Nic důležitého

Nevím, proč bych se měl znovu nadechnout. Snažím se přestat. Nejde to. Tolik k svobodné vůli. Vstávám z postele. Dívám se do zrcadla.

Táto? Kde jsi?

A pak je tady ještě tenhle problém.

Táto?

Problém, kvůli kterému stojím na nohou.

Táto?

Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje, ale vím, že kvůli ní dneska musím něco podepsat. Venku je tma. Buď jsme zaspali, nebo vstáváme moc brzo. Nejsem si jistý, zda jsme šli spát. Ale ona přece spát chodí, je to dítě. Usíná a probouzí se, tak jako slunce zapadá a vychází. Dokud se z něj nestane supernova a nevyhladí život na Zemi. Zatímco stojím, vše okolo se hýbe. Nic nedrží pohromadě. Položím hrnek na stůl a on spadne. Většinou tam stůl ani není.

Tati, kde jsi?

Jak mám vědět, kde jsem?

Já nic nevidím.

Všichni tápeme ve tmě, odpovídám do tmy dětským požadavkům na elementární jistoty.

Tatínku, rožni světlo.

Světlo ukazuje pouze věci, které odráží světlo, říkám nahlas nejspíš proto, že svou existenci pouze předvádím jako cirkusové číslo pro neexistující publikum.

Tatínku.

Vím, že celý prostor vyplňuje má úzkost. Přesto není vidět. Je vidět police s nádobím, výlevka, okno do zahrady a tma v zahradě. Ředitelka chce něco podepsat. Proti obloze se rýsují větve stromů. Řekla, že nic důležitého. Listí uschlo a spadlo. Je mi jasné, že se jedná o něco důležitého. Kdysi existoval podzim. Ředitelka sice určitě ví, jak se jmenuje má dcera, ale má jedno slabé místo. Místo podzimu není nic. O něco jí jde. Listí opadalo a rozkvetly jabloně. Mně už o nic nejde. A pak zmrzly. Nic důležitého.

Snažím se popadnout dech. Začíná svítat. Srdce tluče v náhodném rytmu, zatímco klopýtáme z kopce tmou. Dolů do města. Není to nic důležitého. Kopl jsem do jablka, které se válelo na chodníku. Dcera kousla do jablka, které si vzala ze stolu. Nic důležitého.

Zahnuli jsme dolů k trafice. Narazil jsem do zdi domu. Ostrá bolest v obličeji. Odbočil jsem příliš brzy, příliš nedočkavě.

Dobrý den, co to bude? ptá se mě trafikant.

Dobrý den, nic důležitého.

Co chcete?

 

Přesně to jsem si myslel, taková informace je přece zhola nedostatečná, vzbuzuje pochybnosti a další otázky, řekl jsem starému trafikantovi a čekal, že tento můj názor potvrdí.

Jděte se vyspat, asi jste přebral, odvětil.

Jak bych mohl spát, když se vše chvěje. Copak jste hluchý? řval jsem na něj, zatímco mě dcera táhla pryč.

Ve vzduchu je cítit úsvit a v ústech mám vůni tlejícího listí naší zahrady. Olíznu si rty. Auto smete na přechodu starou paní, ani nepřibrzdí.

Krev ti teče z nosu. Svět se ti postavil do cesty? ptá se mě žena, s níž se zde potkáváme každé ráno a každý večer.

To já mu stojím v cestě, odpovídám.

Ahoj, Insomnie, jak to jde? ptá se mé dcery.

Jste tady dřív než obvykle, pokračuje žena ve výkladu.

Ředitelka školky chce něco podepsat, říkám ženě, jejíž jméno si nepamatuju, a koukám na Insomnii. Maluje cosi na zeď vedle vyškrábaného nápisu the pain you feel is planet dying.

Proč je to důležité?

Říkala, že to není důležité.

To bude důležité, odvětí zamyšleně žena a přešlápne z nohy na nohu, z chodidla v červené ponožce na to v modré, jako by zde snad byla doma.

Musíme vymyslet plán.

Každý plán selže, to nemá smysl, odvětí ona.

Díval jsem se na ženu, ale její kobaltový pohled mířil do prázdna. Dcera maluje po zdi. Výbuchy a krátery zde vytvořilo mé dítě, které jsem měl vychovávat, ale nešlo to. Vše se zhroutilo, jako její matka.

Její kresby jsou čím dál detailnější, pronesla žena neklidně s pohledem upřeným chvíli na mou dceru.

Dělá pokroky, nedokážu to zastavit, pravil jsem rezignovaně.

S mluvením se to taky zhoršuje?

V podstatě nedělá chyby, formuluje myšlenky, touží po věcech...

Skončí jako její matka, řekla mi žena, která ničí matkou není.

Selhal jsem. Všichni jsme selhali. Nedokážeme radikálně ani myslet, natož jednat.

Čas pokročil, musíme nejprve vyřešit akutní problém.

Podpis. Jak ses o něm dozvěděl? zeptala se mě žena lehce podrážděným hlasem, protože plynutí času považovala za nesmysl.

Včera o půl páté mi zavolala ředitelka, to už jsem byl na cestě ze školky, že mi zapomněla dát něco podepsat. Něco, co není důležité, ale měl bych o tom vědět.

Takže ti to mohla dát podepsat už včera, když jsi s Insomnií přišel a pak večer odešel?

Ano, ale neudělala to.

A dnes jsi měl do školky přijít?

Ano, měl jsem to v plánu, jako každý jiný den. Musím ji tam vodit.

Proč?

Víš to moc dobře. Už po mně v tý školce chtěli podepsat řadu podezřelých dokumentů a vždy mi je dali rovnou bez varování, jen tak, jako by se nic nedělo, tady nám to podepište, řekli, ani nepočítali s tím, že bych to vůbec četl, všichni jim to tam podepisují jen tak. Já jsem myslím jediný, kdo to skutečně čte. Jsem jediný, kdo všechno čte, ale nepodepisuje. Třeba provozní řád školky.

Řád! Už ten směšný název, objevil se ženě hněv v jindy tak laskavých očích.

Přesně to jsem si říkal, jako by snad bylo možné vytvořit řád jen tak, že ho napíšeš a necháš podepsat. To je přece absolutně nemožné. V článku šest je například stanoveno, že děti musí mít přezůvky, ukazuju ženě na prstech číslo šest, ale nejsem si jistý, zda jsem to poskládal správně.

Cože? štěkne na mě vztekle a zajede si prsty do vlasů v barvě azbestu.

Všichni rodiče pořídili dětem přezůvky. Každé ráno jim ten hnus obouvají na ty jejich malé pahýly, řekl jsem té dobré ženě znechuceně.

Nechutné, odvětila příkře a usedla rázně do křesla.

Proto chodíme takto brzy, abych se nemusel dívat na tolik dětí v těch nesmyslech, říkám jí a vrhám svůj pohled kamsi do prázdného prostoru, kde zůstane uvězněn.

 

Má to před očima každý den, ale žádné přezůvky samozřejmě nenosí. Vždy když se mě na to zeptá, odvedu řeč jinam. Mám naštěstí lékařskou zprávu, která vylučuje nošení těch jejich takzvaných přezůvek, řekl jsem a začal jsem přecházet rozhořčeně po temné sklepní místnosti. Hned jak jsem tento požadavek uviděl, řekl jsem a upřel pohled na ženu, šli jsme okamžitě za naší lékařkou. Té bylo samozřejmě všechno jasné. Řekl jsem jí: chtějí, aby nosila přezůvky, a ona na to řekla: nic neříkejte, je mi to jasné. Bylo na ní vidět, že je jí to opravdu jasné. Řekl jsem a posadil se do křesla naproti té vnímavé ženě.

Pak lékařka psala a popsala hromady stran, ty vytiskla a dala na ně posvátné razítko lékařské vědy, které učinilo jakékoli úvahy o přezůvkách nemožnými. Když jsem pak přinesl lékařskou zprávu ředitelce, neřekla ani slovo. Přečetla si zprávu, tedy, přečetla by si ji, kdyby uměla skutečně číst, ale to samozřejmě neumí.

Nikdo neumí číst, bodla žena prstem levé ruky do prostoru a já si všiml jizev lemujících předloktí.

Přesně tak, nikdo neumí číst a určitě ne ona, bodl jsem i já prstem do prázdna, ale hned jsem ucukl z obavy, aby prázdno nebodlo do mě.

Klouzala očima po písmenkách, slovech a větách, až doklouzala k onomu razítku na konci a řekla: tak to je jasné, nemůže nosit přezůvky.

Ale přitom je jasná jiná věc, tady přece o žádné přezůvky nejde, řekla žena a chytla mě za ruku, aby mě upozornila na mou nejistotu. Pak mě pustila a klouzala pohledem uvnitř mé hlavy, aniž by opustila tu svou. Měl jsem chvíli strach, že mou hlavu uchopí do rukou a zakousne se do ní. Možná jsem se toho ani nebál.

Samozřejmě, že o ně nejde a nikdy nešlo! Snažil jsem se pokračovat ve výkladu. Vymýšlejí si tyto vulgární a obscénní požadavky, aby zjistili, kam až můžou zajít, a oni můžou zajít kamkoli. Řekl jsem a začal znovu přecházet po místnosti, jako by snad nebylo jasné, co to znamená, jít kamkoli. Přitom zrovna já jsem zjevně vůbec nikam nešel, nikam jsem jít nemohl, mohl jsem jen narážet do zdí, otlučených, plesnivých zdí.

Jakmile něco vytiskneš na papír nadepsaný slovem Řád, nikdo si k tomu nedovolí nic říct, řekla žena a ukázala mi zjizvenou rukou zpátky na křeslo.

Kdyby to skončilo jen u toho mlčení, řekl jsem, sedl si a pokračoval. Ale oni nejenže mlčí, oni také mluví a vyžadují dodržování řádu, který si vymyslela jedna paní. Bůhví kde ten řád vůbec našla, kdo jí ho poslal, jakým nechutným způsobem k němu přišla.

Rodiče těch malých nebožáků koukají na Insomnii, která žádné přezůvky nemá, zatímco soukají nohy svých dětí do přezůvek. A ty děti jim samozřejmě říkají: ale, mami, já nechci mít přezůvky, a oni na to: mlč, musíš mít přezůvky. Všichni přece mají přezůvky, a oni na to říkají: ale všichni je nemají. A ukazují prstem na Insomnii. Rodiče po očku šilhají na ni a pak na mě a dusí v sobě vztek, protože na to nemají co říct, a tak říkají věci jako: mlč! nebo musí to tak být!. A v duši mě nenávidí, protože to, že má dcera žádný přezůvky nemá a mít nemusí, jim samozřejmě zcela zřetelně připomíná, že jsou pitomci. Že to všechno dělají jen proto, že si nějaká paní vymyslela řád, ale místo aby nenáviděli ji, tak nenávidí mě. A mou dceru! Protože oni nakráčejí klidně i pod rozjetý vlak, když to bude napsaný v jakémsi řádu jakousi paní a když to budou dělat všichni. Nebudou nenávidět ty, kdo po nich chcou, aby skočili pod vlak, oni budou nenávidět ty, kdo pod ten vlak odmítnou skočit. A do toho jim ta kráva vyslepičila, že Insomnie má lékařské potvrzení, že nemůže a nesmí nosit přezůvky!

Nic neříkej, řekla žena, jejíž jméno si nepamatuju, vím úplně všechno.

Ale já to musím říct, řekl jsem a pokračoval: Insomnie nenosí přezůvky, protože je nemocná, ty je nosíš, protože jsi zdravý. Z toho vyplývá jen jediné. Řád nedodržují pouze nemocní lidé a tak dál, líčil jsem ženě, která mi možná ani nikdy neřekla své jméno, a nasával nosem plíseň sklepního prostoru. Přitom jsem nemusel říkat vůbec nic, protože ona viděla všechno úplně stejně, takže jsem často nevěděl, zda já nejsem ona, zda nepozoruju náhodou z jejího křesla sám sebe. Zkontroloval jsem si pro jistotu předloktí.

 

Přišel barman a položil cosi na stůl. My jsme si ostatně objednali značně neurčitě, protože barman si žádné konkrétní objednávky nepamatoval a my neměli nikdy žádné konkrétní požadavky. Vlastně to ani nebyl barman, ale jakýsi zanedbaný muž, co tady každé ráno postává a popochází. Každé ráno přináší a odnáší různé věci, jako by byl skutečný barman, a my se tváříme, že je to v pořádku, že je opravdu barman, že na tom nezáleží. Ostatně jsme ani nebyli v opravdové hospodě, ani v opravdové kavárně, ani v opravdové čajovně. Scházíme se v jakémsi sklepě, v jakési díře pod domem, v jakési puklině v prostoru, protože nám umožňuje předstírat, že svět venku nezešílel, nebo že existuje svět, ve kterém můžeme existovat také my. Scházíme se ve sklepě a předstíráme, že to není sklep, ale čajovna, kavárna, bar, Hostimil, a že tento muž je barman, a že ve skutečnosti nevíme, kde přesně jsme ani co tady tento muž dělá. Nemyslím si, že by o tom mohl on sám něco tušit. Prostě tady je a my jsme tady také. Jsme všemu navzdory, ale přece jen.

 

Muž odešel, protáhl se dírou ve zdi z jednoho prostoru do druhého a mně bylo jasné, že také já budu muset odejít, jako ostatně každý, kdo se kdy narodil. Zavolal jsem na Insomnii, aby se nachystala k odchodu, žena si přehodila jednu nohu přes druhou, její noha v červené ponožce stála na zemi, ta v modré se nacházela kdesi ve vzduchu, zatímco já se na své nohy postavil. Žena si položila ruce na koleno, já si oblékl kabát. Žena zavřela oči a snad usnula a my s dcerou jsme vyšli na ulici. Jako ve snu. Na špinavou brněnskou ulici lemovanou psími výkaly. Veškerá zbývající zeleň města slouží jako jeden velký psí záchod a touto veřejnou psí toaletou jsme se vydali na zbytek cesty a uskakovali autům, jež se nás jako každý den pokoušela zabít v této obscénní parodii města vedené partou šimpanzů.

 

Otevřel jsem dveře ředitelky školky a bylo mi jasné, že tohle nemůže dopadnout dobře. Stačil jeden pohled na nohy vychrtlé brunety a přešla mě chuť se s ní o čemkoli bavit. Nemyslím si, že lze brát vážně někoho v přezůvkách. Podívala se na mě a myslím, že ani ona se nedokázala brát příliš vážně. Nicméně hrála svou roli, aby si nemusela připustit, že je idiot. Otevřela pusu a mluvila o aktualizaci řádu, používala slova jako důležitý, harmonický, rozvoj, děti nebo budoucnost. Já hleděl z okna a zcela zřetelně viděl, že harmonie, rozvoj, děti a budoucnost neexistují. Ředitelka pak ještě chvíli mluvila, ale myslím, že to nebylo nic důležitého.