Jindřich Štreit: Ucítím šílené pnutí. A fotím

Patří mezi nejslavnější fotografy české, pro což brzy dostaneme důkaz. Setkáváme se totiž na pražském hlavním nádraží a usedáme na lavičku v parku. 

Jistě, už to tu není hnusné a nebezpečné jako před deseti lety, ale přeci jen, houfy individuí se kolem potácejí dodnes. „Vy se během rozhovoru pro jistotu dívejte na moji tašku,“ jistíme se, „já budu sledovat tu vaši, jo?“

Jsou tu bezdomovci, alkoholici, narkomani, a občas se někdo zeptá, nemáme-li pětku nebo dvě. Pak ale přijde krišňák, jestli prý od něj, „hare hare“, nechceme koupit jakousi svatou knížku, a zarazí se po dvou slovech: „Vy jste přece Štreit! Jindřich Štreit, fotograf ze Sovince!“

Jindřich se zasměje, podle mě potěšeně, přikývne a tři další minuty si s krišňákem povídá o tom, ve které z vegetariánských restaurací Góvinda jsou aktuálně nejlepší kuchaři  –  rozloučí se s tím, že to nejspíš bude olomoucká.

Pozoruju je. Jindřich Štreit si celou dobu nevědomky hraje s jakýmsi velkým, pohyblivým tučňákem, nebo co to je, který mu visí na prsou. Všímá si mého pohledu: „Tohle mi vyrobil z dva tisíce let starého dřeva kamarád Jan Naš, sochař právě z Olomouce. Někdo to považuje za kříž, někdo v tom vidí ptáka a pro mě je to hračka; chlapi si rádi hrají. Nejsem přímo pověrčivý, ale nikam bez toho nejdu. Když jsem fotil na Sibiři, tak mě tamní lidé považovali za šamana, musel jsem jim předpovídat budoucnost...“

Čímž mě přivádí k otázce, odkud dnes do Prahy vlastně přijel.

Přiletěl z Portugalska, kde oslavil sedmdesátiny s dcerou Monikou: „Ona tam žije už deset let, našla si dobrou práci,“ říká tónem, který bych se nebál označit jako hrdý: „Je výborná flétnistka, učí ten nástroj na vysoké škole v Évoře. A nikdy tam prý neměli tolik flétnistů jako právě poslední dobou, každým rokem se jí hlásí další a další studenti.“

Přeruším ho: „Tak to je po vás, umělci i kantorovi.“ Zavrtí hlavou: „Já bych řekl, že po mé ženě, což bývala skvělá učitelka hudby.“

Zeptám se, jestli během těch dvou týdnů v Portugalsku fotil, a následná odpověď mi připadá důležitá. Prý ani moc ne, jenom rodinné snímky. „Víte, už jsem tam byl několikrát, ale zatím jsem nenašel své téma. Je to nádherná země s bezvadnými lidmi, ale já potřebuju vědět, že mám na tu práci dva nebo tři roky, že ji mám pořád na dosah. A potom potřebuju cosi ještě důležitějšího, totiž zaujetí. Pokud necítím šílené pnutí, pnutí až k zbláznění, tak prostě nefotografuju.“

Což je zásada, kterou nezapomíná předávat svým studentům na opavském Institutu tvůrčí fotografie. „Říkám jim, že se k tomu musí dopracovat sami, ale u mě to takhle funguje  –  nikdy jsem nedělal žádnou práci jen proto, že to byl dobrý kšeft. Mým životním štěstím je a bylo, že jsem vždycky dělal jen to, co jsem chtěl.“ Opravdu je šťastným mužem, září to z něj. „Jsem,“ souhlasí. „Právě díky té svobodě.“

Bezdomovci s pochopením

Koncem léta mu vyšlo několik knih, z nichž ta nejpodivuhodnější je věnovaná bezdomovcům; jmenuje se Kde domov můj a vlastně to není kniha, nýbrž veliká papundeklová krabice převázaná motouzem, do které je naštosovaných devadesát fotografií s portréty lidí bez domova. 

Jindřich Štreit je soustavně fotí čtyři poslední roky, na čemž zdánlivě není nic překvapivého, protože on se přeci sociálním tématům věnuje odjakživa, ale omyl  –  Štreit zrovna bezdomovce jako svůj další velký projekt původně dělat nechtěl: „Tohle téma,“ vysvětluje, „už mnohokrát zpracovala spousta lidí, tak jsem si říkal, že je zbytečné, abych se přidával, ale pak mi došlo, že to mnozí pojali povrchně, na efekt.“

Sám šel na lidi bez domova jinak, než je zvykem. Začal je navštěvovat na místech, která považují za své domovy, a fotit tak, že na některých snímcích nejprve vůbec nepoznáme, jde-li o zbídačeného alkoholika, nebo o svatého muže.  

Zkouším to: „Tohle je vaše nadstavba?“ Štreit odpoví: „Asi ano. Nefotografuju je totiž jako bezdomovce, ale jako normální lidi. S pochopením.“ 

Navíc je trpělivý, nikam nespěchá, s mnoha bezdomovci se spřátelil. „Jedině pokud máte dost času, můžou vaše fotografie někoho silně zasáhnout. Jistě,“ podívá se z naší lavičky směrem k vlakovému nádraží, „mohl bych je nafotit během dnešního odpoledne tady, třeba by z toho byla i výstava, ale tam by i diletanti poznali, že jsem zachytil jen povrch.“  

Je na něm vidět, že celá ta léta o bezdomovectví přemýšlí, některé své postřehy mi popisuje. „Překvapilo mě,“ řekne například, „že si část těch lidí zvolila život bez domova jako koncepci, oni to tak chtějí. Je to pro ně filozofie, otázka svobody; mnozí z nich netouží po střeše azyláku, i ten by je omezoval. Raději volí stan nebo nějakou stlučenou chatku, jen aby se nikomu nemuseli podřizovat.“

Nejsem si jistý, co si s tou informací počít. Jestli tedy pomáhat, jak to řešit. A Jindřich Štreit mi svou odpovědí příliš nepomůže: „Posláním fotografa je,“ shrne svůj názor, „naznačit problém. Nedokáže ho vyřešit, na to nemá prostředky, ale může na něj poukázat; a případný zbytek už je na společnosti, hlavně na politicích.“

On sám pomohl bezdomovcům přinejmenším tím, že je vyfotil jako zdravé muže a ženy, o což se snaží i ve svých dalších projektech. V posledních letech jich dělal několik naráz, jeden z nich v lázních Klimkovice: „Tam jsem fotil děti s mozkovou obrnou, kterých je v České republice přibližně osm tisíc, ale ne všechny si můžou dovolit lázeňskou péči za padesát tisíc. Proto jsme připravili výstavu a kalendář, aby se stav aspoň trochu zlepšil,“ vysvětluje: „Ale co chci říct  –  ty děti jsou vážně nemocné, ony třeba nemluví, nechodí, ale vy to na mých fotkách nepoznáte. Možná cítíte, že tam je něco zvláštního, ale v prvním plánu ne. A to je ten můj přístup.“

Nejhezčí místa na Zemi

Až se rozloučíme, pojede domů. Vlakem do Olomouce a potom do vsi Sovinec, kde žije vedle nádherného gotického hradu v podhůří Jeseníků.

Jakožto uctívaný fotograf dostal po převratu několik dobře míněných nabídek, aby se přestěhoval do města, buď do Prahy, nebo aspoň do Olomouce, ale jeho ani nehne, protože i Sovinec považuje za své štěstí. „Byl jste tam u nás někdy?“ zdůvodňuje to sugestivně položenou otázkou: „Není tam krásně?“

Byl. Je.

„A vyšlápl jste si někdy na Rudu? Ne? Ta je nedaleko. Já projel kromě Afriky skoro celý svět, ale dvěma vůbec nejkrásnějšími místy planety jsou Sovinec a Ruda. Přijeďte, a až uvidíte tamní kamennou křížovou cestu, pochopíte. Vyjdete na holý kopec, ke kalvárii, otočíte se na jednu stranu, spatříte část Hané od Uničova po Olomouc, a když pak uděláte čelem vzad, uvidíte krajinu až po Praděd. Nádhera!“

Za další obrovské štěstí považuje fakt, že může přednášet na vysoké škole v Opavě, kde se pedagogové scházejí se studenty jen na několika intenzivních soustředěních ročně. Podle Štreita je tento způsob výuky správný: „Fotograf nepotřebuje, aby mu někdo stál každý den za zády a říkal, co má fotit. Sám musí ucítit zaujetí, jinak to nemá cenu...“

Škola mu dává svobodu i finanční. Štreit mívá obrovské množství výstav („Samostatných už jich bylo více než dvanáct set,“ říká těžko uvěřitelné číslo), a nezáleží mu na tom, jestli něco vydělají, nebo ne. „To vůbec neřeším,“ zasměje se, ale pak chce být přesný, tak dodá. „Samozřejmě se snažím nešidit rodinný rozpočet, a jestliže mě někdo pozve na výstavu do Chebu, do Drážďan nebo třeba do Polska, nechám si zaplatit cestu, ale neberu to jako výdělečnou záležitost, protože já mám svou jistotu ve škole.“ 

Touha po cestování ho neopouští  –  letos vedl tři workshopy a jeden z nich ho vyloženě nadchl: „Jeli jsme fotit do rumunského Banátu,“ rozzáří se, „byla to nádhera. Zakotvili jsme v Šumici, což je nejvíce izolovaná česká vesnice, kam tím pádem nejezdí turisté. Pro nás to bylo dobře.“ 

Protože mě to baví

Pozorný čtenář už pochopil, že je Jindřich Štreit workoholik, a ten méně pozorný to pochopí právě teď, když mu stručně popíšeme, co všechno fotograf zvládal počátkem letošního září. 

Třetího měla křest jeho krabice s bezdomovci a čtvrtého mu Olga Sommerová pokřtila další novou knihu jménem Prozřetelnosti Boží: „To jsem zase tři roky fotil kostel v Šenově u Ostravy a společenství okolo něj,“ vysvětluje katolík Štreit: „Původně jsem chtěl udělat pouze kalendář, ale ti lidi mě tak zaujali a pan farář byl tak výborný, že jsem řekl: Budu ještě pokračovat, udělejme z toho knížku! Tamní farář totiž dokáže lidi sjednotit a nadchnout; kdykoli jsem přišel, byl kostel plný, a takové téma jsem si nemohl nechat ujít.“

Pátého září slavil, ale zároveň zvládl „dopoledne tiskovku výstavy vlastní a odpoledne zahájil vernisáž kolegovi“, šestého měl v Olomouci vernisáž snímků oněch nemocných dětí z Klimkovic, na sedmého plánoval převzít čestné občanství ve Vsetíně, kde se roku 1946 narodil. „Zároveň tam mám výstavu s romskou tematikou,“ přidává doušku, která už nemůže překvapit, a potom mluví o dalších a dalších projektech  –  skoro každý den má někde něco.

Rychlík na Moravu za chvíli vyráží, a tak ho přeruším: „Máte toho moc.“

A Jindřich Štreit odpoví: „Jo. Mám. Protože mě to všechno šíleně baví.“