Ukrajina coby výlet k našim bubákům

7. prosince 2014

Proruský ozbrojenec v Luhansku.

foto Profimedia.cz

Hádky kolem ukrajinsko-ruského konfliktu jsou tak vyostřené nejspíše proto, že se v nich zrcadlí dlouhodobé rozdělení české společnosti. Názor na listopad 1989, na individuální svobodu či na nerovnoměrnou distribuci majetku.

V kouzelném světě Harryho Pottera existuje strašidlo jménem „bubák“. Je to stvoření, které nemá svou vlastní podobu, ale naopak se každému ukazuje jako ztělesnění jeho niterného strachu. Pro někoho je to přísný profesor Snape, pro někoho všechen cit vysávající mozkomor, pro jiného obří pavouk. Jeho moc žije z našeho strachu a zároveň nám dává nahlédnout do vlastní duše. Z mého pohledu tak dnes podobně funguje v našem prostředí i debata o rusko-ukrajinském konfliktu.

Zahraniční politika u nás bývá často chápána jako druhořadá, nedůležitá. Víme, že konflikty, které rozhodují o naší každodennosti, a jsou tak pro nás relevantní, se odehrávají doma. Daně, sociální zabezpečení, vyloučené skupiny, exekutoři, církevní restituce nebo třeba výše mezd našich zákonodárců. Přesto je právě situace na Ukrajině a působení Ruska v ní předmětem vášní a neutuchajících debat. Jen podle dat ze sociálních sítí a diskusí pod články jsou to desítky tisíc lidí, kteří vstupují do veřejného prostoru se svým názorem na zahraniční politiku. Čím je to způsobeno?

Zahraniční politiku provádí stát jménem celé země. Je to, snad vedle sportovních přenosů z mezinárodních zápasů, jediné místo, kde jsme prezentováni jako MY. V prezentacích našich názorů na mezinárodní scéně se koncentruje čistá podoba politiky jako sporu mezi přáteli a nepřáteli, tak jak o ní psal Carl Schmitt, a spor o zahraniční politiku často ukazuje skutečné jádro sporu o domácí politiku.

Žijeme v zemi, která působí dojmem, že je dlouhodobě rozdělená. Někteří se dokonce nezdráhají mluvit o studené válce mezi dvěma tábory. Kvůli průběhu prezidentských voleb bývají tyto skupiny stojící proti sobě zjednodušeně označovány jako příznivci knížete a příznivci Zemana. Myslím, že jsou to spíš lidé, kteří si myslí, že po listopadu 1989 nebo kvůli němu vyhráli, a ti, kdo si myslí, že spíše prohráli (bez ohledu na to, co se míní oním vítězstvím). Podle analýz dat z diskusí na sociálních sítích se zdá, že „vítězové“ jsou nakloněni protiruské interpretaci toho, kdo je hlavním viníkem krize na Ukrajině, a „poražení“ naopak proruskému vidění.

Svoboda, fašisté a nacisté

Podpořte Reportér sdílením článku