Ukrajina coby výlet k našim bubákům

V kouzelném světě Harryho Pottera existuje strašidlo jménem „bubák“. Je to stvoření, které nemá svou vlastní podobu, ale naopak se každému ukazuje jako ztělesnění jeho niterného strachu. Pro někoho je to přísný profesor Snape, pro někoho všechen cit vysávající mozkomor, pro jiného obří pavouk. Jeho moc žije z našeho strachu a zároveň nám dává nahlédnout do vlastní duše. Z mého pohledu tak dnes podobně funguje v našem prostředí i debata o rusko-ukrajinském konfliktu.

Zahraniční politika u nás bývá často chápána jako druhořadá, nedůležitá. Víme, že konflikty, které rozhodují o naší každodennosti, a jsou tak pro nás relevantní, se odehrávají doma. Daně, sociální zabezpečení, vyloučené skupiny, exekutoři, církevní restituce nebo třeba výše mezd našich zákonodárců. Přesto je právě situace na Ukrajině a působení Ruska v ní předmětem vášní a neutuchajících debat. Jen podle dat ze sociálních sítí a diskusí pod články jsou to desítky tisíc lidí, kteří vstupují do veřejného prostoru se svým názorem na zahraniční politiku. Čím je to způsobeno?

Zahraniční politiku provádí stát jménem celé země. Je to, snad vedle sportovních přenosů z mezinárodních zápasů, jediné místo, kde jsme prezentováni jako MY. V prezentacích našich názorů na mezinárodní scéně se koncentruje čistá podoba politiky jako sporu mezi přáteli a nepřáteli, tak jak o ní psal Carl Schmitt, a spor o zahraniční politiku často ukazuje skutečné jádro sporu o domácí politiku.

Žijeme v zemi, která působí dojmem, že je dlouhodobě rozdělená. Někteří se dokonce nezdráhají mluvit o studené válce mezi dvěma tábory. Kvůli průběhu prezidentských voleb bývají tyto skupiny stojící proti sobě zjednodušeně označovány jako příznivci knížete a příznivci Zemana. Myslím, že jsou to spíš lidé, kteří si myslí, že po listopadu 1989 nebo kvůli němu vyhráli, a ti, kdo si myslí, že spíše prohráli (bez ohledu na to, co se míní oním vítězstvím). Podle analýz dat z diskusí na sociálních sítích se zdá, že „vítězové“ jsou nakloněni protiruské interpretaci toho, kdo je hlavním viníkem krize na Ukrajině, a „poražení“ naopak proruskému vidění.

Svoboda, fašisté a nacisté

Oba tábory zdálky vypadají jako jednoznačně vyhraněné. Pokud se podíváme na jejich pohledy trochu podrobněji, můžeme vidět celou plejádu stereotypů.

Vítězové preferují osobní svobody, chtějí mít alespoň pocit, že svůj osud mají ve svých rukou. Pokud jde o Ukrajinu, první věc, která jim vytane na mysli, je „Rusák, co nás okupoval v roce 1968“. Samotná Ukrajina je pro ně spíše ukázkou toho, že každý stát v Evropě má právo nebýt ruským satelitem. Boj proti Rusům je pro ně výrazem univerzalistického názoru, že každý stát má právo na svou cestu, ale nejlépe na tu západní. Tedy cestu, v níž jsou považována individuální práva a svobody za univerzálně platné pro celou planetu.

Oproti tomu stojí poražení. Ti vyčítají vítězům prosté pokrytectví. Na domácí scéně jsme přece byli během dvaceti pěti let od listopadu 1989 svědky řady podivností, říkají. Počínaje lety divoké privatizace přes zcela zfušované zpracování církevních restitucí až po zásadní selhávání státu například v případě exekucí. Poražení právem operují s faktem, že ona univerzálnost lidských práv v praktické politice platí jen pro některé země. A celkem správně upozorňují například na fakt, že nerovnoměrnost v distribuci majetku na téhle planetě dosáhla zcela závratných podob.

I tato strana má svoje události, z nichž čerpá − ve vztahu k prostoru bývalého Sovětského svazu je to především druhá světová válka s jejími stereotypy a pojmy s nebývale silnými emotivními názorovými centry, jako jsou třeba slova „fašisté“ a „nacisté“.

Když dojde ke střetu těchto dvou táborů ohledně situace na Ukrajině, projeví se tyto rozdíly naplno. Na legitimní kritiku ruské anexe Krymu a nelegálních operací na území cizí země zazní reakce týkající se pokrytectví Západu v jiných zemích. Fašisté a nacisté létají slovníkem tam a zpět a kdesi pod tím je skryt argument, že Rusko není bez chyby, ale je schopné se postavit Západu a vytvořit tak silnou protiváhu a svým způsobem trestat Západ za jeho chování. Ty jsi dobrý, protože oni jsou zlí, a naopak.

Třetí tábor

Osobně se však domnívám, že ve skutečnosti jsou u nás tábory tři. První dva, mediálně dobře viditelné, spojuje listopad 1989 jako základní referenční rámec jejich jednání. Je to bod, k němuž vážou zásadní původ všeho zlého i dobrého kolem sebe.

Jenže pak je tu ještě skupina třetí. Pro ni není listopad 1989 žádným rámcem, je událostí, která se stala a byla důležitá: pokud se jich však zeptáte, zda jsou za něj rádi, řeknou, že ano, ale svoje jednání a politické rozhodování orientují spíše podle toho, jak se jim aktuálně daří. Tento okruh lidí zůstává dvěma předchozími tábory v lepším případě ignorován, v horším se stává terčem posměchu. Je to skupina, kterou bychom mohli zjednodušeně označit jako vzorové voliče Andreje Babiše.

S touto skupinou je potíž. Pro řadu lidí je prostě neviditelná, a přesto tvoří dnes masu společnosti srovnatelnou s prvními dvěma skupinami. O jejich postoji ke konfliktu na Ukrajině můžeme jen spekulovat, ale troufám si říct, že pro ně to téma prostě není důležité. Hlavní věcí je pro ně funkčnost státu a jejich osobní prosperita teď a tady. Zbytek je ornament, který může, ale nemusí být. Hlavně nás netrapte pamětí a historií. I pro takový postoj lze mít plné pochopení. Nechtít se zabývat minulostí a věřit v technická řešení problémů v korporátní optice poměru výkonu a ceny je minimálně něco, co řada lidí důvěrně zná ze své práce. Proč by to tedy nemělo fungovat i v politice?

Jak vypadá setkání této skupiny s předchozími dvěma? Zřejmě nijak. Nestává se to zřejmě příliš často. Jejich „my“ je „my“ spíše zaměstnanců velké firmy než příslušníků nějaké ideologie, a debaty na toto téma nebudou vyhledávat. Což ovšem neznamená, že se jich onen problém netýká.

Studujme strachy

Za jiných okolností by tyto tři skupiny žily v jedné zemi spolu a alespoň nějakým rozumným způsobem diskutovaly. U nás to spíše vypadá, jako by žily vedle sebe, a soudě dle volebních klání to spíše vypadá, jako by se jedna druhé začínala bát a vleklý konflikt na Ukrajině byl jen další reinkarnací jejich sporu.

V kouzelném světě Harryho Pottera stačí k zahnání bubáka kouzlo riddikulus. To promění bubáka v něco směšného a osvobodí náš strach. Bohužel realita je mnohem složitější. Ukrajinsko-ruský konflikt není něco, od čeho by se šlo osvobodit smíchem nebo zapomněním. Může nám ale posloužit jako prostor, v němž svůj strach zahlédneme jasněji než jindy. Může nám posloužit jako prostor, ve kterém lépe uvidíme i motivy, které hýbou naší domácí politikou. Zřejmě nám to nepomůže k tomu, abychom se lépe rozhodli, možná nám to ale pomůže k pochopení toho, proč se rozhodujeme tak či onak. Nejen my, ale i ostatní. Prohlížejme si proto pozorně svoje strašidla − i strašidla ostatních. •

Autor je vysokoškolský učitel na pražské Karlově univerzitě, vede studia nových médií na tamní filozofické fakultě, odborník na analýzu dat ze sociálních sítí ve firmě Socialbakers. Sémiotik.  Osobnost roku 2014 v rámci cen českého internetu Křišťálová lupa. „Univerzální osobnost, pedagog, vědec, analytik, vizionář, inspirátor a pankáč,“ praví se ve zdůvodnění poroty, která cenu udělila.