Stalin opět nad Prahou. Konec Fronty na maso

Jako pohádkové bylo nebylo zní tvrzení žijících pamětníků, že v Praze stála před půl stoletím největší socha v Evropě jako část největšího sousoší na světě, viditelného téměř z celé Prahy. Nesčetné fotografie i filmy to však potvrzují. Režisér Viktor Polesný připravuje teď pro Českou televizi o té politické frašce a lidské tragédii hraný film nazvaný Monstrum. A nad Čechovým mostem se opět zjeví na původním místě a v původním měřítku nestvůrně zvětšená hlava Josifa Vissarionoviče Stalina.

 

OBRAZ 5

Ateliér, interiér, den

Sochaři Švec a Lauda i mladý pomocník Pavel stojí u náčrtku sousoší se Stalinem.

Švec: Jsme všici v situaci, že musíme na tu výzvu nějak reagovat, něco do tý soutěže uplácat. Usnesli se, že to má stát na Letný a bejt třicet metrů vysoký.

Pavel: Ty vole! … pardon… Ale to je strašný!

Švec: Jak strašný?

Pavel: No… zdá se mi to… strašně velký.

Švec: No tak. To je jádro zadání, mladý muži. Má to bejt největší socha v Evropě. Nadsocha!

Rozlévá víno do skleniček od hořčice.

Lauda: A my tři si nebudem hrát na hrdiny, že né. Stejně to vyhraje Pokorný a zahrádku mu k tomu přidělá Kroha, je národní umělec, a právě jakožto nár-um sedí v tý komisi, pročež naše šance je nulová. Ale nám budou i další ceny dobrý aspoň na rum! Ono se s tím stejně nedá moc dělat. Nakročenej levou nohou, pravou nohou. Nenakročenej… Předvádí ty kreace, vypadá to komicky. S rukama u boků, s rukama za zádama, rozpřaženej, v přátelským, vítajícím gestu, nebo ukazující do budoucna, zamyšlenej starostma o nás. V uniformě, to bez debaty, je generalissimus a osvabodííítěl. Bez čepice, s čepicí, s něčím v ruce, nejlíp se spisem od Lenina! Patnáct metrů panák, patnáct metrů sokl. Pokorný ho má rozpaženýho jako Krista, to se bude líbit. Určitě víc, než co ti nakreslil ten Zábranskej.

Kresba na umaštěném jídelním lístku.

Švec: Omlouvám se, ale vydumali jsme to u večeře v Klášterní.

Lauda: Koukám, že jste měli rajskou?

Ulehčeně se zasmějí.

Pavel: Vypadá to, jako když ho sebrali a vedou do lochu. Nebo jako fronta na maso.

Lauda: Pozor na hubu, chlapečku, mezi náma smíš, ale venku velkýho bacha.

Pak Švec kresbu uprostřed přeloží.

Švec: Takhle to má bejt. Národ za vóžděm.

Lauda: Koukám, že jste i dost vypili.

Švec: Možná je to blbý, ale za vymo­delování stojí. Voni se nažerou a my zůstanem celý!

 

Scénář režiséra Viktora Polesného, který je spolu s Václavem Šaškem tvůrcem nedávno promítaného dvoudílného televizního filmu Zločin v Polné o údajné rituální vraždě mladé dívky Židem Hilsnerem, jehož se statečně zastal T. G. Masaryk, je další „operací“ moderních českých dějin za účelem jejich ozdravení objasněním. Rok po převzetí moci, v roce 1949, rozhodli komunističtí vládci Československa, že tomu, kdo je přivedl k moci, postaví v Praze pomník, který ji ozdobí na věčné časy.

Tragický příběh skvělého sochaře Otakara Švece začíná tím, že se jako mnoho kolegů „manifestačně“ přihlásil do soutěže, kterou jeho úmyslně naddimenzovaný projekt pro něho nečekaně vyhrál a on se stal jeho zajatcem. Obrovské sousoší na stejně vysokém železobetonovém podstavci začalo vyrůstat v roce 1952 na Letenské pláni v ose Čechova mostu, aby konkurovalo Pražskému hradu a stalo se tou pravou dominantou hlavního města. Po jedné ruce generalissima, který byl ve skutečnosti středního vzrůstu, pročež za předprsní moskevského mauzolea stával při přehlídkách na stupátku, ale tady ostatní postavy o hlavu přečníval, stáli jako zástupci sovětského lidu Dělník, Vědec, Kolchoznice a Rudoarmějec, po druhé ruce pak Čechoslováci Dělník, Rolnice, Novátor a Voják. Jen knoflíky na vóžďově plášti měly průměr šedesát centimetrů a pro hlavu byl vyrubán z nejlepší liberecké skály kvádr o váze čtyřiceti tun.

Obří dílo o gigantických rozměrech 15,5 metru výšky, 12 metrů šířky a 22 metrů délky, které spotřebovalo 17 000 tun opracované žlutobílé žuly, pomalu, ale jistě rostlo před očima Pražanů a skutečně dostalo rychle se šířící pojmenování – Fronta na maso. Nebylo ušetřeno ani dalších postřehů, jak je zachycuje jiná scéna z chystaného filmu:

 

OBRAZ 25

Ateliér Kafkárna, interiér, den

Pavel, sochař Lauda

Podvečer. Pavel upřeně hledí na model.

Pavel: Pane profesore… Musím vám něco ukázat!

Lauda: Co zase máš?

Pavel: Pojďte se na něco podívat, to není sranda, z toho bude malér!

Lauda: Jakej malér?

Pavel: Průser. Něčeho jsme si nevšimli.

Lauda: Nevím, čeho bysme si mohli nevšimnout!

Pavel: Dřív to nikoho z nás nenapadlo, ale někoho by mohlo. Dívejte, ta ruská partyzánka má tomu vojákovi, co stojí za ní, ruku na poklopci!

Profesor pozorně hledí na postavu ženy.

Lauda: To je blbost, Pavle!

Pavel: Není! Normálně mu hladí ptáka!

Lauda: Ne! Hladí samopal!

Pavel: Ne, lemroucha…

Lauda: Pavle!! Už´s to někomu řek??

Pavel: Teď mě to napadlo.

Lauda: Tak poslouchej, co ti teď řeknu a myslím smrtelně vážně. Nech si ten zvrácenej postřeh pro sebe. Když si toho komise doteď nevšimla, nenasaď jí to do hlavy, nebo nás někde přisypou do betónu! Rozuměls mi??

Pavel: Jo…

Monstrózní sousoší bylo slavnostně odhaleno 1. května 1955, kdy už byli po smrti nejen velký vóžď Josif Vissarionovič i jeho věrný učedník Klement Gottwald, ale také stavitel pomníku a jeho žena, kteří si vzali život sami. Dá se předpokládat, že sochaře k tomu donutil právě jeho největší výtvor, který jako by celou vahou dopadl na tvůrce a zbavil ho všech přátel. Brzy se ta lidská tragédie změnila v bizarní frašku dějin. Deset měsíců poté, co byl s pomníkem odhalen i nápis „Svému osvoboditeli – československý lid“, v únoru 1956 na tajném nočním zasedání XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu pronesl její nový vůdce Nikita Chruščov několikahodinovou řeč, jejíž otřesné poselství bylo možno shrnout do jediné krátké věty: Josef Stalin byl terorista a zločinec, masový vrah milionů lidí. V tu noc začala eroze Sovětského svazu, která za třiatřicet let vyvrcholila v listopadu 1989 pádem železné opony.

Není těžké si představit kocovinu, jaká po té řeči zachvátila komunistické papaláše v celém Kremlem ovládaném „táboře míru a socialismu“. Českoslovenští měli dokonce katastrofu dnes a denně zřetelně na očích v tom obrovském sousoší. Trvalo jim přesto celých šest let, než se odvážili vydat příkaz k jeho odstranění, protože stále zoufale doufali, že další zvrat v Kremlu zbaví vóždě klatby a zachrání spolu s nimi také jeho největší pomník. Až v roce 1962 pochopili, že k tomu nedojde a obludárium, které už vadilo i Sovětům, hrozí zavalit je samé. Stejnou nejistotu však sdíleli řadoví komunisté, takže nebylo snadné sehnat specialisty, kteří by monument odstranili.

 

OBRAZ 83

Nábřeží pod pomníkem, exteriér, den

Střelmistr Kovář, Pavel

Jejich pohledy míří vzhůru.

Kovář: Bude to má poslední fuška. I jestli ji přežiju.

Pavel: Bojíte se?

Kovář: Ducha tý sochy se bojím, pane Soukup. Já jsem vobyčejnej střelmistr… A technicky se mi to zdá skoro nemožný. Vy víte, že vnitřek tý obrovský nestvůry z železobetonu je pevně kotvenej vevnitř pahorku, to jde urvat jen spolu! A k tomu eště – má to bejt zbořený důstojně, Stalinovi se nesmí dát nálož do hlavy, střelbu nemá bejt slyšet…! A ta hlava se musí, nenápadně! jo? rozbít po kouskách, aby se neutrhla a neskulila na most. Nebo, nedej bože, do Vltavy. Jak to mám, proboha, udělat!? … A hlavně…

Pavel: Hlavně co?

Střelmistr zašeptá.

Kovář: Co když se to v tom Rusku zas votočí?

 

Demolice, kterou vzhledem k velikosti objektu i nutnosti použít trhavin nebylo možno celkově zakrýt, byla provedena až v roce 1962. Politbyro KSČ rozhodlo, že materiál vzdor své hodnotě nesmí být znovu využit, proto byl „pohřben“ v cípu Rohanského ostrova. Stalinova hlava nesměla být zneuctěna výbuchem, takže byla pracně roztloukána pneumatickými kladivy. Na dva tisíce rozbušek, přes dva tisíce kilogramů trhavin a také úlomky žuly dolétávající až na protější břeh Vltavy se postaraly o to, že nekončící konec Fronty na maso čím dál víc deprimoval komunistické potentáty a posiloval obecnou touhu společnosti po zásadní reformě politického systému.

Když pak, řečeno s Nerudou, „čas oponou trhnul a změněn svět“, nahradilo Stalina známé kyvadlo připomínající – kdykoli má právě sponzora na energii – pomíjivost všech jevů, bez níž není vývoje, a o několik let později obrovský portrét Václava Klause, který dlouhé měsíce shlížel na Pražany jako další vóžď na své poddané, až ho tam vystřídal jako třetí a poslední z trojice velikánů herec Čtvrtníček…

•••

Viktor Polesný, dávno režisérská stálice v divadle, v televizi a ve filmu, není znám zdaleka tolik jako jiní tvůrci, kteří pracují na své popularitě i za cenu, že vycházejí vstříc povrchním tématům a pokleslému vkusu, což ale neznamená, že ho neláká široké publikum. Už několik let je stálým režisérem obecně ceněné Všechnopárty, kterou jeho žena Lenka i stříhá. Mistrovskou zkoušku složil také v žánru seriálů natočením poslední řady Nemocnice na kraji města. Znovu a znovu se však vrací k dramatické tvorbě mapující moderní české dějiny, kterou chápe jako pro veřejnoprávní televizi klíčovou. Široký divácký ohlas vyvolal naposled zmíněný Zločin v Polné. Nový scénář si napsal sám a během natáčení spatří monstrum opět celá Praha, jelikož nebude k přehlédnutí.

Na místě někdejšího sousoší zhyzdí totiž Letnou kulisa v rozměrech originálu. Ten však bude realisticky představovat jen vóžďova hlava a dvě nejbližší hlavy za ní. O dokonání trikového efektu a jeho spojení s panoramatem Prahy se pak postará dron, použitý tentokrát k čistě mírovým účelům. A vývojovou cestu od skici polité rajskou omáčkou až k výslednému kolosu zprostředkuje model v poměru jedna ku deseti, takže stále ještě třímetrový.

Všechny ty zásadní rekvizity vznikly a vznikají v dílnách České televize na Kavčích horách. Když se o stavu příprav přijel 7. dubna přesvědčit režisér se svým štábem, nebylo v hale pravého křídla k hnutí, protože se tři desítky filmařů i kašérů svízelně soukaly mezi zářivě bílými kvádry z polystyrenu, z nichž dlátka kašérů vyrývala rysy jak obrovitých hlav vóždě a dvou jeho nejbližších, tak model všech soudruhů a soudružek ve frontě. Tvůrci i jejich pomocníci se však tentokrát točili kolem jinak nenápadného muže, jenž byl pozván, aby stav prací odborně posoudil, neboť je sám autorem monumentálních projektů, jakým je na příklad chlouba města Zlín – osmimetrová železná mříž v podobě klece obepínající místo, na němž stála za totality olbřímí socha Klementa Gottwalda. Kurt Gebauer přidával ke chvále rady, jak dát všemu konečnou podobu i věrohodnou barvu žíhané liberecké žuly.

Ústřední part sochaře Švece napsal Viktor Polesný pro člena činohry Národního divadla Jana Novotného, který vytvořil znamenité herecké kreace už v jeho předchozích televizních filmech – nešťastně zamilovaného důstojníka SS v Hodině tance a lásky, všemohoucího náčelníka Státní tajné bezpečnosti ve Smyčce. Teď se konečně dočká hlavní úlohy odpovídající jeho talentu.

Pražanům i návštěvníkům Prahy se, naštěstí jenom na několik dnů, zjeví simulace ohyzdného monumentu, který měl z vůle politbyra Komunistické strany Československa viditelně potvrzovat poddanost české společnosti Sovětskému svazu „na věčné časy a nikdy jinak“. Česká televize se tak vrací k svému poslání, kterým rozhodně není velkovýroba plytkých seriálů. Rodičům i pedagogům všech stupňů se vřele doporučuje, aby toho využili k názorné výuce moderních dějin… •

Další snímky v galerii.