Náš strach ze všeho i ze sebe samých

Asi jsme to slyšeli všichni v mnoha verzích nesčetněkrát: „Západ nás zradil, Východ nás ovládal, všichni nás chtějí zneužít a diktovat nám, co máme dělat; jsme slouhové, zbabělci, švejci, teď ty nový ideologie, už člověka zase kádrujou, je to vo strach promluvit; nikomu nevěř, jen sám sobě; mám právo si myslet, co chci, to je svoboda slova, pokud má někdo problém, ať si ho řeší sám, já se taky nikoho o nic neprosím a nikdo mi nic nikdy zadarmo nedal, všechno jsem si oddřel sám, tak ať se každej stará, jak může.“

Příběh, který o sobě jako společnost stereotypně vyprávíme, v sobě kombinuje strach, že nejsme dost významní, že stále někoho musíme dohánět, jsme bezmocní vůči křivdám mocnějších a naší dobré duši hrozí další nebezpečí. Toto vyprávění by mohlo zůstat úsměvným sebeironickým kulturním koloritem, kdyby však ve skutečnosti nebylo jednou z nejmohutnějších sil, která rozhoduje o zásadních tématech dneška. O demokracii v České republice, o dopadech války a našem podílu na zastavení ruské agrese, o ekonomii, o vládě práva, o zajištění obyvatelnosti naší planety. Všichni víme, že se jako společnost propadáme do chudoby, že se války na Ukrajině nepřímo účastníme, že se svým jednáním podílíme na budoucnosti Evropy. Na vlastní kůži zažíváme postupující klimatickou katastrofu, stále více z nás zažilo pracovní vyhoření a neúměrný stres, stále rychleji jsou součástí našich životů algoritmy umělé inteligence, u nichž si nejsme jisti jejich dosahem.

Otázkou je, jestli nenastal čas změnit něco ze svého příběhu o strachu ze všeho, včetně našich vlastních možností. Příběh o křivdě působí totiž tak, že nejenže nepomáhá dané problémy řešit, ale podílí se na jejich prohlubování. Aby pro nás případná změna byla možná, není však možné náš navyklý způsob, jak o sobě mluvíme, prostě zčistajasna zahodit – nefungovalo by to. Ani nám nepomůže kárat se za to, jak se káráme a jak jsme se na rozdíl od jiných zemí nepovedli – tím bychom tentýž příběh stvrdili jinou cestou. Je dobré pokoušet se rozumět tomu, jak jsme ke svému příběhu přišli a o co je možné konkrétně opřít jeho jinou podobu. Je dobré také vidět, že před obdobným úkolem stojí velká řada zemí, protože polykrize, tedy kumulace krizí různé povahy a příčiny, ve které se nacházíme, nutí ke generální změně postoje ke světu.

 

Nedůvěra v systém

Političtí teoretici Ivan Krastev a Stephen Holmes ve své pronikavé knize Světlo, které pohaslo: Vyúčtování (2019) analyzují poměrně podrobně vývoj v zemích střední Evropy po pádu komunismu. Upozorňují na to, že v postkomunistických zemích došlo ke zvláštnímu dvojímu vytěsnění – ze svých temných stránek (xenofobie, klientelismus, zrady, pohodlnost) se tyto země vyvázaly tak, že své vlastní jednání daly za vinu vnějším systémům – nejprve nařízenému komunismu a poté ideologiím neoliberalismu. Tyto vnější „síly“ potom plošně odsoudily. Zbavily se tak sice pocitu viny, ale zároveň založily příběh, ve kterém chybí vnitřní kulturní opory. Místo toho se pokoušely napodobit a ekonomicky dohnat Západ, což se jim nepodařilo jednak z důvodu právě zmíněného popření vlastních vnitřních problémů, jednak dílem „kulturního kolonialismu“, díky kterému se mohly nanejvýš stát hezkou nápodobou správné západní předlohy. Jako by si přivodily dvojí ponížení, které vedlo k vytvoření tak zvané kultury resentimentu. Pro kulturu resentimentu je určující pocit křivdy vůči vnějšku (Východu, Západu), trvání na vlastní bezmoci a skrytá grandiozita. Tato pocitová změť se pak uvnitř společnosti může projevovat jako vzájemné trestání, pohrdání, nedůvěra k sobě samým.

Z jiné perspektivy potvrzuje totéž ředitel výzkumu agentury STEM Jaromír Mazák, když tvrdí, že Česko netouží po návratu totality, ale zároveň je část lidí frustrovaná, že se nám nepodařilo dohnat Západ a stát se mu rovnocenným partnerem. Navzdory reálné účasti České republiky na rozhodnutích Evropské unie se toto zklamání propisuje do pocitu bezmoci něco v Evropě ovlivnit a do mylné představy, že jsme nuceni EU jenom poslouchat. Většina Čechů se proto kloní k neutrální pozici v rámci střední Evropy, k představě vyvažování mezi Západem a Východem, nebo prostě k životu bez „vměšování se“ (velká část české společnosti se tak staví například i k válce na Ukrajině) a potřebě „hledět si svého“. Jinými slovy, jde o volbu bezpečné pozice kůlu v plotě. Z hlediska nynější polykrize je to přání, které pro nás může mít jedině zničující důsledky.

Vyvázat se z této pozice tedy znamená ubránit se trojímu nebezpečí a najít opory pro nový příběh. Tím prvním ohrožením je příklon k autoritářství a rozklad demokratických institucí vlivem informační války vedené Čínou a Ruskem. Druhým nebezpečím je prokazatelné oslabování liberální demokracie způsobené místy bezohlednou kolonizující neoliberální ekonomikou. Třetím nebezpečím je něco, co bychom mohli nazvat trestající kulturou uvnitř české společnosti, tedy vlastně přelévání vzteku z nejistoty na druhé lidi kolem nás.

Je-li kultura resentimentu založena na pocitu křivdy a ohrožení, je náchylná k nedůvěře v „systém“. „Systém“ je velmi abstraktní kategorie, vzdálená představě, že by se na jeho běhu podíleli konkrétní lidé konkrétním jednáním a že by ho svým jednáním mohli měnit. Fetišem kultury resentimentu je svoboda ve formě emancipace od „systému“.

Dezinformační kampaně a informační vliv autoritářských států jsou nasměrovány právě na tyto křehké části a strachy: bojíme-li se ztráty svobody slova či svobody obecně, bude dezinformační kampaň mířit na pocit, že problémy, kterým čelíme, jsou důsledkem omezování svobody a cenzury ze strany „systému“, tedy „státu“. Máme-li strach z toho, že se nás zmocní cizí mocnost, bude mocnost, která se nás zmocnit chce, upozorňovat na to, že se nás někdo chce zmocnit (třeba migranti, váleční uprchlíci, Brusel nebo USA) a „systém“ to neřeší. Takto rozklížená společnost se bez boje, a možná dokonce s úlevou (protože opředená iluzí emancipace vůči „systému“, ochráněná před těmi, kdo ji nijak neohrožovali, a osvobozená od nutnosti někomu pomáhat) nechá cizí mocností ovládnout. Má-li společnost příliš zakořeněný strach z ovládnutí, je snadněji ovladatelná, než když tak hlubinný strach z ovládnutí nemá. Nějaký systém si ji už najde.

 

Nenávistné kulturní války

Neoliberální ideologie je založena naopak na důrazu na individuální svobodu, aktivní uplatnění vlastních možností, adaptaci a soutěž. Strach je namířen proti ekonomickým regulacím, v pozadí pak proti regulacím těch, kdo mají větší ekonomickou sílu prosazovat neregulovatelnost trhu. V rámci neoliberalismu se společnost zjednodušuje na pouhý součet jednotlivců s individuálními zájmy a kvality se nahrazují zpeněžitelností (péče o druhé, duchovnost, estetický prožitek i láska k sobě samému se dají v nějaké podobě zakoupit). Obloukem se navrací i konzervativní pojetí „přirozenosti“ omezující jedny, aby druzí mohli být velice svobodní. Neregulovaná ekonomická expanze silných hráčů má pak devastující následky (klimatický kolaps, oslabení institucí, socioekonomické nerovnosti, kondenzace moci, ztráta solidarity). Pokud má společnost fungovat jako společenství různosti, nemůže zároveň fungovat v permanentní soutěži jednoho proti druhému a vzájemném překračování hranic.

Kritizovat fakt, že neoliberální hodnoty vedou ve svém důsledku k rozkladu demokratických institucí, však neznamená přiklonit se k Rusku a Číně, ale usilovat o aktivní účast na nové rozvaze o demokracii. Demokracie je živá jen jako diskutovaná, měnící se, kontextuální a vyjednávaná.

V tomto místě, v místě živé demokratické společenské dynamiky, dochází v české společnosti k největšímu výpadku. Ačkoli nechceme být ani na Západě, ani na Východě, nechceme se vměšovat a chceme si hledět svého, ničeho „svého“ si nehledíme. Nehledíme si především vlastní demokracie. Neoliberalismus potřebuje korektiv, aby demokracie mohla mít dostatek síly čelit polykrizi. Místo toho se propadáme do nenávistných kulturních válek, které vůbec nejsou naše, ale o to raději je hrajeme. Své protivníky nálepkujeme jako agenty negativní ideologie, jako komunistu, fašistu, vyděrače, hyperkorektního úchyla nebo dezoláta a přeskakujeme přesně to, o čem tvrdíme, že nám na tom záleží, totiž hledět si svého.

Je-li podmínkou společenské důvěry systémová ochrana lidí s nejnižšími příjmy, označíme je jako sociální parazity, kteří nemají finanční gramotnost a stejně by nevěděli, jak s penězi naložit. Zdůrazní-li se nutnost podpory obětí sexuálního násilí, dozvíme se od policejního ředitele, že oběti si často vymýšlejí a nahlašování násilí je krytím jejich vlastních sexuálních dobrodružství. Pokud se začne veřejně mluvit o toxicitě nenávisti, odpovědí je podezření, že traumatizovaní citově vydírají a zpeněžují své bolístky. Pokud se upozorní na potřebu bezpečí ve vývoji dětí třeba formou zákazu fyzických trestů a podpory doprovázení dětí během hospitalizace, objeví se masivní strach z toho, že z našich dosud spravedlivě trestaných a v krizích opuštěných nezletilých vychováme nebezpečné spratky. Když se otevře téma etické kultury na školách, okamžitě se zvedne masivní pohoršení nad tím, že začala éra kádrování svobodomyslných pedagogů demagogií přecitlivělých příslušníků „generace sněhových vloček“. Pokud se ukáže na důležitost rozmanitosti životních stylů, vzedme se odpor tvrdící, že jde o „společenský tlak na signalizování ctnosti“ a totalizující politickou korektnost. Pokud věda a umění upozorní na nemožnost dál pokračovat cestou vyčerpávání lidských životů, vědění, zdrojů a informací, pokusí se je státní aparát připravit o další finance.

Kultura resentimentu nedovoluje, abychom se zastavili a zeptali, jakou míru bezpečí potřebuje společnost, aby mohla čelit problémům společně, protože v kultuře resentimentu jsou ukřivděni úplně všichni. Hledání cest k solidaritě a soudržnosti je odmítáno jako nastupující kolektivismus. Všechny tendence ke změně jsou identifikovány jako příkaz odjinud, ovšem z vlastní pozice nepřichází nikdy nic jiného než jen obrana statu quo a zamlčování problémů. To, čeho si máme hledět, co se děje mezi námi, v našich vztazích, v našich institucích a společenstvích, o co má jít, co potřebuje čas, pozornost a péči, je přeskočeno. Kulturní války se nevedou o obsahu, obsah je to jediné, oč v nich nejde. Kulturní války se vedou o status a identitární příslušnost, o záchranu možnosti nic neřešit, nevěnovat se tomu, co je složité, nejednoznačné a palčivé.

 

To, co potřebujeme učinit viditelným a dělat výrazněji, je naopak toto:

1. Vydržet spolu, neutíkat od sebe. Vydržet spolu systematicky, dlouze a trpělivě mluvit. Nikoli však jen o problémech, ale také o oporách, které si můžeme nabídnout. Hledět si svého znamená hledět si svých druhých a to jsme my všichni.

2. Je vhodné přitom postupovat krok po kroku a uvědomovat si, že každý náš krok zároveň povahu problémů, které řešíme, i opor, které se otevírají, nějak pozmění. Naučit se pohybovat krajinou, která se mění s pohybem uvnitř ní.

3. Nerezignovat na slova a myšlenky, jimž hrozí rozbřednutí nebo rychlá devalvace. Ubránit termíny, jako je transformace, akceptace nejistoty, bezpečný začátek pro život, adaptace, soudržnost, péče, odolnost či osobní rozhodnutí. Skutečně se potřebujeme měnit, ale ne tak, že se měnit budou znevýhodnění, aby se zvýhodnění měnit nemuseli. Skutečně se potřebujeme vystavit nejistotě, ale ne tak, že nejistotě vystavíme ty, kdo se nemají jak bránit, aby zachovali jistoty ostatním. Potřebujeme péči a vnímání vzájemných potřeb, nicméně péčí není myšleno vydírání druhých vlastními potřebami bez hranic.

4. Musíme především ubránit jednu věc, a to je ochota věřit, že se naší situaci dá dostát. Neoliberální tlak na to, že všechno musíme zvládnout a ještě se u toho fotit na Instagram, takové odhodlání dramaticky rozleptává. Jeví se jako falešné a manipulativní. Český strach z dobrých konců dodává další ránu, když každý pokus najít východisko kvalifikuje jako „totalitu dobra“. O to víc je potřeba vymyslet, jak se dá situace zvládat, těmto nálepkám navzdory.

5. Potřebujeme kulturu a umění, ale nikoli jako nástroj úniku před náročnými úkoly, ani jako nástroj propagandy nového totalitního dobra, ale jako prostor představivosti, experimentu, divnosti, nejistoty, drsné skutečnosti, kterou lze snést, a štěstí, které plyne ze vzájemného setkání lidí, nepřevoditelného na peníze.

 

Autorka je filozofka. Působí na Filozofi ckém ústavu Akademie věd ČR. Je vedoucí týmu Systémy rezilience v rámci Národního institutu pro výzkum socioekonomických dopadů nemocí a systémových rizik. Vyučuje na pražské Akademii múzických umění, kde je od roku 2021 také proděkankou pro vědu a výzkum. Zabývá se otázkami performance, tělesnosti, rezilience, hry, péče a vztahové etiky. Je držitelkou řady ocenění za propojování filozofi e s uměním a za podporu celospolečenské diskuse o aktuálních sociopolitických tématech. Svůj výzkum rozvíjí ve spolupráci s mnoha českými i zahraničními institucemi.