Nechci jen počítat do tří... Čím zaujmout nadané děti

Je úterý dopoledne a v podkroví Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem zrovna svačí čtrnáct dětí. Občas tu prolétne papírová vlaštovka, pár kluků něco řeší v rohu místnosti, někdo má na stole otevřenou knihu s názvem Nezkreslená věda, zrovna u kapitoly o imunitě.

Některé děti jsou přímo z Ústí nad Labem, jiné přijely z Litoměřic, kde Badatelská akademie v roce 2019 vznikla, jsou tu ale i účastníci z Prahy, jeden přijel dokonce z Uherského Hradiště, vzdáleného tři sta šedesát kilometrů.

Všichni chodí na první stupeň základní školy, nejmladšímu je osm, nejstaršímu jedenáct let. Jedno dítě přeskočilo pátou třídu. Dalšímu se nedaří začlenit do školního kolektivu, spolužáci mu dávají najevo, že je „divný“. „Je velmi nedůvěřivý a tady se pomalu začíná aklimatizovat, přestože je s námi už potřetí nebo počtvrté,“ říká lektorka Olga Himelsbergerová. Další dívka má ve škole vlastně jen jeden problém – nudí se. A pak je tu kluk, který po vystřídání několika základních škol skončil ve třetím ročníku v domácím vzdělávání, které mu vyhovuje, ale zároveň se tím prohlubuje sociální distance.

Přestávka končí a děti si sedají na zem do kruhu. „Jmenuju se Marie Lukešová a jsem praktická lékařka z Třebenice, takže jsem vlastně taková doktorka ze vsi,“ zazní na úvod.

Tento týden je v Badatelské akademii ústředním tématem mozek, konkrétně dneska se budou bavit o nervovém systému.

Marie Lukešová s dětmi během následující hodiny probírá, jak nervový systém funguje a taky jak vypadá: děti dostávají za úkol namalovat neuron. „A jak je neuron velký?“ „A kolik jich vlastně máme?“ padají od dětí první dotazy. Dozvídají se, že kdybychom všech sto miliard neuronů z jednoho mozku spojili do řetězu, dvacetkrát s ním obtočíme zeměkouli. Někdo další se pak ptá, jaký je mozek vlastně na dotyk. „Jako tužší puding,“ odpoví Marie Lukešová.

Po teorii následuje praktická část. Každý má možnost posvítit někomu do očí baterkou a pochopit princip fotoreakce. „Když posvítíte baterkou do jednoho oka, zmenší se i zornička v oku, do kterého nesvítíte. Když zorničky nereagují, lékař ví, že je problém,“ říká jim praktická lékařka, dnes v roli lektorky.

Další dny se chystají na exkurzi do Hezkých domů v Lovosicích, kde nabízejí odlehčovací služby lidem pečujícím o své blízké. Tady se děti dozvědí něco o procesech stárnutí mozku a Alzheimerově chorobě. V podkroví ústecké knihovny pak taky dostanou možnost pokládat otázky psychiatrovi Cyrilu Höschlovi, který sem za nimi plánuje dorazit.

Kápo třídy

Zakladatelka Badatelské akademie Dana Hádková pochází z Roudnice nad Labem. Po gymnáziu zamířila do Prahy, kde na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity vystudovala učitelství pro první stupeň. Na fakultě, jak říká, poznala zajímavé učitele, zároveň ale přišla i velká deziluze. „Tehdy mi tam došlo, že to vůbec není o dětech, že jde zejména o to, naučit se dané předměty,“ říká.

Po škole chvíli učila, taky ale pracovala za barem, aby si vydělala na nájem. A pak se učení na několik let vzdala úplně. Dělala hostesku, chvíli i modelku, a posléze dostala nabídku pracovat v soukromém sektoru – a tím začala její nakonec velmi úspěšná korporátní kariéra. „Říkala jsem si, že si tam jen odskočím, vydělám peníze a s nabytým sebevědomím se pak vrátím do školství.“ Nakonec z toho bylo deset let.

Když se posléze rozhodla, že se chce zase postavit za katedru, věděla zároveň, že přišla o část zkušeností, kontakt s dětmi a že se školství proměnilo. Proto se začala ucházet o post asistentky pedagoga. Během několika let vystřídala několik míst.

Zásadní se pro ni stala dvě působiště. Jedním z nich byla speciální škola v Teplicích nad Metují, do které chodily děti s různými typy postižení. Chvíli tam i jednu třídu učila matematiku. Byli to deváťáci, na které se běžně volala policie. „Před první hodinou za mnou přišel kápo třídy, který byl stejně vysoký jako já, a to já jsem dost vysoká, plácnul mě po zadku a řekl mi, že tady se neučí. Požádala jsem ho, jestli by mi nemohl na chvíli zjednat klid, že bych to přece jen zkusila,“ vzpomíná Dana Hádková.

Nakonec se jí povedlo třídu přesvědčit, aby jí dali šanci. Doma pak celý večer přemýšlela, s čím se za nimi druhý den vrátí. Tenkrát měli brát geometrii a Danu Hádkovou napadla jedna věc. „Celou tu hodinu jsem je vedla k tomu, že když budou následovat moje instrukce, něco zajímavého jim vyjde,“ popisuje. Zjistila totiž, že onen kápo třídy má rád rap, a tak jim z geometrické úlohy vyšlo jméno slavného rapera zobrazené ve 3D rozměru. Třída ji vzala na milost.

Za nějaký čas se Dana Hádková přesunula jen o pár kilometrů dál – do malé obce Vernéřovice na Náchodsku, kde pracovala jako asistentka pedagoga v místní malotřídce. „Tady byla a do dneška tam je ředitelka Jana Pecková, která se stala mým pedagogickým vzorem. Poprvé jsem tu zažila velkou vstřícnost, otevřenost a pochopení, že každé dítě potřebuje něco jiného.“ A taky se tam naučila jednu zásadní věc: že se nemůže snažit všechny děti zachránit. „Jsi tady k tomu, abys byla od osmi do dvou dětem plně k dispozici, ale víc to nejde, jinak vyhoříš,“ opakovala jí tehdy ředitelka Pecková.

Učitelka z Indie

Klíčový moment přišel pro Danu Hádkovou v roce 2011: měla totiž možnost vidět absolventský film Tvé místo vedle mě o životě sestry Cyril Mooney, o inovátorské pedagožce, které se povedlo nejprve v Indii, ale nakonec po celém světě šířit takzvané hodnotové vzdělávání. „Byla jsem tím úplně konsternovaná, protože v tom bylo úplně všechno, co jsem považovala za důležité. Bylo v tom to, co jsem sama cítila, že je správné, jen jsem nikdy neměla odvahu takhle učit,“ říká Dana Hádková po letech. Následně prošla školením přímo u sestry Mooney a nyní je jednou z lektorek této metody a taky spoluautorkou přeložené učebnice My jsme svět.

Hodnotové vzdělávání je vědomá práce s hodnotami a velmi lidskými tématy jako emoce, pochopení druhých, vnitřní motivace, práce s vlastní prohrou, soucit či odpuštění. V principu jde o to, že se snažíte dětem tyto hodnoty předat během lekcí, které napsala sestra Mooney. Děláte to pomocí různých cvičení a během diskuse s nimi.

Cílem „hodnotovky“ je vytvořit ve třídě atmosféru důvěry a respektu, ve které se každý dobře cítí, spolupracuje a díky tomu se tam pak i lépe učí. Jak žákům například vysvětlit, že je potřeba, aby nerušili, když někdo jiný mluví? „Pokud je budete jen okřikovat, ať jsou zticha, nebude to nikdy fungovat,“ vysvětluje na jednom příkladu Dana Hádková. Místo toho se vyplatí s nimi probrat, proč je dobré někdy mlčet. Dovést je například k tomu, aby pochopili, že když jste na místě, kde svým mluvením ostatní rušíte, berete jim jejich soustředění.

Příběh Cyril Mooney, původem z Irska, začal, když kdysi nejprve převzala vedení soukromé školy v indické Kalkatě pro privilegované dívky z bohatých rodin, postupně sem ale začaly chodit i děti z ulice. V jejích třídách bylo i sto šedesát dětí. „U ní jsem pochopila, že všechny ty výmluvy, jak máme ve třídách hodně dětí a že nemáme nástroje, jak učit děti, které mají různé startovací podmínky, pocházejí z různých rodin a mají různé předpoklady a návyky, jsou liché,“ říká Dana Hádková.

Další zásadní předěl v životě Dany Hádkové nastal, když se ukázalo, že její prvorozený syn je nadaný (brzy nato se ukázalo, že nadaný je i její druhorozený syn). „Už od mala se starší syn hluboce o mnohé zajímal, proto jsem se snažila, aby pro něj škola nebyla náraz, ale byla,“ říká o synovi, kterému je dnes dvanáct a studuje na gymnáziu. Pár měsíců po nástupu do školy přišlo u nich doma k velkému rozčarování. Syn chodil domů a říkal: „Maminko, víš, co se tam učíme? Počítáme jeden, dva, tři, čtyři, pět,“ vypráví Dana Hádková, která se tomu tehdy smála, ale její syn na to zareagoval: „No, ty se směješ, ale oni to myslí vážně!“

Během půl roku se z něho stal lempl, koukal během výuky z okna, nudil se a nechtěl tam chodit. „Neměla jsem pak už sílu stále ho motivovat, aby do školy chtěl. Jednou paní učitelka třeba udělala v dobré víře soutěž. Náš Bertík v ní všechno vyhrál, jenže z toho neměl vůbec radost a všechno, co vyhrál, rozdal dětem, které byly smutné, že nevyhrály nic.“

A tady někdy si Dana Hádková uvědomila, o jak velké nepochopení jde a že nechce, aby tohle musely děti zažívat. Dva roky vymýšlela, co dělat – chodila se radit do Mensy, která sdružuje lidi s IQ mezi horními dvěma procenty populace, za psychology i do pedagogicko-psychologických poraden a v roce 2019 svoji touhu učit jinak přetvořila v projekt, který nazvala Badatelská akademie Datel.

Od té doby v jejím rámci několikrát do roka pořádá s týmem lektorek týdenní „badatelny“ vždy na jedno konkrétní téma. Děti se tady během „badatelské školy“ navzájem inspirují, motivují, mohou sdílet své zájmy a nabízí se jim aktivity, které prohlubují jejich znalosti. Letos se tu probírala geometrie v architektuře, to, jak chemie ovlivňuje svět, či ornitologie. „Badatelská akademie je určená pro děti přemýšlivé, zvídavé, ale k účasti nikdo nepotřebuje mít žádné oficiální potvrzení,“ vysvětluje zakladatelka.

Podle Dany Hádkové je v tuzemsku stále rozšířený stereotyp, že nadané dítě si dokáže poradit samo ve všech směrech, což není pravda. Tyto děti velmi často říkají nekonvenční věci i nekonvenčně přemýšlejí. Řeší věci, které mnoho jejich vrstevníků neřeší. V běžných školách nemají ale často vůbec možnost svoje vidění světa využít. Obvykle se tam probírá jedna látka za druhou, jenže jen po povrchu, ale mnoho z těchto dětí by se chtělo zastavit a prozkoumávat ji do hloubky – což by pro ně, ale i pro ostatní kolem nich bylo obohacující, kdyby k tomu dostávaly prostor.

Těmto dětem taky vadí, když se jim předkládá „pravda“, která se nezpochybňuje. „Jeden kluk mi nedávno říkal, jak se mu tady ulevilo, protože na základní škole měl pocit, že všechno je jasné a dané. Ve škole se o věcech obvykle příliš nepolemizuje. Pro nás tady je naopak důležité říkat, co všechno lidé nevědí nebo to nevědí jistě, a dokonce že jsou i věci, které nikdy vědět nebudeme,“ poznamenává Dana Hádková.

Ale to není jediný přínos akademie. „Tady u nás zažijí třeba i to, že tu řeší úlohu, kterou poprvé v životě nedají na první dobrou. Najednou nejsou jako vždycky nejrychlejší.“

Výzvy

Ročně projde Badatelskou akademií kolem stovky dětí. Nyní ji kromě Litoměřic a Ústí nad Labem otevřeli taky na východě Čech – na Náchodsku.

Cena jednoho týdne za jedno dítě je tři a půl tisíce, například matky samoživitelky ale mohou platit méně nebo vůbec. Dana Hádková s dalšími lektorkami dávají taky dětem vždycky po týdnu, který s nimi stráví, výzvy – třeba aby ve své škole udělaly přednášku o tom, co se dozvěděly. Na konci každého badatelského týdne se dětí ptají, jak se jim u nich líbilo, co je zaujalo a proč. Učitelům a rodičům pak posílají informace o tom, co s dětmi dělaly, a taky tipy do školy, které mají podpořit nejen dotyčné děti, ale celou třídní partu. Když některá škola chce, mohou jí lektorky s nadaným dítětem pomoct – třeba pokud je vyloučené z kolektivu svých vrstevníků. A taky se ve školách snaží upozorňovat například na to, že často zůstává skryté nadání u dívek, protože ty se snaží více než kluci zapadnout do kolektivu a neupozorňovat na to, že jsou „jiné“.

Primárním cílem Badatelské akademie však není vzdělat děti v tématech, která se normálně berou až na druhém stupni nebo na střední škole. „Ony potřebují hlavně zjistit, že i další jejich vrstevníci uvažují podobně jako ony, že jsou i další děti, které taky třeba mnohem raději čtou, než kopou do balonu. To je to nejdůležitější, co jim chceme dát – pocit, že v tom nejsou samy.“

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.