Kaczyński, mýty a realita

Report

Už pár let lze číst o Polsku apokalyptické zprávy. Vládnoucí Právo a spravedlnost je podle některých krajně pravicovou stranou a její předseda Jarosław Kaczyński chce vybudovat autoritářský režim. Nezaujatý rozbor Kaczyńského myšlení však ukáže, že takové nálepkování je sporné. Předseda PiS je přesvědčen, že polský režim vzniklý po roce 1989 nepředstavoval skutečnou demokracii. Což ovšem neznamená, že by vláda PiS nebyla problematická.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Noví komunisté – do této kategorie zařadila letos v dubnu reportérka serveru Politico předsedu polské vládnoucí strany Právo a spravedlnost Jarosława Kaczyńského. Skoro by se zdálo, že se média v cizině v odsuzujících klasifikacích Kaczyńského strany předhánějí. PiS bývá označována za stranu pravicově populistickou (Foreign Affairs), xenofobní a autoritářskou (The Guardian), krajně pravicovou (The Washington Post), pravicově nacionalistickou a populistickou (severská média). V Česku ji novináři občas srovnávají s SPD Tomia Okamury.

Je ovšem toto zařazení Práva a spravedlnosti přesné? A co si opravdu myslí její předseda a programový tvůrce Jarosław Kaczyński? Pohled do hloubky a bez předsudků ukáže, že realita je složitější než nálepkování.

 

Opravdu despota?

Jednou z častých a dlouhodobých tezí Kaczyńského kritiků je tvrzení, že je autoritářem a odmítá demokracii. 

Toto obvinění doprovázelo Kaczyńského od začátku jeho politické cesty v postkomunistickém Polsku; panické reakce vyvolala i první vláda PiS, jejímž předsedou Jarosław Kaczyński (na rozdíl ode dneška) nějakou dobu byl. V onom období spekuloval opoziční tisk o tom, že na jeho myšlení měl vliv Carl Schmitt, který si v minulém století vysloužil přezdívku právník třetí říše: byť jeho vztah k nacistům nebyl zcela jednoznačný, do historie se zapsal tím, že z autoritářských pozic kritizoval německou Výmarskou republiku a útočil na slabou liberální demokracii. 

Potíž ovšem je, že pro tvrzení o přímém intelektuálním vlivu Schmitta na Kaczyńského neexistuje žádný důkaz. Právo a spravedlnost se navíc po prohraných volbách v roce 2007 vzdala moci zcela v souladu s demokratickými pravidly a nastoupily vlády Donalda Tuska a jeho Občanské platformy (ostatně i v té době se porušovala pravidla – například když bezpečnostní složky vtrhly do kanceláře týdeníku Wprost, aby zabavily nahrávky, na nichž šéf formálně nezávislé centrální banky dohadoval kšefty s vládou; tyto kroky se však prováděly bez okázalého slovního radikalismu, jaký je naopak typický pro vládu Práva a spravedlnosti). 

Nejnovějším pokusem o zařazení PiS do rámce příběhu o novodobém autoritářství je medializovaná sociologická studie z loňského roku: v ní dospěl kolektiv autorů Institutu pokročilých studií k závěru, že voliči PiS nepodporují svou stranu jen kvůli ekonomickým důvodům, například kvůli vládou nově zavedeným sociálním dávkám, ale že jsou slepí k nedemokratické povaze strany, respektive že jim despotické sklony imponují. 

Chybou studie ovšem je, že demokracii jako takovou ztotožňuje s konkrétní verzí liberální demokracie, jež vznikla po pádu komunismu a jejíž podobu formovala polská ústava z roku 1997. Kaczyński totiž tuto verzi demokracie odmítá. Jeho temné, avšak ne vždy neoprávněné diagnózy patologických jevů zpochybňují mýtus zakladatelů dnešního Polska, tudíž jsou nutně proti srsti liberálům (stejně jako společensky konzervativní profil jeho uskupení a důraz na národní společenství). 

 

Není důvod k překvapení

„Chceme mít ústavní většinu, abychom mohli přestavět stát. (…) Chceme jít hodně daleko. (…) Dnešní ústava je mimořádně špatná (...) a státní aparát je pouhou mutací aparátu komunistického.“ 

To není únik z porady úzkého vedení strany, nýbrž slova, která Kaczyński pronesl v roce 2013 v rozhovoru pro velký deník Rzeczpospolita – dobře definují východiska jeho myšlení, která se posléze odrazila v opatřeních, jež vláda jeho strany PiS podnikla. Je přitom ironií, že politik, k jehož vizím se občas přistupuje, jako by šlo o nějakou tajemnou nauku, v níž se musí číst mezi řádky, je ve skutečnosti ve svých diagnózách přímočarý a od začátku své politické kariéry je otevřeně hlásá v rozhovorech a knihách. 

Zapomeňme tedy na mediální pěnu a nálepky a sáhněme raději po jeho biografiích. Najdeme tam totiž jméno, které nás navede na cestu k pochopení intelektuálních základů PiS – a to právního teoretika Stanislawa Ehrlicha. Tento marxista a počáteční příznivec poválečného komunistického režimu (od něhož se ovšem posléze odklonil) se sice může jevit jako nečekaný duchovní otec příštího antikomunistického reformátora, nicméně je to on, kdo zanechal trvalé stopy v myšlení mladého studenta práv Kaczyńského.

Dnes polozapomenutý profesor byl neobyčejně zajímavou postavou. Ve svých publikacích spojoval kybernetiku, sociologii a teorii práva a jeho původní víru v komunismus nahradila sofistikovaná kritika tehdejších poměrů. Ehrlichovy teze jsou rozesety v rozsáhlé vědecké tvorbě, kterou jen stěží shrneme v několika větách; lze ale poukázat na pár klíčových pojmů. 

Začněme pluralismem – ten je v Ehrlichově světě chápán jako rovnováha různorodých sil, která vytváří ve společnosti informační toky přispívající k lepšímu fungování mocenského centra, kde se tyto informace přetvářejí v konkrétní politická rozhodnutí. Nedostatek pluralismu přerušuje mechanismus zpětné vazby, což vede k tomu, že státní aparát ztrácí schopnost učit se na základě podnětů z vnějšího prostředí. Tím se v mocenských centrech vytváří falešné vědomí, prostředí odtrženosti od ostatních částí společnosti – a příchod krize je jen otázkou času. 

Ehrlichova analýza vrhá světlo nejen na okolnosti pádu sovětského bloku, kdy vedení komunistických stran přestalo chápat, co se ve společnosti děje – 

může vysvětlit i dnešní celoevropský trend posilování protestních stran, které lze v duchu Ehrlichovy teorie označit za pokus o znovunastolení zpětné vazby mezi částí populace a politickým centrem. 

Pluralismus je přitom postaven na – další Ehrlichův klíčový pojem – souhře zájmových skupin, což je přirozená a žádoucí část společenských procesů; vytrácí se ve chvíli, kdy některé skupiny, někteří aktéři začnou dominovat na úkor ostatních. 

A konečně je pro Ehrlichovo myšlení důležitý i jeho boj, který sváděl s právnickým dogmatismem, jenž se příliš soustřeďuje na logický a jazykový výklad psaných norem, kdežto skutečná analýza práva nesmí vynechat společenský kontext jejich fungování. Stručně řečeno jde o to, že podle něj nestačí psané právo, ale je potřeba i určitá právní kultura, funkční, apolitické a nezkorumpované soudy a státní správa bez nejasných vazeb na byznys nebo podsvětí.

 

Postkomunismus

Jak se ony pojmy promítly do politických názorů Kaczyńského? Přechod k demokracii, jenž začal koncem osmdesátých let, považoval Kaczyński za povrchní a byl vždy terčem jeho kritiky. Podle něj došlo k pouhému přejmenování státu na demokratický, k jistým reformám institucí a k zavedení tržní ekonomiky při současném zachování mnoha starých struktur, vazeb a hlavně lidí minulého systému. Mezi psaným právem a praxí vznikla podle Kaczyńského propast, kterou označuje jako postkomunismus. 

Za těchto okolností se – jak to chápe Kaczyński – rozvíjely nezdravé společenské poměry, které zrodily novou elitu. Spolutvořila ji stará nomenklatura, jež přetrvávala v institucích, armádě a tajných službách a která díky nerovné startovní čáře dobyla svět byznysu. Tento segment společnosti měl mocné politické zastoupení v podobě postkomunistické sociální demokracie. K tomu připočtěme ty disidentské kruhy, které se podílely na kompromisním, postupném převzetí politické moci od komunistů; kruhy, na něž se postupem času nabalovaly nové liberální elity. Tento nesourodý establishment účinně prosazoval své zájmy v oblasti ekonomického, politického a kulturního života. Na druhém konci škály pak byly skupiny obyvatelstva, které lze označit jako marginalizované, ať již hmotně, z hlediska politické reprezentace, či v kulturní rovině. A takový stav nenahrával ani pluralismu, ani rovnováze společenských sil, tak jak je definoval Kaczyńského učitel Ehrlich.

Na námitky, že Polsko se od přelomu osmdesátých a začátku devadesátých let přece jen změnilo, Kaczyński odpovídal, že celé období od roku 1989 se vyznačuje kontinuitou. V již zmíněném rozhovoru pro deník Rzeczpospolita odkazoval na průzkumy, podle kterých má stále část byznysu nomenklaturní původ. V knize Polsko našich snů pak dokonce Kaczyński argumentoval, že na konci období dominance postkomunistů převzala jejich zájmy a klientelu Občanská platforma – takové tvrzení rezonovalo i v politickém programu Práva a spravedlnosti z roku 2014: tento na polské pravici rozšířený názor vysvětluje používání antikomunistické rétoriky téměř třicet let po pádu minulého režimu. Lékem proti neduhům „povrchní demokracie“ má být přitom neústupná politická vůle provádějící zásadní změny.

 

Cesta ke spravedlnosti

Viděno ze zahraničí, v Polsku zuří boj mezi zastánci dodržování právních norem a odpůrci vlády práva. Přijmeme-li ovšem optiku vládní strany Právo a spravedlnost, situace je jiná. 

Zajímavá je v tomto směru přednáška, kterou její předseda Jarosław Kaczyński pronesl před pár lety na Krakovské univerzitě. Její paradox spočívá v tom, že státník, jenž je dnes označován za ničitele vlády práva v Polsku, tehdy dospěl k závěru, že Polsko ve skutečnosti nesplňuje standardy právního státu. Řadí mezi ně jak pluralismus a rovnováhu v médiích a společnosti, tak i správně fungující soudnictví.

Soudy jsou totiž podle Kaczyńského důležitou kapitolou příběhu o tom, jak byla v Polsku dekretem zavedena demokracie, aniž by došlo k hlubokým reformám, díky nimž by se země stala skutečně demokratickou. Nutno přitom dodat, že v řadách soudců opravdu po roce 1989 nenastala významná očista; případy zneužívání soudcovské imunity, které se probíraly v médiích, posilovaly mezi Poláky dojem, že reprezentanti soudnictví stojí nad zákonem, k tomu ještě soudí neúměrně dlouho.

Kaczyńského hodnocení soudního systému – občas přehnaně negativní, ale přece jen nepostrádající realistické jádro – nasměrovalo jeho stranu ke konfrontaci se zástupci právnických profesí. A odpor, který návrhy reforem vyvolaly, jej nakonec utvrdil v tom, že čelí mocné zájmové skupině, takže jsou jeho kroky správné. 

Zvláštním případem je v této souvislosti polský Ústavní soud, o němž Kaczyński otevřeně hovořil jako o orgánu postaveném mimo demokratickou kontrolu. Za hranou pro něj byla představa, že může malý, vlivný, nikoliv však apolitický orgán zvrátit rozhodnutí národem zvoleného zákonodárného shromáždění. Prostudujeme-li kritické úvahy Kaczyńského na adresu Ústavního soudu, nebudeme se moci zbavit dojmu, že důležitou roli sehrál nezákonný pokus Občanské platformy dosadit s „odloženou platností“ dva soudce ještě po prohraných volbách v říjnu 2015 těsně před odchodem strany do opozice (dvojice měla nahradit kolegy, kterým vypršel mandát až v prosinci, kdy už zasedl nově zvolený parlament s většinou zákonodárců strany Právo a spravedlnost). Tato akce poskytla PiS výbornou záminku k útoku a usnadnila dobytí jediné instituce oprávněné k posuzování ústavnosti zákonů, čímž se otevřela cesta k plné legislativní svobodě Kaczyńského parlamentní většiny.

Jestliže porozumíme v těchto bodech Kaczyńského myšlení, snadno také pochopíme, proč předseda PiS reaguje krčením ramenou na obvinění z autoritářství a na demonstrace, při nichž liberálové argumentují ústavou. Zjevně se skutečně domnívá (a přijde mu úsměvné), že protestující nechápou, že sami ve skutečnosti hájí jen fasádu demokracie a pouhou psanou literu zákona.  

Zjednodušeně řečeno, v nynějším polském dění pozorujeme střet dvou protichůdných verzí reality. V té první, která vyplývá z politické filozofie Kaczyńského, PiS napravuje demokracii, zatímco v té druhé, viděné jeho odpůrci, je tato náprava považována za demolici demokratického řádu. 

 

Všechny hříchy PiS

Argumentovali jsme, že obviňování vlády ze systematického budování opravdu autoritářského režimu zůstává (přinejmenším zatím) nepodložené. Dává to ovšem automaticky za pravdu vůdci vládního tábora? 

Nikoliv.

Psal se rok 2009 a opoziční PiS uzavřela s postkomunisty taktické spojenectví, v jehož rámci se rozdělil vliv ve veřejných médiích. O pár let později hledal premiér Kaczyński podporu u populistické strany Sebeobrana, o níž dříve tvrdil, že se na jejím vzniku podíleli důstojníci komunistických služeb. A v dnešním, druhém období vlády získala strana Právo a spravedlnost kontrolu nad veřejnoprávní televizí a rádiem a proměnila je v nástroj propagandy. 

Těch pár střípků z dějin strany, která se prezentuje jako antikomunistická a volající po pluralitě médií, ilustruje její brutální pragmatismus. Jistě, určitá míra cynismu je v politice obvyklá, avšak popsané kroky jsou v přímém protikladu ke stěžejním bodům ideologie PiS. 

Střízlivý pohled na věc by proto mohl znít takto – největším hříchem Kaczyńského nejsou jeho koncepce, ale upuštění od jejich důsledné realizace. Symbolem tohoto selhání je neuskutečněná již prakticky dohodnutá koalice s Občanskou platformou v roce 2005. Místo hlubokých reforem tehdy nastal počátek nesmyslného boje dvou uskupení navzdory mnoha hodnotovým a programovým shodám.

Pokud ponecháme stranou řadu bezesporu kladných opatření dnešní vlády Práva a spravedlnosti – třeba finanční podporu pro rodiny s dvěma a více dětmi nebo účinné kroky proti daňovým podvodům – a zaměříme se na uskutečnění základních programových tezí, nezbývá než konstatovat, že navenek vystavovaný radikalismus strany je nakonec v jistém ohledu jen klam. Většina Práva a spravedlnosti v parlamentu by umožnila start opravdové velké nápravy státu, kterou Kaczyński hlásal od roku 1989. Avšak místo ozdravení institucí jsme svědky rozsáhlých personálních čistek. Klientelismus kvete, kam se člověk podívá, a zuří uměle vyvolané boje o zástupné symboly, které oslabují zemi navzdory heslům o národní jednotě.

Kde se tedy stala chyba na cestě od trefné diagnózy k pochybné praxi? 

Do jisté míry jde o korekci politického kurzu při střetu s realitou. Už devadesátá léta přinesla Kaczyńskému zásadní poznatek – umírněná křesťanská demokracie prosazující tržní ekonomiku neoslovuje mnoho polských voličů. Křesťanská orientace – má-li být politicky použitelná – musí směřovat ke spojenectví s konzervativním a nacionalistickým křídlem církve. Kaczyński si také brzy uvědomil potenciál nespokojených „dolních milionů“ a po krátké a bouřlivé koalici s populisty postupně převzal část jejich příznivců. 

K tomu připočtěme měnící se společnost: oproti polskému voliči z období po roce 1989 není volič z období po roce 2005 ochoten tolik snášet nesnáze ve jménu reforem. Naopak, prahne po blahobytu a slyší na populistické sliby a jednoduché recepty, což mimochodem zjistil už Donald Tusk v době své vlády a následně se vzdal plánů na rozsáhlé reformy: politici zkrátka začali klást čím dál větší důraz na sociální jistoty. 

V neposlední radě je nutné zmínit i Kaczyńského hořké zkušenosti z devadesátých let, poznamenané rozpadem slabé a rozhádané polské pravice, a zážitek vratké koaliční vlády, jejíž existenci ukončily předčasné volby v roce 2007. Po této prohře dospěl Kaczyński k závěru, že má-li uspět, potřebuje partaj, v níž individualitu nahradí pěšácký dril: následovaly odchody výrazných konzervativních osobností a současně rostla masa straníků nevalné kvality. 

Právě v takovém politickém ekosystému se postupně formovalo dnešní Právo a spravedlnost, uskupení neliberální, etatistické, hodnotově konzervativní a postavené na autoritě předsedy, byť (zatím) ne autoritářské. V situaci ostrého rozdělení Polska na dva tábory, kde se řízený konflikt stal nutným nástrojem politiky a mobilizace podpory, nejsou vyhlídky na brzkou změnu slibné. Měřítkem síly PiS budou regionální volby na podzim. Pokud strana nespáchá sebevražednou chybu a nedojde ke sjednocení opozice nebo vzniku nové síly, dá se očekávat, že Polsko bude čelit patové situaci a rozdělení společnosti nadále.

 

Autor je polský publicista a překladatel žijící v současné době v České republice. Píše pro polská, česká a norská média.

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement