Blíženec Fanánek

Pro jedny (totální) alkoholik, pro druhé (dnes už skoro) abstinent. Pro jedny (někdejší) kamarád rasistických skinheadů, pro druhé (div že ne) anarchista. Pro jedny (celoživotní) pankáč, pro druhé (komerční) textař šmoulích písniček a muzikálů… Dvě osobnosti v jednom těle: Lou Fanánek Hagen. Nemůžu se na něj vynadívat, protože nikdy nebyl v takhle dobré formě. Silný, štíhlý, energický, šťastný. Historicky nejlépe je mu právě teď, když slaví padesáté narozeniny.

Vzpomínám na letopočty, které končívaly šestkou, a řekl bych, že pro vás nebývaly zrovna šťastné.

Fakt? Proč myslíte?

Roku 1986 jste přece přišel o část nohy…

… a jo. A v šestadevadesátém pak při nehodě zemřel bubeník Hadr – to byla poslední chvíle, kdy jsme si říkali, jestli neukončit Tři sestry. Od té doby nikdy.

Snad až vaše čtyřicátiny byly klidnější.

Počkejte, to ne, roku 2006 se přece taky stalo něco hroznýho… No jistě – zastřelil se Karel Svoboda.

To se vás dotklo hodně?

Úplně mě to vyřídilo. My spolu tehdy skládali muzikál Golem, a to pod obrovským tlakem, protože producenti stanovili premiéru na den, kdy se po rekonstrukci otevře Palác U Hybernů, a přes ten termín nejel vlak. Měli jsme na všechno necelý rok, což je dost náročné, a obzvlášť pro skladatele Karlova formátu, který o hudbě hloubal, chtěl si o ní povídat, na všechno potřeboval spoustu času. V tomhle se diametrálně lišil například od Michala Davida, který je rychlý, flexibilní a s ničím se nemaže. Takže to byla hrůza, navíc Karel už měl velké psychické problémy. Toho léta roku 2006 byl hodně zvláštní, dlouze vzpomínal na staré časy, ta společná práce se změnila v celodenní návštěvy.

Přenášel deprese na vás?

No právě! Já z těch návštěv odcházel úplně vysátej, pochroumalo se mi vidění světa. Navíc jsem byl v té době na vrcholu svého pití, jistě jsem patřil do alkoholické reprezentace a myslel jsem, že to tak už bude pořád. Toužil jsem po jediné metě – po tom, že budu populární, to přinese peníze, které mi umožní kupovat všechny ty hračky, které mám rád, a zabezpečí mi to rodinu. No a právě Karel pro mě byl vždycky vzorem, protože už za komunismu míval velké příjmy; od dětství jsem ho v Jevanech vídal jezdit v nádherných autech. Ale teď jsem najednou pochopil, že ten člověk vůbec není šťastnej, naopak, on byl úplně rozesranej, pro jeho stavy neexistuje jiné slovo. Občas vůbec nejedl, tři dny nevyšel z baráku a já si říkal: Co se stalo špatně?

To vám změnilo priority?