To byl Cimrman

Lidé

Tento článek není fikce: pojednává o skutečném člověku, na jehož základě se zrodil Jára Cimrman. Příběh však místy cimrmanovský nádech má. Předobraz velkého Mistra, Otto Cimrman z Jimlína u Loun, byl skvělý hráč „kanadského hockeye“, jeden z průkopníků sportu na zamrzlých českých rybnících. A podobně jako Jára za svého života nedošel plného uznání.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Před padesáti lety se v éteru poprvé objevilo jméno Járy Cimrmana. Na den přesně to bylo 16. září 1966 v rozhlasovém pořadu (nealkoholická) Vinárna U Pavouka uváděném redaktory armádního vysílání Československého rozhlasu Jiřím Šebánkem a Zdeňkem Svěrákem. Ve fiktivním živém přenosu z neexistující vinárny se tehdy diváci dozvěděli o výstavě lidového umělce Járy Cimrmana, sochaře-samouka, řidiče parního válce u národního podniku Stavby silnic a železnic v Hradci Králové. 

O měsíc později přišel Jiří Šebánek s nápadem napsat o Cimrmanovi divadelní hru. O Vánocích 1966 oznámil fiktivní dr. Evžen Hedvábný (ve skutečnosti muzikolog a jazzman Karel Velebný) ve Vinárně U Pavouka senzační zprávu: při budování krbu v nově zakoupené chalupě v pojizerské obci Liptákov narazil na truhlu s pozůstalostí neznámého génia Járy Cimrmana a následně ji výbuchem rozmetal. Génius byl zrozen.

Mnohem později odhalil jeho duchovní otec Jiří Šebánek pozadí Cimrmanova narození. „Líbilo se mi to německé jméno psané česky a taky, že se tak jmenoval střední útočník hokejového klubu VTŽ Chomutov, kterému jsem tehdy fandil,“ uvedl Šebánek v rozhovoru pro Týden v roce 1997. 

V první cimrmanovské hře Akt, která měla premiéru v roce 1967, žila fiktivní postava Cimrmana už v minulosti, v dobách Rakouska-Uherska na přelomu devatenáctého a dvacátého století.  Podle Zdeňka Svěráka vypustili druhého Cimrmana do éteru s několikaměsíčním časovým odstupem v domnění, že lidé na toho prvního ze současnosti zapomenou. 

„Za Chomutov hrál hokejista Cimrman, on to Jirka asi slyšel v rádiu, a tak se mu to líbilo. Jméno Jára jsme mu dali, aby to vypadalo umělecky,“ vzpomínal později Zdeněk Svěrák.

 

Cimrman sportovcem

Pátrání Reportéra po Járově hokejovém originálu mělo skutečně cimrmanovské rysy. Prvním krokem totiž bylo zjistit, jak se vlastně Cimrman-hokejista jmenoval. Různé dobové články i statistiky totiž komolí jeho příjmení do němčiny a křestní jméno zase do češtiny. V různých historických pramenech vystupuje i jako Zimmerman, Cimmerman v kombinaci s křestními jmény jako Oto, Ota nebo Otakar. 

„Otík sám své jméno odbýval. Ale správně je Otto, tedy s dvěma té,“ říká Hedvika Cimrmanová, manželka československého hokejového reprezentanta, o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Když se připravoval tento text, byl například jediným členem národního hokejového mužstva na VII. zimních olympijských hrách v italské Cortině d’Ampezzo v roce 1956, který neměl vlastní stránku na Wikipedii (navíc je v soupisce v heslu uváděn chybně jako Otakar). 

O tom, že manžel byl otcem, bratrem či synem jedné z nejznámějších fiktivních postav, ví Hedvika Cimrmanová jen z doslechu. „Někdo to slyšel v rádiu a říkal mi to. Myslím, že Ota o tom vůbec nevěděl a s panem Šebánkem se neviděl. Aspoň mi o tom nic neřekl,“ vypráví.

 

Paní Cimrmanová je vitální devadesátiletá dáma. Setkání se mnou odstartovala informací, že naštěstí zvládla doběhnout autobus. S Ottou prožila celou jeho sportovní kariéru od počátků ve čtyřicátých letech až do jeho smrti v roce 1988. „Když začínal v Jimlíně, to jsem byla ještě svobodná a měla jiné starosti než hokej. Já jsem s ním mrzla, když bruslil na ledě sám, kolikrát jsme na té zamrzlé louži zůstali sami dva až do půlnoci,“ vzpomíná paní Cimrmanová.

Zde stojí za to připomenout si sportovní kariéru génia Járy Cimrmana: liptákovskou tělovýchovnou organizaci SUP (Sport–Umění–Peří), několik jeho pokusů dostat se na olympijské hry, Cimrmanem upravené heslo spoluzakladatele Sokola Miroslava Tyrše: „Přeskoč, přelez, ale nepodlézej! Já říkám – můžeš i podlézt, ale pak se zase narovnej!“ i jeho neustálý souboj s Vídní. V případě Otty stačí nahradit smyšlený Járův pojizerský Liptákov podkrušnohorským Jimlínem, SUP vyměnit za HOSK (Hockeyový Oddíl – Sportovní Klub Jimlín) a nahradit dobové kulisy habsburské říše koloritem německé třetí říše.

„Hokej tady vznikl díky druhé světové válce,“ říká Miroslav Černý, historik, badatel a hrdý obyvatel Jimlína. Obec šest kilometrů západně od Loun byla pro uprchlíky ze zabraných Sudet prvním záchytným místem za hranicemi Říše v roce 1938: sousední Lipenec byl už německý. Příchod českých běženců znamenal i nárůst obyvatel na více než 1 500 (po válce začal opět klesat až k současným zhruba osmi stům). 

Uprchlíci z pohraničí našli často útočiště na místním schwarzenberském zámku Nový Hrad, pod kterým býval rybníček, na němž se už proháněli první hokejisté. Hokejky jim dělal místní kolář, brusle byly nejprve klasické šlajfky, brusle přidělávané kličkou k botě, později kanady. Nože si kluci nechali napevno připevnit k botě u místních obuvníků. Kříž na hlavu, prapředka helmy, si dělali doma. Stejně od tehdejších městských družstev kopírovali i první dresy.

Historik Miroslav Černý shodou okolností žije v domě, kde se Otto Cimrman v roce 1925 narodil a žil až do svého odchodu za hokejem do Chomutova: nalézá se v Jimlíně v čísle popisném 115, v železničářské čtvrti vznikající společně s dráhou před a po první světové válce. Ve štítě je letopočet 1914, dům až na použitá okna vypadá snad stejně jako tehdy. „Můj děda znal pana Cimrmana a měl životní trauma, že hokej nehrál taky. Měl epilepsii, doktor mu to nedovolil. Oni hráli, on se díval a později vyprávěl,“ líčí Miroslav Černý pozadí vzniku knížečky O rybníkářích před branami ligy, o historii hokeje v Jimlíně. Do ní před zhruba patnácti lety sesbíral svědectví posledních žijících hráčů o neuvěřitelném vzestupu a pádu místního hokeje, který byl po válce jediný zápas od postupu do nejvyšší soutěže. A jak cimrmanologové již tuší – hlavním motorem byl Cimrman.

 

Jimlínská hvězda

Rybníkářů, tedy kluků honících se za kusem gumy na zamrzlých rybnících přitom bylo v okolí hodně. Jen v okrese Louny a přilehlé části Žatce v té době existovalo jedenáct vesnických oddílů, tři hokejové týmy postavilo město Louny. HOSK Jimlín měl zřejmě to štěstí, že už od začátku měl v čele jednak schopného organizátora, jednak silného sponzora. 

Organizátorem byl místní železničář Josef Kodym, který vedl i místní fotbalové kluby SK Olympia Zeměchy a SK Meteor Jimlín, v době okupace šéfoval i místnímu Kuratoriu, protektorátní organizaci pro výchovu mládeže. Vedl si i podrobnou „matriku zápasů“, sešit v pevných zelených deskách, do kterého zapisoval průběh zápasů a dění okolo týmu.  Díky němu víme, že první oficiálně zaznamenaný zápas se v Jimlíně odehrál 25. prosince 1939 proti místní části Zeměchy a tehdy čtrnáctiletý Cimrman byl u toho. Na vítězství 16:3 se podílel jednou brankou. 

Rychlý vzestup hokeje přišel po roce 1942, kdy se po sérii nacistických zákazů různých spolků stal sport jedinou místní zábavou. Na utkání k dnes již neexistujícímu rybníčku v podhradí, kde nyní stojí obchod, chodily běžně stovky diváků. Atmosféra byla vypjatá zejména při zápasech s místními rivaly, sousedním Opočnem a okresními Louny. Občas mač ani nedohráli. „Obecenstvo bouřilo proti nesportovnímu jednání rozhodčího Podzimka a vyvrcholilo to, když před jeho očima dva hráči Čechie Louny napadli Cízu a lámali mu nohy přes mantinel. Po vynesení zraněného Cízy z ledu a uvolnění hrací plochy rozhodčí bezdůvodně nezahájil třetí třetinu, čímž uchránil Čechii od porážky,“ píše Josef Kodym v matrice o zápasu zkraje roku 1945. 

Ze zápisů je patrné, jak se z Cimrmana stala místní hvězda. „Cimrman předvádí úplnou exhibici. V 18. minutě třetí třetiny dostává puk Cimrman, projíždí svým typickým způsobem, dostává se 15 metrů před opočenskou branku a z levého křídla střílí přímo do pravého rohu čtvrtou branku, kterou ani brankář David pro prudkost neviděl,“ zapsal ve stejném roce o derby s Opočnem.

„Táta jezdil jako ďábel. Byl to rychlý a skromný člověk. V týmu byl střelec někdo jiný,“ říká Luděk Cimrman, kterého otec Otto vedl k hokeji (dokonce si s ním ještě v sedmdesátých letech zahrál v nižších soutěžích). „V Jimlíně měl oblíbený běžecký okruh. Chodil trénovat s mámou, ona mu měřila čas. Byl samouk, žádné jiné tréninky tehdy neměl,“ dodává.

Před Cimrmanovým zápasem v padesátých letech proti anglickému Wembley Lions ho čtenářům sportovních stránek tisku přibližoval podobně jeho spolužák a spoluhráč z Jimlína Miroslav Šedivý: „Místo kotouče proháněl po ledě podpatek a dělal sám sobě trenéra. Když si vzpomenu, jak jsem jednou stál v brance, kterou tvořily dva pořádné kameny, a chytil ji od Cimrmana podpatkem do prstů, ještě dneska mi je z toho nanic. Stručně řečeno – Cimrman začínal jako každý venkovský kluk. Jenomže už každý nebyl tak houževnatý a vytrvalý jako on.“

Bez peněz však hokej nefungoval ani v dobách ryzího amatérismu. V Jimlíně vznikl zejména za podpory Jaroslava Brožka, místního řezníka a šmelináře. Sponzoroval již místní fotbal, a když se přímo proti dveřím jeho obchodu na hrázce rybníku v podhradí začal formovat hokejový oddíl, stál i u něj. „Náš brankář, pan Fryč, vzpomínal, když sháněl Brožek mužstvo a neměl brankáře, běhal po obchodě a volal: ,Kdo to dnes odchytá, kdo to dnes odchytá!‘ Fryč mu řekl, když mu uřízne kolečko salámu, že si do brány stoupne. Ukrojil a on si do ní stoupnul. Byl z chudé rodiny, tehdy bylo maso obvykle jen jednou za týden,“ vysvětluje okolnosti historik Černý. Díky Brožkově finanční podpoře a obratnosti hrály během války v Jimlíně slavné pražské kluby Motorlet, Slavia i Sparta. Zařídil i derby mezi Jimlínem a Opočnem na prvním stadionu s umělým ledem v Praze na Štvanici, když přišla nečekaná obleva. 

Všechno však idylické nebylo. „Bylo prý veřejným tajemstvím, že šmelí s dobytkem. Dělal to pro sebe i pro klub. Ke konci války přišel o své politické krytí a za zpronevěření sto dvaceti chovných volů na maso mu hrozila smrt,“ uvádí Miroslav Černý. Nejprve zkusil před gestapem uprchnout, nakonec se poblíž svého řeznictví oběsil.

 

Před branami ligy

Hráči tehdy hráli obvykle zadarmo, dostávali na cestu a na jídlo. Ze zápisů v matrice Josefa Kodyma se lze dočíst, že například sezona 1945/46 vyšla Jimlín na 6 460 korun 70 haléřů. Největším výdajem byly hole po 85 korunách za kus, ale v rozpočtu jsou třeba i tři piva pro hráče v místním hostinci U Roflíků. Mezi příjmy vyniká tisícovka za zapůjčení Cimrmana na sezonu do Čechie Louny. Do stejného klubu zamířil ještě na vojnu v sezoně 1948/49 a následující rok byl pro něj v Jimlíně poslední. 

Ale rok 1950 stál za to. Jimlín tehdy vyhrál oblastní soutěž a vítězstvím nad Karlovými Vary se dostal až do turnaje o postup do nejvyšší soutěže. V něm však neuspěl a kvůli těžké prohře sedm nula v Pardubicích postoupili do ligy (a od té doby už v ní zůstali) perníkáři na úkor I. ČLTK Praha. Ten podal stížnost na neregulérní průběh zápasu a jimlínští hráči k obecnému překvapení do detailu popsali, jak za nimi chodili nejdříve karlovarští a poté pardubičtí hokejisté s nabídkami úplatků. U komise vypovídali, jak kolektivně v kabině nabízené úplatky prodebatovali a jako tým je odmítli. I dnes zamrazí při čtení závěru „trestní komise hockeyového ústředí ČOS“, že nešlo o dokonané činy úplatkářství, šlo o selhání osob, které „ještě nepochopily, že v naší tělovýchově patří dřívější způsoby již dávné minulosti.“ Funkcionář Pardubic dostal stop na jeden rok, klub výstrahu, v lize však zůstal.

„Hokej tady stál na kamarádské bázi, která nefungovala v profesionálním sportu. Nedokázali mu konkurovat. Když dostali nabídku na úplatek, nevěděli si s tím rady. Nedokázali se vyrovnat ani s velkým úspěchem, a to byl jeden z důvodů, proč skončili,“ říká Miroslav Černý. Nejlepší hráče si rozebraly větší oddíly, v zimě 1952/53 nezamrzl rybník a následující rok se hrál v Jimlíně poslední soutěžní zápas. Dnes není u posledního jimlínského rybníku, na který se hokejisté v závěru přestěhovali, už ani náznak mantinelů a kabin.

 

Před branami vítězství

Hvězda klubu Cimrman odešla po nejúspěšnější jimlínské sezoně do Chomutova, kde byl stadion, umělý led i trenér. Přestup měl předem domluvený, přesto se ho Jimlín snažil zadržet obstrukcemi. V týmu Chomutova se sešel s dalšími rybníkáři, z nichž vyčnívali sourozenci Miroslav a Josef Klůcovi z Nesuchyně u Rakovníka. Hokejový klan Klůcových uzavíral jejich bratranec Blahouš.

Jimlínský příběh se v Chomutově vlastně opakoval jako přes kopírák – výstup téměř na vrchol a potom pád dolů. Hned v první sezoně postoupil tým do nejvyšší soutěže. Útok Cimrman, Miroslav a Josef Klůcovi byl bez nadsázky postrachem ligy. Všichni to dotáhli až do reprezentace, Miroslav byl v padesátých letech čtyřikrát nejlepším kanonýrem ligy. „Osobně jsem otcovu hokejovou kariéru v Chomutově nezažil, až pozdější hlavně trenérskou v Litvínově. Na pana Cimrmana, se kterým si v útoku velice rozuměli, ale táta rád vzpomínal,“ říká Miroslav Klůc mladší. 

Hráči chodili do práce, z práce na tréninky a na zápasy. V zimě hráli hokej, v létě fotbal. Otto Cimrman vystudoval dvouletou hutní průmyslovku v Kladně, pracoval nejdříve ve Stalinových závodech (pozdější Chemopetrol Litvínov) a poté jako vedoucí střediska lisů ve válcovnách trub v Chomutově. „Když byl utahaný, hrál nejlíp. Když se doma válel, hrál špatně,“ vzpomíná paní Cimrmanová. „Na zápasy jsem chodila pořád, i v jiném stavu jsem lezla přes mantinel. V Chomutově běžně chodilo sedm osm tisíc lidí, ženský omdlívaly a křičely Címo! Címo! Na jednu takovou potvoru si dodnes pamatuju,“ směje se. Jeho popularita pomáhala rodině v živobytí, padesátá léta však byla především obdobím nejtvrdšího komunismu. „Nikdy nebyl ve straně. To třeba znamenalo, že jako nestraník tolik necestoval, občas ani nesměl dávat góly. Někdy to opravdu dodržovat musel a jen nahrával,“ říká paní Cimrmanová.

Sportovním vrcholem byl rok 1956: Chomutov sahal po titulu, ale nakonec skončil druhý. Díky skvělým výkonům se Miroslav Klůc a Otto Cimrman dostali na poslední chvíli do olympijského týmu v Cortině. Část týmu je však mezi sebe nepřijala a trenér jim dal šanci jen ve třech zápasech – proti Sovětům, Polsku a Německu. V ojedinělém rozhovoru po olympiádě Cimrman uvedl, že tým byl rozdělený na partičky a tři hráči mu ani neodpovídali na pozdrav: „Karel Gut i Bronislav Danda se mi potom omlouvali, ale Vlastimil Bubník byl ještě jízlivější a zesměšňoval můj pozdrav.“ Rozklížené mužstvo skončilo páté, což se tehdy bralo jako neúspěch.

Cimrman ještě několik přátelských zápasů za reprezentaci sehrál, ale na mistrovství světa nebo olympiádu se už nikdy nepodíval.

Konec roku byl potom doslova tragický. V listopadu odletěl Chomutov na turnaj Preciza Cup do Švýcarska. Čtyři dny, čtyři zápasy, čtyři vítězství a skóre 39:16. Před odletem domů je vedoucí letiště v Curychu požádal, zda by mužstvo mohlo oželet pět míst v letadle, aby se nějaká chilská delegace stihla dostat přes Prahu včas do Moskvy, uvádí se v knize 60 let chomutovského hokeje. Rozhodlo se tedy, že následujícím letem odletí tři hráči a dva funkcionáři, kteří nepojedou na mistrovský zápas druhý den v Plzni. Letadlo Československých aerolinií OK-DBP se však zřítilo krátce po startu a s třiadvaceti oběťmi (včetně těch pěti chomutovských) je jedním z největších neštěstí českých letounů v cizině.

Chomutov byl tehdy celý v černém a pro město trochu symbolicky začala i éra postupného hokejového sestupu. 

„Když se vrátil z toho turnaje ve Švýcarsku, přiznal se mi, že ho tam lanařili. To nikdo ani neví, protože tehdy by ho i za to zavřeli. Říkal, že si promítnul, co by bylo s námi. Tehdy jsme už měli dvě malé děti, vzdal to a vrátil se,“ říká paní Cimrmanová. Poslední zápas v nejvyšší soutěži hrál 2. října 1963 za Chomutov, který v následujícím roce sestoupil do druhé ligy.

Trénoval v Lounech a Děčíně, kam se rodina zkraje sedmdesátých let přestěhovala. Ještě před padesátkou se „šel sklouznout“, jak podle syna Luďka říkával, jako hrající trenér v nižších soutěžích. V Děčíně dělal šéfa místních lázní, před penzí ještě jezdil u vodohospodářských staveb s Tatrou 141 s velkým valníkem, na kterém tahal bagry. 

„Jednu věc vám ještě prozradím,“ říká paní Cimrmanová. „Hrál moc dobře hokej, hlavně levé brko, levé křídlo. Přesto měl radši fotbal, který hrál za Zeměchy, Louny, Stalinky a Chomutov.“ 

Všestranný Jára Cimrman by z něj měl radost.

 

Otto Cimrman
Předloha Járy Cimrmana
* 1. 5. 1925 v Jimlíně, † 11. 6. 1988 v Děčíně
Významný český hokejista, reprezentant Československa, účastník olympiády 1956. Za Chomutov odehrál 567 utkání, vsítil 446 branek a na nepočítaně větší množství gólů přihrál. Jmenuje se po něm fiktivní génius Jára Cimrman.
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama