Německo: My to (ne)zvládneme

Skončí Angela Merkelová ve funkci spolkové kancléřky? Po silvestrovských útocích se její popularita propadala. Německá společnost je kvůli migrační krizi nervózní, část se radikalizuje, ve třech spolkových zemích se tento víkend konají volby. Odvolat kancléřku by však nebylo nic jednoduchého – například kvůli komplikovaným ústavním procedurám.

Na schodech před katedrálou v Kolíně nad Rýnem leží květiny, mezi nimi jsou deštěm promáčené papírové cedule s nápisy, z nichž některé se rozpíjejí do nečitelnosti. Kdo je tam položil, dává najevo, že nechce „žít ve strachu“, odsuzuje „násilí na ženách“ nebo volá po společnosti „bez předsudků“. Lidé se zastavují, čtou a fotí. „Vládne tu teď taková divná atmosféra,“ říká mladá dívka Sarah, když si prohlíží toto pietní místo, jež vzniklo spontánně po silvestrovských útocích.

Kvůli sexuálnímu obtěžování o silvestrovské noci podalo trestní oznámení už více než 500 žen, policie zatím obvinila více než 30 mužů, pocházejících ze severní Afriky a Sýrie. Mezi obviněnými jsou i žadatelé o azyl. Ta divná atmosféra, o níž mluví Sarah, je cítit na mnoha místech. Ale není to zdaleka poprvé, kdy se Němci najednou ptají, co se s jejich zemí děje. Ta divná atmosféra se Německem šíří už déle než rok.

Migrační krize rozkývala německou společnost v základech. Nejprve, někdy v první půli loňského roku, v ní probudila strach vycházející z nejistoty, jakým způsobem statisíce muslimských uprchlíků změní její dosavadní život. V reakci na onen strach se objevila druhá poloha: v září se v německé společnosti – v souvislosti s krokem vlády Angely Merkelové přijmout syrské uprchlíky –  objevila důvěra, že vše nakonec dobře dopadne. A začátkem roku, po zmíněných silvestrovských útocích, se převažující nálada vrátila k oněm obavám.

Veřejné mínění kmitá mezi dvěma póly.

Německá společnost marně hledá střízlivý a věcný pohled na uprchlickou krizi. Diskuse o běžencích je dlouhodobě nabitá silnými emocemi. „Nejsem žádný rasista ani nácek, ale nemůžu se koukat na to, jak se naše země řítí do záhuby! Žádné uprchlíky tady nechci!“ To mi zkraje loňského roku řekl nenápadný důchodce, který přišel podpořit protiislámské hnutí Pegida na shromáždění v Drážďanech. A tisíce lidí pod tribunou skandovaly hesla „prolhaná média“ a „zrádci lidu“ připomínající slovník nacistického ministra propagandy Josepha Goebbelse.

Náhlý úspěch Pegidy tradiční parlamentní strany zaskočil. Původně nevěděly, zda jde jen o regionální anomálii, nebo o sílící společenský trend. Zaskočil i většinovou německou společnost, která má za posledních několik desítek let vypěstovanou zvýšenou citlivost až přecitlivělost vůči xenofobním projevům.

Atmosféra strachu

Ohořelé žebroví nedávno opravené střechy bylo z ulice dobře vidět. Dům oddělovala policejní páska, za ní byl nespočet televizních štábů a novinářů. Tröglitz v Sasku-Anhaltsku se loni v dubnu zapsal do dějin současné uprchlické krize tím, že se stal první německou obcí, v níž hořela ubytovna pro uprchlíky. Nikoli poslední, následovala pak řada dalších žhářských útoků na azylové domy nejen ve východním Německu.

Spolkový kriminální úřad evidoval během uplynulého roku více než tisíc útoků, což je pětinásobný nárůst ve srovnání s předchozím rokem. Uprchlickou krizi si za své téma vzala neonacistická scéna, která pořádá demonstrace proti plánovaným uprchlickým ubytovnám. „Vytvářejí atmosféru strachu,“ říká dnes už bývalý starosta Tröglitzu Markus Nierth, před jehož dům svolávali neonacisté protestní shromáždění: stále dostává výhrůžné dopisy, protože se ujal jedné uprchlické rodiny z Afghánistánu. „Zastrašují. Když se před nimi budete schovávat, snadno potom ovládnou veřejný prostor.“

Ustrašená společnost, respektive ta část, která se cítí ohrožena, se radikalizuje a začíná vnímat násilí jako legitimní prostředek vyjádření nesouhlasu. Kdo by jel od českých hranic do Saska po dálnici A17, uvidí před Drážďany na modrých cedulích odbočky na Heidenau, Freital: pravicoví radikálové tam neútočili jen na uprchlické ubytovny, ale v početní převaze také na policisty, a to za obecného souhlasu přihlížejících.

Euforie ze září na nějakou dobu nad tímto obrazem převážila. V uprchlických ubytovnách nebo na sociálních úřadech se hlásily tisíce dobrovolníků, kteří chtěli pomáhat. Na nádraží v Mnichově bylo někdy více dobrovolníků než uprchlíků. Jiní nosili oblečení a jídlo na nádraží, kam běženci přijížděli ve speciálních vlacích a kde je vítali potleskem.

Návrat do reality přišel záhy, města a obce si začaly stěžovat, že nemají ubytovací kapacity a dostatek peněz. Pochybnosti, zda je vůbec možné účinně integrovat milion uprchlíků, sílily. Euforii vystřídala skepse. Na nádražích už nikdo netleská, ale dobrovolníci stále pomáhají, byť jich už není tolik.

Jen nový kancléř

„My to zvládneme,“ řekla po prázdninách na svém pravidelném setkání s berlínskými novináři kancléřka Angela Merkelová. Tuto větu zopakovala v následujících měsících ještě několikrát. Více než pětadvacetiletá politická dráha Angely Merkelové se dosud vyznačovala opatrnými a velmi pragmatickými kroky s cílem udržet a rozšířit svou politickou moc. Její úřad si nechával ke každému důležitému vládnímu rozhodnutí vypracovávat obsáhlé průzkumy veřejného mínění.

Během uprchlické krize však Angela Merkelová jednala jinak. V srpnu obletěly svět záběry uprchlíků bivakujících týdny na budapešťském hlavním nádraží. Maďarsko nemělo situaci pod kontrolou, uprchlíci se zkraje září vydali pěšky směrem do Německa. Protože mířili k rakouské hranici, telefonoval v noci rakouský kancléř Werner Faymann Angele Merkelové a žádal ji, aby zasáhla. Kancléřka rozhodla, že Německo tyto uprchlíky přijme. Mělo se jednat o výjimku. „Pokud se budeme muset omlouvat za to, že jsme v krizových situacích ukázali lidskou tvář, tak to pak není moje země,“ řekla Merkelová loni v září na své poměry velmi emotivně.

Angela Merkelová říká, že nese odpovědnost za Evropskou unii. Pokud by Německo zavedlo horní hranici pro přijímání uprchlíků nebo rovnou uzavřelo hranici, spustilo by to řetězovou reakci, která by z jejího pohledu vedla k rozkladu evropského integračního projektu, s nímž Německo spojilo budoucnost i identitu. Svůj odpor proti plotům, uzavírání se do vlastních hranic vysvětluje kancléřka také tím, že většinu života strávila ve východním Německu za železnou oponou. I proto nadále prosazuje evropské řešení uprchlické krize, čímž vědomě riskuje svou dlouho budovanou politickou kariéru. Neboť její „my to zvládneme“ je výraz přesvědčení a naděje, nikoli jistoty.

Merkelová není typ charizmatického politika, který by pro svou vizi dokázal strhnout občany své země. Její osobní popularita poklesla, výrazný propad přišel po silvestrovských útocích v Kolíně nad Rýnem. Podle průzkumu pro televizní stanici ARD ze začátku února 81 procent lidí nevěřilo, že její vláda situaci kolem běženců zvládá. Klesly také preference její strany CDU. Pokles to byl zatím o něco méně dramatický. V roce 2013 vyhrálo konzervativní spojenectví CDU/CSU volby s 41,5 procenta: nyní by křesťanští demokraté získali podle průzkumů z přelomu ledna a února mezi 34 a 39 procenty.

Ve stranické základně to nicméně po letech jednoty vřelo, i když vzpoura byla minimálně do konce ledna jen omezená. Ve třech spolkových zemích se však budou 13. března konat volby a průzkumy ukazují na pokles CDU. Velká porážka strany Merkelové by určitě mohla vzpouru přiživit.

Je tedy možné, že Angela Merkelová skutečně padne, jak někteří předpovídají? „Předpokladem pro svržení kancléřky je to, že existuje někdo, kdo by ji mohl nahradit. Někteří kandidáti jsou na to příliš mladí a nezkušení, jako třeba Julia Klöcknerová, jiní jsou zase příliš staří a mají svůj zenit dávno za sebou, jako třeba ministr financí Wolfgang Schäuble,“ říká profesor politologie berlínské Humboldtovy univerzity Herfried Münkler. Julia Klöcknerová je třiačtyřicetiletá kandidátka CDU na premiérku spolkové země Porýní-Falc, Schaüble je naopak třiasedmdesátiletý veterán německé politiky.

Profesor nevylučuje, že by prohlubující se migrační krize nakonec mohla politickou kariéru kancléřky zničit. K jejímu odvolání však skutečně potřebujete mít hned také jméno nástupce; německý základní zákon (jak se jmenuje tamní ústava) totiž neumožňuje vyjádřit nedůvěru kancléřce jinak než zvolením nové kancléřky či kancléře. „Princip konstruktivní nedůvěry“ v článcích 67 a 68 se dostal do ústavního práva proto, aby zabránil častému střídání vlád: to bylo typické pro předválečnou výmarskou republiku, jejíž nestabilita dle všeobecného mínění přispěla k nástupu nacistů. Za více než 65 let existence německé spolkové republiky se tak kancléř tímto způsobem vyměnil uprostřed volebního období jen jednou.

Pokud tedy Merkelová nerezignuje sama, musí existovat i většinová shoda na jejím zástupci. Kdyby se totiž zvolení nástupce nepovedlo, hrozí podle ústavy předčasné volby a není jasné, proč by je nyní vládnoucí strany riskovaly.

Bavorsko se bojí

Kdo nejvíce okopává kancléřce kotníky, je bavorský premiér a předseda koaliční strany CSU Horst Seehofer. Od loňského podzimu zaznívá z Mnichova se stupňující se intenzitou kritika Angely Merkelové, v posledních týdnech přišla i ultimáta; Seehofer dokonce hrozí ústavní žalobou. Navenek to vypadá zvláštně, protože vládní strana, kterou bavorská CSU je, kritizuje vládní politiku, kterou také utváří. CSU však nejspíše nechce svrhnout kancléřku, jak by se mohlo na první pohled zdát. Chce ji jen donutit, aby změnila svoji uprchlickou politiku a aby nečekala na nějaké evropské řešení krize, na němž se Evropská unie ještě ani nedohodla. Seehofer tlačí na kancléřku, aby Německo začalo hlídat vlastní hranice, aby snížilo počet přicházejících uprchlíků tím, že jasně stanoví přesný počet, který by Německo bylo v daném roce ochotné přijmout.

Za otevřenou kritikou bavorské CSU vůči kancléřce se skrývá její značná nervozita. Bavorsko je konzervativní země, v níž CSU vládne samojediná bez přestávky od roku 1957. A protože do německých parlamentních voleb nastupuje pouze v Bavorsku, musí tam nasbírat tolik hlasů, aby se v celoněmeckém součtu dostala přes hranici pěti procent – jinak by nebyla ve Spolkovém sněmu. V přepočtu to znamená, že si CSU musí v Bavorsku udržet podporu převyšující alespoň 32 procent. A Horst Seehofer se bojí, že v důsledku uprchlické krize ztratí voliče a že se jeho CSU stane regionální stranou bez vlivu na vládu v Berlíně. Když tedy Seehofer kritizuje Angelu Merkelovou, obrací se tím spíš ke svým Bavorům než ke kancléřce.

V Bavorsku stejně jako v ostatních spolkových zemích totiž výrazně posiluje národně konzervativní strana Alternativa pro Německo (AfD). Vznikla před třemi lety jako euroskeptická strana odmítající jednotnou evropskou měnu, ale po stranické roztržce se během uprchlické krize vyprofilovala jako antiimigrantská a populistická strana.

Björn Höcke, povoláním učitel tělocviku a dějepisu a také šéf AfD v Durynsku, mluví na pravidelných demonstracích v Erfurtu mimo jiné o tisícileté existenci Němců, kterou vidí v ohrožení. Na listopadové přednášce národně pravicového Institutu pro státní politiku vysvětloval Höcke posluchačům vyšší porodnost Afričanů „jejich geneticky danými reprodukčními strategiemi“. Že „Höcke praktikuje jednoznačný rasismus“, potvrdil i respektovaný politolog drážďanské Technické univerzity Werner Patzelt v posudku, který si u něj objednali někteří členové strany AfD.

Celostátní vedení AfD se však od Höckeho výrazně nedistancovalo. Úřady Höckeho sice vyšetřovaly, ale jeho projevy zatím trestní kvalifikaci „podněcování k nenávisti“ neodpovídají. Šéfka strany, někdejší podnikatelka ze Saska, Frauke Petryová  v médiích uvedla, že policisté by měli hranice před uprchlíky bránit ve stavu nouze i s použitím střelné zbraně. Dikce AfD zřetelně hrubne.

Dokud uprchlická krize potrvá, preference AfD porostou, aniž by se strana musela extra snažit. Dnes už její členové sedí ve třech zemských sněmech na východě Německa a v městských senátech Hamburku a Brém na západě země. Aktuální průzkumy jí přisuzují na celostátní úrovni minimálně 10 procent, což z ní dělá v současnosti třetí nejsilnější stranu v zemi. Čeká se navíc solidní úspěch AfD v trojích zmíněných zemských volbách – v Porýní-Falci, Bádensku-Württembersku a Sasku-Anhaltsku.

To, že AfD jako strana jednoho jediného tématu nabírá takovou podporu, ukazuje, jak silnou frustraci ze současné vlády prožívá velká část německé společnosti. „Lidé mají pocit, že vláda v Berlíně nemá situaci pod kontrolou,“ vysvětluje politolog Timo Lochocki z German Marshall Fund, proč populistická hnutí nabývají na síle. Německá společnost je podle něj rozdělená jako nikdy předtím. Nikoli jen na dva proti sobě stojící tábory, dělicích čar jde napříč společností více. Kupříkladu ten, kdo se obává, že Německo nezvládne přijmout a integrovat milion uprchlíků, může být přesvědčen o tom, že pomoct lidem v nouzi je správné. Nebo ten, kdo se stará jako dobrovolník o uprchlíky, nemusí být spokojený s vládou kancléřky Angely Merkelové. Ostatně většina dobrovolníků má pocit, že stát nedělá dost pro integraci běženců a že bez dobrovolníků by německý azylový systém už dávno zkolaboval.

Na schodech před kolínskou katedrálou jsem se Sarah ptal, co Německo a lidé v této zemi podle jejího názoru nyní nejvíce potřebují. Odpověděla stručně a bez dlouhého přemýšlení: „Klid.“ Takové přání jí ale nejspíše nikdo rychle nesplní. Ani pravicoví populisté slibující jednoduchá řešení, ale ani současná vláda v Berlíně. Když se ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier sešel v lednu v Berlíně se zahraničními korespondenty, řekl jim zcela otevřeně, že se Evropa bude s uprchlickou krizí potýkat nejméně dva až tři roky. •

Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Berlíně.