Tenis je fajn, život ještě krásnější, říká Barbora Strýcová

Chtělo se vám po finále Wimbledonu zvracet?

Ani ne, proč?

 

Vzpomněl jsem si na váš první grandslamový triumf. Jako šestnáctiletá juniorka jste zvítězila v Austrálii a sama tehdy řekla: „Z těch emocí jsem se skoro pozvracela.“

Uplynulo jednadvacet let. V obou případech jsem byla přešťastná, ale jsou to jiné příběhy, protože tenkrát jsem byla mladé naivní tele, které si myslí, že dosáhlo vrcholu – a přitom mě čekal celý dlouhý a občas komplikovaný tenisový život. Ne, zvracet už se mi nechtělo.

 

Nepokoušely se o vás aspoň mdloby?

Zkusím ty emoce popsat podrobněji: nejvíc na nervy jsem byla paradoxně při semifinále, toužila jsem jít ještě o ten poslední krok dál, a to se samozřejmě zvýší tep, rychleji dýcháte, jste zbytečně zbrklej a podobně.

 

S vaší spoluhráčkou, Tchajwankou Sie Su-wej, jste ale postoupily a čekalo vás ještě finále.

To nedělní ráno jsem zažila brutální emotivní propad, protože mi došlo, že jde vlastně o poslední zápas, který kdy ve Wimbledonu budu hrát. Pořád pípaly povzbuzující esemesky a každá z nich mě spolehlivě rozbrečela; vlastně jsem celé ráno prořvala.

 

Co to bylo za typ pláče?

Takový ten dojatý, docela příjemný, jako když vám do očí vyhrknou slzy při filmu, ale stejně jsem si říkala, že kvůli tomu budu na kurtu vyšťavená.

 

Zažila jste něco podobného už dřív?

Ale jo, například roku 2018, když jsem se loučila s Fed Cupem a před zápasem si mě vzal trenér stranou do vedlejší místnosti. Hrozně hezky ke mně promlouval, ať si to jdu hlavně užít, a já zjistila, že mu nedokážu odpovědět, že jenom brečím. Pak jsem vstoupila na kurt, kde začala hrát hymna, a zase: potoky slz tři minuty před začátkem zápasu. Tehdy to bylo podobné.

Při nástupu k letošnímu finále jste ale vypadala klidně.

Stalo se něco zvláštního a během odpoledne ze mě všechno spadlo.

 

Kdy přesně?

Musely jsme strašně dlouho čekat, než skončí finále mužské dvouhry, takže někdy v jejím průběhu.

 

Komu jste fandily, Djokovičovi?

Alcarazovi... Tenis to byl nádherný, s parťačkou jsme občas rozebíraly, kdo co jak zahrál, ale v šatně bývá taky pár ženských, které se o vás starají, a já se o všem možném bavila hlavně s nimi. Díky tomu jsem přestala myslet na to, co bude, až nastoupím na kurt, nebo na to, jak moc si přeju vyhrát: všechny tyhle myšlenky by byly mentálně vyčerpávající. Jednou za hodinu jsem se skočila podívat za svou rodinou, no a večer se pak opravdu cítila docela klidná.

 

Aby ne, když už samotná účast ve finále byla obrovským úspěchem.

Možná to souvisí, splněno jsme měly, i když finále se jak známo nehraje, to se vyhrává. Ale tentokrát všechno překvapivě vyšlo tak, že jsem byla na začátku soustředěná, správně nabuzená a najednou jsem tušila, že předvedu dobrý výkon, ačkoli moje odpolední rozehrávka s parťačkou byla příšerná.

 

Kazila jste?

Jo. Navíc mě bolelo rameno. S tím jsem se prala po celý turnaj, ale před finále byla bolest nejhorší. Trápila jsem se a musela to nějak vyventilovat.

 

Jak nějak?

No trochu si zanadávat. Říct trenérovi, že mě to sere, stejně jako pár dalších věcí, většinou prkotin. Někdo mi špatně nahrál balon při tréninku a už to jelo: „Vždyť říkám, ať mi to dáváte křížem, proč to hrajete doprostřed?!“ Dávno vím, že když si trochu zanadávám, pomůže mi to.

 

Byla jste psychicky připravená na případnou prohru?

Jak na případnou? Na pravděpodobnou! Hrály jsme proti Australance s Belgičankou, které za celý turnaj neprohrály víc než sedm gamů v zápase, byly to favoritky, což jsem věděla – ale stejně tak jsem věděla, že se v tom nesmím vrtat, s tím když sportovci začnou, přestanou si věřit a obvykle pak hrají polovičně. Počítala jsem s tím, že to asi nedopadne, taky jsme hned prohrávaly nula dva, ale právě za toho stavu jsem si řekla, že se cítím skvěle: Bude to těžký, ale dát to můžeme, jsme silný! Parťačka byla mentálně se mnou a v půlce prvního setu jsem si uvědomila, že tenhle zápas rozhodně nehodlám pustit.

 

Jak to myslíte, že byla parťačka Su-wej mentálně s vámi?

Když se něco nepovedlo, tak jsme neklesaly na mysli, což se v tenise stává: „My vedly čtyřicet nula a prohrály gem? Co jsme to za krávy?“ Naopak jsme si říkaly, že nevadí: „Teď do toho šlápneme ještě víc, odehrajeme každej return...“ A takhle jsme to vydržely celý zápas.

 

Ještě jednou se zeptám: Co se ve vás odehrávalo v těch prvních vteřinách po matchballu?

Přece jen jsem už starší a mám s čím porovnávat. Vím, že existují i silnější pocity, například když se mi narodil syn, tomu se nic nevyrovná. Ale i tak to byla nepopsatelná radost a úleva, spadl ze mě všechen tlak.

 

I vy jste spadla – na kolena.

Nějak jsem nevěřila, že to může být pravda. Ještě o pár minut později, když jsem se viděla se svými nejbližšími, jsem se ujišťovala, jestli jenom nesním, protože ono to je opravdu zvláštní. Skoro před dvěma lety jsem porodila a až do letošního února nevzala do ruky raketu. Potom jsem zase trénovala, ale jenom třikrát týdně a zhruba stokrát jsem s tím chtěla seknout. Říkala jsem si, že tohle přece vůbec nemám zapotřebí.

 

Měla jste pocit, že vám tenis nejde?

Spíš bylo náročné všechno skloubit. Z kurtu jsem se vracela k malýmu unavená, někdy i podrážděná, to není dobrý. Nakonec vždycky převážil argument, že ho přece nešidím, s babičkami byl Vincent šťastnej, ale bohužel to není úplně spací dítě, takže ani já toho moc nenaspím a pocitu vyčerpání jsem se nikdy pořádně nezbavila.

 

Škoda že není o rok starší. Ve třech letech by váš úspěch trochu chápal.

Přesně. Teď jenom ví, že hraju tenis, to je celý. Ale mně to vlastně ve finále pomohlo a přesně si vzpomínám kdy.

 

Tak kdy?

Za stavu 4:2 ve druhém setu, tehdy jsem si na něj intenzivně vzpomněla. Na to, že už je s mojí mámou v hotelu, spí a je mu úplně jedno, jestli přijdu domů s trofejí, nebo bez, protože bude chtít jenom mě, chytit mě za ruku. Na tohle jsem několik vteřin myslela a zahnala tím zbytečnou nervozitu.

 

Pomáhal vám i nějaký talisman nebo rituál?

Rituál určitě, těch byla spousta. Každý hrací den jsem obědvala suché těstoviny, jenom s olejem a parmazánem, a každý volný den jen rybu se salátem. A potom jsem taky ráno co ráno vzala Vincenta a zašla si s ním na kafe. Udělala jsem video, dala ho na Instagram a ke konci už mi lidi psali, ať hlavně nezapomenu na ten náš kafíčkovej pochod.

 

Nenapadlo vás, že byste mohla skončit hned po tom Wimbledonu; na vrcholu?

Spousta lidí mi to navrhovala, ale děkuju, nechci. Když si něco naplánuju, tak to dodržím. Wimbledon pro mě sice byl vždycky nejdůležitějším turnajem, od dětství vnímám jeho obrovskou historii, ale s tenisem se rozloučím až v září na US Open, kde to mám taky ráda. V New Yorku je to jiné, velká show. Z Floridy přijede starší ségra a pomůže mi s Vincentem. Nebudu už pod tlakem, ale stejně na kurt vejdu s tím, že chci ještě jednou uspět.

 

Opravdu jste Wimbledon tak ctila od dětství?

Jasně, já se tam poprvé dostala už jako tříletá.

 

Ještě před revolucí?

No ano, babička s dědou žili čtyři roky v Anglii, protože on, táta mé mámy, tam byl naším vojenským atašé. Vzali mě na exkurzi po Wimbledonu, viděla jsem dvorce, trofeje, a prý jsem kvákla něco o tom, že se jednou vrátím a tuhle trofej chci.

 

Počkejte, co byl ten váš děda zač?

Byl? On žije. Původně skvělý akrobatický letec, později vojenský velvyslanec a zároveň taky špion, je to velká story. A stejně velkou story měl i jeho otec, praděda Petr Široký, který byl v meziválečném období součástí legendárního tria letců Novák–Široký–Hubáček a na berlínské olympiádě roku 1936 získal stříbro.

 

Takže vy jste letecká rodina?

Z máminy strany hodně.

 

Dostalo se to do vašich genů?

To už asi ne, ale kdykoli jsem se třeba bála konkrétního letu, stačilo se zeptat dědy: „Co mě čeká?“ Děda se koukne na mraky a řekne: „Budou menší turbulence, ale neboj, jen zhruba takový, jako bys jela přes dlažební kostky.“

 

Vy máte z olympiády v Riu bronz, praděda z Berlína stříbro, možná by to chtělo ještě zlato. Co si takhle kariéru naopak prodloužit do příštího léta, kdy bude sportovce hostit Paříž?

Víte, proč jsem se k tenisu na těch pár měsíců vrátila? Jenom proto, že jsem si sama pro sebe a vědomě potřebovala uzavřít více než třicetiletou životní kapitolu. Tak aby ji za mě neukončil covid nebo těhotenství, ale abych si to trochu režírovala... Určitě jsem se nevracela proto, že by se mi po tenise stýskalo.

 

Vůbec?

Ani trochu. Miluju život bez tenisu, umím si ho naplnit, baví mě víc než s ním, protože ono se to nezdá. Televizní divák si často představuje, jaká to musí být paráda, že si jezdíme po krásných městech, spíme v dobrých hotelech, vyděláváme spoustu peněz hrou, jenomže všechno to je monotónní. Od ledna do listopadu pořád někam lítáte, potkáváte ty samé lidi, z města nic nevidíte, znáte jenom ten hotel a kurty. Takže mně se po tenise nestýskalo a naopak se těším na svůj normální život.

 

Pomohl mi trest

Můžeme se na chvíli vrátit do doby před třiceti lety, kdy vám bylo sedm?

To už jsem u nás v Plzni čtvrtým rokem hrála.

 

Byla jste výjimečná?

Možná ve své dravosti. Přišla jsem ze školy a od jedné do sedmi buď pinkala o zeď, trénovala singly i debly, nebo hrála zápasy. Když se mi někdy nedařilo, hystericky jsem se válela po kurtu a rodiče mě nemuseli do ničeho nutit, spíš naopak. Říkali mi, ať tolik netrénuju: „Už je toho moc!“

 

Ke komu jste tehdy vzhlížela, ke Steffi Grafové?

Nejsem typ, co by vzhlížel k idolům a chtěl by se jim podobat, i když jo, zrovna Steffi mě hrozně bavila. Ale ještě víc mě fascinoval tenhle sport sám o sobě. To, že si v tenise všechno musím uhrát sama, že je to spravedlivý. Dělala jsem i krasobruslení, které je naopak příšerně nespravedlivé, a ve dvanácti jsem se rozhodla jen pro tenis.

 

Říkáte, že vás rodiče do tréninků ani moc netlačili?

To ne, ale zároveň mě podporovali. Díky nim jsem například měla už od devíti let vlastního kondičního trenéra, z jehož práce čerpám dodnes.

 

Co vás naučil?

Běhat třeba ekonomičtěji po kurtě, díky tomu jsem začala být rychlejší. Nebo jsem od té doby neposilovala s činkami, ale jenom s vlastním tělem; i tohle mi strašně pomohlo.

 

Nezačala jste v pubertě o tenisu pochybovat?

Vůbec, vlastně to je zajímavé. V patnácti nebo šestnácti se láme chleba, vrstevníci například začínají pařit, ale já pořád cvičila voleje o zeď baráku a připadalo mi to normální, neměla jsem pocit, že bych strádala. Mrzelo mě snad jen to, že jsem nemohla na maturák, ale abych zašla jen tak na mejdan, to vůbec. Na to jsem byla příliš ctižádostivá. Po mejdanu bych mohla být dva dny unavená, kvůli tomu prohrát příští turnaj a tahle představa mě sžírala.

 

Kdy jste opustila rodný plzeňský dům?

V patnácti mě koupila Sparta, takže jsme začali dojíždět do Prahy, a v sedmnácti jsem se tam přestěhovala. Sbohem, pohodlí mamahotelu, ve vlastním bytě jsem se musela o všechno starat sama. Že bych na to vzpomínala jako na šťastné období, to říct nemůžu.

 

Zároveň se vám ale dařilo, v sedmnácti jste podruhé vyhrála juniorku v Austrálii. Odborníci ve vás viděli obrovský talent, a to hlavně ve dvouhře.

Já se dodnes považuju za tenistku spíše singlovou než deblovou.

 

Ale vzpomínat se bude hlavně na úspěchy v deblu.

Vím, ale i ve dvouhře jsem byla šestnáctá na světě, to není špatný... V těch sedmnácti jsem se stala juniorskou světovou jedničkou, všechno klapalo, přestoupila jsem mezi dospělé a v osmnácti byla šestapadesátá na žebříčku, jenomže potom začal propad.

 

Víte proč?

Nejdřív mě nikdo neznal, hrála jsem si bez tlaku, pak si na mě soupeřky začaly dávat pozor a o rok později jsem byla až ve třetí stovce. Příliš jsem se stresovala otázkami, co dělám blbě: Nešidím to? Pořád jsem sledovala body a před každým zápasem počítala, kolik jich dostanu, když vyhraju, a o kolik míst na žebříčku spadnu v případě porážky. No a když věčně řešíte tohle, tak čau, jste v háji.

 

Počítala jste jenom body, nebo i peníze, které jsou v turnajovém banku?

Peníze jsem nesledovala nikdy v životě, kvůli těm jsem tenis nehrála. Zajímaly mě jen body a motivací byl úžasnej pocit z vítězství... Jenomže okolo mých dvaceti výher moc nebylo a já najednou zjistila, že tenis i samu sebe nenávidím. Byla jsem v depresi a chtěla s ním skončit. Občas jsem doma zatemnila všechna okna a dva dny ležela ve tmě, než jsem se nějak sebrala a mohla zase na kurt. Taky jsem se strašně brzy vdala a říkala si, jestli radši nemít děti...

 

To vám bylo kolik?

Těch dvacet. Do exmanžela jsem byla hrozně zamilovaná a taková až zaťatá, všechno jsem měla brát víc zlehka. Vůbec největší chybou bylo, že jsem s ním začala trénovat s naivní představou, že to půjde, vždyť se milujeme. Jenomže když žijete s trenérem, tak si tenis taháte i domů a namísto toho, abyste zašli na příjemnou večeři a jenom tak si povídali, věčně řešíte forhend po lajně – a tak šlo všechno z kopce.

 

Co vás pak zase nakoplo?

Bude to znít divně, ale trest za doping. Půl roku jsem od tenisu měla pokoj.

 

Jak to tehdy bylo?

Roku 2012 jsem si koupila kapsle na hubnutí, dala si myslím jen jednu, ale v říjnu mě v Lucemburku vzali na doping, a když pak přišel mail, že něco našli, dlouho jsem to vůbec nechápala: Co špatnýho jsem mohla sníst?! No a byla to tahle blbost. Moje blbost. Měla jsem si složení pořádně zkontrolovat předem, on v tom byl stimulant sibutramin.

 

Jak jste strávila těch šest měsíců?

První čtyři jsem nedělala nic, poslední dva pak trénovala víc než kdy jindy a něco se změnilo – jako bych se dostala do vítězného módu.

 

A pak jste opravdu vyhrávala?

Nějakou dobu ještě ne. Vypadla jsem ze žebříčku, tak jsem se přihlásila na malý turnaj a prohrála v prvním kole. O týden později totéž. Tehdy jsem řekla trenérovi, že jestli vypadnu i potřetí v prvním kole, tak končím, vždyť to je trápení, a on mě přihlásil na o trochu větší turnaj do Trnavy. Vůbec už jsem nevěděla, jak se uvolnit, a tak jsem se čtyři dny před turnajem příšerně vožrala – skončila jsem nad ránem někde v Burger Kingu a úplně mimo, no hrůza. Nicméně odjeli jsme do Trnavy a já tam vyhrála.

 

Zopakovala jste pak někdy tuhle originální taktiku?

Už nikdy. Opíjela jsem se jenom tehdy, když jsme s holkama vyhrály Fed Cup nebo roku 2019 se Sie Su-wej poprvé wimbledonskou čtyřhru, od tý doby už jsem vlastně nepařila. Ani ten letošek jsem ještě pořádně nezapila, ale napravím to, úspěch se má slavit vždycky.

 

Ve stejné době, kdy jste měla problém s dopingem, vás musela trápit a brzdit ještě jedna nepříjemnost.

Táta...

 

Ano, váš otec byl obžalovaný z obchodování s drogami, seděl ve vazbě, dostal pětiletou podmínku.

Stresovalo mě to a trápilo, bylo mi líto mámy, ale tenisově mě to nebrzdilo, kurt byl naopak útěkem od reality. Když jsem bouchala do balonu, o problémech jsem tolik nepřemýšlela, ale celkově to bylo pro naši rodinu smutné období.

 

Uměla jste si tátovo chování vysvětlit?

Dodnes dopodrobna všechno nevím ani nechci vědět. Vzpomínám, že zpočátku jsem na něj byla naštvaná, ale pak jsem za ním chodila do vazby a bylo mi ho strašně líto; i když mámy teda ještě o trochu víc.

 

Jak celý ten příběh dopadl?

Dobře. Jsou spolu, jsou v pohodě. Při finále Wimbledonu byl táta normálně v lóži, máme se rádi. Udělal chybu, ale stejně to je nejsilnější člověk, jakého znám.

 

On je vlastně invalida, že jo?

Postižený na nohy, osm let před mým narozením ho to zavalilo v dolech; v Nýřanech, kde tehdy pracoval. Doktoři tvrdili, že už chodit nebude, máma ho dva roky otáčela na posteli, ale on dneska normálně jezdí na kole nebo na snowboardu. Je úplný zázrak, jak to rozchodil.

 

Co bude dál?

Zažíváte teď nejšťastnější životní období?

Jo, jsem šťastná, mám ráda svůj život, ale vlastně to trvá už od roku 2018, kdy jsme vyhrály ten Fed Cup a o rok později Wimbledon. Po Vincentově narození jsem našla příjemný balanc, a teď mě zajímá, co přinese život bez tenisu.

 

Tušíte to?

Nějaký cíl mít potřebuju, takže si chci zkusit třeba maraton i triatlon.

 

Co dál?

Ještě jedno dítě bych si přála... A až si trochu odpočinu, nejspíš vyzkouším, jestli by mě bavila a naplňovala trenéřina.

 

Že byste zase cestovala?

Uvidíme. Nejdřív bych chtěla pomáhat mladým holkám v Praze, ale později s nějakou talentovanou vyjedu ven ráda, aspoň na zkoušku – ověřit si, jestli mi to jde a jak to snáším. Ale několik příštích let chci cestovat úplně jinak, jako normální lidi. Vždyť já byla dvanáctkrát v Římě, a nikdy neviděla Koloseum, až letos. To samé Paříž, i tu si chci v klidu a pořádně projít.

 

US Open končí 10. září...

No vidíte. Paříž v babím létě musí být krásná.