Směsice AfD se štěpí

Názory

Po svém volebním úspěchu se Alternativa pro Německo začala štěpit. Jde totiž o směs politiků s různými postoji, z nichž někteří prosluli nepříjemně extremistickými výroky. Logické drolení však ještě neznamená, že se AfD sama porazí.

Byly to opravdu zajímavé reakce. Za „úžasný výsledek mediálním establishmentem démonizované AfD“ označil volební úspěch pravicově-populistické Alternativy pro Německo v zářijových volbách do Spolkového sněmu bývalý český prezident Václav Klaus. Zisk „vlastenecké“ AfD přivítal rovněž předseda strany Svoboda a přímá demokracie Tomio Okamura. A s ním i řada českých občanů, kterým imponuje ostrý protimerkelovský, protiimigrantský a protievropský osten AfD. 

Při bližším pohledu na požadavky a výroky prominentních členů strany nicméně není zřejmé, nad čím se zmínění Češi tak radují.

 

Třeba saská odnož AfD, která v letošních volbách získala 27 procent hlasů a stala se v naší sousední spolkové zemi vůbec nejsilnější politickou silou, vydala na podzim roku 2015 oficiální prohlášení, že by měly být zrušeny „nedemokratické“ Benešovy dekrety, které česká strana brání po desetiletí. Další politik strany, durynský předseda AfD Björn Höcke, označil berlínský památník holokaustu za „památník hanby“ a prohlásil, že by se kultura vzpomínání na zločiny hitlerovské říše měla otočit o 180 stupňů. Pramálo taktu vůči obětem nacismu prokázal také celoněmecký lídr AfD Alexander Gauland. Nechal se slyšet, že Němci mají právo být hrdí na výkony svých vojáků v obou světových válkách. 

Podobné výroky přitom nelze odbýt jako cílenou provokaci, prozrazují totiž mnohé o myšlenkovém zázemí, z nějž AfD vychází. Tato rétorika ostatně začala vadit i dosavadní předsedkyni AfD Frauke Petryové, která získala v Sasku přímý poslanecký mandát (ve volbách do Spolkového sněmu hlasuje volič pro stranu i jednoho kandidáta v daném obvodu). Hned druhý den po hlasování Petryová oznámila, že nevstoupí do parlamentní frakce AfD. Později dodala, že stranu nadobro opouští. 

Jak moc její odchod AfD oslabí? A dá se očekávat, že se mladá a názorově neukotvená strana bude drolit i nadále? Jednoduchá odpověď zní: ano, otázkou pouze zůstává, jak moc a v jakém časovém horizontu. 

AfD je totiž pestrou směsicí lidí různého smýšlení, mezi nimiž nejsou právě silné vazby. Stranu kdysi, v roce 2013, založili vysokoškolští profesoři ekonomie na protest proti německému postupu při záchraně eura – z této skupiny už ve straně zůstali jen někteří, přidalo se však mnoho těch, kteří staví především na tématu, které od roku 2015 stranu skutečně táhne, tedy na odporu proti imigrační politice spolkové vlády.

I navzdory tomuto dominujícímu tématu ovšem mají voliči AfD více motivů. Podle průzkumu zveřejněného zpravodajským serverem tagesschau.de (který je součástí veřejnoprávní ARD) vidí 85 procent voličů‘ AfD tuto stranu jako jedinou sílu, jež dokáže vyjádřit odpor vůči dosavadní politice. Plných 60 procent z nich volilo Alternativu jen proto, že byli nespokojení s konkurenčními politiky. V praxi to znamená, že tito lidé od svých nových poslanců často ani neočekávají konkrétní řešení – jen osm procent příznivců AfD si myslí, že by se s migrací dokázala vyrovnat lépe než ti, kdo vládli dosud.

 

Radikální kurz

Nálada protestu ovšem sama o sobě nestačí k vytvoření dlouhodobě fungující strany napravo od CDU/CSU (tedy jakési obdoby Die Linke, strany Levice na opačném pólu spektra). A různé názory na to, zda se AfD chce a má takovou silou stát, stojí na pozadí sporů v jejím vedení. 

„Právě o tuto otázku jde v konfliktu, který ve straně vypukl hned den po spolkových volbách. Aktuální vedení strany kolem Alexandera Gaulanda, Jörga Meuthena a Alice Weidelové přivedlo AfD na radikální nacionálně-populistický kurz,“ vysvětluje pro magazín Reportér politolog Tobias Dürr z berlínského think tanku Progresivní centrum: „Tito lidé dávají najevo úplný nezájem o praktická řešení praktických politických problémů.“ Podle Dürra spíš vidí své poslání v tom, aby šířili pocity zášti vůči elitám, přistěhovalcům a samotnému „systému“.

Podle Dürra jde tomuto proudu AfD také o to, uškodit všemi prostředky co nejvíce stávající kancléřce: „,Budeme Merkelovou pronásledovat, vezmeme si svoji zemi a svůj národ zpět,‘ v této Gaulandově větě z volebního večera se plně zrcadlí nový národovecko-radikální mainstream AfD,“ soudí politolog. 

Ona rétorika se podle Dürra nápadně podobá té, kterou zvolili zastánci brexitu či Donalda Trumpa. AfD ostatně těží zejména z podpory nespokojených, kteří žijí na východě země v nových spolkových zemích, v bývalé komunistické NDR. Mnozí se tu cítí být opomíjenými občany druhé kategorie. Zisky Alternativy zde byly oproti západu země dvojnásobné, strana se s plnými 20,5 procenta hlasů vyšplhala hned na druhé místo za CDU/CSU Angely Merkelové. 

Jenže odbýt úspěch AfD jen tím, že umí hrát na strunu ublíženosti obyvatel východu, by bylo hrubě zavádějící. Pocit, že je jediným uskupením, jež alespoň trochu naslouchá obavám běžných lidí z převratných změn, spojených zejména s globalizací a migrací, dokázala AfD rozšířit třeba i po vesměs bohatém a úspěšném Bavorsku: tam získala plných 12,4 procenta hlasů.

 

Parlament jako jeviště

Právě určitý celoněmecký úspěch AfD i její dřívější vstup do většiny zemských parlamentů vedl část jejích představitelů k závěru, že je čas široké protestní hnutí přetavit v regulérní, silně pravicovou stranu. A hlavní zastánkyní nového „realistického“ proudu se v posledních měsících stala Frauke Petryová. 

„Střednědobý cíl tohoto křídla je do roku 2021 etablování konzervativní strany, s níž by pak CDU/CSU mohla vytvořit koalici,“ vysvětluje politolog Dürr. Ponechme stranou, zda je tato vize reálná, či nikoli – jisté je, že s ní Petryová u svých stranických kolegů tvrdě narazila. Zdá se, že lidem kolem Gaulanda a Weidelové zcela vyhovuje, aby se AfD rozkročila mezi sociálními vrstvami, mobilizovala nevoliče i přitahovala protestní hlasy z celého spektra, příznivce CDU/CSU i levicových stran. Zastánci tohoto postupu chtějí parlamentní půdu využívat hlavně jako tribunu pro napadání vlády, nikoli pro činnost, která by mohla směřovat k podílu na vládnutí.

Tento závěr potvrzuje také Wolfgang Schroeder z univerzity v Kasselu, autor podrobné studie o působení AfD v zemských sněmech. Dosavadní aktivity strany prý zrovna nesvědčí o tom, že měla zájem formulovat věcnou kritiku a navrhovat řešení. Spíše sebe sama vnímá jako zásadní opozici proti politické kultuře a establishmentu. Parlament chce využívat jako jeviště, z nějž bude zveřejňovat své pozice a mobilizovat ulici. 

Frauke Petryové přestal tento přístup AfD vyhovovat a rozhodla se jednat na vlastní pěst. O tom, že její odchod ze strany není žádným spontánním rozhodnutím, ale promyšleným krokem, svědčí celá řada indicií. Německá média mají k dispozici informace, že Petryová již dříve sondovala, kdo by ji byl ochotný následovat. Upozornila také na to, že si už v létě zaregistrovala internetovou doménu www.dieblauen.de (modří), která by mohla sloužit jako komunikační základna nově založené partaje.

Zatím to na velký exodus v řadách AfD ve Spolkovém sněmu nevypadá: všech zbývajících 93 poslanců se tváří, že jejich loajalita patří oficiálnímu vedení. Může to však být jen klid před bouří. „Musíme vycházet z toho, že se AfD i v následujících letech bude hodně zabývat sama sebou a pravděpodobně zažije ještě další štěpení. Vstupem do Spolkového sněmu si splnila svůj hlavní cíl. Tím ale také mohla dosáhnout určitého stupně vyčerpání, které bude znesnadňovat další práci a soudržnost,“ říká politolog Schroeder.

Mohou tedy ostatní složit ruce do klína a počkat si, až se AfD zničí sama? Wolfgang Schroeder radí k obezřetnosti. Odchod Petryové podle něj sice může stranu oslabit, za jistých okolností ji ale naopak může v jejím odporu proti establishmentu stmelit a posílit. Ať se to většinové společnosti líbí, či nikoli – pravicoví, euroskeptičtí populisté mají v zádech hlasy více než pěti milionů německých voličů. K tomu, aby je tradiční politici získali zpět, bude zapotřebí mnohem více než jen pasivně vyčkávat (na jakkoli závažné) sebedestruktivní sklony, přehmaty a chyby AfD. 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama