Neměňme hned systém

Masakr v Uherském Brodě nás přes svůj tragický rozměr upozornil na věci, které by neměly zapadnout. Mezi ty pozitivní patří, že z dlouhodobého pohledu je Česko velmi bezpečnou až ospalou zemí, kde se nic podstatného – v dobrém ani ve zlém – neděje. Právě z této skutečnosti také pramení naše překvapení z tragédie: stalo se něco, co neznáme, protože se s tím nesetkáváme.

Jsme zvyklí na dopravní nehody; co se týče nenadálých úmrtí způsobených vnějším faktorem, jsou největším zabijákem auta, Česko je aktuálně v počtu usmrcených druhé nejhorší v Evropské unii – za Polskem. Avšak podobná násilná smrt jako v Uherském Brodě se vyskytuje buď ve světě filmu a literatury, nebo ve zpravodajství z jiných zemí. Se směsicí pohoršení a extatického vytržení posloucháme zprávy o masakrech na (obvykle) amerických školách, cítíme zadostiučinění, že „něco takového by se u nás nestalo“. A ono se to náhle stane… Překvapivost demonstrovalo též on-line pokrytí masakru na ČT24. Třeba povodně jsou v našich končinách častější a vizuálně vděčné, neustále se něco děje – voda stoupá nebo klesá – a vy můžete diváky udržovat v napětí s otázkou, kterou další vesnici voda semele. K dispozici máte celou plejádu „tragických lidských příběhů“; stejně tak nekonečný je zástup expertů, které můžete protočit studiem.

U hromadné vraždy v Uherském Brodě však tyto jistoty neplatily. O jednorázové tragédii, na kterou policie uvalí v podstatě informační blokádu, toho zdaleka tolik neřeknete. Hodiny po masakru se popis události dal shrnout do několika vět, které obsahovaly místo tragédie, počet mrtvých a neznámý motiv pachatele. Touha být u toho narážela na definitivnost, ke které nebylo co dodat.

Jak si to vysvětlit

Dalo se čekat, že přijde debata s tezemi – zbraň může dostat kdokoli, zaveďme větší kontrolu, versus kdyby měl zbraň každý, mohl útočníka zastavit. Ale právě výjimečnost události by nás měla spíše ubezpečit, že aktuální systém v tomto bodě funguje evidentně dobře (jiná debata se vede o kvalitě policejního zásahu, ale ani tam se zatím nezdá, že je nutné měnit vše od základů). Kdo se totiž rozhodne vraždit, vraždit bude. Olga Hepnarová zabila v roce 1973 osm lidí. Nepotřebovala k tomu ani střelnou zbraň. Legálně si půjčila nákladní automobil a najela na zastávku plnou lidí.

Bezmála po každé tragédii následuje neutišitelná chuť „něco udělat“. Vytvořit „rozumnou“ aktivitou pocit, že už se nic takového nebude opakovat. Logika těchto opatření míří slepě na širokou masu a pomíjí, že na počátku stál zcela neobvyklý incident – problematická výjimka, kterou nikdo nemohl předvídat. Touha „něco udělat“ je tentokrát ještě komplikovanější v tom, že masakr v Uherském Brodě si nedokážeme snadno vysvětlit. Říkáme si: Za terorismem stojí islám, za dopravními nehodami lidské selhání. Koho ale vinit v případě, kdy někdo vystřílí hospodu jen tak? Bezúčelně? Jak nalézt smysl tohoto aktu a jak ho zařadit do naší kauzální historie?