„Zatím zvládnu zvednout syna do náručí,“ říká sportovec, který uběhl maraton i s rakovinou plic

Poznali jsme se před deseti lety, kdy jsi s partou kamarádů ujel celou trasu Tour de France na koloběžce a já ten výkon s úžasem pozoroval. Vzpomínáš?

Hodně. Jak teď bojuju s vážnou nemocí, tak se vracím do minulosti často. Něčím si potřebuju zvedat náladu, a Tour de France byla krásná, výjimečná.

 

O pár let později jsem vás doprovázel i při Giro d’Italia, a zatímco většina tvých přátel občas na trase zažívala krizi, ty podle mě nikdy. Byl jsi nejsilnější, železný muž.

Ani u mě to úplně s prstem v nose nebylo, ale jo - ještě před rokem a půl bych řekl, že jsem nesmrtelnej. Sportoval jsem celý život, rozumně přistupoval k životosprávě, na svoje tělo se mohl spolehnout, a tak jsem si i tyhle extrémní akce užíval. Občas to bolelo, ale můj práh bolesti byl proti většině ostatních posunutý.

 

Jak ti je konkrétně dnes, pátého května?

Už týden líp, protože mi skončily ty nejtěžší chemoterapie.

 

A to je dobře?

To je špatně: nezabíraly. Loni jsem absolvoval biologickou léčbu, ale v prosinci došlo k prudkému zhoršení stavu, což nám převrátilo život. Do té doby jsem se totiž cítil relativně dobře. Dokonce jsem i běhal, což je s mojí diagnózou, rakovinou plic ve čtvrtém stadiu, poměrně unikát.

 

Kolik kilometrů a v jakém tempu jsi zvládal?

Já loni uběhl dokonce i maraton v Lisabonu, a to v tempu zhruba čtyři a půl minuty na kilometr.

 

Rozhovor je k poslechu ve formě podcastu:

 

Takže výsledný čas?

Nějak 3:25.

 

Cože?! Jak ses tehdy na trati cítil?

Nic moc, občas jsem dokonce musel přejít do chůze. Prostě ti to neběží, nemáš sílu jako dřív, zadýcháváš se, bolí tě na plicích. Ale zároveň jsem věděl, že to je nejspíš můj poslední maraton, a tak jsem nevzdal.

 

Začalo to Bechtěrevem

 

Před deseti lety jsem to neřešil, protože jsi působil nezničitelně, ale už na Tour de France jsem zaslechl, že jsi dost nemocný. Co ti tehdy bylo?

Od dětství jsem závodně běhal, mojí specializací se postupně stala hlavně osmistovka. V jednadvaceti mě hodně bolela bedra, což bývá u atletů běžné, ale mně tehdy lékaři diagnostikovali Bechtěrevovu nemoc - a bechtěrevik, to je prakticky invalidní důchodce.

 

Ano, pacienti jsou většinou ztuhlí, zkřivení, z hlediska dalšího sportování omezení. Na tobě ale nebylo nic poznat!

Taky jsem byl občas úplně ztuhlej, jenomže pohyb je v tomhle případě obrovským lékem. Málokdo má morálku, aby cvičil celý den, ale mně to nevadí - jsem do sportu fanatik, vždycky mi vyhovovalo, že mám třeba čtyři tréninky denně. Když mi diagnostikovali Bechtěreva, tak jsem si nastavil klidně dva budíky za noc, abych si aspoň zacvičil jógu, a nejspíš tenhle přístup nemoc pozastavil takovým způsobem, že jsem do šestadvaceti závodil a dodnes s ní nemám větší potíže.

 

Vzpomínáš na tu chvíli před dvaceti lety, kdy ti lékaři oznámili diagnózu?

Na takové věci člověk nezapomene. Vyslechneš si, že jsi vážně imunitně nemocný, vidíš spoustu fotek lidí, kteří chodí ohnutí a nemůžou se narovnat, nejdřív je to strašný. Prožiješ si dost bezesných nocí i velké bolesti hlavy, ale docela brzy jsem zároveň zjistil, že s tou nemocí můžu dělat všechno jako dřív. Svých vůbec největších sportovních úspěchů v jízdě na koloběžce jsem dosáhl až s touhle diagnózou.

 

Co říkali lékaři na to, že ses stal hned pětkrát světovým šampionem?

Můj aktivní přístup vyloženě podporovali, a kdykoli jsem přišel s dalším titulem, bylo z toho v nemocnici radostné haló. Dokonce jsem tam občas míval i přednášky, abych další pacienty inspiroval a třeba trochu uklidnil.

 

Dva litry vody okolo srdce

Kdykoli jsem tě potkal, napadlo mě: Tohle je šťastný kluk, který miluje sport, a jako profesionální běžecký trenér se mu od rána do večera může věnovat.

Byl jsem nesmírně šťastný kluk, který navíc potkal svou vysněnou ženu.

 

Kde jste na sebe narazili?

No samozřejmě, že při běžeckém tréninku - Péťa má mimochodem za sebou několik půlmaratonů ve velmi dobrém čase. Když jsme se po jednom tréninku objali, oba jsme byli překvapení, co to do nás vjelo, i když já to asi tušil. V tu chvíli mi došlo, že jsem do svých sedmatřiceti čekal na tu pravou a teď ji mám konečně přímo před sebou. O ruku jsem ji požádal na barcelonské pláži, ona řekla ano, otěhotněla, v srpnu 2021 jsme se vzali, ale hned v září se všechno zdramatizovalo.

 

Kde jsi zkolaboval?

Na koloběžkářském tréninkovém kempu v Livignu, kam jsem jel jako trenér. Už když jsem nosil batohy do druhého patra, bolelo mě břicho; měl jsem ho divně nafouklý, ale vysvětloval jsem si to tím, že jsem asi něco špatnýho snědl. Vyrazili jsme na koloběžkách do kopců v okolí a mně se tak špatně dýchalo, že jsem musel zastavit a nahoru jít kousek pěšky. Druhý den to bylo ještě horší - to jsem skončil po třetí zatáčce a dál trénoval svoji patnáctičlennou skupinku z auta. Po návratu na hotel jsem řekl, že je to fakt divný, musím si jít lehnout, ale ostatní mě ukecali, ať jdu radši na pohotovost. A tam lékaři zjistili, že mám strašně moc tekutiny kolem srdce, v osrdečníku, to proto se mi špatně dýchá. Okamžitě jsem letěl helikoptérou do soukromé nemocnice, kde mě druhý den operovali.

 

Kolik jsi měl té tekutiny v osrdečníku?

Tolik, že by to málokdo přežil, skoro dva litry. Italští lékaři ji dostali ven, ale vůbec si nebyli jistí příčinou - přemýšleli třeba o tuberkulóze nebo o tom, jestli nedopuju. Další léčbu už jsme chtěli doma, tak jsme se přesunuli do Prahy, a vyšetření vzorků z mých plic ukázalo, že jde o nádor.

 

O rakovinu plic.

Jo. A že ta rakovina není ve stadiu jedna nebo dvě, kdy by se nádor dal odoperovat, ale že mám čtyřku v terminálním stadiu.

 

Kolik času ti podle nich mělo zbývat?

Tehdy v říjnu 2021 lékařka řekla, že se raději máme připravit na poměrně krátký další vývoj. Vůbec nejhorší bylo, když jsem si svou nemoc začal googlovat, protože mi z dostupných článků vyšlo, že mám před sebou měsíc. To každého spolehlivě uvrhne do deprese, ale nějak jsem ji tehdy ustál. Řekl jsem si, že mám život rád, odjakživa chci, aby každý den stál za to, a na tom nehodlám nic měnit. Jenom jsem se teda skoro nemohl podívat na těhotnou Péťu, té mi bylo strašně líto. Říkal jsem si: „Vždyť já nejspíš ani neuvidím naše dítě, vůbec jí s ním nepomůžu, to není možný!“ Na druhou stranu jsem se v tu chvíli paradoxně cítil docela dobře, protože jsem už neměl kolem srdce tekutinu a pořád ještě byl osvalenej. Což se pak postupně mění. Člověka ta nemoc prostě sežere, nebo se o to aspoň snaží.

 

Uplynul rok a půl a ty jsi za mnou do redakce došel tři kilometry pěšky. Asi to je trochu zázrak, ale hlavně zásluha celoživotního sportování...

Určitě je velkou výhodou, že jsem měl špičkovou fyzičku, což se od té doby hodně snížilo. Když vrstevníkům popisuju, jak se teď zadýchávám do schodů, občas odpovídají, že oni se takhle zadýchávají už léta. A myslí to dobře, solidárně, jenže já dřív schodů vyběhl stovky nebo tisíce, nic mi nebylo, a když jsem teď po deseti zadýchanej, je to hrozný... Ale zpětně si samozřejmě ještě víc uvědomuju, že investice do sportu byla tím nejlepším, co jsem v životě udělal, protože vila s bazénem by mi v boji s touhle nemocí moc nepomohla. A tak se snažím i v rámci současných možností hýbat nebo rozumně jíst. Vím, že se ta nemoc vyléčit nedá, jsem na paliativní léčbě, která život jen prodlužuje, ale upínám se k představě, že to potrvá léta; v ideálním případě do doby, kdy náš syn dospěje. Zároveň ale vím, že konec může přijít za pár dnů.

 

Nevnímáš jako křivdu, že máš rakovinu plic zrovna ty, zapřisáhlý nekuřák?

Ani ne. Občas mě to napadne, když se na plicním střídám se stotřicetikilovým pánem, kterému doktorka říká, že by měl zhubnout a přestat kouřit, na což jí odpoví, že už je jen na pětadvaceti cigaretách denně. Přeju mu úspěšné vyléčení, ale pán šel nemoci dost naproti a teď je ve stadiu dvě, zatímco já až ve čtyřce... Nedá se nic dělat. U mě jde o speciální mutaci, která nemá s kouřením nic společného.

 

Co ti v boji s nemocí nejvíc pomáhá?

Jak říkám, vždycky se na něco upnu. Na to, že se dožiju synova narození. Na to, že ho uvidím chodit a uslyším mluvit. Na to, že ho doprovodím do školky...

 

Míváš hodně hluboké propady?

Párkrát se stalo, že jsem se doma rozklepal, najednou mi byla hrozná zima, vůbec nic jsem nemohl sníst, Péťa brečela, já tím pádem taky... Třeba na Silvestra mi bylo opravdu mizerně, dva dny jsem spal, když mi pak dali kapačku, dost jsem zvracel, samozřejmě mě vezli do nemocnice, a moje blízká kamarádka říkala, že fakt měla strach. Ale sám jsem si ani tehdy jako vyloženě umírající člověk nepřipadal; jen mi bylo ultra blbě.

 

Jsou naopak dobré dny?

Jasně, taky. Občas ještě dokážu ujet pár kiláků na kole nebo na koloběžce, i když jenom po rovince, jinak se hned zadýchám. Pořád jsem schopný jít na stadion a koučovat tam své svěřence, zatím zvládnu zvednout syna do náručí. A třeba nedávno jsme si spolu udělali oheň, tehdy jsem si dokonce opekl špekáček. Bylo to poprvé po mnoha letech, protože mně na té životosprávě opravdu dost záleželo, no a cítil jsem se krásně.

 

Jsou i dny, kdy na svou nemoc skoro nemyslíš?

To zase ne. Myslíš na ni pořád, permanentně jsi ve zvláštní tenzi.

 

Na podzim do Japonska?

Říkáš, že jsi svůj boj začínal biologickou léčbou?

Jo. Znamenalo to jeden prášek denně a všechno bylo zdánlivě skvělý, ale jenom tři čtvrtě roku. Loni na podzim jsem začal víc kašlat, zesílily bolesti a doktoři zjistili, že se nádor na pravé plíci výrazně zvětšil, a navíc se mi to rozšířilo po celém těle. Metastáze jsem měl v kostech, velké problémy v játrech, a taky v hlavě, takže jsem musel na ozařování. Tehdy už lékaři naplno řekli, že pokud se dožiju vánočních svátků, bude to výhra.

 

Od té doby nemáš vlasy?

Přesně tak, přišel jsem o ně při ozařování, ale teď zase trochu začínají růst, což je pozitivní. Z hlavy se navíc nádory podařilo dostat, ale pořád je mám v orgánech a v kostech.

 

 

Říkáš, že ani chemoterapie nezabraly. Jak se léčíš teď?

Ani chemošky, ani speciální experimentální léčba, takže teď jsem zase na biologické léčbě a beru nějakých deset prášků denně, zacílených na moji mutaci rakoviny plic. Za tři měsíce se ukáže, jestli to mělo smysl a postup nemoci se zastavil, a pokud ne, zase se vrátím k chemoterapiím. Je to takové kolečko, které trvá, dokud ho tělo zvládá nebo dokud se na to nerozhodneš vykašlat.

 

Rozumíš lidem, kteří by to ještě zvládali, ale rezignují?

Vlastně jo, ta léčba je náročná. Sám bojovat nepřestanu, ale je mi čtyřicet, a v sedmdesáti bych k tomu možná přistoupil jinak.

 

Myslíš, že ses za ten poslední rok a půl hodně osobnostně změnil?

V mé situaci tě přestanou zajímat kraviny. Je ti například úplně jedno, jaké máš auto nebo co nosíš na sobě, to jsou naprosto bezvýznamné věci. Najednou si nemáš chuť vůbec nic kupovat: Proč?! Chceš jen trávit čas se svojí rodinou, a dokud to jde, tak se věnovat největšímu koníčku, což je v mém případě sport.

 

Máš velký strach z toho, co bude dál?

Menší než před pár týdny, protože mi přeci jen ubyla jedna starost. Bál jsem se, jak by to tady beze mě případně zvládala Péťa coby samoživitelka, a stala se neuvěřitelně dojemná věc. Kamarádi zařídili veřejnou sbírku, na kterou spousta lidí posílá nejen peníze, ale i nádherné vzkazy a pozdravy. Přičemž i já se samozřejmě pořád snažím vydělávat, aby rodina byla pokud možno co nejlépe zabezpečena.

 

Kdy jsi naposledy trénoval atlety?

Dnes ráno, na stadion jsem dorazil v 5:50. To víš, mám teď horší spánek... Nicméně jak ses ptal na to, jestli se bojím, tak o sebe vlastně moc ne. Beru to tak, že jsem vždycky běhal a teď už nemůžu, tak chodím. Jednou třeba nezvládnu ani chodit, tak holt budu sedět. A pak už možná jenom ležet, ale pořád bude možnost alespoň pozorovat Matea s Péťou, což znamená štěstí a radost... Vím, že bolest nějak zvládnu, z vlastního umírání strach nemám, ale ničí mě vědomí toho, že když je špatně mně, úplně stejně špatně je i Pétě. A tak si ze všeho nejvíc přeju, aby ji to nezničilo. Aby se ještě někdy od srdce zasmála... Na druhou stranu teď na podzim bych ty dva chtěl vzít na výlet do Japonska, a vůbec - třeba se nemoc podaří zastabilizovat natolik, že sem za pět let přijdu pěšky a zase si takhle pokecáme.