„Zatím zvládnu zvednout syna do náručí,“ říká sportovec, který uběhl maraton i s rakovinou plic

Poznali jsme se před deseti lety, kdy jsi s partou kamarádů ujel celou trasu Tour de France na koloběžce a já ten výkon s úžasem pozoroval. Vzpomínáš?

Hodně. Jak teď bojuju s vážnou nemocí, tak se vracím do minulosti často. Něčím si potřebuju zvedat náladu, a Tour de France byla krásná, výjimečná.

O pár let později jsem vás doprovázel i při Giro d’Italia, a zatímco většina tvých přátel občas na trase zažívala krizi, ty podle mě nikdy. Byl jsi nejsilnější, železný muž.

Ani u mě to úplně s prstem v nose nebylo, ale jo – ještě před rokem a půl bych řekl, že jsem nesmrtelnej. Sportoval jsem celý život, rozumně přistupoval k životosprávě, na svoje tělo se mohl spolehnout, a tak jsem si i tyhle extrémní akce užíval. Občas to bolelo, ale můj práh bolesti byl proti většině ostatních posunutý.

Jak ti je konkrétně dnes, pátého května?

Už týden líp, protože mi skončily ty nejtěžší chemoterapie.

A to je dobře?

To je špatně: nezabíraly. Loni jsem absolvoval biologickou léčbu, ale v prosinci došlo k prudkému zhoršení stavu, což nám převrátilo život. Do té doby jsem se totiž cítil relativně dobře. Dokonce jsem i běhal, což je s mojí diagnózou, rakovinou plic ve čtvrtém stadiu, poměrně unikát.

Kolik kilometrů a v jakém tempu jsi zvládal?

Já loni uběhl dokonce i maraton v Lisabonu, a to v tempu zhruba čtyři a půl minuty na kilometr.

Takže výsledný čas?