Jak změnit problémové chování u dětí: Chválit a kárat v poměru čtyři ku jedné

Rovným příležitostem ve vzdělávání se profesně věnujete už nějakých patnáct let. Změnil se za tu dobu přístup škol k inkluzi, tedy začleňování dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných tříd?

Určitě. Dříve bylo pro školy nepředstavitelné, že budou učit například děti s mentálním postižením. Panovala už skoro mantra – podporovaná Milošem Zemanem –, že tyto děti musí být mezi svými, jinak nebudou šťastné. Školy ale samy na základě vlastní zkušenosti postupně zjišťovaly, že to jde. Když jsem se nedávno dívala na poslední data, většina dětí s lehkým mentálním postižením je v současné době v běžných školách.

 

Co tedy školám dělá největší starosti dnes?

Jsou to děti, jejichž problémy se manifestují v chování. Což je skupina, která v posledních letech obrovsky narostla, hodně se to akcelerovalo během pandemie koronaviru. Ve třídách se to projevuje tak, že děti svým chováním ostatní vyrušují, častěji se dostávají do afektu, panických stavů či do konfliktu, mají potíže s pozorností a impulzivitou, ale i zapamatováním a vybavováním si učiva…

 

Co je to za děti?

To je různé. Mohou to být děti, jejichž zázemí doma není nejlepší, rodiče se třeba rozvádějí, hodně se hádají. Nebo děti, které dlouhodobě nežijí v podnětném prostředí, protože jejich rodiče sami řeší mnoho existenčních problémů, například kde bydlet. Týkat se to může ale i dětí nadaných, jejichž talent nikdo neobjevil a nepodporuje a ony se ve třídě nudí. Nepříznivá situace doma, ale i sociální izolace spojená s pandemií jsou pak zdrojem škodlivého stresu a dítě citlivé na stres pak rozhodí i drobná změna nebo nepředvídatelnost.

 

OSMKRÁT ZOPAKOVAT

Má být na učitelích, aby ošetřovali potřeby těchto dětí?

Samozřejmě nemají být jediní, ale jsou důležitou, či dokonce jednou z nejdůležitějších součástí. Tráví totiž s dětmi opravdu hodně času. Nejde o to, aby řešili rodinné či jiné osobní problémy každého dítěte, jde o to, aby uměli vytvořit ve třídě takové klima a přátelské prostředí, aby se tam děti cítily bezpečně a přijímané.

 

Jak toho docílit?

Učitelé by měli vědět, co je to trauma a jak funguje lidský mozek, když je ve stresu. Když tohle víte, zjistíte, že restrikce a napomínání nepomohou, ba naopak. Může to situaci ještě vygradovat do stavu, kdy už je ve stresu nejen dítě, ale i učitel. Výsledkem není deeskalace situace, ale boj o moc. Ten sice dospělí nějakou dobu vyhrávají, ale jen do doby, kdy se jich děti přestanou bát. Proto se v naší organizaci SOFA v posledních letech věnujeme takzvanému managementu chování dětí ve školách a učíme učitele, jak jednoduchými, ale efektivními opatřeními mohou projevům náročného chování žáků předcházet a řešit je způsobem, který v dětech nebude vyvolávat strach nebo pochyby o sobě samém.

 

Zmínila jste SOFA, tedy organizaci Society for all. Tu jste před deseti lety spoluzakládala. Kde jste se naučili, jak přesně to učitele učit?

Asi před šesti lety jsme odjeli na studijní cestu do Osla a tam jsme na jedné konferenci potkali opravdové světové lídry v tématu práce s dětmi s náročným chováním. A jakousi náhodou se povedlo, že za námi přijeli do Česka. Dorazil i Steve Goodman, celosvětově uznávaný specialista na podporu pozitivního chování žáků. V Norsku nás mimo jiné zaujala návštěva psychiatrické kliniky pro děti, které ohrožují své učitele a spolužáky. Děti tam bydlí v malých domečcích a většina není vůbec medikovaná. Místo toho se tam pracuje na rozvoji jejich oslabených dovedností. Dodnes si vzpomínám na jednu věc.

 

Jakou?

Na odbornou diskusi o tom, jak kolíbat puberťáka. Ono je to totiž tak, že když o vás v dětství nikdo s láskou nepečuje, v pozdějším věku vám to chybí. Nedokážete navazovat kvalitní vztahy, nedůvěřujete lidem, jdete rychle do útoku nebo zamrznutí, protože máte pocit, že na vás ostatní útočí. Zjistilo se ale, že když vás někdo kolíbá, byť už jste větší, tak to houpaní je pro vývoj mozku skutečně zásadní, a funguje, i když jste starší. A tak těm dětem pořizovali na pokoje třeba houpací křesla, závěsné vaky či jiné houpačky. Každopádně nejvíc nás tam tehdy zaujalo, že neproškolovali jen terapeuty a psychology, ale hlavně učitele a vychovatele, kteří jsou s dětmi v každodenním kontaktu.

 

Jednou jste mi vyprávěla, že podstatné je opakování. Že naučit se nějak chovat či změnit svoje chování je stejné jako učit se třeba matematiku, kterou taky neumíme hned.

Je to tak, chování je dovednost jako každá jiná. Je vyzkoumané, že abychom se v chování něco méně složitého naučili, musíme to v průměru osmkrát zopakovat.

 

Jak přesně by učení chování mělo vypadat?

To, co po dětech chceme, jim nejprve vysvětlíme, nebo ještě lépe ukážeme a pak to s nimi zkoušíme přímo v prostředí, kterého se to týká – ve třídě, na chodbě nebo v jídelně. A toto procvičování pravidelně opakujeme. Musí to takzvaně projít tělem, pouhé slovní sdělení pravidel chování nestačí. Důležité je také ocenit, když děti očekávané chování uplatňují. Tím se totiž toto chování upevňuje. Obecně platí, že dobrý poměr mezi chválením a káráním je čtyři ku jedné. Nikdo se nic nenaučí, pokud budete jen opakovat, co dělá špatně.

 

Učí je to na pedagogických fakultách?

Bohužel zatím příliš ne, i když se o to řada pedagogů včetně mě snaží. Ministerstvo školství ale teď vytváří takzvaný kompetenční rámec začínajícího učitele, který by měl definovat, co chceme po pedagogických fakultách, aby učily. Jednoznačně se ukazuje, že učitelé dnes už nemohou být jen zdrojem učiva předmětů, ale mají být taky dětem oporou v rozvoji jejich socio-emočních dovedností. Už i z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že to za důležitou součást obsahu výuky považují i rodiče, z čehož mám velkou radost.

Přesto ale není asi reálné, aby všechno bylo jen na bedrech učitelů.

To určitě ne. I proto jsme dva roky pilotovali projekt, jehož cílem bylo ověřit funkčnost takzvaných multidisciplinárních týmů, které jsou k dispozici při školách a pomáhají dětem, které pomoc potřebují. Jsou tam zejména sociální pracovníci, psychologové a speciální pedagogové. Zároveň podporují i učitele – ti se mohou s odborníky radit nebo využívat různá školení. Výhodou těchto týmů je, že když máte možnost řešit problémy dětí včas, můžete je taky brzo zastavit a pak není potřeba odbornější péče, třeba psychiatrická. Zároveň mohou týmy pomáhat nejen ve školách, ale i v samotných rodinách.

 

EMOTIVNÍ TÉMA

Studovala jste speciální pedagogiku. Co vás k ní přivedlo?

Velkým impulzem pro mne bylo, když jsem na střední škole pracovala jako dobrovolník v Ústavu sociální péče pro děti s postižením v Kamýku nad Vltavou. Byl to týdenní stacionář: děti tam žily přes týden a na víkendy jezdily domů. Už tehdy, a to mluvíme o 90. letech, se mi líbilo, že některé děti mohly docházet do místní základní školy.

 

To byla pro vás zásadní zkušenost?

Ano. A pak ještě jedna. O pár let později jsem měla možnost vycestovat do Ameriky. V Los Angeles jsem se starala o děti konzulky. Vyjednala jsem si tam ale zároveň stáž v nemocnici. Měli tam program pro předškolní děti s kombinovaným postižením. Za dětmi tam často chodily jejich rodiny včetně sourozenců. Taky se mi líbilo, že když jsme šli na procházku, místní hasiči pokaždé vyšli ven, když jsme míjeli jejich stanice, a s dětmi se pozdravili. Zní to jako klišé, ale v té době byly děti v Česku nejčastěji umístěné v ústavech a stacionářích někde na zámečku často odříznutém od světa, takže to, co jsem tam viděla, mě fascinovalo.

 

Později jste nějakou dobu působila na ministerstvu školství, na oddělení, které se věnovalo speciálnímu vzdělávání. Bylo to krátce poté, kdy Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku vynesl zásadní verdikt. A to, že umístění osmnácti romských dětí z Ostravska do zvláštních škol s odůvodněním, že mají mentální postižení, bylo diskriminační.

Pracovali jsme tam tehdy na změnách legislativy, které byly potřeba udělat v souvislosti s rozsudkem. Cílem bylo zajistit lepší podmínky pro to, aby byla možná inkluze dětí do běžných škol. To bylo někdy kolem roku 2009. Tou dobou se taky ratifikovala Úmluva o právech osob se zdravotním postižením, což je dokument OSN a stojí nad naší národní legislativou. Jeden z článků úmluvy říká, že státy, které se k ní přihlásily, zajistí dětem se  zdravotním postižením přístup ke kvalitnímu a inkluzivnímu vzdělávání v místě, kde žijí.

 

Na ministerstvu jste ale dlouho nezůstala, protože tehdejší ministr školství Ondřej Liška poté, co padla vláda, z postu odešel.

Ano, povedlo se tam ale vytvořit historicky první Národní akční plán inkluzivního vzdělávání. Ještě před odchodem ministra Lišky tu vznikla skupina lidí kolem tehdejší náměstkyně Kláry Laurenčíkové (nynější vládní zmocněnkyně pro lidská práva, pozn. red.), kteří se rozhodli, že budou prosazovat inkluzivní přístup dál, i mimo ministerstvo. A tak vznikl ČOSIV – Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání, která se loni přejmenovala na SOFA – Society for all.

 

Jaká v té době byla praxe ve školách a jak moc je stát podporoval, aby inkluzi zvládaly?

Velmi nesystémově. Školy dostávaly peníze jen na děti, které měly zdravotní postižení. Pokud byly sociálně znevýhodněné, nedostaly nic. Asistenti pedagogů nebyli tehdy nic nárokového, každý kraj řešil asistenty jinak a ředitelé žili v nejistotě, kolik jich vlastně další rok budou mít. Někteří rodiče se asistenty dokonce sami stávali, aby mohlo jejich dítě do běžné školy chodit.

 

Tehdy se proti inkluzi začalo hodně brojit. Vadila jak některým politikům, tak i části učitelské komunity a veřejnosti, což platí dodnes, byť v menší míře. Jak si to vysvětlujete?

Na začátku to byla vlna skepse podporovaná komunitou pedagogů ve speciálních školách, kteří se obávali, že přijdou o práci. Což se nakonec nepotvrdilo. Zároveň začali učitelé v běžných školách říkat, že na to ještě nejsou připraveni a mají nedostatečnou podporu, což říkají někteří dodnes, byť už je ta podpora mnohem větší než kdysi. V roce 2016 to celé navíc podpořila i velká kampaň „Stop škodlivé inkluzi“ v Blesku. Vždycky to prostě bylo hodně emotivní téma.

 

Jak probíhá konkrétní příklad začlenění Vaška, označovaného za dítě s poruchou autistického spektra, do výuky, sleduje magazín Reportér už druhým rokem v časosběrné reportáži. Její první díl si můžete přečíst zde a díl druhý zde.