Lyžníkem z donucení, ale o to vášnivějším

Pochází ze Žacléře, který býval nejen městečkem lyžařským, ale také těžařským. A tak bylo docela logické, že Milan Luštinec vychodil hornické učiliště v nedalekých Malých Svatoňovicích a jako vyučený opravář důlních strojů a zařízení nastoupil do tamních černouhelných dolů.

„Tehdy jsem si myslel, že je to zaměstnání na celý život,“ říká s tím, že to sice byla práce těžká, ale také dobře placená. Horníci byli za dob socialismu preferovanou sociální skupinou a tomu odpovídalo i jejich mzdové ohodnocení.

Lyžování pro něj bylo od mala koníčkem. A když se pak na přelomu osmdesátých a devadesátých let začal v Česku poprvé objevovat snowboarding, zajímal se i o něj. A protože byl vždycky manuálně zručný, snowboard pro sebe si jednoduše vyrobil. Pak vyrobil i další kusy pro známé, rozhodně však neměl v plánu, že by se tím živil.

Po revoluci to ovšem šlo se svatoňovickými doly od desíti k pěti, až byla na konci roku 1992 těžba ukončena. Podnik ještě půl roku fungoval, než definitivně skončil.

Milanu Luštincovi bylo v polovině třiadevadesátého roku sedmadvacet, se ženou Evou měli rozestavěný dům, doma dvouapůlletou dceru Radku a na cestě Lucii, která se pak narodila koncem srpna 1993.

 

Úvěr, splátka, úvěr…

Tak se zrodil nápad, že se začne živit výrobou snowboardů. „Ty začátky byly ve skutečnosti dost příšerné. O podnikání jsem samozřejmě nevěděl nic a o výrobě snowboardů de facto také moc ne,“ popisuje Milan Luštinec.

Zaručil se v bance rozestavěným domem a vzal si úvěr dvě stě padesát tisíc. Podnikat začal s příbuzným, v září to rozjeli a v březnu byli bez peněz. „Bylo to celé špatně postavené, nikdo ani netušil, že v Žacléři nějaké snowboardy vyrábíme,“ líčí zakladatel značky Lusti úplné začátky. Společník odešel, Milan si vzal v bance další úvěr a pracoval od rána do noci. Nový úvěr se mu splatit povedlo a k tomu i část toho původního.

A pak přišla další těžká zatáčka. „Objevil se tu obchodník a objednal osm set prken s tím, že na ně má odbyt,“ vypráví. Milan si vzal úvěr milion korun, prkna vyrobil, odběratel si je odvezl, a nezaplatil. Později se ukázalo, že onen objednavatel provozuje ve Špindlerově Mlýně půjčovnu, malá část prken se tak vrátila, ale peníze neviděl žádné. „Ještě máme ve firmě směnku na půl milionu na památku,“ vstupuje do řeči dcera Radka, která, stejně jako mladší Lucie i manželka Eva, v rodinném podniku pracuje.

 

V té době to vypadalo, že dům propadne bance a Luštincovi opravdu přijdou o střechu nad hlavou. Jednoho dne ovšem z faxu vylezla zpráva od člověka, který z Rakouska dodával lamináty, že by měl nějakého zájemce o výrobu prken. „Sedli jsme s jedním kamarádem do jeho Opelu Vectra a odjeli na jednání. Dlouho se nikdo neobjevoval, a když už jsme to vzdali a odjížděli z parkoviště, přijelo nějaké auto,“ popisuje Milan Luštinec okamžik, který mu zachránil podnikání. Ukázalo se, že je to opravdu onen rakouský zájemce, zástupce firmy Gaspo, se kterou pak Milan Luštinec a jeho rodina spolupracovali dlouhé roky.

„Upřímně řečeno, první zakázka se úplně nepovedla. Chtěli něco, co bychom ani dnes neuměli udělat úplně na sto procent,“ popisuje Milan Luštinec. Rakušané totiž požadovali průhledná prkna, ve kterých by bylo vidět dřevěné jádro. „Jenže si k tomu dodali tvrdé plasty, takže pod nimi zůstávaly bublinky, které nešlo dostat pryč,“ říká Milan Luštinec, který se opět vypravil do banky s tím, že jim sice už hodně dluží, ale má zakázku, a když mu ještě půjčí, bude šance, aby dluhy postupně splatil. Rakušané prkna odebrali, zaplatili a zadali si další výrobu.

 

Zrod značky Lusti

Ke snowboardům tak přibyly zejména krátké lyže určené pro dodávky do obchodních řetězců. Ty brzy tvořily největší část výroby. Gaspo dodávalo většinu materiálu, na české straně se zařizovalo dřevo a pochopitelně práce. Takhle to běželo až do konce devadesátých let, kdy bylo jasné, že dosavadní výrobní prostor v potemnělých garážích už nebude stačit. Bylo potřeba postavit novou halu: proto vznikla společná firma, kde měly obě strany po padesáti procentech. „První roky byly těžké, protože firma začala s dluhem vůči oběma společníkům. Takže pořád jen splácela,“ vypráví Milan Luštinec, který byl jediným jednatelem společnosti Galus Industries (název vznikl z prvních slabik jmen Gaspo a Luštinec).

Hlavní činností firmy byla výroba levnějších lyží a prken, a to buď pod značkou Gaspo, nebo pro jiné firmy pod jejich obchodními značkami. Mezitím ale začal Milan Luštinec dělat ve firmě i vlastní lyže se značkou Lusti, mezi lyžaři se jim říkalo „lušťovky“. Bylo to v době, kdy začaly závodně lyžovat dcery Radka a Lucie. „A taky u nás jednou zazvonil lyžařský trenér Filip Marek s tím, že by chtěl, aby jednou jeho dcera jela na olympiádě na českých lyžích,“ popisuje Milan Luštinec. Markova dcera Daniela to sice na olympiádu nakonec nedotáhla, ale na „lušťovkách“ odjela i pár závodů Světového poháru. „Nakonec mi ale došlo, že proti světovým gigantům nemáme v závodním sjezdovém lyžování šanci,“ připouští Milan Luštinec.

 

Plně v rodině

Když přišla krize roku 2008, zakázky pro rakouského společníka se najednou zadrhly, firma i Milan Luštinec se tak začali více věnovat právě vlastním lyžím i jejich propagaci. Jenže pak se zakázky vrátily a ve výrobních kapacitách najednou začalo být těsno. Mají dostat přednost levné lyže a prkna pro jednoho společníka? Nebo vlastní lyže, které nesou jméno druhého ze společníků? O důvody k drobným konfliktům nebyla nouze. V různé míře se občas vracely. Nakonec se předloni na podzim cesty rodiny Luštincových a společnosti Gaspo rozešly. Výrobní firma se přejmenovala na Lusti Industries a vedle ní existuje ještě obchodní firma Lusti.

Poloviční podíl ve výrobní firmě má stále Milan Luštinec, druhou půlku vlastní právě obchodní firma Lusti. Ta patří oběma dcerám. „S tátou se nehádáme, spíš se hezky doplňujeme,“ říká starší z dcer Radka, která má ve firmě na starosti vývoz do zahraničí a marketing. Mladší Lucie, mimochodem také bývalá juniorská mistryně republiky na skialpech, se stará o prodeje v tuzemsku a odbavování objednávek.

„Obdivuji, jakou mají holky energii. Kdybych měl zvládat těch sto věcí, co dělají ony, tak se z toho na místě zhroutím,“ říká o svých dcerách otec a mluví o tom, že má velké štěstí, když obě chtějí v rodinném podniku pokračovat. A nemusí to být zdaleka konec. Radka říká o své malé dcerce, že i ona by prý chtěla jednou „dělat lyže“.

 

Deset tisíc párů

Lusti vyrábí asi deset modelových řad lyží. Od těch pro skvělé jezdce až po začátečnické, ale také třeba speciální dámskou řadu, dětské lyže nebo lyže na freeride (jízda ve volném terénu) a freestyle (triky ve snowparku či rampě). „Pokud sečteme délky a typy, vyrábíme tři sta až čtyři sta různých druhů lyží. A pro každý ten typ musíme mít formy, musíme tu lyži vyvinout, otestovat a podobně,“ říká Milan Luštinec.

Vypráví, jak firma musela ubrat některé délky lyží a nechat mezi nimi delší rozestupy. Narážela totiž na to, že pokud chtěli mít prodejci na skladě všechny délky, zabíralo jim to příliš mnoho prostoru. Proto bylo třeba produkci zjednodušit. „Místo nějakých šesti sedmi délek odstupňovaných po pěti centimetrech jsme přišli třeba na čtyři s většími odstupy. Celé jsme to promýšleli a chystali snad rok, abychom to dobře vyladili z pohledu výroby, prodejců i koncových zákazníků,“ popisuje Radka Luštincová proces zjednodušování výrobního portfolia.

Celkově je dnes firma schopná vyrábět přibližně deset tisíc párů lyží ročně. Během covidových let 2020 a 2021 poptávka při zavřených lyžařských areálech poklesla, a firma se tak podle Milana Luštince dostala k výrobě nějakých šesti tisíc párů za rok.

Součástí covidového období byl také zvýšený zájem o skialpové lyže, protože k jejich používání, stejně jako u běžek, není potřeba provoz lanovek a vleků. Luštincovi očekávají, že část z nových vyznavačů u skialpového lyžování skutečně zůstane, ale že zároveň nedojde k tak významnému přesunu lyžařů do volných terénů, jak to mohlo před dvěma roky vypadat. Už proto, že je to fyzicky docela náročná disciplína. A také z toho důvodu, že výbava na skialpy – kde je třeba mít speciální boty, vázání a lyže i se stoupacími pásy – není úplně levnou záležitostí.

Klíčovou položkou u sortimentu tak budou pro Lusti i do budoucna pořád představovat sjezdové lyže a za nimi snowboardy. Po covidovém období začala poptávka i výroba zase postupně stoupat.

 

Náklady rostou

Aby to ovšem nebylo jen tak jednoduché, začali se v Lusti, podobně jako ve většině výrobních firem, potýkat s nárůsty cen energií. Ty jsou velice výrazné, ale díky zastropování ze strany státu začaly být alespoň jakž takž předvídatelné.

Zároveň významně zdražila i řada komponentů, které jsou pro produkci lyží nezbytné. A některé z nich byly navíc jen obtížně dostupné.

„My jsme vždy měli pro jistotu docela velké zásoby materiálu, takže nám výrobu nezastavily výpadky dodávek,“ říká Milan Luštinec. Vypráví také o tom, jak výrobce tenoučkých gumových vrstev, které jsou v lyži potřeba, v době omezených výrobních kapacit poctivě dělil své dodávky mezi všechny své zákazníky z řad výrobců lyží – od světových gigantů až po českou fabriku v Žacléři. „To byl velmi férový přístup k celé branži,“ pochvaluje si.

Zvýšené náklady na energie, materiály, práci zaměstnanců i většinu dalších vstupů firma alespoň částečně přenesla do cen výrobků. Lyže z produkce Lusti zdražily v průměru zhruba o čtvrtinu. Zatím se nezdá, že by to poptávku zákazníků nějak ohrozilo.

„Teď ale ještě nedokážeme odhadnout, jak letošní rok skutečně dopadne,“ podotýká Milan Luštinec.

 

Potěšení pro fanatiky

V Lusti pochopitelně používají v jednotlivých fázích výroby řadu různých strojů, nicméně každá jednotlivá lyže také projde rukama spousty lidí. Je to klasická malosériová výroba s vysokým podílem ruční práce. Ve firmě, kde pracuje zhruba třicet lidí, si zakládají na precizní práci i na konstrukčních detailech. U každé lyže lze na webu najít téměř vědecký popis toho, jak je přesně zkonstruována, z jakého materiálu jsou jednotlivé vrstvy a podobně.

Pro české lyžaře – mezi kterými je pořád docela vysoké procento těch, kteří o lyžích a jejich detailech rádi dlouze a zasvěceně hovoří – to musí být ideální služba. Je libo podiskutovat, v čem jsou výhody celodřevěného jádra? Kolik vrstev titanalu v lyži máte? Nebo jaká je nejlepší laminační vrstva? Ale prosím, beze všeho, pokud jste lyžařský fanatik, tady jste určitě na té správné adrese…

Ostatně ani zakladatel firmy se nijak netají tím, že patří do stejné skupiny „lyžařských geeků“. Vymýšlení a konstrukce nových modelů ho evidentně pořád velmi baví. O vlastních produktech ví pochopitelně všechno, ale má přehled i v tom, co a v jaké kvalitě se dělá u velkých světových výrobců. A když mluví o tom, kdo pro něj byl v počátcích vzorem, zmiňuje švýcarskou značku Stöckli. Tu založil v roce 1935 truhlář Josef Stöckli, od té doby je firma stále v rodinném vlastnictví a její lyže mají velice dobré renomé.

Na tom záleží i Luštincovým. „Mám rád, když lyže při jízdě vzbuzují emoce. A to se, myslím, na těch našich nejlepších modelech opravdu děje,“ říká Milan Luštinec s tím, že právě na ty nejvyšší řady svých lyží je profesně nejvíc hrdý.

Dcera Radka doplňuje, že ji v poslední době nejvíce potěšil začátek výroby splitboardů, tedy snowboardové varianty skialpů. Roky totiž nemohli najít dodavatele mechanismu, kterým se po výstupu na kopec spojí obě poloviny prkna dohromady, a teď se to povedlo.

 

Nejsme na prodej

Sportovní byznys – a nejen ten zimní – prochází v posledních letech velkými změnami. Některé značky, které si tradičně konkurovaly, se ocitají pod křídly společných holdingů. Jiné stále zůstávají v rukách původních zakladatelů či rodin jejich dědiců. A speciálně do lyžařského odvětví přicházejí i zcela noví investoři, kteří původně podnikali v úplně jiných oborech.

Takovým příkladem může být třeba někdejší gumárník Tomáš Němec, který koupil jak největšího českého výrobce lyží (známý pod názvem Sporten, ještě dříve Artis), tak i tradiční rakouskou lyžařskou značku Kästle.

K lyžování a lyžím má velmi blízký osobní vztah také řada dalších mimořádně majetných českých podnikatelů. Stačí se podívat na množství těch, kdo investovali své prostředky v nejpopulárnějším tuzemském středisku, Špindlerově Mlýně.

Objevili se i nějací bohatí zájemci o převzetí rodinné firmy Lusti? „Když se trochu rozkřiklo, že se rozejdeme s rakouskými partnery, tak jsem pár sondujících otázek na to, zda nehledáme investora, dostal,“ vypráví Milan Luštinec. „Pro nás prodej firmy ani není téma k hovoru. Jsem rád, že obě dcery mají k oboru skvělý vztah a budou chtít Lusti dál rozvíjet,“ dodává.