Neměňme hned systém

Report

Hromadná vražda je v Česku zcela výjimečnou situací. Měnit jen proto celý systém a zákony se jeví být diskutabilní, posilovat sílu státu se nám může vymstít.

Hromadná vražda je v Česku zcela výjimečnou situací. Měnit jen proto celý systém a zákony se jeví být diskutabilní, posilovat sílu státu se nám může vymstít.

Masakr v Uherském Brodě nás přes svůj tragický rozměr upozornil na věci, které by neměly zapadnout. Mezi ty pozitivní patří, že z dlouhodobého pohledu je Česko velmi bezpečnou až ospalou zemí, kde se nic podstatného – v dobrém ani ve zlém – neděje. Právě z této skutečnosti také pramení naše překvapení z tragédie: stalo se něco, co neznáme, protože se s tím nesetkáváme.

Jsme zvyklí na dopravní nehody; co se týče nenadálých úmrtí způsobených vnějším faktorem, jsou největším zabijákem auta, Česko je aktuálně v počtu usmrcených druhé nejhorší v Evropské unii – za Polskem. Avšak podobná násilná smrt jako v Uherském Brodě se vyskytuje buď ve světě filmu a literatury, nebo ve zpravodajství z jiných zemí. Se směsicí pohoršení a extatického vytržení posloucháme zprávy o masakrech na (obvykle) amerických školách, cítíme zadostiučinění, že „něco takového by se u nás nestalo“. A ono se to náhle stane… Překvapivost demonstrovalo též on-line pokrytí masakru na ČT24. Třeba povodně jsou v našich končinách častější a vizuálně vděčné, neustále se něco děje – voda stoupá nebo klesá –  a vy můžete diváky udržovat v napětí s otázkou, kterou další vesnici voda semele. K dispozici máte celou plejádu „tragických lidských příběhů“; stejně tak nekonečný je zástup expertů, které můžete protočit studiem.

U hromadné vraždy v Uherském Brodě však tyto jistoty neplatily. O jednorázové tragédii, na kterou policie uvalí v podstatě informační blokádu, toho zdaleka tolik neřeknete. Hodiny po masakru se popis události dal shrnout do několika vět, které obsahovaly místo tragédie, počet mrtvých a neznámý motiv pachatele. Touha být u toho narážela na definitivnost, ke které nebylo co dodat.

 

Jak si to vysvětlit

Dalo se čekat, že přijde debata s tezemi – zbraň může dostat kdokoli, zaveďme větší kontrolu, versus kdyby měl zbraň každý, mohl útočníka zastavit. Ale právě výjimečnost události by nás měla spíše ubezpečit, že aktuální systém v tomto bodě funguje evidentně dobře (jiná debata se vede o kvalitě policejního zásahu, ale ani tam se zatím nezdá, že je nutné měnit vše od základů). Kdo se totiž rozhodne vraždit, vraždit bude. Olga Hepnarová zabila v roce 1973 osm lidí. Nepotřebovala k tomu ani střelnou zbraň. Legálně si půjčila nákladní automobil a najela na zastávku plnou lidí.

Bezmála po každé tragédii následuje neutišitelná chuť „něco udělat“. Vytvořit „rozumnou“ aktivitou pocit, že už se nic takového nebude opakovat. Logika těchto opatření míří slepě na širokou masu a pomíjí, že na počátku stál zcela neobvyklý incident – problematická výjimka, kterou nikdo nemohl předvídat. Touha „něco udělat“ je tentokrát ještě komplikovanější v tom, že masakr v Uherském Brodě si nedokážeme snadno vysvětlit. Říkáme si: Za terorismem stojí islám, za dopravními nehodami lidské selhání. Koho ale vinit v případě, kdy někdo vystřílí hospodu jen tak? Bezúčelně? Jak nalézt smysl tohoto aktu a jak ho zařadit do naší kauzální historie?

Na masakru v Uherském Brodě je právě nejvíce trýznivá absence motivu. Útočník po sobě nezanechal žádnou zprávu a všechna ex post vysvětlení, která by nám umožnila s jistým oddychem říct „jasně, to se stalo proto“, tak stojí na vodě. O motivech bylo jistě řečeno mnoho, nicméně pokud se nenajde věrohodný dopis pachatele psaný vlastní rukou, o smyslu a důvodech jeho počínání se nic nedozvíme. Můžeme se jen domnívat, zda pramenilo z frustrace způsobené problémy se sousedy, ze starosti o nemocnou ženu a z bezvýchodnosti vlastní nezaměstnanosti. Stejně tak možná hledáme racionalitu tam, kde není. Že něco dává smysl, neznamená, že je to pravda.

Napřít pozornost mezi deklasované a sociálně frustrované nebude nikdy od věci. Skočit však na lep posilování bezpečnosti a státního dohledu je zhruba stejně efektivní, jako se střelit do kolena. Podle Zygmunta Baumana je „bezpečnost“ tou poslední mantrou, kterou stát jako takový obhajuje svou legitimitu po erozi sociálního státu. Vážně mu u toho musíme tleskat? •

 

Autor je sociolog a publicista, vystudoval sociologii a mezinárodní vztahy, redaktor portálu Žít Brno, pravidelně publikuje na Ihned.cz.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement