Proboha, co to volíte?

Na dosud vládnoucí západní vrstvy dopadá jedna rána za druhou. Politici, experti, intelektuálové a novináři se děsí toho, jak část občanů volí. Populistické či radikální strany, skupiny vymezující se proti tradičnímu (podle jejich pohledu zkaženému) řádu, se daří zastavit jen se střídavými úspěchy. Jmenovat můžeme triumf levičáka Tsiprase v Řecku, nepopiratelný vzestup antievropské Marine Le Penové ve Francii, vstup fašistů do slovenského parlamentu či naposledy rakouské prezidentské volby.

O nic klidnější venkoncem není ani situace v USA, jejíž politikou otřásl antisystémový Donald Trump. Tento realitní velkopodnikatel se stal vedoucím uchazečem o post kandidáta republikánů na prezidenta, jenž by se měl střetnout s Hillary Clintonovou: kandidátka demokratů má přitom za sebou nečekaně ostrý souboj s antisystémovým rivalem Bernie Sandersem, jenž je Trumpovi v něčem podobný. (Není ostatně náhodou, že nezanedbatelná část voličů Sanderse deklarovala, že je připravena volit raději Trumpa než Clintonovou.)

Přinejmenším částečně patří do této výstřední řady i prezident Zeman a šéf hnutí ANO Andrej Babiš. Oba muži se od výše jmenovaných politiků jistě v něčem liší, ale nářky určité vyhraněné společnosti vyvolávají také. Jak mohli být zvoleni? Proč jsou pořád tak populární? – lze často slyšet v debatách či číst v různých textech.

Euroamerickou civilizaci zkrátka obchází, vypůjčíme-li si známý citát Karla Marxe, strašidlo vzpoury voličů, tedy jejich části. Co se s tím dá dělat? Respektive, do jaké míry se s tím má vůbec něco dělat?

Volby jako termostat

Výsledky voleb představují sice poněkud obecnou, ale zároveň velmi přesnou informaci o stavu společnosti. Pokud v nich vítězí nějaký extremistický kandidát nebo nám momentálně nemilý prezident a my jsme tím překvapeni, je to hlavně informace o našem vlastním poznávacím deficitu: tedy o tom, že vlastně nevíme, co se děje ve společnosti mimo naši sociální bublinu, jak značná část nebo většina voličů smýšlí, jaké problémy řeší, čeho se bojí nebo třeba jaká je jejich finanční situace.

Existuje nepochybně více příčin, proč část společnosti nezná tu druhou. Jistě to nějak souvisí se změnami, které v západní společnosti probíhají, včetně dramatických změn ve způsobu komunikace, do níž vstoupil internet a sociální sítě (o čemž ještě bude řeč). Znamená to však také, že je nutné přistoupit k nějakým zásadním systémovým změnám?

Nejde o zcela teoretickou úvahu, tyto otázky v poslední době slyším v diskusích. Někdo mluví o jakémsi omezení volebního práva, třeba podle výše odváděných daní. Takový náhled je docela krajní, ale třeba volání po větší účasti expertů na rozhodování o politických otázkách není zcela výjimečné.

Podobné úvahy však přehlížejí jednu důležitou věc: volby představují velmi cennou zpětnou vazbu. Jejich funkci lze ukázat na příkladu. Představme si systém topení v bytě, které je vybaveno jednoduchým termostatem. Topení vytápí byt, a když teplota v něm přesáhne určenou teplotu, termostat topení vypne. Teplota začne klesat, a pokud klesne pod určenou hranici, tak spínač opět topení zapne. Z dlouhodobého pohledu se zdá, že je teplota v místnosti stálá, ve skutečnosti však osciluje v určitém rozmezí.

Když nefunguje zpětná vazba v podobně termostatu, je nanejvýše přetopeno v místnosti. U jiných systémů je to horší: když nefungují mechanismy zpětné vazby třeba u parního kotle, dojde k výbuchu.

Parlamentní volby fungují též jako zpětná vazba systému, a to zpětná vazba vlády. Volby spolehlivě sbírají informace o postojích a požadavcích voličů a o váze jednotlivých postojů. Tyto informace nikdy nemůže definovat jednotlivec, protože nikdy nejsou v jedné hlavě – jsou v hlavách obyvatel celé země. Často tyto informace nejsou racionální a krystalicky jasné a mají podobu různých přání a strachů. Vědět, jak s nimi nakládat, není jednoduché, jsou to však stále relevantní informace.

Při úvaze o volbách coby zpětné vazbě si můžeme vzít i poučení z ekonomie. Je lepší centrální plánování sborem moudrých? Rakouský ekonom Friedrich Hayek tvrdí, že nikoli, a dokazuje to třeba na příkladu cen cínu ve volném trhu. Cena je založena na nabídce a poptávce. Nemusím například vědět, proč přesně je teď cín na trhu drahý – zda je to proto, že někdo přišel s velmi žádaným vynálezem, na který potřebuje cín, nebo protože se potopily lodě, které ho vezou. Systém nabídky a poptávky přivede jednotlivce k tomu, aby přizpůsobil své jednání. Každý má svá jednotlivá a omezená pole vidění, která se ale dostatečně překrývají, takže čím více lidí se na trhu podílí, tím lépe se důležitá informace o něm dostává ke všem.

V podstatě i na tomto principu fungují volby do parlamentu a parlamentní demokracie vůbec. Náš hlas není nepodobný kupování zboží na trhu. Podle nabídky volíme strany a staráme se při své volbě především o svoje zájmy. Pokud k volbám přistoupíme takto, tak touha řešit nám nepříjemné výsledky voleb nějakým omezením volebního práva nebo jeho váhy je ve skutečnosti cestou, jak se zbavit důležitých informací o stavu ve společnosti a zamezit jejich dopadu na rozhodování vládnoucích. Jsou to vlastně pokusy, jak si efektivně lhát. Jenže systémům, které ignorují zpětnou vazbu, často hrozí, jak už jsem naznačil, destruktivní konce. Příkladem mohou být nejen zmíněné parní kotle, ale také císaři říše římské, nebo sovětští vládci.

Problém – média

Problém výsledků voleb, o nichž jsem hovořil na začátku, není ve voličích; problém je, že se ve společnosti dějí změny, které její část buď vůbec, nebo patřičně nevnímá a které vedou mnohé k volbě obskurních subjektů. Problém je, že tradiční strany nevědí něco velmi důležitého o tom, co se ve společnosti odehrává – a právě proto dostávají velmi razantní zpětnou vazbu.

Samozřejmě, volby, stejně jako volný trh, mají svoje omezení; existují jevy, kde zpětná vazba systému nefunguje, nebo funguje s velkým zpožděním. Omezením svobodného trhu mohou být monopoly, proto existují mechanismy proti nim; antimonopolní zákon a úřad. Podobné pojistky se vyvinuly i v parlamentní demokracii. Jsou jí například svobodná média – a jestliže chceme řešit, proč lidé volí tak, jak volí, jeden z důvodů se velmi pravděpodobně skrývá právě zde.

Svobodná média s nezávislými novináři hrála dlouhé desítky let v parlamentní demokracii důležitou roli; totiž zajišťovat průběžnou zpětnou vazbu politikům a pomáhat regulovat jejich chování nikoli bezprostředním dopadem, ale neustálým informováním voličů, jak si politici vedou a jak řeší problémy společnosti. Rolí nezávislých médií je – jak to popsala legenda americké žurnalistiky Bill Kovach – informovat lidi, aby se mohli lépe rozhodnout (ve volbách a nejen v nich).

Bohužel média v dnešní době roli fungující pojistky ztrácejí. Jistě ani dříve nebývali různí žurnalisté v různých médiích bez chyb, v dnešní době však zásadně klesá jejich vliv i jejich vážnost z důvodů, které oni sami primárně nezpůsobili. Internetová revoluce ničí tradiční model a omezuje médiím finance, na sociálních sítích lze najít množství zdrojů, které představují sebe samé jako pravdivá, často jsou však pokroucená, někdy vysloveně propagandistická – to vše dopadá na obor médií i na voliče. V České republice a nejen v ní vedly finanční potíže médií k vlastnickým změnám: z tohoto hlediska je nebezpečné, že podíl v médiích vlastní ministr financí, jenž významně ovlivňuje vládu v této zemi a potřebuje právě od médií nezkreslenou, průběžnou zpětnou vazbu.

Pokud tedy hledáme příčiny vzpoury voličů a nárůstu výstředních a populistických politiků, kterou jsem zmínil na začátku, jestliže hledáme možnosti, jak populismus omezit, je opravdu dobré podívat se na oblast médií. Spíše než na nějakou reformu volebního práva. •

Autor je sémiotik a vysokoškolský učitel na pražské Karlově univerzitě, vede Studia nových médií na tamní filozofické fakultě, odborník na analýzu dat ze sociálních sítí ve firmě Socialbakers.