Pardubice: občas příjemná místa, často žádný styl

Podivný interiér a nekonzistentní koncept – to jsou problémy, na něž v pardubických podnicích narazíte. Přesto je realita lepší než pověst. Především novější bistra či kavárny už umějí nabídnout i příjemné prostory a obsluhu. Pardubice jsou tématem pravidelného průvodce gastronomií tuzemských měst, regionů a čtvrtí.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Podivný interiér a nekonzistentní koncept – to jsou problémy, na něž v pardubických podnicích narazíte. Přesto je realita lepší než pověst. Především novější bistra či kavárny už umějí nabídnout i příjemné prostory a obsluhu. Pardubice jsou tématem pravidelného průvodce gastronomií tuzemských měst, regionů a čtvrtí.

Když se chystáte na kulinární výpravu do Pardubic, většina lidí se začne usmívat, ještě dodají říkanku se slovy „Pardubic“ a „nikde nic“. Že tak budou mluvit tradiční rivalové z Hradce Králové, to by se dalo čekat, ale že budou skeptičtí i mnozí pardubičtí rodáci, jsem netušila.

Pokud město na Labi začnete gastronomicky objevovat od vlakového nádraží, začátek vážně není příliš povzbudivý. A to přesto, že přímo v budově železniční stanice je nádražka, kde čepují místní pivo Pardál, a mají krámky s chloubou města: dekorovaným perníkem několika výrobců, který se pohybuje v široké škále od jemných krajkových zdobení v bílém odstínu přes pouťová srdce až po lepené speciality, jako jsou modlitbičky z Miletína.

Když se kolejiště začnou vzdalovat, přichází zóna, kde jsou nákupní centra, občas večerka, ale jinak – z hlediska jídelního – doslova nikde nic. Takže jakmile se před vámi otevře korzo třídy Míru, je to příjemná změna alespoň co do kvantity. Hned na jejím začátku je ve stínu rohového věžáku rozloženo několik stánků, u jednoho každý den koupíte čerstvou zeleninu z regionu, druhý měl na konci března úctyhodnou nabídku jablek: od šťavnatých Bohemia Gold, sladkých a křupavých Gala, sladkokyselých Jonagoldů až po Topazy s výraznou kyselinkou.

Tržišti se říká „u Mlíčáku“, název odkazuje na nedalekou provozovnu zahrnující mléčný bar a lahůdkářské pulty. Sortiment Mléčných lahůdek (tř. Míru 79) působí dojmem, jako by se nezměnil od osmdesátých let – a to jak skladbou, tak provedením. Časy před rokem 1990 připomíná i protější cukrárna a pekařství „mňam mňam Express“ (tř. Míru 69), ovšem ani ne tak sortimentem, jako rázným přístupem k zákazníkům. Výrazně červené cedule u vchodu na sobě mají natištěnou „Instruktáž k nakupování“ a všudypřítomné (a taktéž rudé) jsou nápisy „Dotknutí se zboží zavazuje k jeho nákupu“.

Abych neupadla do podezření, že se dotýkám zboží, otevřela jsem raději vysoké dveře s nápisem Tiburon (tř. Míru 68), který zněl tak cizokrajně, že to vylučovalo jakékoliv reminiscence na socialismus. Prostory v prvním patře potěší v první chvíli akusticky: nehaleká tu žádné komerční rádio, prostor vyplňuje výběr hudby ladící ke španělskému menu. Jídelní lístek se podle očekávání soustředí na mořské plody a maso vyhlášených iberijských vepříků, asi nejsnáze se k nim dostaneme přes chuťovky tapas. Nevelké porce vám během jednoho večera umožní vyzkoušet bramborovou tortillu, které na zajímavosti přidávají kousky karamelizované cibulky, uzené papriky naplněné pevným masem krevet, baskickou paprikovou klobásku, krvavé jelítko morcilla de Burgos i krevety s mrňavými úhoři.

Jako místo, kde středomořský oběd zakončit kávou, se nabízí Pierre Coffee & Cocktails (třída Míru 95) na opačné straně ulice. I tady mají příjemný hudební výběr, což se v dalších dnech ukazuje pro Pardubice docela obvyklým. U Pierra k espressu nabízejí krom obligátního mrkvového dortu ještě cuketové brownies, které se sice trošku rozpadají, ale díky zeleninovému základu jsou zároveň báječně vláčné. Chuť je příjemná, cuketu byste v ní určitě nehledali.

V sesterské provozovně nazvané Pierre Fresh Bistro (tř. Míru 302), kde stavějí hlavně na veganském a raw menu, mají ještě brownies řepové. Ty však trpí intenzivní chutí kořenové zeleniny a méně připomínají oblíbenou americkou sladkost. Podobně zdravý punc je typický i pro zdejší sendviče, v nichž se potkávají třeba pohankový chleba s grilovaným tofu a klíčky. Pro ortodoxní masožrouty tohle místo vážně není, kdo ve zdravé výživě hledá též moment odříkání, bude spokojen.

 

Střed v pasáži

Pardubickým gastronomickým centrem – nacházejícím se na půl cesty mezi oběma „Pierry“ – je pasáž od architekta Machoně zrekonstruovaná před třemi lety. U ní najdete kavárny Morricone (tř. Míru 60) a italskou Caffetterii (tř. Míru 450). Nenechte se zmást čísly domů, oba podniky jsou od sebe pouze pár kroků, pardubické číslování je prostě takové.

Morricone představuje tak trochu ztělesnění obav kávových puristů: kouří se tu a „preso s mlíkem“ patří k běžným objednávkám, na něž personál reaguje vstřícně a hostům nevede půlhodinové kázání na téma „mléko a cukr do kávy nepatří“. Mezi místní zajímavosti patří občasná spolupráce s dětskou popovou hvězdou osmdesátých let Josefem „Né, pětku né“ Melenem: v Morricone jste totiž mohli v minulosti vyhrát kávu nesoucí jméno někdejšího zpěváka, a dokonce i hrneček s jeho jménem. A podle informací personálu se tahle jedinečná šance v následujících měsících nejspíš bude opakovat.

Morricone je v jistém ohledu typickým pardubickým podnikem. Obsluha je tak nějak vlažně milá a při pohledu na nábytek vám v hlavě automaticky naskočí slovo „sektorový“, nejmenší újmu utrpí duše estéta nejspíš v létě, kdy funguje zahrádka a z designérovy práce uvidí minimum. Provinční vkus, s nímž je Café Morricone zařízeno, nicméně ve městě vyznávají vlastně skoro všechny podniky veřejného stravování, včetně restaurací s poměrně vysokými ambicemi a cenami.

V blízké Caffetterii najdete logickou a nepřeplácanou sestavu jídel z čerstvých těstovin. Uvařeny jsou ukázkově na skus, surovinové kombinace jsou uměřené: nic objevného, ale taky žádná přeplácaná extravagance. Zkrátka zlatý střed, který umí zajistit dostatek stálých hostů. Tedy pokud stoly postupně nevytlačí dekorace v podobě různých dopravních prostředků, které prostoru už teď dosti dominují.

Caffetteria navzdory svému jménu vyniká hlavně jídlem. Šálek espressa si nejspíš objednáte na druhé straně pasáže v První republice (tř. Míru 60). Tenhle podnik je místem, kde interiér drží konzistentní styl odpovídající názvu, což je podtrženo i stylově oděnou obsluhou. K solidní kávě si tu můžete objednat Hovorkovu hořickou trubičku, k půllitru Postřižinského piva zase škvarkovou pomazánku, kyšperské párky nebo vítězku regionální soutěže tlačenek.

V útrobách Machoňovy pasáže na třídě Míru jsou k nalezení též dva odlišné pokusy o krámky s potravinovými specialitami. U Pardubandy se nepovedlo vystavět sortiment, který by byl v nějakém ohledu výjimečný, dominují mu perníky, rakytníkové zboží od Hradce Králové a pak všehochuť lokálního i nelokálního původu. Zlatá husa zase nelogicky míchá středomořské zboží s uzeninami z nedaleké Budislavi. Krátké menu bistra, jež bylo nedávno otevřeno za obchodem, naznačuje, že záměr měl být asi spíš středomořský: mají tu vysloveně povedené cannoli, v nichž sladkou ricottu elegantně vyvažují svěží maliny.

Asi nejčitelnější jedlý sortiment má specialista na regionální potraviny Český sedlák (Masarykovo náměstí 1484). Seženete zde králíka z domácího chovu, lomnické suchary, medovinu z Babákova, mléčné výrobky ze statku Uhersko, ale taky impozantní nabídku mouky rovnou ze mlýna.

 

Pernštýnské okolí

Dalším bodem, kde se v Pardubicích sbíhají kulinární nitky, je Pernštýnské náměstí a okolní uličky. Natrefíte tu třeba na Bohémskou hospodu (Pernštýnské náměstí 4), kde jsem opakovaně měla něco z poledního menu a vše stálo za to. Chutný lilek zapečený s rajčaty a mozzarelou servírovaný na čočkovém salátu s červenou cibulkou byl v postním období před Velikonocemi víc, než v co by člověk v krajském městě mohl doufat. Pouze interiér žádné bohémství uvedené v názvu neevokuje, spíše jde o kombinaci hospodské klasiky a lidové jizby.

Další adresou, kde bývá přes poledne na Pernštýnském plno, je indická Namaste (Pernštýnské náměstí 48). Chutě tu drží docela autentické a nehrají ani na ubírání pálivosti, aby vyšli vstříc evropským chutím. Jedinou potenciální konkurencí by mohla být nedaleká Ganga (Wernerovo nábřeží). Zde však krevetové karí chutná jako podivný kříženec „české číny“ a indického jídla a navíc se tu domnívají, že nápoj lasí se píše „lacy“ a že do jeho slané varianty patří skořice.

Zážitek z Gangy přímo svádí k rychlému přesunu do lokálu U Toulavé Pípy (Bělobranské náměstí 8), kde se dá cokoliv spláchnout pivem z Dobrušky, Kácova, Vrchlabí, Malešova a dalších malých pivovarů. Tento koncept – stavějící na malých dodavatelích a rotujících pí­pách – je, na rozdíl od mnoha jiných krajských měst, v Pardubicích výjimkou.

Další z pardubických progresivních záležitostí je Bakla café (Pod Sklípky 112 ). Kavárna pojmenovaná přezdívkou majitele má podlouhlý interiér, kam se dokáže vmáčknout překvapivé množství lidí. Většinu z nich sem táhne kombinace nekuřáckého konceptu, velmi dobré kávy a povedených makronek.

 

Pardubický luxus

Pardubice mají i několik podniků, kam se chodí při slavnostních příležitostech. Asi nejvyhlášenější je Cartellone (U Stadionu 2030). Menu je zaostřené středomořským způsobem a šlechtí je nabídka domácích těstovin. Jen je trochu tristní, když sépiové špagety přijdou na stůl s naprosto vysušenými kousky ryb. Akurátně udělané slávky a pevné kousky tygřích krevet už to nezachrání.

Interiér Cartellone se asi nejvíc vzdaluje od maloměstské představy luxusu, která v Pardubicích vládne, mluvit o nějakém stylu nebo designu ale ani tady není na místě. Pokud jde o interiér, patří mezi nejpodivnější místa Bonté (Masarykovo nám. 1458). Od podniku, kde se hlavní chody pohybují kolem čtyř set korun, vážně nečekám, že bude vypadat jako lepší kantýna. Nepřívětivost jenom podtrhuje personál, který balancuje na hraně nejistoty a nepřirozené žoviálnosti. Jídlo je v Bonté celkem chutné: maso úhoře bylo šťavnaté a pevné a v rámci sezony jej logicky doplnily rizoto a česnekové pyré. Jen po smržích avizovaných na menu nebyla v jídle ani stopa.

Oba výše popsané restauranty dobře zachycují největší problém pardubické gastronomie – občas je někde dobře našlápnuto, ale tam, kde je dobré jídlo, to většinou zazdí obsluha nebo interiér. Věci jsou nedotažené, koncepty nekonzistentní. I tak si ale myslím, že Pardubice nejsou takovou gastronomickou katastrofou, jak se o nich říká. Už teď tu najdete pár příjemných bister a několik solidních kaváren. Trochu ožehavější kategorií zůstávají z výše uvedených důvodů restaurace. Za pražské ceny chce člověk dostat stoprocentní zážitek. •

Kromě Reportéra píše o gastronomii pro Lidové noviny a MF Dnes. Vydala národopisnou Regionální kuchařku a v nejbližší době jí vyjde Outdoorová kuchařka.

 


Kam ještě zajít

Čokoláda Bajer Zelenobranská 2

Vídeňského ducha téhle kavárny pod Zelenou branou ještě podtrhuje klavírista s vlasy sčesanými dozadu, který preluduje melodie jako Smutná neděle nebo Besame Mucho. Domácí zákusky jsou skvělé a podávané s hromadou domácí šlehačky, jediné, co kazí skvělý podnik, je slabší káva.

U dvou kohoutků Smilova 364

Restaurace vyhlášená povedenou kuchyní a příjemnou obsluhou. Interiér je, jak je v městě zvykem, dost podivný. Kuchař má můj respekt, absolutně nezaostřené menu (mají tu jídla od chobotnice přes svíčkovou až po těstoviny), zvládá převádět do reality vážně dobře.

Lokálka Pernštýnské nám. 5

Rodinná prodejna kromě sladkovodních ryb z někdejšího pernštýnského panství prodává i množství mléčných výrobků a dalšího zboží z regionu.

Perníková chaloupka Ráby 38

Tohle muzeum kousek za Pardubicemi je zaměřené celkem jednoznačně na děti, pro dospělé je určena krátká sekvence věnovaná dějinám perníku.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama