Dárek

Frontman kapely Vypsaná fiXa a autor této glosy Michal Márdi Mareda přebírá sošku Anděla.

Hudebním glosátorem Reportéra je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic).

V dubnu měla moje máma narozeniny. Má je v ten samej den, kdy vyletěl Gagarin do vesmíru. Když pracovala ve školce, vylepila v tento den místo Gagarina na nástěnku Armstronga na měsíci a z toho důvodu jí komoušská ředitelka neprodloužila smlouvu. Taková byla tehdy doba.

Máma si zrovna něco hrabala na zahradě, a tak na ni hned od branky řvu: „Co bys chtěla k narozeninám? Už se to blíží!“ Nejdřív neřekla nic, pak řekla, že nechce nic, poněvadž už není co slavit, ale nakonec z ní přece jenom něco vypadlo. A to mě překvapilo.

„Mohli byste už konečně vyhrát toho Anděla. Vždycky na to koukám v televizi, mám tlak sto osmdesát, a nic. To by mně udělalo radost.“

„Mami, důležitý je, že na nás choděj lidi. Ale když nic jinýho nechceš, nezbývá než doufat, že to po mnoha neproměněných nominacích klapne.“

A klaplo to.

Kapelou roku se stala Vypsaná fiXa. Seděli jsme v sále s celou naší partou. Tím myslím nejen Mejlu, Pítrse a Kryštofa, který se mnou jsou na pódiu. Myslím tím taky naši skvělou manažerku Dydlu, která je s náma dvacet let, nehrajícího člena alias vydavatele Ladise, kterej je s náma dvacet šest let, zvukaře Martina, kterej je s náma patnáct let, tourma­nagera Wóďu, kterej je s náma šest let, a taky píár Kateřinu, která je s náma čerstvě, ale práci odvedla velkou, stejně jako všichni ostatní.

Ta cena patří jim všem. Nebyla za zásluhy – byla za písničky a práci, kterou potřebovaly. Při předávání chyběli jen producenti posledních desek Dušan s Ondřejem a taky můj brácha, kterej je se mnou od narození a jezdí s náma, protože je nejlepší řidič. Ale i oni samozřejmě měli radost a bylo to pěkný. Jen bubeník Pítrs byl přepadlej, protože na něj padnul od dětí střevní bacil a on na konci ceremoniálu řekl: „Budu zpátky řídit, dávám vám hodinu!“ Potom odešel a lehnul si do dodávky.

Myslím, že jsme stanovený čas na baru, kde bylo všechno zadarmo, lehce přetáhli, ale ne moc. Potom jsme šli na parkoviště, Anděla dali do bedny vedle heveru a jeli domů. Příští rok ho dostane někdo jinej a nikdo si nebude pamatovat, kdo vyhrál minule. Tak to chodí.

Za pár dní jsem se stavil u mámy. Sošku jsem položil na skříňku, vedle který kdysi stál gramofon Tesla a já na něm poslouchal vinyly. Máma měla radost, ale nevěděla moc, co má dělat, protože je dobrá ve vyrovnávání se s prohrama, výhry jí moc nejdou. Šel jsem zpátky do auta a přinesl ještě jednu krabici.

„Koupil jsem ti sekačku, anděl trávu neposeká.“

Zezdola se ozval hluk bubnů, do kterejch mlátil bráchův devítiletý syn a já si s ním někdy chodím zahrát. Šlo mu to pěkně. Celý dům duněl a všechno bylo v pořádku.

Podpořte Reportér sdílením článku