Sto let obrazů ze sudetské vesnice

Obrazem

Kdysi se ta obec jmenovala Spansdorf, ne Lipová jako dnes. Obývali ji Němci. V rámci svých studií jsem narazil na fotografie z roku 1915, které ji dům po domu dokumentovaly. Se spolužáky jsme se rozhodli, že vesnici Lipovou kousek od Ústí nad Labem znovu vyfotíme. A loni, po sto letech, jsem přidal další snímky. 

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kdysi se ta obec jmenovala Spansdorf, ne Lipová jako dnes. Obývali ji Němci. V rámci svých studií jsem narazil na fotografie z roku 1915, které ji dům po domu dokumentovaly. Se spolužáky jsme se rozhodli, že vesnici Lipovou kousek od Ústí nad Labem znovu vyfotíme. A loni, po sto letech, jsem přidal další snímky. 

Duben 1915. Profesor ústeckého gymnázia a pozdější šéf městského archivu Franz Josef Umlauft naposled pečlivě kontroluje příruční zavazadlo. Fotoaparát, krabičky se skleněnými fotografickými deskami, sešit na poznámky… Hlavně nic nezapomenout. V pracovně už na něj čeká dlouholetý přítel, učitel náboženství a nadšený člen ústeckého klubu amatérských fotografů Rudolf Jenatschke. Cílem jejich společné cesty je vesnička Spansdorf. Umlauft se v ní narodil a žijí tam stále jeho rodiče.

Tentokrát však nejde o běžný výlet za rodinou. Umlauft chce konečně rea­lizovat plán, o kterém přemýšlel už dlouho. Zhruba dvanáctikilometrovou cestu z Ústí nad Labem (Aussig an der Elbe) zvládnou pěšky za tři hodiny. Ve Spansdorfu to už jde rychle. Dvojice chodí od jednoho domu k druhému, a pokud je ideální světlo, poprosí obyvatele, aby jim na pár minut zapózovali. Jenatschke pořídí snímek, Umlauft si udělá pár poznámek.

Jeden den nakonec nestačí. A vlastně ani dva nebo tři. Umlauft se s Jenatschkem, případně sám, vrací do rodné obce kvůli fotografování v následujících měsících opakovaně. Když není dobré světlo, přijde opět za měsíc. Stejně tak, když se nepodaří záběr dobře vyvolat. Zdokumentovat čtyřicítku domů se nakonec povede až v rozmezí dvou válečných let.

„Otec byl posedlý dokumentováním čehokoliv. Byla to jeho záliba, zároveň to cítil jako povinnost,“ řekne mi devadesát let po Umlauftových fotografických výletech jeho syn Gerhard.

••

Leden 2002. V badatelně ústeckého archivu není úplně teplo. Připravuji práci o místních spolcích fotografů amatérů před rokem 1918 a procházím dostupné materiály. „Ještě projděte Umlaufta. Tam toho určitě bude dost,“ říká šéf archivu Vladimír Kaiser.

„Projít Umlaufta“ ale není jen tak. Jeho posedlost dokumentováním a uchováváním čehokoli je poznat i po více než půlstoletí; v Ústí nad Labem musel nechat stohy materiálů, když byl v dubnu 1946 po druhé světové válce donucen – tak jako statisíce dalších sudetských Němců – vystěhovat se do Bavorska jen s třicetikilovým zavazadlem. Ztrátu svého archivu nesl až do své smrti v roce 1967 těžce; byl to jeho celý život. Život uschovaný v celkem 116 archivářských kartonových krabicích.

Co všechno si Umlauft poznamenával, lze ukázat i na jedné z poznámek. „Dovolená nás stála 3 333 korun, je to víc než můj měsíční plat,“ napsal si k pohledu z Lázní sv. Markéty u Prachatic, kde byl s rodinou v roce 1931.

Jeden z kartonů však obsahuje pouze jeden předmět. Černou krabici z pevného černého tvrdého papíru. Na přední straně je nápis Bilder aus meinem Heimatdorf (Obrazy z mé rodné vesnice), uvnitř 77 pečlivě seřazených a očíslovaných snímků. A taky soupis všech lidí, kteří na fotografiích jsou. Třeba u domu čp. 30: „Josef Pelz und seine Frau Pauline, Hausbesitzer“ (majitelé domu Josef Pelz se ženou Pauline). Nebo u čtyřicítky je popisek: „Die Straße unter dem Restaurant von Josef Wanny. Auf der untersten Treppenstufe steht die Hausmagd Anna Aschenbrenner, auf der zweiten Treppenstufe Irma Wanny und auf der dritten ihre Mutter Marie Wanny.“ (Ulice pod restaurací Josefa Wannyho. Na spodním schodu stojí služebná Anna Aschenbrennerová, na druhém schodu Irma Wanny a na třetím její matka Marie Wanny.)

Prostě dokonalá maketa knihy, která však nikdy nevyšla.

••

Březen 2005. Prošlapáváme s několika spolužáky z fotografické školy Slezské univerzity suchou vysokou trávu. Čekali jsme na to tři roky, chtěli jsme, aby od prvního focení Spansdorfu uběhlo alespoň devadesát let. Samotné přípravy zabraly několik měsíců, sháněli jsme hlavně historické mapy a další zmínky o Lipové, což je český název pro Umlauftovu vesničku Spansdorf. (Mimochodem – název Lipowa se objevuje i v kronikách ze 14. století, pak postupně převážilo jméno Spaännersdorf a později Spansdorf.)

Takže stojíme na místě, kde byl uprostřed obce před devadesáti roky velký rybník a u něj několik domů. Hlavně velký statek čp. 3. Jenže teď tu není nic, jen křoví a námi udusaná tráva. A o kus dál ruiny někdejšího jednotného zemědělského družstva. „Ten rybník zavezli někdy v sedmdesátých letech. Tehdy se natahovaly po vsi nové kabely a rušil se hřbitov u místního kostela. Nějaké kosti skončily právě v tom rybníku,“ dozvídáme se později od místních. Statek padl už o něco dřív – kvůli stavbě nyní už nefungujícího JZD.

Nejdřív budíme rozruch. Uprostřed malé obce, která nemá ani sto obyvatel (v roce 1915 jich tu žilo cca 170), se najednou objeví skupinka cizích lidí a začíná obcházet jednotlivé domy.

„Nejste příbuzní sudetských Němců?“ zaznamenáváme občas podobný dotaz.

••

Červen 2005. Trávíme v Lipové téměř každý volný víkend, když to později spočítáme na dny, zjišťujeme, že je to stejné, jako bychom se sem nastěhovali na víc než tři měsíce čistého času.

Vysvětlování, co přesně v obci děláme, už naštěstí máme za sebou. Místní nás berou, možná jsme spíš pro řadu z nich raritou, blázny, kteří se tahají po obci s třicet let starým, těžkým velkoformátovým fotoaparátem značky Linhof a kteří občas něco vyfotí a neustále něco měří podle starých map. A také opakovaně žádají obyvatele obce, aby se nechávali opět a opět fotografovat před svými domy. Naše činnost se pomalu začíná měnit v rituál. Najít, zaměřit, sezvat lidi, vyfotografovat… a doma po vyvolání a naskenování filmů zjistit, že jsme fotili ze špatného úhlu… A znovu.

Naším cílem totiž je, abychom po devadesáti letech nafotografovali všechny domy ze stejného pohledu i s místními obyvateli. Tím je celý Umlauftův soubor unikátní.

Opakovaně děláme chyby, některé záběry děláme čtyřikrát a nakonec se dokumentování obce protáhne až do roku 2006.

••

Srpen 2006. Je dofoceno, chystáme výstavu přímo v obci. Před každý dům, který ještě stojí, umisťujeme dvojici snímků – z roku 1915 a ten z nového fotografování. Dáváme je i do míst, kde už žádné domy nestojí, což je víc než třetina z původních čtyřiceti. Je to trošku bojovka. Každý účastník výstavy dostane zároveň mapku, aby se zorientoval, kde všude stály domy.

Je to oslava také pro místní. Dřív, i za komunistů, fungovaly v obci různé spolky, lidé se scházeli. Teď ale v Lipové funguje jen hospoda, a to navíc jen od čtyř odpoledne. Ale lidé jsou tu skvělí, za celou dobu projektu nezaznamenáme ani jednu negativní reakci. A když procházíme obcí, pořád nás zve někdo na kafe, štamprli nebo na koláč.

••

Duben 2010. V Lipové prší. Vždy tu je jiné počasí než v nedalekém Ústí. Obec leží v kotlině a počasí to podle místních výrazně ovlivňuje. Psi štěkají, nepamatují si mě. Lidé jsou na tom lépe. „Jo… fotograf. Ale předtím vás bylo víc, ne?“ je nejčastější reakce.

Je to tak, v roce 2006 jsme fotografický projekt dokončili ve trojici, teď už jsem sám. Spolužáci už fotografují něco jiného, mně je však líto nezjistit, jaký skok udělala Lipová po pěti letech. A tak se kolečko fotografování rozbíhá znovu, jen s tím rozdílem, že starou linhofku nahradil digitální canon.

Změn je víc, než se mohlo na první pohled zdát. Především vyhořela jediná hospoda v obci, prázdné jsou i paneláky ze sedmdesátých let, které komunisté postavili souběžně se zemědělským družstvem. Počet místních tak rázem klesl o dalších čtyřicet lidí.

„Dáte si kafe a bábovku…?“ ptá se mě Stanislava Kyslingerová, moje hlavní „spojenkyně“ v Lipové, která bydlí hned u vyhořelé hospody.

••

Duben 2015. Další a asi už definitivně poslední „vrstva“ fotografií. Přesně po sto letech, kdy Lipovou procházel F. J. Umlauft, to opakuji i já. Tentokrát už jdu víceméně najisto. Stačí si jen počkat na vhodné světlo, lidé z jednotlivých domů již pózují víceméně automaticky.

Pár domů má novou omítku, uprostřed obce, kde v roce 1915 stála stará škola, je nové dětské hřiště. Z hospody jsou ale jen čím dál větší ruiny, stejně tak z budov JZD a bytovek pro zaměstnance. Většina místních by přesto neměnila: „Přijďte zase za pět let a uvidíte, co se tady všechno změní…“ •

Snímky ve fotogalerii.

Autor vystudoval fotografii na Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Dlouholetý reportér MF DNES, nyní vede zpravodajskou redakci serveru iDNES.cz. Další fotografie z projektu Lipová můžete najít na webu www.lipova-spansdorf.net.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama