Rozhovor

Kde jsme milovali, tam se neloučíme

08 / 05 / 2016

Tento rozhovor není pro každého, ale snad se najdou čtenáři, kteří se k němu budou vracet a pokusí se porozumět, odhalovat tajemství. Básníka Jiřího Kuběnu navštěvujeme na hradě Bítově; hovoří na nás jazykem, který už používá málokdo, a my se s ním přeme o každé velké písmeno, o každou pomlčku. Většinou pak básníka necháváme, navzdory současným pravidlům jazyka českého, vyhrát. Víme totiž, že má za sebou dva roky boje s těžkou nemocí – a oslavuje osmdesátiny.

Tento rozhovor není pro každého, ale snad se najdou čtenáři, kteří se k němu budou vracet a pokusí se porozumět, odhalovat tajemství. Básníka Jiřího Kuběnu navštěvujeme na hradě Bítově; hovoří na nás jazykem, který už používá málokdo, a my se s ním přeme o každé velké písmeno, o každou pomlčku. Většinou pak básníka necháváme, navzdory současným pravidlům jazyka českého, vyhrát. Víme totiž, že má za sebou dva roky boje s těžkou nemocí – a oslavuje osmdesátiny.

Tento rozhovor není pro každého, ale snad se najdou čtenáři, kteří se k němu budou vracet a pokusí se porozumět, odhalovat tajemství. Básníka Jiřího Kuběnu navštěvujeme na hradě Bítově; hovoří na nás jazykem, který už používá málokdo, a my se s ním přeme o každé velké písmeno, o každou pomlčku. Většinou pak básníka necháváme, navzdory současným pravidlům jazyka českého, vyhrát. Víme totiž, že má za sebou dva roky boje s těžkou nemocí – a oslavuje osmdesátiny.

 

Jak se vám v předvečer osmdesátých narozenin daří?

Žiju. Ale ne bez lítosti. Jak s odstupem s hrůzou zjišťuji, litovat je třeba tak mnohého, čeho jsem se – byť i nevědomky – dopustil: přinejmenším na svých bližních. A přece – sám za sebe – a sebe – nesmím ani trochu litovat: ničeho nelitovat!

 

Vaši blízcí umírají, je jich stále méně. Na koho si vzpomenete nejčastěji?

Ano, to je jeden z neomylných příznaků věku odchodu: že také půjdeme, že zůstáváme sami. S odchodem Václava Havla, Josefa Topola a už dlouho předtím Mikuláše Medka odešel velký kus mne sama. Ale o to víc vím, že život tady nekončí. Kde jsme milovali, tam se neloučíme – a už vůbec ne navždy.

 

Kdy vás postihla vůbec nejhlubší ztráta?

Loni 15. března. Ale když se ráno holím, koukám do zrcadla, když otvírám do plného slunce hradní bránu ve vstupní věži – všude tam je se mnou. Zdeněk!

 

Kdo byl Zdeněk?

Zdeněk – Kuběna! Ten, který dal mně, mé poezii tady na hradě Bítově své – moje jméno. Jan Křtitel mé Lásky největší a jediné – mého Slova.

 

Co vám dnes zbývá?

Bůh. Boží Milosrdenství. A tedy: už jen Smrt. A kéž – Šťastná smrt! Sošku patrona dobré smrti si v posledním měsíci svého života dal postavit na dohled z úmrtního lože sám – jinak spíš deista, zednář, duchovní syn dalajlámy – Václav Havel. A zesnul klidně. Ke svatému Josefu se i já modlím denně.

 

Máte kolem sebe předměty, hmatatelné vzpomínky, kterých byste se za nic na světě nevzdal?

Miluji Krásu, ale nejsem ani trochu fetišista. Krása není ve věcech pomíjivých, život věčný není jak mumie, skrytý v mrtvolách. Celý život jsem prožil v péči o památky, ale o to víc vím, že tady nic není navěky. Dokonce mi den ode dne míň záleží na mých věcech nejsoukromějších, dřív něžně milovaných, na pomíjivých, smrtelných věcech.

 

Například na čem?

Donedávna třeba na mém až příliš krásném psacím stole po hospodyni pana barona, slečně bítovské – ale vlastně na celém mém, po ní mi zůstaveném bytě a vlastně na celém hradě Bítově, kde už dvaadvacátým rokem žiji. Ale za nic na světě bych si nedal vzít tenhle obraz Panny Marie Dobré rady, jejíž tajemství – „náhodou“ – právě dnes slavíme (rozhovor vznikal 26. dubna – pozn. red.). Pročpak asi?

 

Nejspíš proto, aby se nám rozhovor povedl… Co myslíte, že tu po vás jednou zbude nejcennějšího?

To nevím, a je mi to jedno. Je to věc už příštích pokolení. Dílo jsem vytvořil, resonanci může dát jen duch doby. Ten je dnes cizí každé poezii, skutečné Poezii. Jak se zdá, více než poezie sama zajímá dnes publikum – pokud vůbec – spíš Básník sám, spíš jeho život, jeho Paměť. Co bude zítra, nevím.

 

Vy jste ještě zažil dobu, kdy byl hlas básníků mocný, což dávno neplatí. O čem ten vývoj svědčí?

Dnešní doba je krajně nemúzická. Ještě před něco víc než sto lety, když přijel Vrchlický do Domažlic, do Písku, roztahovali mu až k vlaku červený koberec. Když jsem byl jinoch, byl Nezval – pro všechny – živoucí klasik, vtělení Básníka, na Seifertovu Maminku stála od Československého spisovatele dlouhá fronta přes celou Národní. Paradoxně se o dobu té slávy ještě zasloužil buditelský étos, prodloužený Zdeňkem Nejedlým & Comp. až k jasným zítřkům socialistické přítomnosti. Definitivní zlom znamenala z jedné strany normalizace a z té druhé Charta a underground, čili politizace kultury, a poslední hřeb do rakve poezie pak vševláda konzumu a médií a s tím ruku v ruce nástup antiumění: konceptualismu, postmoderny. Kult Krásy, Ducha, Slova, vystřídal škleb, výsměch. Současnost známe – přes stovky básníků chybí Poezie, zato všude panuje únava, relativistická břečka. Vše je dovoleno, a výsledek je Nic, vláda ohavnosti a impotence. Když smícháte všechny barvy na paletě, vzniká odporná, slizká šeď.

 

Jak na vás působí konkrétně dnešní Česko?

Česko! Už to příšerné slovo. Václav Havel říkal a napsal, že má-li ho vyslovit, trčí mu v krku jako odporná ropucha, kterou není schopen spolknout. Naprostá ztráta citu pro jazyk, pro živé Slovo.

 

Tak tedy navrhněte alternativu.

Ta dávno existuje. Pokud jde o teritorium, pak, co možná stručně, zato dvojsmyslně: Česká republika. A mnohem dřív, neskonale přesněji, Země koruny české: to jest Království české a markrabství moravské, čili Čechy a Morava. Ale pokud jde o etnikum, o obyvatele, pak nikoliv pouze Češi, ale výhradně Češi a Moravané. Aspoň pokud jde o mne, má rodná zem je Morava a ne Čechy, a já sám jsem – byť bych i byl poslední svého rodu – Moravan a žádný Čech, a už vůbec ne obludný „Česk“.

 

Dobře, jaká je tedy současnost Zemí koruny české?

Dnešní doba je pro mne jako přeplněná podzemka, ze které každou chvíli už vysedám. Mám jiné starosti než koukat kolem sebe. Koukat, abych vysedl včas.

 

Co podle vás nejvíc a zoufale schází tomuto národu ve 21. století?

Nejsme dnes na celém světě ani v našem světadílu národ zdaleka nejhorší. Schází nám to, co ne-li celému – rychle se globalizujícímu, unifikujícímu – světu, tedy celé Evropě. Národy a celé kultury trvají jen tím, z čeho vznikly. Ale Evropa se dávno dřív než Češi, než Moravané, programně nehlásí ke křesťanství, antice – ke kořenům, z nichž vznikla. Nelze zakládat existenci jen na horizontále, na ultramaterialistickém „humanismu“, tupém konzumismu bez přesahu, bez Boha. Evropě – a stejně i naší zemi – schází, má-li zůstat sama sebou – jen aby byla (znovu) křesťanská. Jak říká Vladimír Holan a jak ho citoval ve Španělském sále Pražského hradu, kam ho Václav Havel pozval hned počátkem roku 1990 – Jan Pavel II.: „Bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví, nikdy, ach nikdy nedostaví!“

 

Smějete se občas?

Můj humor, o tom ať svědčí spíš – pokud jich tu ještě pár je – mí přátelé. Snad jen tolik – smával jsem se hodně, hlučně a rád. Teď už se směju jen sarkasticky, nebo jako dítě. A poslední fáze, co mne naučil Kája: humor beze slov – směju se jako mim. Už jen němě. Spíš situacím, němým gestům. Už se nesměju: spíš se usmívám.

 

Kdo je Kája?

Karel Žák, mladý, Bohem nadaný sochař, rodem Prostějovan, jako já – a jak slyším, i vy – který tu se mnou sídlí – a sdílí už desátý rok můj azyl na hradě Bítově. Bůh mi v něm posílá pomoc v mé nemoci – bez něj bych tu teď, sám, už dávno nežil. Můj Anděl strážný – rovnou z nebe!

 

Píšete ještě?

Včera jsem si psal poznámky pro vaše interview se mnou. Předtím, po ty skoro dva roky nemoci, to byla těžká zkouška nejen identity básníka, identity vůbec. Pán Bůh dal – Pán Bůh vzal. Hospodin ode mne odňal – na jak dlouho? natrvalo? – Lyru, úřad Básníka. „Zpívat i mlčet jsem uměl“ tu­hle nutně i druhou stranu básnického údělu podle Otokara Březiny jsem si vyzkoušel víckrát – naposledy v celých dlouhých sedmdesátých letech. A teď, po odmlčení v nemoci, jsem pomalu začal znovu psát svůj – jinak celoživotní – Deník. Teď mne čeká autorská korektura pro vydání mé stěžejní celoživotní korespondence: s Janem Koblasou, Václavem Havlem, Josefem Topolem. A ovšem – koresponduji takřka denně na mnoho stran i v současnosti.

 

A čtete pořád?

Ovšem: Bibli. Vlastně spíš: Nový zákon. Vždy znovu mne překvapuje – vpravdě ne lidská, ale božská – jednoznačnost a přísnost poselství Kristova, jeho jasné Ano, Ano a Ne, Ne tomuto světu, tak neslučitelné s každým aggiornamentem…

 

… pardon, co je aggiornamento?

Italsky asi zdnešnění, aktualizace – římskokatolické Církve od Druhého vatikánského koncilu (1961–1965 – pozn. red.), důsledně prováděná radikální změna nejprve v pastorační praxi, postupně i v dogmatické oblasti, ekumeně, liturgii, v přístupu k současnému světu. Snaha o dorozumění se s tímtéž světem, a duchem tohoto světa, před nímž opakovaně varoval božský zakladatel Církve, Ježíš Kristus, že je vladařstvím Satanovým: „Mé království není z tohoto světa.“ Sebevražedné úsilí po desakralizaci, laicizaci svátostného rozměru společenství vyznavačů Kristových, paradoxně zbavovaného svého rozhodujícího, nadpřirozeného poslání. Jeho ovocem je dnes hluboká, celosvětová, hlavně západoevropská krize. Krize Petrova stádce, krize samé její identity, oné skály, o níž nicméně prohlásil sám její zakladatel, že „brány pekelné ji nepřemohou“. V to pevně věřím.

 

Co čtete kromě Bible?

Teď zrovna dočítám, už asi potřetí v životě: Werfela, Píseň o Bernadettě. Ani ne tak kvůli Werfelovi – ale spíš kvůli strhujícímu příběhu Zázraku v moderním světě a jeho fascinující protagonistce, svaté divošce Bernadettě. K Lourdům mám osobní vztah, i když jsem tam nebyl. Tady na Bítově je na hraběcí cestě u nás snad první lourdská jeskyňka s pramenem, podle desky hned z roku zjevení 1858; sošku Immaculaty tam do výklenku pořídila moje drahá maminka. Stále se vracím k M. C. Putnovi a jeho České katolické literatuře: je to napsáno stejně objevně, jako brilantně. Vždy po ruce mám nějakého Březinu, patrně největší kulturní jev celých našich dějin, teď zrovna jeho monumentální Korespondenci. S básníky a poezií je to tak: poezie se nečte, poezie se vdechuje jako vůně z flakonu Magdalenina. Tedy jen občas, byť stále znova čtu své básníky: Nezvala, Vrchlického, mého jinošského Biebla, stále víc mi říká Viktor Dyk, Devátá vlna. A ovšem – Karásek ze Lvovic, jemuž se teprve teď dostává – i z mé strany – satisfakce jako opravdovému Básníku a – Umělci: už vím, proč ho přede mnou – běda, před bezmála šedesáti lety – vysoko oceňoval Jan Zrzavý.

 

Máte ještě vlastní nesplněné sny?

Spíš výčitky – co všechno už asi nedokážu stihnout, ač leccos je před dokončením. Ale nechci to zakřiknout. O co jde, nezveřejním. Vše záleží na tom, jestli mi Bůh dá čas, a ovšem zápalnou jiskru, svůj božský dech a sílu. Ten Plamen Ducha svatého.

 

Je místo, které byste ještě alespoň jednou chtěl spatřit?

Je. Hrad Bítov. A znovu ho prožít. Ale ne ten v roce 2016: ten v roce 1955. Jenže nevede cesta zpátky – už jen kupředu. Na věčnost!

 

Mluvíte o polovině padesátých let. V tom období jste býval nejšťastnější?

Ano. Naplno v Lednici a na Bítově v červnu a červenci 1955. Říká se tomu mládí, první láska. Je to první uvidění, prožití – tady na zemi – věcí božských. U mne především – Krásy.

 

Milujete stále vroucně?

Chci milovat – Boha nade všechno: z celého srdce svého, z celé duše své a mysli své a ze vší síly své. Mám vůli milovat bližního aspoň tak jako sebe. Ale – jak vlastně miluji – a miluji opravdu sebe? To dá někdy dost práce: aspoň trochu se milovat – a nemilovat se příliš – smilovat se – sám nad sebou. Jedině dobrá vůle – a tedy vůle milovat – je to, čeho není nikdy dost, říká o tom Kant.

 

Poslední dva roky jste, vážně nemocný, myslel na smrt. Skutečně jste s ní smířen?

Už se těším. Kéž aspoň v onom humorném i nejvýš pokorném smyslu, jako má milá – devětaosmdesátiletá – přítelkyně a spolunávštěvnice bítovského kostelíčka, paní Anežka Š. Docela nedávno, krátce před svou – až do konce neočekávanou – smrtí se o tom vyslovila s úsměvem děvčátka: „Tady už to znám, tak se aspoň dovím, jaké to bude tam – v nebi.“ V nebe samozřejmě já sám za sebe doufat nemohu, ale „tam“ už se těším: Bůh je spravedlivý! Kéž tedy mohu doufat aspoň v ten svůj a žádný jiný – nejvýš milosrdný – očistec. Můj Očistec!

 

Proč vás nečeká nebe?

Jsem Člověk Hříšný. Bez Křestní nevinnosti, svatebního roucha se – podle slov Kristových, církevní nauky, katechismu, dogmatu, a ovšem, ostražitě pociťovaného svědomí – k Ženichovi, na nebeskou hostinu nevstupuje. Od toho je Očistec, aby naše hříchy, i ty odpuštěné, byly nejdřív seprány do běla v Krvi Beránkově. A já věřím, že každá ta očista, každé to roucho, získá lesk nezadatelně svůj a zcela individuální. Až tam se dovíme vlastně, jaký a proč to byl, a že jen ten náš a žádný jiný Očistec, a třeba i to, na co nemůžeme ani pomyslet: jaká z mořské pěny Božího Milosrdenství zrozená očista, jaká svatodušní lázeň v Ohni Krásy.

 

Jak zní ta nejsilnější slova, která jste kdy slyšel nebo četl?

Nevěřím v trvale velká slova, ale ve Slovo rovnou z Ráje věřím. Neproměnně mne vždycky dojímá Exsultet, modlitba Velikonoční Noci, kdy z mrtvých vstává Ježíš Kristus: „Vpravdě nezbytný byl hřích Adamův… Ó šťastná vina, pro kterou přišel Vykupitel tak vznešený a veliký. Ó vskutku blažená Noc… Již jsme slyšeli chvalozpěv na tuto svíci… Přijmi ji jako líbeznou vůni a dej, aby zářila jako světla na nebi. Plamen její ať spatří jitřní Vládce světla, který nezná západu. Ten, který se vrátil z říše zemřelých a jasně zazářil lidskému rodu, Tvůj Syn Ježíš Kristus, který s Tebou žije a kraluje na věky věků. – Amen.“ •

 


Básník Bítova
Jiří Kuběna (= PhDr. Jiří Paukert) se narodil 31. května 1936 v Prostějově. Dětství strávil v Praze, od roku 1948 žil v Brně. Patří ke generaci „Šestatřicátníků“ (V. Havel, J. Topol, V. Linhartová, V. Fišerová, P. Švanda…) Vystudoval dějiny umění, od roku 1959 pracoval v NPÚ Brno jako památkář: odborně vedl generální rekonstrukce četných hradů a zámků. Od roku 1994 byl kastelánem na hradě Bítov, kde žije i nadále. Zde v letech 1996–2000 spolu s Martinem Reinerem uspořádal 5 ročníků celostátního setkání básníků k současné poezii. Je autorem rozsáhlého básnického díla, esejů a memoárů. K 28. říjnu 1998 mu udělil prezident ČR medaili I. stupně za zásluhy v kultuře a poezii. Jiří Kuběna je básníkem řeckého Erota a křesťanské transcendence. Ve svém díle, osudově svázaném s hradem Bítovem, spojuje katolickou metafyziku a antickou tradici.
Galerie (5) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat