Tenis je fajn, život ještě krásnější, říká Barbora Strýcová

Chtělo se vám po finále Wimbledonu zvracet?

Ani ne, proč?

Vzpomněl jsem si na váš první grandslamový triumf. Jako šestnáctiletá juniorka jste zvítězila v Austrálii a sama tehdy řekla: „Z těch emocí jsem se skoro pozvracela.“

Uplynulo jednadvacet let. V obou případech jsem byla přešťastná, ale jsou to jiné příběhy, protože tenkrát jsem byla mladé naivní tele, které si myslí, že dosáhlo vrcholu – a přitom mě čekal celý dlouhý a občas komplikovaný tenisový život. Ne, zvracet už se mi nechtělo.

Nepokoušely se o vás aspoň mdloby?

Zkusím ty emoce popsat podrobněji: nejvíc na nervy jsem byla paradoxně při semifinále, toužila jsem jít ještě o ten poslední krok dál, a to se samozřejmě zvýší tep, rychleji dýcháte, jste zbytečně zbrklej a podobně.

S vaší spoluhráčkou, Tchajwankou Sie Su-wej, jste ale postoupily a čekalo vás ještě finále.

To nedělní ráno jsem zažila brutální emotivní propad, protože mi došlo, že jde vlastně o poslední zápas, který kdy ve Wimbledonu budu hrát. Pořád pípaly povzbuzující esemesky a každá z nich mě spolehlivě rozbrečela; vlastně jsem celé ráno prořvala.

Co to bylo za typ pláče?

Takový ten dojatý, docela příjemný, jako když vám do očí vyhrknou slzy při filmu, ale stejně jsem si říkala, že kvůli tomu budu na kurtu vyšťavená.

Zažila jste něco podobného už dřív?