Blíženec Fanánek

Lidé

Pro jedny (totální) alkoholik, pro druhé (dnes už skoro) abstinent. Pro jedny (někdejší) kamarád rasistických skinheadů, pro druhé (div že ne) anarchista. Pro jedny (celoživotní) pankáč, pro druhé (komerční) textař šmoulích písniček a muzikálů… Dvě osobnosti v jednom těle: Lou Fanánek Hagen. Nemůžu se na něj vynadívat, protože nikdy nebyl v takhle dobré formě. Silný, štíhlý, energický, šťastný. Historicky nejlépe je mu právě teď, když slaví padesáté narozeniny.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Pro jedny (totální) alkoholik, pro druhé (dnes už skoro) abstinent. Pro jedny (někdejší) kamarád rasistických skinheadů, pro druhé (div že ne) anarchista. Pro jedny (celoživotní) pankáč, pro druhé (komerční) textař šmoulích písniček a muzikálů… Dvě osobnosti v jednom těle: Lou Fanánek Hagen. Nemůžu se na něj vynadívat, protože nikdy nebyl v takhle dobré formě. Silný, štíhlý, energický, šťastný. Historicky nejlépe je mu právě teď, když slaví padesáté narozeniny.

 

Vzpomínám na letopočty, které končívaly šestkou, a řekl bych, že pro vás nebývaly zrovna šťastné.

Fakt? Proč myslíte?

 

Roku 1986 jste přece přišel o část nohy…

… a jo. A v šestadevadesátém pak při nehodě zemřel bubeník Hadr – to byla poslední chvíle, kdy jsme si říkali, jestli neukončit Tři sestry. Od té doby nikdy.

 

Snad až vaše čtyřicátiny byly klidnější.

Počkejte, to ne, roku 2006 se přece taky stalo něco hroznýho… No jistě – zastřelil se Karel Svoboda.

 

To se vás dotklo hodně?

Úplně mě to vyřídilo. My spolu tehdy skládali muzikál Golem, a to pod obrovským tlakem, protože producenti stanovili premiéru na den, kdy se po rekonstrukci otevře Palác U Hybernů, a přes ten termín nejel vlak. Měli jsme na všechno necelý rok, což je dost náročné, a obzvlášť pro skladatele Karlova formátu, který o hudbě hloubal, chtěl si o ní povídat, na všechno potřeboval spoustu času. V tomhle se diametrálně lišil například od Michala Davida, který je rychlý, flexibilní a s ničím se nemaže. Takže to byla hrůza, navíc Karel už měl velké psychické problémy. Toho léta roku 2006 byl hodně zvláštní, dlouze vzpomínal na staré časy, ta společná práce se změnila v celodenní návštěvy.

 

Přenášel deprese na vás?

No právě! Já z těch návštěv odcházel úplně vysátej, pochroumalo se mi vidění světa. Navíc jsem byl v té době na vrcholu svého pití, jistě jsem patřil do alkoholické reprezentace a myslel jsem, že to tak už bude pořád. Toužil jsem po jediné metě – po tom, že budu populární, to přinese peníze, které mi umožní kupovat všechny ty hračky, které mám rád, a zabezpečí mi to rodinu. No a právě Karel pro mě byl vždycky vzorem, protože už za komunismu míval velké příjmy; od dětství jsem ho v Jevanech vídal jezdit v nádherných autech. Ale teď jsem najednou pochopil, že ten člověk vůbec není šťastnej, naopak, on byl úplně rozesranej, pro jeho stavy neexistuje jiné slovo. Občas vůbec nejedl, tři dny nevyšel z baráku a já si říkal: Co se stalo špatně?

 

To vám změnilo priority?

Mnou to otřáslo, ale trvalo ještě dalších pár let, než jsem se uklidnil. K tomu jsem musel v první řadě omezit vrcholové pití, které už mi nedělalo dobře, hlavně psychicky. Fyzicky to pořád šlo, chodil jsem do tělocvičny a byl jako řípa, ale psychika se rozpadla, chyběla mi motivace, špatný. Jak ale vidíte, dá se to zachránit.

 

I tragédie často člověka někam posunou – dalo by se něco pozitivního najít na tom, že vám vlak přejel tu nohu?

Určitě, teprve po úrazu se mi v hlavě všechno začalo nějak srovnávat. Možná bych k tomu dospěl i s oběma nohama, protože někdo má srovnáno v osmnácti, někdo v pětadvaceti a někdo nikdy, ale u mě to nastalo právě v těch dvaceti letech, když jsem se dal jakžtakž dohromady.

 

V čem jste byl najednou jiný než dřív?

Začal jsem se starat sám o sebe. Do té doby jsem pořád unikal z domova, kde jsem si připadal jako ve vězení, bojoval jsem s nároky svých rodičů na to, jak se mám chovat, oblékat nebo učit, a nedokázal jsem tu situaci úplně vyhrotit. Byl to neustálý boj, během kterého jsem se naučil předstírat, že pilně studuju, že mám uklizený pokojíček – a tohle se najednou změnilo, zahájil jsem vzpouru. Víte, já jsem Blíženec. Jsou ve mně dva lidi, z nichž jeden miluje řád, ale ten druhý řád nenávidí, to je rozvratník, pankáč, anarchista. A po úrazu jsem vypustil do světa anarchistu, což bylo až destruktivní, protože jsem si přestal dávat limity. Jít někam s tím, že vypiju alkoholu jenom tolik a tolik? Ne. To mi připadalo zbytečný.

 

Počkejte, já se ptal na změny k lepšímu!

Pro mě to změna k lepšímu byla. Uznávám, že pro okolí možná ne, ale okolí bylo většinou rádo, že jsem vůbec přežil. Po letech chápu, jak byli tolerantní, a jsem jim vděčný, že se mnou vydrželi; jak rodiče, tak tehdejší sestava Tří sester – s tvrdohlavým a urážlivým Fanánkem to asi nebylo lehké. Ale pořád měli na paměti, že mě přejel vlak, a tak nade mnou nemůžou zlomit hůl.

 

Odpusťte mi patos, ale nezačal jste si víc vážit života?

To myslím ne, spíš jsem si ho začal víc užívat. Ale zároveň jsem pochopil, že teď už si všechno musím rozhodovat sám, protože jsem spoustu věcí prožíval se svojí zvláštní nohou jinak než ostatní. Dejme tomu před výlety jsem si musel zjistit, jestli tam bude nějaká voda, abych se mohl pořádně umýt. Musel jsem zvážit, jestli vyjdu kopec, jestli mě nezradí složitej schod. Nebo jestli se bude spát ve společné místnosti s cizími lidmi, což mi bylo blbý – před cizími jsem si nohu nechtěl sundávat, z čehož pak jsou různé vyrážky. Ostatní přemýšleli o tom, kde a jak si na výletě převléknout slipy, ale já musel myslet za několik rohů.

 

Právě proto myslím, že vás to do života hodně posílilo.

Nevím. Nemůžu přece sám sebe uznale poklepat po rameni. Ale kdyby to někdo řekl za mě, možná s polichoceným úsměvem přikývnu.

 

Dlouho to bylo napínavé

Které životní období bylo vůbec nejhorší?

Kolem čtyřicítky jsem měl deprese. Mohl za to ten zážitek s Karlem, mohla za to nejspíš i krize středního věku a mohl za to alkohol. Už mi nedával takové radosti jako dřív, protože jsem si skoro nic nepamatoval, já většinou někam spadl a usnul. Snažil jsem se pít kvalitní věci, že to takhle ošidím, ale nepomáhalo to, kocoviny jsem měl pořád horší, byl jsem v nich celej pomuchlanej… Ono ani není divu – já do té doby opravdu neměl limity a brzdilo mě vlastně jen to, že jsem rád jezdil autem, však mě taky občas policajti chytli. Průšvih byl, že jsem si nakonec začal říkat: „Vždyť já ani nepotřebuju někam jezdit, na koncert mě vždycky někdo odveze a mezitím můžu celej tejden kalit po Jevanech, z hospody do hospody se přemístím na kole...“

 

To mi – čest jeho památce! – připomíná chování vašeho souputníka ze Tří sester, nebožtíka Františka Sahuly.

U Sahuly, myslím, hrálo roli ještě jakési jeho šílenství a fakt, že neměl peníze. Já bych je možná časem neměl taky a dopadl jako on, ale přeci jen: Sahula byl schopný sebrat dětem hračky, když odešly do školky, a za stokorunu je prodat, aby měl na ranní piva, to už byla hodně velká jízda. Jsem rád, že se to v mém případě později stabilizovalo.

 

Co vás zachránilo?

Asi to opravdu nastartovalo i poznání, že psychická kondice Karla Svobody zdaleka není úměrná jeho velikému úspěchu. Ale v praxi mi pomohlo až to, že jsem se odstěhoval do Krkonoš a začal tady dělat smysluplné věci, například stavět chalupu. Taky to, že se nám narodila holčička Mariana, tedy spíš Mařenka, Maruška, Mariánka. No a v neposlední řadě ty pořád horší nechutě z alkoholu – najednou se zadrhl zhruba třicetiletý mejdan, během kterého se mi sice přihodilo pár dětí, ale o ty se starala paní a já sháněl obživu, což mejdanu nikterak nevadilo. Těžko říct, jakou nejdelší dobu jsem po těch třicet let vydržel nepít, čímž myslím chlastání do mrtě – tak deset dní? Já neuměl odcházet z hospody, vždycky jsem šel poslední, až když vyhazovali.

 

Hloupl jste?

No právě, nic jsem si nepamatoval! Byl večírek, ale já měl od deseti hodin okno a ráno se pak probíral na terase, kde jsem spal s hlavou visící dolů a nastydlej. Známí mi pak vyprávěli o událostech, které podle mě musel zažívat někdo jiný, protože já nad nimi rozhodně neměl vládu. A děsil jsem se, kdy se to stane příště; co zas vyvedu.

 

Dnes jste na tom jak?

Našel jsem přijatelnou úroveň. Docent Nešpor z bohnické léčebny by mě jistě označil za alkoholika, protože za koncert vypiju pár piv, střiků a panáků, což je pro někoho silvestrovská spotřeba, ale oproti dřívějšímu dennímu penzu je to v podstatě abstinence… Tehdy krátce po čtyřicítce můj organismus vlastně zkolaboval – kdybych nebral prášky na spaní, neusnu. Tou dobou jsem dokázal vypít karton vína za koncert.

 

Teď jste se přeřekl, ne?

Nepřeřekl, občas jsem opravdu zvládl šest sedmiček. Jednu a půl lahve, než se šlo na pódium, tam pak dvě a dvě až tři po koncertě v šatně. Zpíval jsem jako robot, kymácel se a potom mě buď odnesli, nebo jsem se dopotácel na hotel.

 

Jestli jste v tomhle stavu dokázal slušně odzpívat koncerty, jste vlastně frajer.

Často to bylo hrozný. Když se na nás přišly podívat třeba ženy ve středním věku, které chtěly zjistit, co poslouchají jejich děti, tak mi pak psaly, že to bylo příšerný, jak jsem se objevil na pódiu odulej a začal urážet lidi. A nejhorší bylo, když se nalil i bubeník Vrána – ostatní nám dvěma říkali Horáček s Pažoutem. Bohužel jsme právě my dva těmi nejdůležitějšími postavami pro zvuk skupiny, a tak byli k ničemu brilantní kytaristé, basák a harmonika, protože dva motůrky, rytmus a zpěv, kolabovaly. S bubeníkem jsme si mezi písněmi polohlasem vyprávěli své legrace a bylo nám jedno, že je v publiku tisíc lidí – za tahle vystoupení se stydím. Já se třeba vůbec nestydím za jakési sympatie ke skinheadům v časech kolem revoluce, to patřilo k době, přirovnal bych to k úletům mladého Pavla Kohouta, ale za to, že jsem svojí životosprávou působil spoluhráčům nepříjemnosti, za to se stydím dost.

 

Váš kapelník, Ing. Magor, musí být svatý muž.

Jo, trpělivost má obrovskou. Vždyť si vezměte, co mu prošlo kapelou za materiál – lidi jako Sahula nebo kytarista Nikotin, to byli spratci satanovi, osobnosti z blázince. Se mnou je občas taky kříž, ale já snad mám štěstí na jakousi vrozenou empatii. Na EQ, které je důležitější než IQ.

 

Jste dnes už schopný zazpívat bez alkoholu v krvi?

Jsem, ale není to pro mě úplně radostné a vnímavější posluchači poznají, že nejsem na sto deset procent s nimi. Mnohem lepší je, když můžu pít a přespat na místě, když nikam nespěchám a nemusím řídit. Pokud to tak není a my končíme s hraním o půlnoci, vadí mi najednou každá minuta prostoje, protože já normálně chodívám spát kolem jedenácté a vstávám o půl sedmé. A tak jsem rád, když si po koncertě můžu dát pivo, přespat na hotelu, teprve ráno sednout za volant a v ideálním případě se ještě zastavit v Jevanech, kde mám děti a vnučku.

 

Vy jste děda?

To už jsem mohl být dávno, ale můj nejstarší chlapeček otálel, holčičku měl až ve třiceti.

 

Pletu se, když mám pocit, že je pro vás padesátka nejlepším životním obdobím?

Určitě je, s minulostí se to nedá srovnávat. Dřív jsem nějak nevěděl, co se sebou, utloukal jsem čas, přišlo mi, že všechno stojí na místě a ještě strašně dlouho to tam stát bude. Jasně, jezdil jsem na čtyřkolkách nebo na motorkách, těmihle zábavami jsem jakoby unikal, a dobrý – ale pořád to nebylo přesně ono. Až s věkem do sebe začaly zoubky zapadat a teď jsem v nejlepší formě. Určitě hlavně proto, že už nepotřebuju vypít do dna všechny cisterny, ale jsou za tím i další věci, které neumím vysvětlit. Kdyby se mě někdo zeptal na radu, tak nevím, jen jsem šťastnej a děkuju Krakonošovi, Bohu, Alláhovi, všem, že to je takhle – protože já na tom hlavní zásluhu nemám.

 

Prostě jste dojel na křižovatku a zjevně si tam vybral správný směr…

Asi. Ale vypadalo to dlouho dost napínavě.

 

Praha je zlo

Jak dlouho už žijete tady v Krkonoších?

Od jara 2012, čtyři roky.

 

Je mi jasné, že jste se do kopců stěhoval s nadšením. Splnila pak horská chalupa vaše očekávání?

Nevím, jestli s nadšením, ale do Krkonoš jsem vždycky jezdíval rád, tady nedaleko je například Dřevák, chalupa Ing. Magora, na které vznikaly skoro všechny naše desky… Před těmi čtyřmi lety šlo hlavně o to, že jsem začal bydlet se svojí novou ženou, s Veronikou a jejími dvěma chlapečky. Všechno bylo čerstvé, krásné a mě v podstatě nezajímalo, jestli jsou kulisami Krkonoše, nebo něco jiného. Ale dnes vím, že bych už nikam jinam nechtěl – i přes ty větrné zimy a pochmurné dny, které tu občas zažíváme.

 

Do té doby jste střídal Jevany a Prahu. Praha vám dnes nechybí vůbec?

Praha je úplně pitomá, a jestli je tam nějaká poetika, tak já ji nemůžu najít. Vadí mi moc lidí, vadí mi doprava, vadí mi reklamy na blbosti a důraz na luxus, vadí mi ta spousta zbytečností. Například mě štvou neziskovky, které se snaží dělat politiku – paraziti současné společnosti. Tady na horách potkáváte tesaře nebo zedníky, ale na pracovníka neziskovky, naštěstí, nenarazíte… Neboli já jsem rád, že teď můžu sledovat svět, který už mi připadá poněkud špatný a nesmyslný, zpovzdáli. Ono to je výhodné i z praktických důvodů…

 

Třeba?

Nemusel jsem se tolik bát ve chvíli, kdy Evropa otevřela hranice migrantům – řekl jsem si, že bydlím daleko, na místě, kde je zima a kam se nikomu z nich rozhodně chtít nebude.

 

To beru spíš jako bonmot. Co přesně vám na Praze a na Pražanech tak vadí?

Spousta lidí se tam účastní krysích závodů, kterých já už se účastnit nechci, a mám radost, že Veronika uvažuje stejně. Nepotřebuje nutně všechny ty předměty, které mají ostatní, jenom proto, že „na ně přece máme“. Místo toho tady vyrábí třeba kopřivový sirup, čehož jste právě svědkem. Mám radost, že se spolu snažíme jíst tak, abychom přežili, protože jedno z největších nebezpečí dneska jsou špatné potraviny – já už nemůžu jíst v podnicích veřejného stravování, protože mám pocit, že tam všechno útočí na můj život. Nekvalitní olej, spousta soli a cukru, to jsou plíživé zločiny.

 

Zajdete občas do horské hospody za místními?

Zřídka. Já už vlastně nechodím na takový ty tlachy – zaprvé nemám čas a zadruhé se něco změnilo. Dřív jsme si zašli do hospody pokecat, zamudrovat, přátelsky se pohádat o tom, co a jak bylo, což teď ovšem odpadlo, protože první člověk vytáhne telefon a cokoli vygoog­lí. Tak o čem si mám povídat? Všichni všechno vědí, čímž pro mě hospoda ztrácí kouzlo.

 

Ono je ale docela zajímavé srovnat si, o čem mluví venkovská hospoda a o čem pražská kavárna. Jak rozdílné jsou to světy.

Tohle opravdu musím sledovat spíš zpovzdáli, protože do pražské kavárny bych se bál vejít.

 

Že se lidé názorově radikalizují, to určitě vidíte i na hudební scéně. Aleš Brichta je pro jedny xenofob a pro druhé hrdina, v Pražském výběru se hádají o migrantech Kocáb s Čokem, další hudebníci bojují s prezidentem…

Brichta je velikej bojovník, toho si všímám, aniž bych musel do hospody – internet to přináší i do horské chaloupky, kde ty rejdy sleduju, ale zároveň se jich nemusím účastnit. Jenom si sám pro sebe říkám, kam to celé spěje, protože nadšený teda nejsem. Občas se cítím až nepatřičně.

 

Třeba kdy?

Když třeba zahlédnu předávání nějakých hudebních cen, tak si připadám jako člověk z úplně jiné planety. Vidím tam akademiky a muzikanty, kteří si dávají sošky, ale nemůžu se zbavit pocitu, že spolu zřejmě chodí na kafíčka a utvrzují se v tom, že právě oni jsou ti jediní kvalitní. Když slyším veřejně promlouvat třeba docenta politických věd Davida Kollera, tak nevím, jak vám, ale mně to připadá za hranou vkusu a moc se tomu nemůžu smát. Protože tihle lidi mají Zemana za svého fackovacího panáka. Jejich prezidentem měl být pan kníže, který by pozdvihl národ služek a lokajů do výše, ale místo něj máme hrozného a vulgárního Zemana, což je prý tragédie… No, nevím. Já bych spíš řekl, že David Koller ustrnul v roce 1989 – vždyť on pořád bojuje proti Rusku! Z Ruska podle něj nic dobrého nepřišlo, zato ovšem hrajeme na americké kytary!

 

Tipuju, že máte politické názory podobné těm Brichtovým, ale že si je raději necháváte pro sebe, protože jinak by si o vás většina kolegů neopřela kolo.

Mně by vůbec nevadilo, kdyby si o mě kdokoli z té armády statečných bojovníků nechtěl opřít kolo, protože si o nich nic moc dobrého nemyslím, ale stejně si mi nechce nějak hlasitě vyjadřovat, nemám už potřebu bojovat. A řekl bych, že pokud mají ti političtí bojovníci trochu sebereflexe, tak se za pár let zastydí, protože zbytečně přehnaně řešili nedůležité věci. Ve skutečnosti to byly jen kulisy, ve kterých je potřeba nějakým způsobem přežít.

 

Tím myslíte, že například Miloš Zeman zdaleka není takovou tragédií?

Vůbec to není tragédie, ten člověk má svoji roli, kterou hraje dobře, protože mu to ostatní umožnili. Pokud říkají a dělají do očí bijící hovadiny, tak má snadno navrch člověk s obyčejným selským rozumem, což Zeman je… Už od dávných dob, kdy jsme dělali televizní Gumáky, miluju tři politiky – Zemana, Klause a Havla. Bez ohledu na to, že byl každý z nich jiný, měli schopnost říkat zajímavé věci, a navíc je říkali charakteristickým tónem, takže je v každé hospodě uměl někdo napodobit. Byli originální, což už ta další politická garnitura není, ti jsou všichni, jak kdyby vypadli z jednoho stroje. A co hůř – nechávají se semlít tím, jak se na nás valí spousta hloupostí, které se tváří jako dobré myšlenky, ale v praxi jsou absurdní.

 

Například?

Já třeba chápu, že když se jedna část světa dá na pochod jinam, nedá se s tím moc dělat, dřív nebo později se jí to povede, ale stejně mě překvapilo, jak moc to ti lidé měli jednoduché. Svět si s tím nějak poradí, ale stejně mě to zpočátku vyděsilo – načež jsem si řekl, že s tím nic nenadělám, protože mě se stejně nikdo na nic ptát nebude, a tak můžu zareagovat jedině na vlastním písečku. Připravit se na problémy, udržovat se ve formě a reagovat na nešvary, které jsou namířené přímo proti mně a mojí rodině.

 

Chodíte k volbám?

Ne. Nemůžu volit žádnou z těch současných stran, které se radikálně nepostavily proti Evropské unii ve chvíli, kdy sem začali proudit migranti. Davy lidí, kteří jsou, aniž by za to mohli, posunutí oproti nám o stovky let dozadu a pravděpodobně se nikdy nenaučí žádný jazyk – to se spíš já naučím arabsky než oni německy, což není úplně vtip, protože já jsem se opravdu přihlásil na arabštinu, chodím k rodilému mluvčímu. Ale ještě hůř na mě působí ti opozičníci, kteří jsou schopní říct o nějaké skupině lidí, že patří namlít do masokostní moučky. Těch se děsím mnohem víc než blbců, co tam jsou teď.

 

Po ničem netoužím

V kapele se o politice nehádáte?

Odsunuli jsme to na kraj a já jsem rád. Samozřejmě nás trápí některá hloupá opatření, jako třeba elektronická evidence tržeb, která komplikuje život Ing. Magorovi, majiteli mnoha hospod, ale jak říkám – mým hlavním cílem je přežít, aniž by mě zavřeli. Takže se chovám podle zákona, platím daně, obrovské zdravotní pojištění, za vlastní peníze si občas kupuju součástky na nohu, protože chodím tak moc, že na to pojištění nestačí… Víte, v našem zdravotním pojištění nikdo nezohledňuje, jak vysokou částku dávám do systému. Regule určují, že s nohou musím vydržet dva roky, stejně jako důchodce, který má dřevěnou nohu opřenou o topení a chodí s ní jen na záchod. To jsou věci, na které bych si snad mohl i stěžovat, ale vím, že to nemá cenu. Vlastně mám blízko k taoismu, k nezasahování do přirozeného běhu věcí: „Je možno poznávat svět, aniž vykročíme ze svého domu.“

 

Na čem poslední dobou pracujete, pomineme-li Tři sestry?

Vlastě jenom na nich, a to je dobře. Jen kdyby se naskytla další práce s Michalem Davidem, ať už muzikál, nebo texty, tak do ní půjdu, protože nám to spolu jde, skoro vůbec se nemusíme scházet a dělat tanečky okolo. I velký muzikál jsme schopní udělat po mailu.

 

Muzikál je pro textaře terno?

Je, protože u nás lidi do divadel chodí, hraje se často, a já mám podle zájmu diváků z každého představení peníze, které se v poměru k vynaložené energii vyplatí. Odevzdám dílo, úplně se od toho odstřihnu, ale peníze stále přicházejí.

 

Jaký projekt vám v životě vydělal nejvíc?

Za těch jednatřicet let to pochopitelně byly Tři sestry, se kterými jsme odehráli – tipnu si – nejmíň patnáct set koncertů.

 

Na Tři sestry se neptám.

Nečekaně nejvíc vydělali Šmoulové, u kterých jsem vlastně jenom předělával původní texty. Coby takzvaný subtextař jsem měl právo na zlomek obvyklých peněz – jako skutečný textař bych dostával padesát procent, takhle jsem měl patnáct. Ještě než první deska Šmoulů vyšla, požádal jsem vydavatele Kočandrleho, ať mi přidá, a on se zasmál: „Dobře, dostaneš ještě půl procenta navíc.“ Ale i to půlprocento znamenalo obrovské peníze, protože se tehdy, před dvaceti lety, prodalo v rychlém sledu tři sta tisíc nosičů – Kočandrlův Monitor z toho musel mít strašlivou raketu.

 

Jak se finančně daří vaší kapele?

Říkáme tomu sice horizontální kariéra, ale ve skutečnosti se to pořád mírně zlepšuje. Například loňský rok byl velmi dobrý, jedenáct tisíc lidí na nás přišlo jenom v O2 areně. A vlastně chodí všude.

 

Myšlenkou na konec souboru se skutečně nikdy nezabýváte?

Ne. Konec Tří sester si ani nedovedu představit – ten kdyby nastal, tak si snad založím nějaký revival…

 

Dobře. Po politice jsme probrali ekonomiku, zbývá už jen sport.

Teď začnou ty velké fotbaly, co?

 

A pak olympiáda.

Já nejsem žádný nadšenec, i když samozřejmě fandím dvěma kamarádům – Tomáš Rosický s námi občas hraje na kytaru a Bára Špotáková zpívá. Ale obzvlášť ty fotbaly bývají pro Tři sestry komplikací, protože Ing. Magor musí mít na pódiu plátno, ke kterému se neustále otáčí, aby o nic nepřišel… On to opravdu prožívá, za Tomášem Rosickým létal několikrát ročně na zápasy Arsenalu. Je to světoběžník, pořád někde. Já kdybych měl žít jediný týden tak aktivně, jako žije Magor, umřu.

 

Co vlastně dnes máte za koníčky?

Naši holčičku a muziku.

 

Co dál?

Nic. Čtyřkolky i motorky jsem prodal.

 

A máte teď, jako čerstvý padesátník, nějaká předsevzetí nebo ambice?

Nemám. Po ničem netoužím. Chci, abych byl ještě dlouhou řadu let ve formě, vydržel hrát ve Třech sestrách, postaral se o dětstvo a jinak žil tak, jak žiju teď. Kdyby se nic neměnilo, budu rád. •

 

Lou Fanánek Hagen

ZPĚVÁK A TEXTAŘ SKUPINY TŘI SESTRY PŘIŠEL NA SVĚT 18. ČERVNA PŘED PADESÁTI LETY.

Tehdy, roku 1966, se narodil v Praze jako František Moravec. Rozšifrování pseudonymu je snadné: oblíbený zpěvák Lou Reed, Fanánku mu říkala babička, plus pocta německé zpěvačce Nině Hagen.

Roku 1985 založil v Braníku Tři sestry, o rok později mu vlak amputoval nohu pod kolenem. Nezhroutil se: „Já jenom potřeboval, abych mohl chodit na zkoušky a do hospody.“ Vystudoval ČVUT, ale ve stavebnictví nikdy nepracoval. Po revoluci zpíval, vymýšlel texty pro sebe i pro nejslavnější popové zpěváky, externě psal do Reflexu, pracoval v reklamce.

S první manželkou má čtyři syny, s tou druhou, Veronikou, brzy tříletou dceru. Žijí v Rokytnici nad Jizerou, odkud Fanánek každý pátek vyráží na koncerty – kapela hraje a vydává velmi pilně. Její zatím poslední deska se jmenuje Fernet Underground.

 

Je mladší než máma!

Veronika Moravcová se před třemi lety stala fanánkovou manželkou, nedlouho nato se jim narodila dcera Mariana.

Potkali jsme se před pěti lety, když jsem vyrazila s mámou a malými kluky, dvojčaty, na dovolenou do Krkonoš. Tři sestry jsem neposlouchala a o svém budoucím muži skoro nic nevěděla, ale zaujalo mě, když se zvedl od vedlejšího stolu velkej chlap a přisedl si k nám. O rok později jsem se k němu přestěhovala, pak jsme se vzali. Mladší jsem o osmnáct let, ale důležité je, že mám muže mladšího než maminku: přesně o tři měsíce.

Líbí se mi, jak krásně se postará o všechny děti, a je jedno, jestli o vlastní, nebo o dvojčata. Taky o chalupu se postaral parádně, rekonstrukce byla na něm. Je s ním legrace, ale občas potřebuje svoje místo, kam si zaleze, a proto jsme z kotelny pod stodolou udělali pracovnu.

Já na koncerty moc nejezdím. Upřímně řečeno, z domu se mi většinou ani nechce. Pořád mám co dělat, starám se o zahradu, hodně peču… Ale nestěžuju si, mě to baví. Jsou to takové moje útěky od dětí, při kterých si nejlíp odpočinu.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama