Kavárenská lež Miloše Zemana

Český prezident nikdy netrpěl přehnaným sklonem k pravdomluvnosti. Stojí za připomenutí, že před deseti lety byl dokonce soudně donucen jednu svoji lež přiznat. Lhal rovněž o Peroutkovi a lhal i o tom, že se omluví, pokud se ukáže, že o Peroutkovi lhal. Pokud má pravdu Thoreau, když označuje vnímání pravdy za extázi, pak můžeme Miloše Zemana považovat alespoň v jednom směru za příkladného asketu.

Je však rozdíl mezi momenty, kdy se Zeman odchýlí od pravdy kvůli své lenosti a bohorovnosti, aniž by tím sledoval nějaký podstatný záměr, a mezi používáním lži jako významného prostředku politického boje. A přesně o to jde v případě fenoménu nazvaného pražská kavárna.

Tento pojem se jako mírně pohrdlivé označení českých intelektuálních elit používal dávno před nástupem současné hlavy státu. Až Zeman jej však systematicky zavedl k budování obrazu nepřítele lidu.

Kavárníci zklamáni osudem

V prezidentově podání se Česká republika dělí na početně zanedbatelnou (pro Parlamentní listy ji loni v lednu odhadl na jedno až dvě procenta populace), avšak mediálně vlivnou pražskou kavárnu, která se snaží protlačit své podlé cíle proti vůli „dolních deseti milionů“. Takto ji definoval loni v červnu pro Praha TV: „Je to skupina lidí, kteří jsou zklamáni osudem. (…) A tito lidé teskní po své dřívější slávě, pokud vůbec kdy nějakou měli, sepisují nějaké petice jednu za druhou, a ty zanikají jako jepice, a když se někdy pokusili o volební boj, tak téměř vždycky prohráli.“

Ve světle uvedené definice samozřejmě nedává smysl, když tentýž prezident označuje za kavárnu recesistické umělce ze skupiny Ztohoven nebo Tomáše Halíka, jehož mezinárodní renomé s přibývajícími roky roste. O logiku tu přece nejde, podstatné je vzbudit dojem, že jediné, co stojí proti prezidentovi, je hrstka elitářů odtržených od skutečného světa.