Povídka: Mistři světa

Pilujeme mezi horkem a chladem, mezi potem a ledovou vodou, mezi nádechem a výdechem, mezi chvěním, zastavením a výbuchy srdce, plic a mozku, padáme do propasti a rychle stoupáme zase vzhůru, cestujeme se zavřenýma očima dlouhým tunelem tam a zase zpátky. Plujeme naší saunou v našem malém městečku a potíme těla i duše.

A ten, co právě přišel do potírny a jinak v našem městě vyrábí a prodává razítka, se posadí a řekne:
– Co to bylo za bouračku, u Vsi, dneska?
A ten, co sedí vedle něj a je hasič a záchranář, řekne:
– Nevim. Zjistim. Nebyl jsem v práci, tak zejtra. Snad nějaká fábie.
– Prej oktávka to byla.
A ten, co u nás učí v autoškole, řekne:
– Čelní náraz do náklaďáku. Smrťák.
A ten, co je hasič, řekne:
– Nevim. Zjistim. Dozvim se zejtra.
A ten, co se chystá do důchodu, řekne:
– A jsou to bezpečný auta?
A ten, co je hasič, řekne:
– Bezpečný. To je těžký. Já vim, že když přijedu k čelnímu nárazu a vidim, že se hejbou nohy, tak vim, že to je dobrý auto. Nebo že ten člověk měl kliku. A když se nohy nehejbou, tak vim, že to není dobrý auto. Nebo ten člověk neměl kliku.
A ten, co mu loni zemřela žena, řekne:
– To je hrozný, jak ty lidi dneska jezděj.
A ten, co má autoškolu, se na něj podívá a řekne:
– No na mě nekoukej, já za to nemůžu.
A pak je chvíli ticho, kape z nás pot a v kamnech to praská.
A ten, co pracuje jako hasič, se postaví, podívá se na teploměr a řekne:
– Rovná stovka, chlapi. To se zase krásně zrasíme. To zas budem ženskejm krásně vonět.
A ten z nás, co čtyřicet let pracuje v pořád stejné fabrice, řekne:
– Manželka mě miluje, ne že ne. Mně se hlavně líbí, že je tak mlčenlivá. Já měl takovou kliku, my jsme si všechno důležitý řekli už během prvního roku, teď už si nemusíme říkat vůbec nic. Přijde domů, zavře se v obýváku, rozmístí kolem sebe svíčky, rozsvítí je a zavře oči. A já si v kuchyni pustím televizi. Nebo si čtu. Jiný se hádaj, řvou po sobě, ale my si hezky mlčíme. A pak si vždycky dáme něco dobrýho k jídlu.
A ten, co u nás učí na gymnáziu češtinu a němčinu, řekne:
– Moje žena si chce furt povídat.
A ten, co čtyřicet let pracuje ve fabrice, řekne:
– Poslouchej, tak jí někoho najdi ne? Nějakou bábu na povídání, ať máš klid.
– Když já si s ní rád povídám.
– Jo, a o čem?
– No jak bylo, co jsem učil, co ona dělala, co četla, co zažila,
– Co zažila, jo?
– No, taky co děti a tak.
– Já si taky rád povídám. Ale s chlapama.
A další z nás, mnohem mladší, co teprve stojí na začátku cesty svého bičíku a sbírá na péru první jizvičky, řekne:
– Mám teď jednu starší, bude jí třicet. Rozvedená, free, v pohodě. Otevřu u ní ráno skříňku v koupelně a vidím ve skleničce hromadu kartáčků na zuby. Řeknu si, fajn, ráda si čistí zuby, to je jako přece zdravý, já si taky čistím zuby. Jenže ona je tam má po chlapech, který měla, který s ní bydleli, který u ní spali. Schovává si jejich kartáčky na památku jako takový trofeje. To je jako trochu ujetý, ne? To není normální, ne?
A ten, co nás všechny učil v autoškole, řekne:
– Já všechny učím, jak maj správně jezdit. Já za to nemůžu, že pak lidi blbnou, jedno, jestli ženský, nebo chlapi, že se zabíjej. Já za to nemůžu, že jsou všichni pitomí.
A ten, co mu loni zemřela žena, vstane a jde se ochladit.

A další dva z nás, co jsou ve středním věku a mají to všechno už rozjeté, rodiny, hypotéky, domy, milenky, starosti, leží mezitím v odpočívárně vedle sebe ve tmě. A ten, co v realitce prodává byty, domy a chalupy, řekne do té tmy:
– Tak jak bylo u moře?
A ten druhý, co lidem prodává hypotéky a pojištění na ty byty, domy a chalupy, řekne do stejné tmy:
– Fajn.
– Dva tejdny teda?
– Jo.
– Teplo bylo?
– Jo, je to na jihu. Bylo fajn si takhle odskočit.
– A neměli jste tam bejt měsíc?
– Pojedem ještě v létě.
– Po dvou tejdnech vám to s velitelkou stačilo, co?
– Ale ne, bylo to skvělý.
– A co máš teď před vočima, když je zavřeš?
– Jak jako?
– No když zavřeš oči, co vidíš.
– No co… Moře.
– Nekecej.
– No moře vidim.
– Ty vidíš po dvou tejdnech s velitelkou u moře na hotelu moře?
– No.
– Máš vidět jiný věci, ne, po dvou týdnech válení u moře na hotelu se ženskou. A co na to tvoje velitelka?
– Jo takhle. No jasný, bylo to s ní fajn.
– No hele, to už nenapravíš, to už neokecáš, tohle je testovací otázka, co vidíš, když zavřeš oči, podle toho se pozná, jaký to bylo a jak na tom jste. To už nenapravíš s tím mořem. Hlavně jestli velitelce to nevadí a jestli se jí tam líbilo.
– Snad jo.
– To je nejdůležitější. Není důležitý, jestli se to líbí tobě, vždycky je důležitý, jak se to líbí velitelce. Ale s tím mořem před očima, cos viděl po dvou týdnech u moře s velitelkou, to už nenapravíš. To si projel. Už víš, na čem seš, kamaráde. A takhle my tady žijem.

A za chvíli se v potírně točí další kolo horka.
A ten, co je hasič, se postaví, podívá se na teploměr a řekne:
– Sto dva. Jo jo jo, tak to má bejt. Žádný sraní s náma.
A ten, co má nateklé oči od počítače, žije pořád u rodičů a včera oslavil třicátiny, řekne:
– Náš soused je slepej a strašně rád spí. On říká, že jen když spí, tak vidí. Vidí ve snu.
A ten, co učí v autoškole, řekne:
– Mám teď v autoškole jednoho Vietnamce, trochu starší chlápek, bojoval v tý válce tenkrát. A vždycky, když se ozve rána, klidně jen taková malá prda, někde něco spadne, třeba flaška na zadním sedadle, tak on se mi hned schovává pod volant, že je nálet na Hanoj. Už jsme kvůli tomu jednou bourali. Dupnul na to, že je nálet, a chlap za náma to do nás narval.
A ten z nás, co čtyřicet let pracuje ve fabrice, řekne:
– Manželka mě miluje, ne že ne. K padesátinám mi dala hrob. Pěkný místo, na novým hřbitově, druhá řada, na sluníčku. Pěkný to tam budu mít.
A ten, co učí v autoškole, řekne:
– Tak mám strach, co vyvede příště. Vysvětli pojišťovně, že máš klienta, který prošel válkou ve Vietnamu a lehá si ti pod volant. To nevysvětlíš, že za tu bouračku nemůžeš, že nestihneš šlápnout ná brzdu a strhnout volant, protože nejseš tak rychlej, protože ty jsi nebyl ve válce ve Vietnamu, tys byl jen v Českosloslovenský lidový armádě.

A ten úplně nejmladší z nás, co stojí teprve na začátku všech těch našich průserů, které ještě nemůže vidět, řekne:
– Jednou jsem tu moji třicítku ráno s těmi kartáčky viděl, jak si s nimi čistí na střídačku zuby a hladí si u toho druhou rukou prsa a dívá se na sebe do zrcadla. Je to jako normální, tohle?
A ten, který byl mistr republiky v judu a právě se svalil na lavici potírny, řekne:
– Dneska je úplněk, to zas neusnu.
A ten, který po republice rozváží žrádlo pro psy, se svalí vedle něj a řekne:
– To já usnu vždycky. Ale stará nikdy neusne. A furt se převaluje a vzdychá a nakonec do mě začne píchat a říkat: Já nemůžu spát, mě trápí měsíc, já mám starosti, ale ty, ty si klidně spíš, tebe nic netrápí.
A ten, co mu loni umřela žena, se na ně podívá a neřekne nic.
A ten, co má oči nateklé z počítače a tajně píše básně, řekne:
– Ten náš slepej soused říká, že by nejradši spal furt. Že je moc hezký vidět svět.
A ten, kterému loni zemřela žena, se ho zeptá:
– A on někdy předtím viděl?
– Nikdy. Je od narození slepej.
A ten, co byl mistr republiky v judu, řekne:
– Ale jak může vědět, že ve snu něco vidí, když nikdy neviděl a neví, jaký to je vidět?
A ten, co má oči nateklé z počítače, řekne:
– Prostě ve snu normálně vidí. A tak celý den klidně prospí, protože se chce dívat.
A ten, co je v našem městě doktor přes ženský orgány, řekne:
– Jsou takové případy.
A ten, co učí v autoškole, řekne:
– Já jednoho slepýho taky naučil jezdit autem. On byl teda slepej jen na jedno oko. A jezdil dobře, ale ve čtyřiceti dostal infarkt na křižovatce. Zastavil, lidi troubili, vztekali se, ale nikdo nešel a neotevřel. Nikdo mu nepomoh. Dvě hodiny tam na tý křižovatce před Kauflandem stál.
A ten úplně nejmladší, co chce odejít pracovat do ciziny, řekne:
– Mně to jako moc normální nepřijde, cucat kartáčky po chlapech. Tak jsem se rozhodnul, že si u tý mý třicítky jako nikdy žádnej kartáček nesmím nechat. Vždycky si ho beru od ní domů. Ale jinak jako dobrý, dělá všechno až do konce. Prostě třicítka, žádná dvacítka. Raketa.
A ten, co je v našem městě doktor přes ženské orgány, řekne:
– Chlapi, ty vaše kecy. Já už nemůžu. Já jdu.
A jde se ochladit.
A u bazénku stojí dva další z nás, dívají se nahoru na výřez nočního únorového nebe, kterým bloudí měsíc v úplňku, a pak se dívají dolů na své nohy a nateklá břicha naplněná blahem našich časů. A ten z nás, co má zahradnictví, zívne a řekne:
– Já se tak těším domů. Manželka slíbila, že dá dceru v půl devátý spát. Máme tam dva tramínky, každej jinej, ochutnáme, popijeme. A pak na to skočíme.
A ten druhý, co každý den ujede na kole po dávení dat v kanclu padesát kilometrů, řekne:
– No, to já doufám, že hned usnu.
– Sere se vám to, jo?
A ten, co jezdí na kole, neřekne nic.
– A děti to věděj?
A ten, co jezdí na kole, dál mlčí.
– Děti vždycky věděj, když se to sere.
A ten, co jezdí na kole, pořád mlčí a dívá se nahoru do nebe.
A ten první řekne:
– Tak to radši usni.
– Dám dvě piva, dva prášky a usnu, snad nebudou žádný kecy.
– Ty vole, minule jsem usnul v manželce.
– V manželce?
– No.
– Nesmíš makat šestnáct hodin.
– To už nemakám. Bejvávalo. Tři čtvrtě hodiny pěkně řádíme na gauči a já najednou cítím, že musím spát. Tak si lehnu na záda, ona vyleze na mě. Dobrý, říkám si, chlap nemusí furt dřít, že jo, stačí, když maká v práci, aby manželka mohla bejt doma. Ale pak já normálně usnul. A ona je ráno u snídaně naštvaná, dává na stůl vajíčka, říká, tys včera usnul, to ti pěkně děkuju. Dcera se na nás dívá, já se na ni taky dívám. A dcera řekne, tatínku, já jsem taky včera usnula. Celou noc jsem spinkala. A tak ji pohladím a řeknu, to je dobře, večer se přece musí spinkat. A manželka chodí kolem a seká po mně očima. Ale dneska se těším domů, ale možná dáme radši jen jeden tramínek, abych neusnul.
– Já doufám, že usnu. Dám dva prášky a usnu. Nebo radši rovnou tři prášky.
A mezitím v potírně se ten, co je hasič a záchranář, postaví a podívá na teploměr:
– Sto tři. Furt to jede. Paráda! Jo! Jo! Jo! Ještě se krásně dorasujeme. Jen tolik nevětrejte, chlapi.
A ten, co čtyřicet let pracuje ve fabrice, řekne:
– Manželka mě opravdu miluje, ne že ne. K šedesátinám mi teď dala urnu. Umělohmotnou, černou, moc hezkou.
A ten, co má autoškolu, řekne:
– Tak to máš pěkný, máš manželku, máš hrob, máš urnu, jdeš do důchodu. Víš, kam jdeš, co by za to jiný dali.
A ten, co je hasič, řekne:
– No, někdo řekne, bouračky… Ale nejhorší jsou sebevraždy.
A ten, co je doktor přes ženské orgány, řekne:
– A co ti dá k sedmdesátinám, to ti neřekla?
A ten, co čtyřicet let pracuje ve fabrice a občas si jde zahrát fotbal, řekne:
– Bažanta a kolečkový křeslo.
– A k osmdesátinám?
– Ošetřovatelku.
A ten, co v realitce prodává byty a domy, řekne:
– Tak to nebudeš mít špatný. To má tvoje velitelka s tebou hezky naplánovaný.
A ten, co je hasič, řekne:
– U sebevraha vždycky losujem, kdo jde na to.
A ten, co maká ve fabrice, řekne:
– Osmdesátin se nedožiju.
– Já loni odřezával tři.
A ten, co je doktor přes ženský orgány, řekne:
– Ale dožiješ. Proč by ses nedožil, když tě žena miluje?
A ten, co čtyřicet let pracuje ve fabrice, řekne:
– Poslouchej, říkám, že nedožiju.
– Tos říkal už minule, že se nedožiješ šedesátky, a vidíš, dožil ses.
A ten, co je hasič, řekne:
– Ale letos zatím nic. Měl jsem kliku. No, on je taky teprve únor, to teprve přijde, ty sebevraždy.
A ten, co čtyřicet let pracuje ve fabrice, řekne:
– Osmdesátky se nedožiju.
A ten, co je doktor přes ženský orgány, řekne:
– Ale dožiješ. Když tak za mnou přijdeš a já ti něco napíšu.
– Na ženský orgány, jo?
– Funguje to i na mužský.
– Stejně mám pocit, že brzy umřu. Jak já si něco přečtu na internetu, tak to hned mám.
A ten, co prodává kola a běžky, řekne:
– To já mám taky.
A ten, co mu loni umřela žena, řekne:
– Já už ten internet radši ani nezapínám.
A ten, co učí na gymnáziu, řekne:
– No, to znám.
A ten, co učí v autoškole, řekne:
– No jo, no. Tak to je.
A ten, co je hasič, řekne:
– No jéje. Takoví jsme dneska my chlapi. Za to můžou ty civiloizolační stresy. Ale ony nás nedostanou!
A ten úplně nejmladší, řekne:
– Tak to je přesný. Možná se s tou raketou radši rozejdu. Já jí to radši rovnou dneska napíšu, že už nepřijdu.
A ten, co čtyřicet let pracuje v pořád stejné fabrice, řekne:
– Už mám za sebou všechny rakoviny. Teď přicházejí duševní nemoci. Já myslím, že teď mám toho alzheimera.
A ten, co je u nás doktor přes ženské orgány a je z nás nejstarší, řekne:
– Kdybys ho měl, tak nevíš, že ho máš. Chlapi, vy jste taky mistři světa. Víte co, nečtěte ty internety, za mnou pořád chodí ženské, co si někde něco přečtou, a hned, že to taky mají stejně, jako vy. To je strašná nemoc, ten internet. Já myslel, že to mají jen ženské.
A ten, co pracuje ve fabrice, řekne:
– A co jim předepisuješ?
– Ty prášky na dobrou náladu. Já mám pocit, že jsem v posledních letech hlavně psychiatr a psycholog. Ale vám předepisuju dvě plzně. Kaž­dý den. A bude po problémech. Uvidíte, že jo. To je dokázané.