Utíkej a nezakopni, pod tebou je Vltava

Obrazem

Trochu vykrádačka, ale vykopnu cizím textem. O čem je následující reportáž? „Líčí běh Vltavy, začínaje od obou praménků i spojení potůčků do jednoho proudu. Pak tok v hájích a po lučinách, krajinami, kde se zrovna slaví veselé hody; při noční záři luny rej rusalek; na skalách se pyšně vypínají hrady, zámky a zříceniny, Vltava víří v proudech Svatojánských; v širokém toku teče dále ku Praze…“ Bedřich Smetana takto popisoval děj své slavné symfonické básně, ale vystihl i kulisy závodu Vltava Run. Ano, Svatojánské proudy zalila přehrada, nicméně rusalky jsem při půlnoční etapě kdesi u Temelína periferně zahlédl.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Nesmrdím vám, řekne Halka po sobotním doběhu své první etapy: Viďte že ne?

Sedíme v dodávce a se zájmem nasajeme vzduch, ale nic, pročež ji můžeme uklidnit.

Ani to nepotřebovala, sama přikývne: „Vypozorovala jsem, že jde o malej zázrak,“ pronese myšlenku, kterou si musím poznamenat. „Když jsem poprvé vyrazila na podobnej štafetovej závod s chlapama, tak mě stresovalo, že jim budu postupně čím dál víc smrdět a oni zase mně, ale od chvíle, kdy se trochu víc rozeběhneš, už pachy nevnímáš. Obzvlášť když tě čekají další dva úseky...“

Pomyslím na to, že jsem včera večer snad až voněl; se ženou jsme šli na zahájení Pražského jara.

Takže smoking! (Toho si na své práci cením – ze smokingu rovnou do sportovních trenek. Jeden rozhovor se žebrákem, příští s knížetem, včera hardcore, zítra opera, takže člověk sice pořádně neumí a neví skoro nic, ale nudí se jen málokdy.)

Takže smoking a Má vlast!

No a hned po Vyšehradu, jak známo, následuje Vltava a mně sice nevadí ani ta Šárka potom, nemluvě dejme tomu o Blaníku, ale Vltava je přece jenom šlágr, mateřské mléko a plzeňská hladinka, naprostý základ.

 

 

Na koncertě

V lóži nad námi sedí pan prezident – je zajímavé, že jsem ho volil bez většího nadšení, ale když před chvílí se svou manželkou usedal, oba vypadali vyloženě hezky, reprezentativně, sál začal bouřlivě aplaudovat v půli fanfáry. Tehdy mi došlo, jak jsem za něj rád. Nedá se nic dělat, má charisma. A ona teda taky, líbí se mi. Oba.

Zajímalo by mě, nač myslí, jestli je Smetana vůbec baví, ale pokud ne, jsou dobří herci; vypadají spokojeně.

Já myslím na to, jak zítra okolo Vltavy poběžíme. Pak taky na to, že mně běh pomohl a možná dodnes pomáhá, jako ostatně spoustě lidí, kterým po třicítce přestávalo být tak dobře jako dřív. Někteří tloustli a štvalo je to, jiní pocítili sklony k melancholii, a tak se nakonec rozeběhli – můj případ.

Osobně preferuju líný běh, jen ať to moc nebolí. Kilometr za pět minut, v tom jsem šampion; v takovémhle tempu zvládnu i maraton, ale nechtějte po mně nic rychlejšího, musím zlehounka...

Mou vlast diriguje Tomáš Hanus, se kterým jsem dělal rozhovor ve velšském Cardiffu, po dvou skleničkách mi jako obvykle přišlo, že už spolu kamarádíme, a proto jsem teď hrdý. Houby se v tom vyznám, ale Hanus na stupínku úplně tančí, muzikanti na něm oddaně visí očima a charisma má zhruba jako prezident. Je to nádhera, jen kdyby mi teda pořád nevibrovaly hodinky: Zvedni telefon, volá ti Jája z Vltava Runu.

Nemůžu.

Dementní hodinky: Zase už ti volá Jája!

Dobře, ale nejdřív dlouze zatleskáme, já zařvu i bravo!, bravo, Tome, starej velšskej brachu! (tohle jen v duchu, nahlas si Hanusovi tykat nedovolím), no a pak teda té pořadatelce Jáje od šaten zavolám: Dobrý večer.

„Kdepak vás s panem profesorem Pirkem máme?“

Aha.

Pořadatelé mě na Vltava Run pozvali, jinak bych se tam při své nezorganizovatelnosti v životě nepodíval – registrace pro tři stovky týmů bývají za pár minut pryč.

Možná mě chtěli ze sympatií k Reportérovi, ale nejspíš zároveň věděli, že rád běhám s kardiochirurgem Janem Pirkem, a udělalo by jim radost, kdyby nastoupil i on.

A Honza samozřejmě chtěl, vždyť je mu teprve pětasedmdesát. Zaběhat si podél řeky považuje za ideální trávení času, ale musí na lékařský kongres do Brna, div to neobrečel.

„Nicméně, Jájo! V týmu mám jeho syna Tomáše a ten je taky bezvadnej, profesí soudce.“

Nedává najevo zklamání, ale stejně ji zajímá, kde vlastně jsme: Tomáš asi doma na Žižkově, já pořád v Obecním domě.

Dochází mi, že jsem v očích pořadatelů považován za kapitána týmu, který by se teď měl na Šumavě účastnit registrace, nebo co že to tam mají za mecheche, ale já všechny pravomoce dávno převelel na Jirku ze druhé dodávky, protože jediné, k čemu jsem svolný, je onen roboticky líný a připodělaný běh.

Zdá se, že Jája rozumí, ostatně zvolili jsme běžnou taktiku. První polovinu týmu už máme na Šumavě, v 6:20 vyběhnou ze Zadova a je jich šest, takže než se vystřídají, bude poledne – teprve pak naváže půltucet etap i pro naši dodávku (a takhle se budeme točit až do Prahy).

„Jasně, chceme kolegy podpořit na jejich předávkách, ale dorazíme v klidu třeba na desátou...“

 

Na Šumavu

Když brzy ráno – v zimě a mlze – kolegové startují, my teprve nasedáme do auta. Pět chlapů a jedna Halka, která klade Tomáši Pirkovi na srdce, aby neudělal totéž, co při jakémsi z předchozích závodů; dobře se znají, oba jsou soudci, přátelé: „Jen ti chci připomenout, že odpad třídíme do různých pytlů. Jestli tě po návratu poprosím, ať je vyhodíš, tak ne abys je zase nacpal všechny do směsnýho…“

Tomáš slibuje, že už si dá pozor.

Pak tu jsou ještě mí dva kamarádi Péťa s Luťákem, jinak taky spoluhráči z fotbalového klubu FC Prase, který jsme založili někdy v minulém století, a konečně benjamínek týmu Dušan, začínající kardiochirurg. Nejde o náhodu: „Když se před pár dny ukázalo, že je vás v týmu jen jedenáct,“ vysvětluje, „zavolal mi pan profesor Pirk, jestli bych neběžel.“

Autorita je autorita, a Dušan je navíc sportsman, takže souhlasil: „Zrovna mi končila čtyřiadvacetihodinová služba a nemohl jsem tušit, že za chvíli zavolá jiná kolegyně, jestli bych nemohl letět vrtulníkem odebrat jedno srdce do Ostravy. Tyhle věci se nutně potřebuju učit, tak jsem letěl, prostě nedá se říct, že bych byl odpočatý, ale těším se.“

No jo – osmadvacetiletý nadšenec. Vyrůstal v New Jersey, dobře se učil a mohl dělat cokoli, ale jemu dávalo smysl vrátit se do země předků, vystudovat tu medicínu a nastoupit do Ikemu: „Učím se od nejlepších.“

V tu chvíli si vzpomenu, že mám připravený motivační proslov: „Pánové a Halko,“ sepnu ruce, „já se na závod taky těším, ale zítra v podvečer hraje doma Bohemka a slíbil jsem synkovi, že na ni zajdem.“ Cítím soucitné i pobavené pohledy, tak ještě naléhavěji pokračuju: „Pojďme to stihnout. Je nás dvanáct, čeká nás tři sta šedesát kilometrů, zabojujme za klokany... Hele, a jak zatím ti naši kamarádi běžej?“

Mrkneme se do aplikace závodu a nechápeme, protože ze Zadova letí naše tečka po mapě jak nastřelený perský chrt.

„Kdo to proboha je?“

„Jarda, což je zase jejich benjamínek.“

Upřímně řečeno, ze druhého auta znám jen Jirku, kterému jsem předal všechny pravomoci.

Jirka je ten první případ, co už nechtěl tloustnout. Má malou firmu, zabývá se antidekubitními systémy (což je nejspíš něco proti proleženinám, tipuju) a skoro do čtyřicítky se flákal: „Do roku 2020 jsem ladil tu firmu a chodil na ryby nebo do hospody, takže jsem už měl 118 kilo a lékaři mi dali prášky na tlak,“ vyprávěl mi loni, když jsme se potkali při běhu podél Labe. Dnes má o pětatřicet kilo míň a dvakrát měsíčně se hlásí na nějaký vytrvalecký závod: „Za pět minut dvanáct jsem dostal do držky a došlo mi, že se sebou musím něco dělat.“

Nicméně vraťme se k rychlosti naší štafety. Neznámý Jarda nasadil olympijské tempo, což naši dodávku znervózňuje, o co mu jde?

Za pár hodin si vyslechneme smutnou story – tomu našemu Jardovi umřel před týdnem kamarád, třicetiletý kluk z Kamýka nad Vltavou. Měli se zítra potkat, Jarda si speciálně proto vybral závěrečný třetí úsek přes Kamýk, a dnes ráno běžel ze Zadova tak rychle i proto, aby mohl v Borové Ladě nasednout do auta a vyrazit na dopolední pohřeb.

 

Na hezký zadek

Přijíždíme na předávku do Stožce, zatím si to chceme jen tak omrknout.

Vidíme, čeho se vyvarovat – členové některých týmů se mezi sebou například moc neznají, takže tápou, komu vlastně předat kolík (respektive tracker s GPS). Jsou i běžci, na které nikdo nečeká, což se může stát. Auta nejezdí po trase, nýbrž po silnici, a když se někde zdrží nebo zabloudí, nebohý člen v cíli běduje, proč jenom zbytečně sprintoval.

Potkáváme posádku našeho druhého auta. Marek zrovna běží a Jarda je na pohřbu, ale zbylým dvěma ženám a dvěma mužům rovnou říkáme, že od nás chrtí tempo očekávat nemůžou, ať se nezlobí. Jsou v klidu: „Hele, my se taky nepovažujeme za závodníky, je to zábava, společná akce s kamarádama. Sami jsme překvapení, jak nám to na některých úsecích běželo dobře, ale ve štafetách se člověk často vyhecuje k osobákům…“

Potěší mě zpráva, že je trasa skvěle značená.

Nic neříkám na radu, že ideální taktikou je zavěsit se za rychlou holku s pohledným zadkem, ale rozumím, jak to chlapci ze druhého auta myslí.

Dám si kulajdu u Pstruha, potěším se pohledem na potok jménem Studená Vltava, ale to už se blíží našich šest etap, tak nástup do auta a vyrážíme na předávku v Nové Peci.

 

Na magnezium

Na samém začátku Lipna přebírá štafetu Halka, a i když je v autě nejchytřejší, dělá drobnou chybu – my jí říkali, že když je venku jedenáct stupňů, má běžet jen v triku bez vesty. Až přiběhne do Horní Plané, bude jí vedro, ale jinak nádhera.

Nebo aspoň my ostatní jsme nadšení, protože jedeme po silnici tři sta metrů od běžců a vidíme je jako skřítky na lipenském břehu v celé té jarněšumavské scenerii. Slunce prorazilo oblaka, pod oblaky orel, na louce vraníci a to je pohled, ze kterého zahraniční běžci musí oněmět – vždyť kolik může být na světě hezčích tras?

Mám chuť zpívat českou hymnu, a to jsem přitom ještě nikam neběžel, v mozku bych snad měl mít rovnováhu.

Na předávce se Halka omlouvá, že prý to nebylo podle představ, ale posíláme ji s tím do háje, protože měla průměrnou rychlost 5:20 na kilometr, a co by za to jiná paní soudkyně ve středním věku dala. Nebo čtyřicátník žurnalista – sám o moc rychleji nepoběžím…

„Foukal silnej protivítr,“ vypráví Halka, „takže když si chceš plivnout, přistane ti slina v obličeji.“ A to je dobré vědět.

Sám za chvíli vyběhnu z pampeliškové louky u Černé v Pošumaví a je to jako vždycky: patřím k nejpomalejším široko daleko, ale moje taktika konstantně loudavého tempa vystačí k tomu, abych po pár kilometrech začal část soupeřů předbíhat. Možná to hlavně ti mladší zbytečně napálili, snad špatně jedí, kdo ví? Když jsem zjistil, že mě cestou do Milné čekají dvě stoupání, popadl jsem do jedné ruky energetický gel, do druhé lahvičku s magneziem a na úpatí se vždy nadopoval.

Kamarád Luťák se mi v cíli směje, protože magnezium mi prý do druhého kopce nepomohlo, je jen proti křečím, ale na mě fakt funguje – srknu si a krev se rozproudí.

No nic. Daří se nám. Dlužno ovšem dodat, že nejlepší týmy teprve startují – organizátoři chtějí, abychom všichni doběhli v neděli odpoledne.

Navíc po mně běží kamarád Péťa, kterého jsem k účasti na štafetě přemluvil, není na závody zvyklý, nemá natrénováno…

... ale zase to je srdcař a týmový bavič: „Oficiálně si přiznejme, že na to nemám,“ prohlásí po doběhu k přístavišti v Lipně: „Ze začátku bláto a stromy přes cestu, na sedmém kilometru začaly křeče, na osmém mě předběhla paní, která měla na zádech napsáno Šneci v běhu, a potom ještě pár dalších; obvykle s nějakou motivační hláškou.“

Smějeme se, je nám dobře. Nedává podle mě smysl hlásit se na štafetový závod s lidmi, kteří jsou divní nebo je neznám, ale když je v týmu sranda, třicet společných hodin uteče jak nic.

Kdosi teď třeba hledá spínací špendlíky, aby si připevnil startovní číslo, dlouho nic, pak najde správnou skrýš: „Jsou jich tady stovky,“ vydechne a Halka okamžitě řekne: „Jsou jich miliony tisíců létajících talířů.“

Cože?

„Tenhle termín používal jeden svérázný účastník soudního řízení jako synonymum pro slovo hodně.“

Ježiši, to je pěkný! Kdybych měl kapelu, nazvu tak desku: Miliony tisíců létajících talířů.

 

Na Hlubokou

Tomáš Pirk doběhl po šutrácích do Vyššího Brodu v dobrém rozmaru, což jsem poznal podle toho, že hned zahlásil: „Říkáte, že před chvílí vystartovali favorité? Ti kdyby o nás věděli, tak se do závodu ani nepřihlásí.“

Kamarád Luťák vypráví, jak tady kdysi strávil celou čtyřdenní vodu, protože jedinkrát nevylezl z kempu. Já Vyšší Brod vlastně neznám, takže obdivuju cisterciácký klášter, a náš Dušan vybíhá přes čtyři kopce směrem k hradu Rožmberk: vždyť ukažte mi nějakou tu hezčí trasu, pokud vážně existuje...

Vltava Run je velký závod, běží tři sta týmů, a protože je pořád slunečno, na náměstí v Rožmberku jede regulérní party; z beden řvou AC/DC. Saju atmosféru a vsadil bych se, že soupeříme jen sami se sebou a s vysněným časem, že mezi týmy není náznak rivality, ale sázku bych prohrál – boj o první místo bude drama.

Zatím nás to moc nezajímá, protože vítáme v cíli Dušana a na takových šest příštích hodin máme padla. Ideální chvíle na to, abychom se zajeli nacpat třeba na Hlubokou.

 

Na scestí

Po večeři nesmíme vytuhnout, tak jedeme povzbudit naše druhé auto na předávku do Budějovic – aspoň si vyměníme zážitky.

Všichni kolegové mluví o náročném terénu i o tom, jak už je v lese potřeba svítit čelovkami, ale nejvíc na mě zapůsobí vyprávění Vítka, kterého jsem dodnes neznal.

Běžel trasu, která patří k nejtěžším, z Plešovic do Boršova. Soupeři tam nadávali, on úplně září: „To miluju! Úzký trailový cestičky vedle Vltavy, kořeny, kameny, bláto. Přeskakoval jsem potok a musel dávat pozor, abych se nepraštil hlavou do větve, takovou trasu bych přál vám všem; já vlastně nemám rád rovinky na asfaltu, naopak tady mi to letělo...“

No dobře, Vítek je výjimečný případ. Do jeho extáze se nedokážeme vžít a za každou rovinu jsme vděční – tfuj.

Poslední úsek na Hlubokou běží za druhé auto Jarda, co už se vrátil z pohřbu, a až nám předá štafetu, zajde se jeho šestice osprchovat do místní základky. Vytáhnou karimatky, zalezou na tři hodiny do spacáků, vesměs ale neusnou – v tělocvičně hledají azyl i mnozí další, někdo pořád chodí tam a zpátky.

Za nás mezitím vyběhl do tmy Péťa, takže zase budou historky (tentokrát ho křeče chytnou už na druhém kilometru, ale i tak předběhne jednoho chlapa, co prý dost kulhal.)

Protože má těch kilometrů do Purkarce jedenáct a půl, čekáme na něj v autě a kecáme.

„Sama sebe mile překvapuji,“ konstatuje Halka. „Je mi jaksi lhostejno, že na mém obličeji ulpívá toliko pot, a nikoli noční krém s kyselinou hyaluronovou, který jsem nucena pod vlivem stoupajícího věku nakupovat. Mám ten ksicht normálně slanej a netuším, co to s ním udělá.“

My muži tvrdíme, že nic, neboť to je přirozené, Halka pochybuje: „Pro můj obličej není…“

Pak už se jdu připravit na start, tenhle Purkarec je zjevně malebná vesnice. Ve velké hasičárně chvíli před půnocí vesele vyvařují guláš a čepují pivo – ale pro mě nastal čas gelu s magneziem, v tom jsem na sebe pes. (Zato čelovku mám slabou jak invalidní bludičku, navíc bude pořád padat z čela.)

Péťa mi předává štafetu se slovy, že kdyby měl víc natrénováno, tak by ho to bavilo, a mě noční běh opravdu baví. Občas někoho střihnu, hlavně holky, vždycky pozdravím a jedna z nich mě zachrání, když se na konci vísky Litoradlice vydám špatnou cestou doleva, kamsi do neznáma, mezi rusalky: „Jdeš blbě, musíš rovně!“

Což mi v tu samou chvíli hlásí i mobil – ztráta dvaceti vteřin, nic se nestalo: „Někdo vám tam nahoře ve vsi strhl značení,“ hlásím pořadatelům, když přeběhnu vodní nádrž a doklušu na předávku v Hněvkovicích.

„Už jsme tam poslali své lidi,“ děkují – organizace závodu působí profesionálně.

 

Na kutě

Doběh kamaráda Luťáka očekáváme před další hasičárnou v Chrášťanech, kde hoří několik ohňů, což se mezi psem a vlkem šikne: přituhlo.

Luťák běhá líp než já, ale asi mu nefungovala navigace nebo byl zmatený, nevím. „Na jedenáctém kilometru předbíhám holčinu, ptám se, kde je tady cíl, no a ona říká, ať se uklidním, že až za dva kilometry... Ještě jsem se zavěsil za jednoho borce, ale ten měl tempo pod čtyři minuty na kilometr, tak jsem si po chvíli řekl, na co si to hraju, a nechal ho běžet...“

Hodinu po půlnoci cítím únavu, ze které mě probere finišující Halka. Tvrdí, že ji v obci jménem Dražíč povzbuzoval solidní místní občan v myslivecké kamizole – neodhadnu, jestli hrabe víc mně, nebo jí.

„Možná už vyrážel na posed,“ uvažuje Halka: „No a o kus dál na trase pak borový zaváněl háj!“

Zajímavé. Zase klimbám.

„Já běžel po pěšinách sám,“ zaznamenám o hodinu později někde v Jetěticích Tomáše Pirka: „Příroda spala, jen cvrčci cvrlikali, byla to úplná meditace…“

Z autorádia zpívá Bowie, že „We can be heroes, just for one day“, ale mně zas padá brada na prsa. Vzmuž se! Kdo z naší party ještě zbývá? Dušan... Finišovat bude v Květově, kde mají vedle kapličky hasičárnu, tam si koupím vývar. A Dušan už je tady, první dojmy? „Hovna. Běželi jsme přes farmu, všude hovna jak miny, nedalo se do nich nešlápnout.“

Hlavně že máme dvě třetiny za sebou. Ani nevím, kdo a kam teď řídí. Půl čtvrté ráno, opravdu spím.

 

Na střídačku

Sotva jsme opustili Květov, odehrál se tam velký příběh Vltava Runu. Tady prožili krizi dva jeho hrdinové, čtyřicátníci Jiří Vaculík a Roman Hvězda.

Rozhodli se, že závod poběží v páru čili na střídačku každý osmnáct etap. Loni jim pokus nevyšel, teď byli chytřejší. V sobotu vyběhli ve 4:30 s tím, že se musí dožít nedělního rána, protože pak už se „přitažlivostí pražského Braníka“ do cíle nějak dostanou.

Pozoruhodní chlapi, pracují pro laserové výzkumné centrum v Dolních Břežanech – Roman tam šéfuje, Jirka dělá architekta.

A právě v Květově nad ránem Romanovi takzvaně došlo, neudržel v sobě jídlo ani pití, zeslábl. Když Jirka doběhl na předávku, Roman na něj nečekal, bezvládně ležel v autě. Hodinu se zdálo, že je konec, ale pak začalo svítat, on se vymrštil, nasoukal do sebe banán a dal se do pohybu.

Jirka nespal ani minutu a čekaly ho kruté úseky – hlavně dvaatřicátý ze Živohoště do Rabyně: „To už jsem vadnul a nezvedal pořádně nohy, párkrát jsem zakopl o kořeny a padal, nakonec jsem si vykloubil prostředníček na levý ruce do pravýho úhlu. Ale v transu jsem ho nějak nahodil zpátky, ani to moc nebolelo...“

Tentokrát to hoši zvládli, do Prahy přiběhli v čase osmatřicet a půl hodiny – naše dvanáctičlenná grupa byla jenom o šest hodin rychlejší...

No a když jsme u největších postav závodu, zmíním i onen dramatický závod o čelo, o kterém psal i bulvár.

Ze Šumavy vyběhly společně dva favorizované týmy – obhájci jménem Kalokagathia Aliance a vyzyvatelé Winehouse. Neustále se střídaly ve vedení, bylo to mimořádné. Osobně jsem ke konci sledoval dvě jejich předávky a chlapi vždycky dobíhali s pěnou u úst, totálně vyčerpaní.

Jenomže právě na úseku ze Živohoště se stala divná věc – Kalokagathia měla jednoho člena zraněného, takže ho musel zastoupit jiný, co měl tři vlastní úseky za sebou. Náhradník ovšem doběhl jen do poloviny etapy, kde tým nahlásil i jeho zranění, a zbytek doběhl náhradník náhradníka.

Podezřelá výměna nejspíš rozhodla o vítězi, protože do cíle dorazila Kalokagathia o minutu a půl před Winehousem (vítězný čas byl 22:22:51 – o deset hodin rychlejší než náš).

Z triumfu se v běžecké komunitě stala ostuda, a ano, bylo to zvláštní. Na druhou stranu já bych byl přece jen smířlivější, protože se do Kalokagathie dovedu vžít. Ten jejich náhradník podle mě skutečně po pár kilometrech kopcovitého sprintu nemohl dál, muselo mu být hrozně, boj o první příčku by byl bez taktického řešení ztracen.

Ale tyhle šachy Kalokagathia přetaktizovala, a jestli se odhodlá za rok obhajovat, sympatií se nedočká.

 

Na Bohemku

Tři hodiny jsem se prospal v autě a připadám si jako po flámu, ale vyjdu ven a slunce hřeje, navíc tu máme vyhlídku na Slapy, hned je mi líp: Kde že to jsme?

Nějaká Štola Josef, voní tu les. Péťa si strká do pusy ibalgin, za chvíli vyběhne na poslední štaci.

Odteď budou všichni nadávat na prudké kopce, ale za opravdu přesnou citaci stojí Luťák, který běžel právě onu dvaatřicítku ze Živohoště: „Zkurvená etapa, mám multiorgánový selhání všeho, stromy přes cestu, tři brody, nahoru se nedá běžet, dolů taky ne, mám úplně dojebanou achilovku i nehty, jsem rád, že už neběžím...“

Tomáš Pirk si na mě vzpomene, když potom spěchá do obce Slapy: „Před krpálem jsem si vždycky řekl, že zkusím popoběhnout, když ti hraje ta Bohemka, ale po pár desítkách metrů jsem to uzavřel tím, ať jde celá Bohemka do prdele.“

Zabojují Dušan i Halka, no a na mě zbývá smetana, protože posledních dvanáct kilometrů vede z Vraného po rovné cyklostezce. Najednou se motám mezi spoustou civilů. V Komořanech dobíhám holku, která vypadá apaticky, tak ji povzbuzuju, a ona kouká: „Já ale žádnej závod neběžím!“

Po chvíli zdravím Zbyška, který zvládl celou trasu sám, ale s tím, že startoval už před pěti dny. I tak se mu klaním.

„Hned na Šumavě jsem proběhl potokem a běžel třicet kiláků v mokrých botech, takže se mi udělaly obrovský puchejře. Poslední čtyři dny pro mě každý krok znamená palčivou bolest,“ říká spokojeně, takže další blázen – a sympaťák.

Sto metrů před cílem čekají posádky obou aut, doběhneme spolu. Mám radost, prožili jsme smysluplný víkend. Jsou tři hodiny odpoledne, ještě si tu dám dvě piva.

A potom nazdar, Vltavo – ty musíš nahoru do Mělníka, já mířím na východ. Tramvají do Vršovic.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama