Skutečná rizika vlády AB

Názory

Některá varování před vládou Andreje Babiše se zdají nevěcná a přehnaná. Nutné je soustředit se na skutečná rizika, která tato vláda přináší – například hrozbu zneužívání moci či útoků na média.

Pesimismus se po říjnových volbách šíří opravdu hodně. Někteří politici a publicisté bijí na poplach, že vláda Andreje Babiše přinese obecný úpadek demokracie – může prý vést k odchodu České republiky z Evropské unie a konci systému, který zde vznikl po listopadu 1989.

Ne všechna temná varování se přitom zakládají na faktických základech, například na znalosti Andreje Babiše. Pokud by například Česká republika vystoupila z Evropské unie, ohrožena by byla prosperita jeho milovaného Agrofertu: ten totiž operuje na jednotném evropském trhu a je také velkým příjemcem evropských dotací. A protože jde o peníze, dá se předpokládat, že si Babiš tuto hrozbu velmi jasně uvědomuje; právě proto by patrně neriskoval ani pouhé, taktickými pohnutkami motivované, vyhlášení referenda o vystoupení z EU. Z podobného důvodu, například kvůli pověsti svých firem v cizině, si Babiš nejspíše nemůže přát ani nějakou vážnou roztržku se západními členskými státy unie ve stylu Polska. Co více – dokonce lze úspěšně pochybovat o tom, zda by na sebe Babiš chtěl přivolávat pozornost zahraničí už jen tím, že by vytvořil vládu s účastí či výraznou podporou populisty Okamury a komunistů (byť to se může změnit podle okolností, také tím Babiš může hrozit).

 

Druhým faktorem bránícím převratným změnám je český ústavní systém, který má v sobě různé pojistky, aby zásahy do něj nebyly tak snadné (což možná poprvé od sepsání ústavy v roce 1992 oceníme). Například všechny změny ústavy musí schválit nejen Poslanecká sněmovna minimálně 120 hlasy ze 200, ale také Senát třemi pětinami hlasů přítomných senátorů. Pokud se hlasování zúčastní všichni členové Senátu, znamená to, že ke změně ústavy je potřeba 49 hlasů z 81. A souhlas Senátu je nezbytný, sněmovna ho v případě změn ústavy nemůže přehlasovat tak jako u běžných zákonů. Senátorský klub ANO má přitom nyní jen 6 členů; nějak změnit se to může ve volbách za rok, to se však bude (tak jako vždy po dvou letech) volit jen třetina senátorů.

Mimochodem, změnou ústavy vyžadující souhlas Senátu by bylo i zavedení obecného referenda, které prosazuje zejména Tomio Okamura; zde navíc může vstoupit do hry opět faktor Babiš – nezdálo se totiž zatím, že by po referendu extra prahl. Když Babiš šéfoval Agrofertu, jeho zaměstnanci tam přece také neřídili firmu referendy, říkají zlé jazyky.

 

Čtyři oblasti

To však rozhodně neznamená, že vláda Andreje Babiše nepředstavuje žádné riziko. Jeho vztah k pravidlům byl vždy relativně volný; a už jen samotný fakt, že obsadí ministerské funkce, představuje významnou formální moc a neformální vliv – dokonce ji má, i když vláda nezíská důvěru a vládne v demisi. Babišovo hnutí ANO sice nemá ve sněmovně většinu, aby samo prosadilo zákon, k jednotlivým nápadům ovšem může najít podporu dalších poslanců, i když budou formálně v opozici. 

Jaká konkrétní rizika tedy vláda Andreje Babiše – se znalostí toho, co je a co chce – přináší? Zde jsou některá z nich.

První riziko: zneužívání moci, například přes finanční správu, policii či tajné služby. Podezření, že se něco takového může dít, se objevilo ještě před volbami. Máme zde například Babišův výrok – naši klekli na tu firmu –, jenž se objevil na záznamu zveřejněném skupinou Šuman: šlo přitom o firmu, jež se Babišovi nelíbila kvůli Agrofertu a kterou přivedl do konkurzu zásah finanční správy v době, kdy ji měl Babiš coby ministr financí na starosti. Nemůže se stát něco podobného v policii, až na ministerstvo vnitra usedne nějaký prověřený člen ANO? A jak to bude vypadat, až bude vláda Andreje Babiše řídit tajné služby?

Sluší se dodat, že motivem přehnaného užití moci nemusí být jen to, že se nějací podnikatelé či jednotlivci nezamlouvají vládnímu šéfovi. Někdy se může státní zaměstnanec pokusit šéfovi preventivně zalíbit, jindy může být zásah oprávněný, ovšem nepřiměřený, protože za nové vlády zavládne ovzduší boje proti „kmotrům a mafiánům“ za každou cenu – vinný nevinný, když se kácí les, létají třísky. Výmluvná je v tomto směru zpráva, která se objevila těsně před volbami. Úředníci finančních úřadů dostávají odměnu, když postihnou firmu tím, že jí zamítnou daňový odpočet vykazovaný jako investice do výzkumu a vzdělání – a vyměří doplatek.

Druhé riziko: zahlazení potíží Andreje Babiše, které sníží důvěru v instituce. Nad Andrejem Babišem a jeho rodinnými příslušníky stále visí hrozba soudu kvůli Čapímu hnízdu (a v jeho podnikatelské minulosti se nacházejí další kostlivci ve skříni). Všechna trestní řízení může podle ústavy zastavit prezident, potřebuje k tomu jen souhlas premiéra či pověřeného člena vlády. Miloš Zeman i Andrej Babiš sice vyloučili, že by tuto možnost, takzvanou abolici, v případě Čapího hnízda zvolili; zajímavé však bude sledovat, zda to dodrží, až bude Babiš jmenován premiérem a bude po prezidentských volbách. I pokud by Zeman nebyl znovu zvolen prezidentem, je jím se všemi pravomocemi formálně až do konce funkčního období 7. března.

Existují ovšem další možnosti, jak případ zahladit – například že státní zástupce po vzniku Babišovy vlády řízení zastaví či nepodá návrh na obžalobu. Pokud by se něco takového stalo, pravděpodobně by to snížilo víru části lidí ve férový přístup institucí a vedlo k jejich menšímu respektování (k čemuž by ostatně přispělo i zneužívaní institucí popsaných v bodě 1).

Třetí riziko: ovládnutí veřejnoprávních médií – České televize a Českého rozhlasu. Andrej Babiš si stěžuje na různé pořady ve veřejnoprávních médiích zcela veřejně, Tomio Okamura láteří ještě více, ovšem kroky nabízené předsedou SPD, tedy změna systému, zákona a zestátnění veřejnoprávních médií, jsou brutální a určitě by vyvolaly pozornost v zahraničí. Je zde však jiný, delikátnější, i když pomalejší postup. Členy rad, které kontrolují veřejnoprávní média a volí i odvolávají ředitele, vybírá Poslanecká sněmovna. A bude-li Andrej Babiš chtít, jistě najde kromě svých poslanců ve sněmovně i další lidi, kteří chtějí změnu veřejnoprávních médií a s nimiž dá dohromady většinu při dalších volbách členů rady. Skutečně by šlo o pomalejší proces, členové rad se obměňují po částech, účinná by však už mohla být jen změna atmosféry s příchodem nové vlády. V radě Českého rozhlasu zasedl letos například Vítězslav Jandák, který zrovna není znám tím, že by odvážně čelil tlaku shora.

Čtvrté riziko: kontrola médií obecně a útoky na nezávislá média. Andrej Babiš si nestěžuje jen na Českou televizi, svou nelibost dává vcelku otevřeně najevo i nad některými dalšími, soukromými médii. Existují možnosti, jak na ně kleknout? Jistě existují, je jich řada a některé postupy jsou opět natolik jemné, že je v zahraničí nebude možné snadno identifikovat jako útok na svobodu slova. Například jsou zde možnosti v zásadě popsané v prvním bodě – kontrola finančních či jiných úřadů, která si dá za cíl, že něco musí najít. Pak může následovat třeba zajišťovací příkaz, jímž se má zadržet údajný daňový dluh, čímž se zmrazí finance média a znemožní jeho provoz. Na soukromé médium je samozřejmě možné také vyvíjet tlak prostřednictvím inzerentů, kteří představují pro média důležitý zdroj příjmů.

Nabízí se také možnosti širší neutralizace – v Česku jsou nyní na prodej některé mediální firmy: Pokud je koupí nějaký český miliardář, bude riskovat, že třeba zpravodajství jeho televize vzbudí nevoli mocného miliardáře-premiéra Andreje Babiše? Nebo se s ním raději dohodne?

 

Šetřete síly

V každém případě bych doporučoval ztlumit permanentní křik, že Andrej Babiš přinese pohromu do každého jednoho kousku života České republiky. Říjnové volby, třeba neúspěch TOP 09 Miroslava Kalouska, přece ukázaly, že takový generální program Antibabiš na voliče nefunguje; cennější a smysluplnější je soustředit se na ty konkrétní oblasti, v nichž Babišova vláda představuje skutečné nebezpečí. 

Aby se totiž nestalo, že až přijdou opravdové potíže, nebudou mít Babišovi oponenti sílu ani důvěryhodnost jim jakkoli bránit. Je totiž všeobecně známo, že kdo stále křičí – hoří, tomu se nevěří, ani když už opravdu hoří.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama