Poučení z aféry Pejsekgate

Ten příběh zná celá republika, takže jej připomeňme v hrubých rysech pro ty, kdo měli v uplynulém týdnu spoustu práce, případně ho strávili v offline režimu uprostřed Pacifiku.

Jakási paní se svěřila na Facebooku, že je smutná, poněvadž jí umřel pejsek. Pavel Bělobrádek na to rozšafně odepsal, že zvířata neumírají, nýbrž „uhynou, pojdou, chcípnou”. Tahat sem umírání je prý „modernistické, levicové a liberální… městské”, s dovětkem: „Věřte veterináři.” Následujících dvanáct hodin si celá země utahovala ze svého vicepremiéra. Posléze dalších dvanáct hodin kroutila hlavou, jaké pitomosti to u nás řešíme. Tak to bychom měli.

Bělobrádek nicméně nechtěně poukázal na velkou a důležitou rozpravu, jež se v naší společnosti rýsuje. A se kterou se budeme muset, chtě nechtě, v příštích dekádách potýkat.

Osobní kompas

Šéflidovec má – striktně vzato – vlastně pravdu. My biologové také říkáme, že zvíře uhynulo. Nicméně korpus jazyka českého je jiného názoru, přinejmenším v internetovém provedení. Pokud googlujete výraz „zvíře uhynulo“, vyskočí vám asi pětkrát méně odkazů, než při kombinaci „zvíře umřelo“. Nicméně hněv se na Bělobrádka nesnesl pro veterinářskou upjatost nebo slovní konzervativismus. Lidem asi nejvíc chyběla bezcitnost. Když někomu uhyne – umře (nehodící se škrtněte) pejsek, patrně právě nemyslí na správné názvosloví. A každopádně, nešlo by přinejmenším tu paní okřikovat někdy jindy?

Jenomže od Bělobrádka to nebyl náhlý úlet. Velmi podobnou poznámku o hynutí a umírání uvádí ve své knize Na život!, kterou lidovecká strana letos vydala. Očividně rozpor považuje za nějak důležitý. A má pravdu. Jenomže tu proti sobě nestojí mluvy veterinářského stavu a chovatelského lidu. Aféra Pejsekgate totiž přehledně ilustrovala jinou dělící čáru, kterou dobře znají a empiricky prozkoumali sociální psychologové. Když studovali náš vztah k divokým zvířatům, popsali dva typové postoje, které asi všichni intuitivně známe. Nazývají je dominancí a mutualismem.