Jak změnit problémové chování u dětí: Chválit a kárat v poměru čtyři ku jedné

Rovným příležitostem ve vzdělávání se profesně věnujete už nějakých patnáct let. Změnil se za tu dobu přístup škol k inkluzi, tedy začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných tříd?

Určitě. Dříve bylo pro školy nepředstavitelné, že budou učit například děti s mentálním postižením. Panovala už skoro mantra – podporovaná Milošem Zemanem –, že tyto děti musí být mezi svými, jinak nebudou šťastné. Školy ale samy na základě vlastní zkušenosti postupně zjišťovaly, že to jde. Když jsem se nedávno dívala na poslední data, většina dětí s lehkým mentálním postižením je v současné době v běžných školách.

Co tedy školám dělá největší starosti dnes?

Jsou to děti, jejichž problémy se manifestují v chování. Což je skupina, která v posledních letech obrovsky narostla, hodně se to akcelerovalo během pandemie koronaviru. Ve třídách se to projevuje tak, že děti svým chováním ostatní vyrušují, častěji se dostávají do afektu, panických stavů či do konfliktu, mají potíže s pozorností a impulzivitou, ale i zapamatováním a vybavováním si učiva…

Co je to za děti?

To je různé. Mohou to být děti, jejichž zázemí doma není nejlepší, rodiče se třeba rozvádějí, hodně se hádají. Nebo děti, které dlouhodobě nežijí v podnětném prostředí, protože jejich rodiče sami řeší mnoho existenčních problémů, například kde bydlet. Týkat se to může ale i dětí nadaných, jejichž talent nikdo neobjevil a nepodporuje a ony se ve třídě nudí. Nepříznivá situace doma, ale i sociální izolace spojená s pandemií jsou pak zdrojem škodlivého stresu a dítě citlivé na stres pak rozhodí i drobná změna nebo nepředvídatelnost.

OSMKRÁT ZOPAKOVAT

Má být na učitelích, aby ošetřovali potřeby těchto dětí?

Samozřejmě nemají být jediní, ale jsou důležitou, či dokonce jednou z nejdůležitějších součástí. Tráví totiž s dětmi opravdu hodně času. Nejde o to, aby řešili rodinné či jiné osobní problémy každého dítěte, jde o to, aby uměli vytvořit ve třídě takové klima a přátelské prostředí, aby se tam děti cítily bezpečně a přijímané.

Jak toho docílit?

Učitelé by měli vědět, co je to trauma a jak funguje lidský mozek, když je ve stresu. Když tohle víte, zjistíte, že restrikce a napomínání nepomohou, ba naopak. Může to situaci ještě vygradovat do stavu, kdy už je ve stresu nejen dítě, ale i učitel. Výsledkem není deeskalace situace, ale boj o moc. Ten sice dospělí nějakou dobu vyhrávají, ale jen do doby, kdy se jich děti přestanou bát. Proto se v naší organizaci SOFA v posledních letech věnujeme takzvanému managementu chování dětí ve školách a učíme učitele, jak jednoduchými, ale efektivními opatřeními mohou projevům náročného chování žáků předcházet a řešit je způsobem, který v dětech nebude vyvolávat strach nebo pochyby o sobě samém.

Zmínila jste SOFA, tedy organizaci Society for all. Tu jste před deseti lety spoluzakládala. Kde jste se naučili, jak přesně to učitele učit?