Kdy, když ne teď?

Česko strávilo téměř dva roky, od jara 2021 do letošního ledna, v prakticky nepřetržité volební kampani. Sněmovní, obecní a prezidentské volby jsou nyní za námi a nejbližší další „volby s masovou účastí“ mají přijít na řadu až na podzim 2025.

Zároveň se podstatná část veřejnosti dovedla adaptovat na zhoršené ekonomické podmínky, vysoké ceny energií a potravin, vyšší úrokové sazby a pokles reálných mezd. Obavy z dalšího vývoje nezmizely, ale ty nejčernější scénáře z loňského podzimu se naštěstí nenaplnily. Více než kdy jindy ovšem zároveň platí, že ti, kdo na tom již dříve nebyli dobře, se mají ještě hůře.

Přesto sociologové z ústavu STEM odhadují, že obavy veřejnosti z ekonomického vývoje kulminovaly v říjnu minulého roku a že se nálady veřejnosti v nejbližším půlroce dramaticky nezhorší (pokud k tomu tedy nepřijde nějaký silný nový impulz).

Vládní strany zatím ani nepřišly ve významnější míře o voličskou podporu a nemusejí tak být v panice a křeči. Pokud se tudíž mají odehrát nějaké významné reformní kroky, je právě nyní to správné období.

Okamžitá snaha

Kdybychom žili v ideálním světě, mohli bychom si říct, že má každá vláda vždy řešit tři druhy úkolů zároveň. Okamžité, střednědobé a strategické.

Typickým příkladem okamžitého úkolu bylo zvládnutí přílivu uprchlíků z napadené Ukrajiny, což se v Česku loni i díky výrazné podpoře a zapojení obyvatelstva povedlo nad očekávání dobře. Do stejné kategorie naléhavých úkolů, které bylo potřeba řešit, patří například reakce na růst cen energií, vojenská a materiální pomoc bojující Ukrajině, podpora domácností nejvíce zasažených inflací nebo třeba sešlápnutí brzdy při enormně stoupajících výdajích na penze. V těchto případech by se dalo, někdy více, někdy třeba méně, diskutovat, zda vláda konala včas, dostatečně, správně a rozumným způsobem. Ale rozhodně nelze tvrdit, že by nedělala vůbec nic.

Strategický spánek

Téměř bez debat můžeme naopak prohlásit, že v oblasti dlouhodobé a strategické zatím tato vláda nevykonala téměř nic, ostatně jako většina vlád minulých. O potřebě přenastavení penzijního systému v reakci na dlouhodobý demografický vývoj se sice hovoří už skoro od nepaměti, ale až na nesmělý pokus o malou reformu penzí z dob Petra Nečase (navíc vzápětí zrušenou koalicí Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše) se nic podstatnějšího neodehrálo. To samé platí pro řadu dalších oblastí. Stokrát jsme například slyšeli, že nesmíme být zemí montoven a dodavatelů součástek. Nicméně hesla jako „Průmysl 4.0“ zůstala vždycky tak leda v rovině marketingových triků pro čerpání dotací.

Podobně bychom se mohli zastavit u řady dalších oblastí, od školství až po zdravotnictví, pokud bychom měli vzít jako příklad dvě oblasti, které rámují začátek a konec našich životů.

Mají se i za dvacet nebo třicet let učit ve školách stejné předměty jako dnes? A mají se vůbec učit předměty v tom smyslu, jak je dosud známe? Kdo, jak a co bude učit, pokud se shodneme, že současná podoba školství už dále neobstojí?

Jak bude vypadat zdravotní péče v dobách, kdy budou naše mozky vypovídat službu dříve než naše těla? Z čeho se bude platit zdravotní péče, až systém naplno zatíží silné generace 70. a 80. let? Jaká bude společenská shoda na tom, o co se má a nemá starat veřejný zdravotnický systém?

Takových otázek – a to ještě vynecháváme aktuální téma nástupu umělé inteligence – se před námi otevírá bezpočet v celé řadě oblastí. A i když se nám to nemusí líbit, jednou si na většinu z nich budeme muset odpovědět. Bylo by skvělé, pokud by si současná vláda a jí řízená státní správa dokázala některé z nich vzít za své a hledání řešení alespoň zahájit a posunout přes první brázdy.

SOS rozpočet

Současné příznivé období by ovšem měla Fialova koalice využít zejména k odstartování oné prostřední kategorie, tedy plnění střednědobých úkolů.

Těch by se také dalo najít dost, ale času ani energie není nazbyt, takže by úplně stačilo, kdyby vláda zvládla dva zcela stěžejní.

Tím prvním je náprava tristního stavu veřejných rozpočtů. Mezi příjmy a výdaji je stále se zvětšující díra. Za loňský rok dosáhl schodek rozpočtu 360 miliard korun (předloni to bylo 420 miliard a ještě o rok dříve 367 miliard). Za tři válečné a covidové roky tak rozdíl mezi příjmy a výdaji dosáhl více než 1,1 bilionu korun.

Vláda zatím veřejně deklaruje, že do příštího rozpočtu na rok 2024 naplánuje vylepšení schodku o sedmdesát miliard. Národní rozpočtová rada, kterou má stát právě pro to, aby hospodaření veřejných rozpočtů hodnotila, říká, že sedmdesáti-
miliardová úspora musí být jen prvním krokem v nutné řadě dalších.

Podstatná část veřejnosti už nyní kroky směřující k ozdravení veřejných financí očekává. Všichni zároveň tuší, že to budou kroky, které budou někoho bolet. Pokud je potřeba, aby stát méně utrácel, pak je jisté, že někde musí peníze sebrat nebo alespoň nepřidat. A jestliže potřebuje více vybrat, musí si ty prostředky od někoho nějakou formou vzít. To je celkem jednoduchá matematika.

Koaliční kabinet má na stole několik desítek návrhů od svých expertních týmů. Do velkého kroku v podobě návratu daně z příjmů fyzických osob do stavu roku 2020 se vládě, nebo přinejmenším ODS, zjevně moc nechce. Bude tedy nejspíš vybírat z řady menších kroků.

Měla by si však počínat velmi obezřetně v tom, na koho úsporné kroky dopadnou. Řada domácností je podle zjištění sociologů finančně vyčerpaná, neplánují letos nákupy velkých věcí a omezí i úspory. Vzhledem k tomu, že výrazně narostly hlavně ceny energií a potravin, dopadá inflace obzvlášť drsným způsobem na nízkopříjmové skupiny. V jejich výdajích totiž hrají náklady na bydlení a stravu nejpodstatnější část. Podíl domácností, které vydávají na bydlení přes čtyřicet procent veškerých příjmů, stoupl podle výzkumu společnosti PAQ Research z 15 procent předloni v listopadu na 26 procent letos v únoru.

Z výzkumu Trendy sociologického ústavu STEM zase vyplývá, že pocit strachu, obav a nejistoty prožívá 47 procent single rodičů s dětmi, přes čtyřicet procent seniorů a více než třetina rodin tvořených dvěma dospělými s dětmi.

Jinými slovy, jako celek jsme se na vysoké ceny energií a potravin zvládli nějak adaptovat. Existují však početné skupiny obyvatel, jejichž už tak špatná situace se ještě zhoršila.

Vláda by měla při přípravě svých reforem dbát na to, aby se situace těchto lidí dále nezhoršila. Případně předem promyslet, jak jim to zhoršení kompenzovat.

Investice do dětí

Druhým střednědobým úkolem, ovšem s dlouhodobými strategickými dopady, by měla být moderní a funkční rodinná politika. Taková, která by podpořila porodnost, nebo možná lépe řečeno, odstranila co možná nejvíce komplikací, které na rodiče čekají. Důvody jsou hned dva.

Rodinám – ať už tradičním či netradičním, úplným či neúplným – výrazně stouply náklady, ale na rozdíl od penzistů se jim nedostalo žádné valorizace příjmů, která by pomohla dopady inflace mírnit. Nízko- a středněpříjmoví rodiče jsou tak zatím mezi hlavními poraženými inflační a energetické krize.

Druhým důvodem je to, že dnešní děti budou ti, kdo budou za dvacet až třicet let přispívat daněmi a odvody na penze, zdravotní a sociální služby generacím z let sedmdesátých a osmdesátých. Dalšími, kdo může s mimořádnými nárůsty nákladů pomoci, by mohli být přistěhovalci, kteří budou v Česku pracovat a danit.

Současná rodinná politika státu přitom rozhodně není nastavena tak, aby mladé lidi k pořizování budoucích daňových poplatníků dvakrát motivovala. Rodičovský příspěvek se sice zvýšil v roce 2020 ze 220 000 korun na 300 000 korun. Jenže předtím se jeho výše neměnila celých dvanáct let od roku 2008. Dnešních tři sta tisíc se s dvě stě dvaceti před patnácti lety nedá co do kupní síly srovnávat. Neobstojí ani srovnání výše příspěvku s průměrnou mzdou.

Nejde ale jen o peníze pro rodiče pečující o novorozence a batolata. Míst ve státních školkách je málo. Zákon sice říká, že nárok na státní školku má každé dítě po dosažení tří let, realita je ale jiná. O jeslích ani nemluvě. V některých městech či regionech není ani dost míst na základních školách a odpovídajících školách středních. Investice do budování příslušných kapacit by sice nebyla malá, ale dlouhodobě se více než bohatě vyplatí.

Další kapitolou je podpora rodičů, převážně matek, při návratu do zaměstnání. Tam se začíná opatrně blýskat na lepší časy. Od února platí mírné výhody pro zkrácené úvazky, ale jsou zřejmě příliš malé. Mluví se o vzniku sousedských skupin pro hlídání dětí, to by jistě pomohlo.

Je potřeba ale mluvit i o dalších věcech – například o podpoře sítě dětských lékařů nebo zkrácených úvazcích pro babičky a dědečky v předdůchodovém věku.

Úkolem vlády by mělo být, aby se všechna opatření změnila a vyladila tak, aby pořízení dětí, nejlépe většího počtu, bylo co možná nejvíce podporováno.

Pokud Fialův kabinet zvládne letos připravit rozpočtové úspory a komplexní podporu rodin, pak „okno příležitosti“ rozhodně nepromešká.