. Doktorky ho upozornily, že není zrovna nejstřízlivější, a Martin nadával, že jsme se proti němu spikly. Nejpozději tenkrát mi došlo, že se blíží konec. Že to asi postihlo hlavu.“

 

Havárie 2012

Stejně je to krásné, sedět s Martinem u Oka a vidět ho ve formě, skoro normálního. Dokonce přinesl základ obrazu − bude to myslivecká leč v těle jakési ryboponorky, klasicky hravý Velíšek.

Jen tak mimochodem nad obrazem zavzpomíná na studia umělecké školy a v rámci vyprávění přeříká část Mendělejevovy tabulky prvků; proboha, jak si to pamatuje? „To je jednoduchý, Běžela Magda caňonem, srazila banán ramenem, neboli berilium, magnesium, vápník, stroncium… To jsme tam všechno museli ovládat.“

Kreslení mu překvapivě jde, tak se ptám, proč se mu dva roky nevěnuje. Martin odmítá, že by šlo o lenost: „Ani nechuť to není, spíš nějaký blok. Jako bych se životem přeplnil, bylo toho na mě moc, a tak mám pauzičku, třeba bude ku prospěchu. Musím se k tomu vrátit takovým způsobem, aby mě to bavilo, jinak by ta práce za nic nestála.“

Skutečnost je složitější – Martin má od jara 2012 dost starostí s tím, aby se vůbec zorientoval v běžném dni.

Pavla, ona majitelka hospody, byla svědkem dva a půl roku staré životní havárie.

Martin už byl ve stadiu, kdy skoro nevycházel z bytu, nanejvýš se domotal pár metrů do hospody. Většinou mu bylo tak zle, že zůstával doma a čím dál častěji pil vodu, aby uhasil nekonečnou žízeň. Jednoho dne ho navštívila tehdejší přítelkyně Zuzanka a zděšeně poslouchala, jak Martin plácá nesmysly, jak mluví z cesty. „Zavolaly jsme pro tebe rychlou,“ vzpomíná Pavla, „ve vinohradské nemocnici zjistili, že máš změny v mozku, ale stejně tě chtěli brzy propustit domů.“ Martin krčí rameny, tohle období si nepamatuje.

„Dostali jsme tě se Zuzkou do léčeben − nejdřív do Klášterního Hradiska, potom do Kroměříže.“

Tady už se Martin chytá: „Ale fakt to mám trošku v mlhách.“ Po pár týdnech sice začal chápat, že je v průšvihu, ale nikdy si neřekl, že chce s chlastem přestat. Když ho lékaři z Kroměříže propouštěli, napsali do zprávy: Pacient nereflektuje fakt, že by měl přestat pít − on se nepokrytě těší, až bude propuštěn a napije se.

Což taky občas dělá a nejspíš by to dělal častěji, kdyby měl peníze. Dnes už má k financím jen velmi omezený přístup, protože se Viktorka stala jeho opatrovnicí.

„Martine,“ zatlačím na něj, „proč blbneš? Copak nechápeš, jak je to sebedestruktivní?“

Takové otázky mu příjemné nejsou, ale nenaštve se. „Jo, asi je. Nedokážu vysvětlit, proč si nikdy neřeknu šlus, už se toho v životě nedotkneš. Já vím, že byl můj životní styl cestou do pekel, vím, co chlast umí, ale nedokážu to. Dokonce ti řeknu, že těch pětatřiceti let s chlastem nelituju, bez něj to nešlo. Moje práce je psychicky náročná, kumštýř musí citlivě vnímat svět, mít otevřené oči, nastražené uši; takhle si zacpe hlavu vším možným a ono ji to dusí. Logickou cestou ke zklidnění je chlast a jde o to, kdo zvítězí, jestli ty, nebo ten ďábel. Já jsem prohrál. Ale pořád si uvědomuju, jak dlouho mi naopak pomáhal.“

S tímhle přístupem by už byl Martin možná mrtvý, nemít kolem sebe Pavlu z Oka, pokrevního bratra Míru Wanka z kapely Už jsme doma, dva tři další obětavé kamarády − a hlavně Viktorku.

Ta chvíli váhala, jestli se má o bývalého muže začít starat. Jednou to zkusila a chvíli se choval slušně, potom se napil a zase už byl zlý.

Řekla si, že to nemá cenu, ale po pár dnech jí došlo, že takhle Martin uhnije zaživa. „Po čtrnácti dnech jsem za ním zašla a viděla ho v hrozném stavu, v nepořádku, úplně bez peněz… Takový pohled nevydržíš, musela jsem se do toho vložit. Beru to tak, že je psychicky nemocný. Zlej už bývá málokdy, vlastně jen tehdy, když má velkou žízeň a nedostane pivo. A pořád je to bývalý manžel, otec holek, zajímavý chlap, občas s ním je sranda. Už ho nemiluju − ale mám k němu vztah trošku jako k pacientovi...“

„… aspoň něco,“ přeruší ji Martin.

Mám pocit, že v těch dvou slovech konečně slyším vděk.

 

V hlavě tisíc nápadů

O týden později mi přinese hotový obraz. Byl bych šťastný za jakoukoli čmáranici, ale snažil se, snažil se moc. Hned bych si tu kresbu pověsil doma na nejčestnější místo.

Což nepůjde. Rozhodli jsme se, že ho vydražíme v aukci (která vyvrcholila ve středu 17. prosince, sledujte www.reportermagazin.cz) a všechny peníze předáme Viktorce na zaplacení dluhů. Martinovi to je jedno, ten význam slova dluhy nechápe. Nebo ho chápat nechce, těžko říct.

Říká o sobě, že je skromný, že mu k životu stačí tabák a vyhlídka na pivo; na jediného lahváče, kterého bude klidně pít pomalu, několik hodin. Dluh je cizí slovo, které se vůbec nedotýká dneška.

Pokud se obraz slušně prodá, snad Martin pochopí, že je o něj pořád zájem, a začne tvořit častěji. Jistě to nevíme, protože jsme už slyšeli námitku o slovech neodpovídajících skutkům, ale rádi bychom jeho slovům uvěřili. „Mám v hlavě tisíce nápadů a těším se, až je zrealizuju. Dřív nebo později ten svůj blok překonám a budu dělat to, co vždycky. Výtvarničinu. Kumšt.“ •

 


 

Nemoci z pití

Čím trpí Martin Velíšek

Wernickeova encefalopatie je neurologická porucha vznikající při těžkém nedostatku vitaminu B1, například u alkoholiků. Projevuje se poruchami vědomí, deliriem, obrnou okohybných svalů s diplopií nebo poruchami chůze.

Korsakovova psychóza, také označována jako amnestický syndrom. Projevuje se kromě celkové dezorientace a euforie především poruchami krátkodobé paměti, kdy si nemocný není schopen zapamatovat nové informace nebo vzpomínky z blízké minulosti.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama