Tuna bílého prachu

Banány v supermarketu Lidl nikdy nebyly populárnější, než když z banánových krabic na Zbraslavi letos vypadly pytlíky zhruba se 120 kilogramy kokainu. Zásilka zřejmě na český trh zamířila omylem, přesto poptávka po kokainu v Česku roste. Dá se očekávat, že tuzemská roční spotřeba této drogy se brzy přehoupne přes jednu tunu – byť v celkovém čísle se skrývá i naředěný „bílý prach“.

Dokážete sehnat kokain? Pokud žijete v Praze, je vám zhruba mezi dvaceti a čtyřiceti roky, neměl by to být problém.

„Každý tu tutově zná někoho, kdo si dokáže přes své známé kokain obstarat, pokud chce. Vždyť se podívej na sebe, jako prvnímu jsi rovnou zavolal mně,“ říká Pavel, který si svoje příjmení z pochopitelných důvodů nechá pro sebe. Táhne mu na čtyřicet, živí se marketingem a má pravdu.

Najít pár lidí ze svého širšího okolí, kteří by mohli povyprávět o své zkušenosti s kokainem, opravdu nezabralo mnoho času. O dva dny později už se bavíme v restauraci u pražského Anděla a k obědu spořádaně popíjíme nealko. Sám Pavel ostatně říká, že už se v porovnání s mladšími léty výrazně zklidnil. A popisuje, jak se shání kokain.

„Musíš vědět, kam jít, ale není to žádné tajemství. U mne to už funguje tak, že vím, komu napsat. Známe se dlouho, napíšu – chci, potřebuju, on přijede, v autě si to předáme a hotovo. Prodej se zkulturnil, zprofesionalizoval, dřív to bylo trochu zběsilejší.“

 

Nástup a ředění

Z hlediska fungování ekonomiky jsou drogy zboží jako každé jiné.

„Pro účely statistiky a systém národních účtů je to prostě zboží a trh funguje stejně jak u toho legálního, tak u nelegálního,“ říká Jiří Vopravil, který má v Českém statistickém úřadu dlouhodobě na starosti oblast nelegálních aktivit a jejich vliv na HDP.

Z přísně analytického hlediska Českého statistického úřadu spadá prodej drog do kategorie „maloobchod mimo prodejny, stánky a trhy“. Poptávka, přinejmenším v hlavním městě Praze, kde se dá kokain relativně snadno pořídit, v posledních deseti letech stále roste.

„Rozvoj obchodu s kokainem v České republice lze datovat do první poloviny devadesátých let, souvisí s nástupem organizovaného zločinu,“ říká Barbora Kudláčková, policistka Národní protidrogové centrály. Tehdy, před více než dvaceti lety, však kokain ještě nebyl statisticky významnou drogou. Při měření velikosti nelegální ekonomiky si experti začali kokainu všímat až kolem roku 2004. Tehdy spotřeba dosahovala asi 54 kilogramů ročně. Nyní se počet uživatelů odhaduje na 33 000 lidí a celková spotřeba narostla na 835 kilogramů za rok. „Významný vliv mělo to, že zhruba před deseti lety jihoamerické kartely výrazně snížily velkoobchodní cenu kokainu a díky tomu se dostaly i na trhy, jako je Česká republika,“ říká Jiří Vopravil.

 

České ceny jsou nyní ustálené někde na hranici dvou tisíc korun za gram. „Občas na tebe někdo zkusí, že má něco lepšího, a chce za to dva a půl. Za posledních deset let si ale nepamatuji, že by někdo chtěl víc. Spíš naopak. Jak zboží přibývá, jde cena dolů,“ říká Pavel. Výjimkou nejsou ani množstevní slevy a „akce“ typu „když si koupíš najednou deset gramů, vyjde tě gram na 1 800 korun“.

„Kokain si hlídá svou cenu, ale sehnat u nás kvalitní kokain, pokud nemáte svého dealera, který o vás nechce přijít jako o stálého klienta, je takřka nemožné,“ uvádí znalec české drogové scény, vedoucí psycholog společnosti Drop In Ivan Douda.

„Ředění drogy je pro dealera záruka rychlého zisku. Nikdo si nepůjde na policii stěžovat, že mu někdo prodal kokain bez kokainu. Časté je, že jde spíš o směs látek, kde jedinou drogou je trocha pervitinu.“

Podle poslední zprávy Národního monitorovacíhostřediska pro drogy a závislosti Češi spotřebují zhruba 0,8 tuny kokainu ročně a očekává se, že se brzy dostaneme až k tuně. V této statistice je však už nařezaný, tedy s ohledem na zisk a marži dealerů naředěný bílý prášek, který konzumuje zákazník. A oficiální statistiky vycházející z kvality zadrženého kokainu říkají, že průměrná čistota v Česku prodávaného kokainu se pohybuje kolem 33 procent.

„Já se o kvalitu nebojím. I kdybys kupoval poprvé, vždycky najdeš někoho, kdo si to od konkrétního člověka kupuje, takže víš, že nedostaneš s..čku. Že máš někdy pocit, že je to trochu omítka, to jo, ale tohle je byznys na doporučení, kde hraje dobrá pověst svoji roli,“ tvrdí Pavel.

Asi má štěstí na dodavatele, protože kvalitu tuzemského kokainu zpochybňuje i psychiatr Jan Vevera. „Když děláme testy na toxikologii, málokdy na kokain narazíme,“ říká. A potvrzuje, že hlavní složkou obvykle bývá pervitin, k tomu různá sedativa nebo soda.

Důsledkem užívání takto „nařezaného zboží“ pak podle něj můžou být například nejrůznější typy kožních vyrážek.

 

Banány v Lidlu se nepočítají

A přece se čistý kokain v Česku objevil – a to zcela veřejně. Banány z Lidlu nebyly asi nikdy tak populární jako ve chvíli, kdy se začátkem dubna ukázalo, že vedle exotického ovoce původem z Kolumbie obsahovaly krabice ve zbraslavské pobočce supermarketu zhruba 120 kilogramů „koksu“. Množství zaskočilo i policejní experty. Cena zásilky, která zjevně doputovala, kam neměla, se odhadovala na stovky milionů korun a český trh by vydržela – patřičně rozředěná – uspokojovat minimálně po dobu půl roku.

I s odstupem několika měsíců odmítá policie sdělit, co o kilech kokainu mezi banány zjistila.

„K tomuto případu není možné říci nic bližšího, stále probíhá prověřování a intenzivní mezinárodní spolupráce. Informace lze poskytnout až ve chvíli, kdy neohrozí vyšetřování v žádném ze zainteresovaných států,“ říká za Národní protidrogovou centrálu Barbora Kudláčková.

Do Česka totiž kokain obvykle přichází ve výrazně menších dávkách než v případě nečekané banánové zásilky. Většina zachyceného kokainu do Česka putovala v malých poštovních zásilkách, případně v cestovních zavazadlech, nejčastěji z Nizozemska. V roce 2013 se podařilo zabavit 106 zásilek o celkové hmotnosti 35,8 kilogramu. Na většinu z tohoto však připadá jedna „velká rána“ –  32,1 kilogramu zabavených na Ruzyni u pašeráka po příletu z Dominikánské republiky. Vloni policie zabavila už jen 5,4 kilogramu kokainu. „Nelze brát v potaz pouze zajištěné množství, ale také to, že byl díky tomu zničen článek drogového trhu, a tím se podařilo zamezit dalšímu přílivu nesrovnatelného množství drogy,“ brání policii Barbora Kudláčková. Roli podle ní hraje i fakt, že kokain je drogou bohatších. „Zpravidla jim také po určitou dobu užívání nepřináší zásadnější zdravotní, sociální a kriminogenní rizika, což samozřejmě ztěžuje jejich odhalení,“ říká.

Nejčastěji se kokain do Česka dostává z Jižní Ameriky. Na jeho pašování a distribuci se podle zpráv drogových expertů podílejí hlavně lidé ze západoafrických států, zejména z Nigérie, ale také Balkánci – lidé ze Srbska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny.

Najde se však i dost Čechů, kteří zkoušejí drogu převážet přes hranice. Policie například před pár týdny oznámila, že zadržela skupinu osmi Čechů, kteří z Peru pašovali kokain rozpuštěný ve víně: u obviněných prý zajistili 1,3 kilogramu čisté drogy.

„V průběhu roku 2014 jsme evidovali celkem 927 českých občanů ve vazbě či výkonu trestu v zahraničí, z toho 131 osob za drogové delikty,“ uvádí české ministerstvo zahraničí. Připouští ale, že jde jen o orientační údaje: „České zastupitelské úřady v zahraničí nemusí být vždy plně informovány o všech zadrženích či uvězněních českých občanů.“

Před šesti lety například jen shodou okolností vyšlo najevo, že v Peru je právě za pašování drog vězněna dvacítka Čechů. Ti záměrně nekontaktovali české úřady, protože díky tomu jejich domácí trestní rejstřík po propuštění zůstane čistý. Minimální trest pro pašeráky je v Peru osm let, část z Čechů tak již dnes může být propuštěna, ale další ve vězení zůstávají. Kupříkladu senior, v době zatčení v roce 2008 šedesátník Jan Rohlík se má na svobodu dostat až v roce 2017.

„Důkladná prohlídka kufrů – nic. Jenže v každém jsou dva incké závěsné koberečky, ručně tkané z lamí vlny. Ukončují je dva tlusté bambusové stvoly zapletené do horní a dolní hrany. A po jejich rozříznutí se ven sype téměř čistý kokain. Dohromady přes tři kila,“ popsal Jan Rohlík v roce 2009 v dopisech pro týdeník Reflex své zatčení v odletové hale peruánského letiště.

Vloni v listopadu zase španělská policie na Kanárských ostrovech zadržela čtveřici Čechů, kteří se na lodi plující z Jižní Ameriky pod českou státní vlajkou pokoušeli propašovat nezanedbatelných 369 kilogramů kokainu.

 

Sněží celý den!

Ani fakt, že se kokain objevil v Česku v prostorách normálního supermarketu, nijak nezměnil jeho pověst drogy pro bohaté, pro zlatou mládež, smetánku, bohaté a úspěšné. Možná právě to je jedním z důvodů popularity drogy – přitahuje i ty, kdo by se v „lepší společnosti“ rádi viděli.

„Kokain není jen pro nějakou high society, spíš je to spojené s trendy místy, kluby a bary, kam se lidé chodí předvádět,“ říká Pavel. „My jsme někdy za večer probendili částky, za které by průměrná česká rodina strávila týden v Chorvatsku. Na hlavu tak sedm osm tisíc za večer,“ vypočítává.

Názvy pražských podniků, kde o uživatele „sněhu“ není nouze, nejsou nikterak tajemné. I když je v oficiálních průvodcích v této souvislosti pochopitelně nenajdeme. „Masná, Dlouhá, Kozí ulice a okolí, říkali jsme tomu ,bermudský trojúhelník‘, protože se tam ztrácely iluze, prachy a vztahy,“ uvádí Pavel. Vyhlášená místa jsou i na druhé straně řeky, v barech na Malé Straně a nedaleko Karlova mostu: „Existovaly a existují podniky, které jsou známé tím, že tam jdeš v podstatě nad ránem. Není problém večírek skončit v jedenáct dopoledne.“

Podle poslední zprávy Národního monitorovacího střediska pro drogy a závislosti je pravidelný uživatel kokainu v Česku poměrně vzácný úkaz: „Intenzivních uživatelů kokainu (s frekvencí alespoň jednou týdně) je v ČR odhadem pouze 0,1 procenta dospělé populace.“ Oficiální „střední odhad“ je tak 7 000 lidí. Soudě podle zkušeností praktiků může jít o odhad poměrně „podstřelený“. „Jsou podniky, kde šňupe tak půlka lidí. Myslím, že to dnes už není marginálie. Podle mě kokain v Praze už dost vytlačil extázi, vidím to aspoň ve svém okolí,“ odhaduje Pavel.

O užívání kokainu však lidé obvykle mluví jen v uzavřené společnosti. I když se o některých známých podnikatelích, politicích a vysokých manažerech vykládají ve vztahu ke kokainu legendy, oficiálně zůstává jen u ústně tradovaných historek.

„Neznám osobně nikoho, komu by kokain zruinoval život. Peníze, to je něco jiného, do peněz to dokáže lézt pořádně. Znám lidi, kteří do toho svého času dokázali vrazit i 30 tisíc měsíčně. A to už musíš vydělávat sakra dost, abys to necítil,“ říká Pavel. „Ze všeho, co jsem vyzkoušel, je tohle jediná droga, kde nad sebou neztrácíš kontrolu. Jsi lepší, rychlejší, vše je perfektní, lidi kolem jsou skvělí a přitom máš sám sebe pod kontrolou, dokážeš si uhlídat množství. Je to příjemný v kombinaci s alkoholem, prostě je to urychlovač nálad a emocí. Sex je taky zábavnej a často víc odbrzděnej.“ Experti s ním ovšem – ne zcela překvapivě – v mnoha ohledech nesouhlasí. „Někomu sex vylepší, někomu ne. Je to individuální. Jsou dokonce i lidé, na něž kokain neúčinkuje. Kupříkladu na mne. Dvakrát jsem kokain zkusil z profesionálně cvičných důvodů a nic,“ říká Ivan Douda.

I když podle statistik Ústavu zdravotnických informací a statistiky byli v roce 2014 v lůžkové psychiatrické péči kvůli kokainu všehovšudy jen dva lidé (pro srovnání – kvůli alkoholu šlo o devět tisíc lidí, kvůli pervitinu 2 200 lidí), kokain je z hlediska expertů droga jako každá jiná. „Zákonitost u drog je univerzální – když je berete dlouho a pravidelně, budete mít problém. U kokainu je navíc vysoký psychický návyk,“ upozorňuje Ivan Douda. „Specifikum kokainu je, že zvyšuje psychomotorické tempo, lidé jsou výkonnější… Už Freud napsal část své práce pod vlivem kokainu. Ale není pochyb, že kokain vyvolává závislost se všemi příznaky. Lidé na jakékoli droze si myslí, že se mají pod kontrolou, ale není to tak.“

Příkladem by mohly být zápisky bývalého ředitele nemocnice Na Homolce Vladimíra Dbalého. Na třech stech stranách deníku, jehož pasáže z policejního spisu získaly a postupně zveřejnily Lidové noviny, jsou – vedle detailů o cinknutých veřejných zakázkách, úplatcích či útratách za luxusní zboží – také podrobnosti o pravidelném a vydatném užívání kokainu. „Celé dopoledne sněžím (během 8 dnů 10 g, to je síla),“ poznamenal si exředitel podle LN 8. března 2011. Zmínky to nejsou ojedinělé.

„1. 3. 2011: Sněžím (a to dost), na meeting s 15minutovým zpožděním, musí to na mně být znát… 28. 3. 2011: Od rána snow, 29. 3. 2011: 5 snow, 7. 4. 2011: v nemocnici Na Homolce, snow the whole day!!! (Sněží celý den, pozn. red.)“

„Primární riziko je, že kdo kokain bere dlouhodobě a pravidelně, tomu se mění osobnost. Roste podezřívavost, podrážděnost až k paranoii. Jde to nenápadně, pomalu, uživatel si to sám neuvědomuje. Jeho okolí to ale vidí. Osobně znám kdysi bohaté lidi, kteří dopadli jako trosky. Zhroutilo se jim podnikání i rodina,“ říká Ivan Douda.

 

Raději nepřemýšlet

S  kokainem je ještě jedna potíž. Celosvětové zisky mafiánských skupin z prodeje kokainu se odhadují zhruba na 90 miliard dolarů.

A tak to, co na jedné straně zeměkoule vypadá báječně, free, cool a přitom pod kontrolou, má na té druhé straně na svědomí vraždy, vydírání a únosy.

„Je fakt, že není úplně dobrý pocit vidět v televizi násilí v Mexiku a gangy, které pomáháš platit,“ připouští i Pavel, ale dodává: „Lepší je o tom nepřemýšlet. A tipuji, že se do toho ani nikdo, kdo si občas šňupne, moc nepouští.“ •

Autor je novinář, pracoval mimo jiné v BBC, Hospodářských novinách a týdeníku Ekonom. Nyní je šéfredaktorem webu HlídacíPes.org – projekt Ústavu nezávislé žurnalistiky.

---

 

Nejdřív mi zdřevěněla huba…

Požívání kokainu má v Česku dlouhou tradici,  i když ji komunismus přerušil.

 

 

Už ve dvacátých letech minulého století byl kokain v prvorepublikovém Československu v některých kruzích oblíbený.

„Téměř v každé noční místnosti existuje tanečník kokainista, k němuž se druží takzvané ,umělkyně‘ importované z barů z Vídně, Berlína a Pešti. Mezi kokainisty zjištěny velmi známé osoby mužského i ženského pohlaví. K těmto šňupačům druží se několik barových tanečníků a tanečnic, sem tam německý divadelní kumštýř a dohromady, když si onu řadu kokainistů spočítáme, nacházíme v ní Čechy, Němce, Poláky, Maďary, prostě všechny národnosti republiky,“ popisoval situaci prvorepublikový novinář Karel Ladislav Kukla.

V dobovém tisku v letech 1923–1924 se objevila řada dalších článků zabývajících se podloudným obchodem s kokainem přiváženým prostitutkami z Berlína. Až to donutilo státní orgány problémem se vážněji zabývat.

Historicky zřejmě první tuzemský zátah proti nelegální distribuci kokainu proběhl v roce 1923 v pražském hotelu Hamburk. Ze soudobé zprávy svých předchůdců citoval před časem bulletin Národní protidrogové centrály: „Ve společné noclehárně hotelu Hamburk v Karlíně ruští studenti sami jednak jsou náruživými kokainisty, jednak tajně kokain cizím osobám prodávají. Konstatováno, že užívání kokainu zavlečeno bylo do Prahy hlavně cizinci, a sice ruskými běženci a nevěstkami z Německa a Rakouska. Prvotřídní kavárny, bary a taneční podniky staly se eldorádem tohoto zlořádu.“

O tom, že kokain byl populární zejména mezi filmovou smetánkou, mluví i další dobové zápisy. Záznam lékaře O. Janoty z pražského psychiatrického ústavu zmiňuje nejmenovaného devatenáctiletého mladíka, který působil jako „kinoherec“, a Janota si k tomu poznamenal: „Dozvídáme se od něho, jak u členů několika filmových společností v Praze šňupání kokainu i vstřikování morfia netušenou měrou jest rozšířeno. Návyk si prý přivezli z Berlína a Vídně.“

K dispozici je i policejní hlášení z 20. února 1925. Týká se herce Saši Rašilova. „U případu herce Rašilova, který na recepty prof. Dra. Výmoly a Dra. Ečera opatřoval si v lékárně kokain, bylo zjištěno mravnostním oddělením policejního ředitelství v Praze, že receptů více již nemá.“

Kokain figuruje i v pamětech dalších filmových hvězd své doby.

„Nejdřív mi zdřevěněla huba, takže jsem nebyla schopná promluvit, pak se mi zatočila hlava a nestačila jsem utíkat do koupelny,“ popsala Adina Mandlová svůj experiment s kokainem, který podnikla s herečkami Lídou Baarovou a Ljubou Hermanovou. „Jednou, když jsme byly samy mezi námi děvčaty, někdo přinesl balíček s kokainem a všechny jsme to vyzkoušely. Věděla jsem, že Lída i Ljuba si to zprubly už předtím a že to na ně mělo správný účinek, neboť je to povznášelo – i když jenom na chvilku – a inspirovalo k lepšímu výkonu. Naštěstí na mě to působilo naprosto opačně,“ napsala Mandlová v autobiografické knize Dneska už se tomu směju.

Za nejznámějšího kokainistu své doby platí herec Hugo Haas. „Šňupal kokain a často měl záchvaty beznaděje a omrzelosti, když droga přestávala účinkovat,“ napsala o něm Mandlová. „Protože utratil všechny peníze po barech za předražený, tajně kupovaný kokain, nezbylo mu každou chvilku na domácnost,“ vzpomínala Mandlová na život s Haasem, jejím tehdejším partnerem.

A jaké byly tehdy ceny? „Za jeden gram, který na lékařský recept lze obdržeti za 12 Kč, platilo se až 180 Kč, mnohdy 200 Kč. V barech a pověstných nočních místnostech započal obchod a šňupalo se vesele,“ popisoval barvitou realitu „zlaté éry kokainu v Česku“ před bezmála sto lety novinář K. L. Kukla. Na konci dvacátých let minulého století to rozhodně nebylo málo peněz. Pro srovnání: kilo vepřového masa vyšlo na 16,90 Kč, stříhání vlasů na 4 Kč a nové boty se daly pořídit za stovku…

V dobách komunismu neměl kokain prakticky šanci se přes hranice dostat. Už krátce po roce 1989 se objevila první vlna drogových kurýrů z Jižní Ameriky, kteří testovali nové drogové trasy. Přes Polsko, Maďarsko a Československo pak kokain putoval na bohatý Západ – do Německa, Rakouska, Švýcarska… Na samotném českém trhu se ale kokain začal výrazně šířit až zhruba po roce 2000.