Zápisky ze světa nechtěných
8. listopadu 2015
foto Adéla Dražanová
Nejsou tu z vlastní vůle. Nepřišli vydělat peníze, koupit dům se zahradou a pohodlně žít. Přišli, protože neměli jinou možnost: doma by umřeli. Jako jejich bratři, synové, manželky, jako už tolik přátel. V tureckých provinciích u hranic se Sýrií momentálně žijí asi dva miliony syrských uprchlíků. Jen malá část z nich putuje dál, do Evropy. Většina zůstává: blízko domovu, který možná už nikdy neuvidí. V podmínkách, které jsou čím dál méně snesitelné. Se skomírající nadějí, že šanci na život dostanou aspoň jejich děti.
„Hamída vypadá jako Evropanka, no ne? Hamído, tak se přece ukaž! Nechcete ji vzít s sebou?“
Hamída má velké modré oči, blonďaté vlasy a krajně nejistou budoucnost. Je člověkem bez domova. Člověkem bez občanství. Člověkem, kterého nikde nechtějí.
Hamída se skoro neusmívá a taky nevydává takřka žádné zvuky. Jen bloumá po místnosti, bosá a odevzdaná, nechává sourozence, aby ji podle libosti vláčeli sem a tam. Letos jí byly tři.
Narodila se v Kilisu, tureckém městě ležícím deset kilometrů od syrské hranice. Má potvrzení z místní státní nemocnice, že opravdu přišla na svět tady, jenže to nic neznamená: turecké občanství jí tenhle kus papíru s razítkem stejně nezajistí.
Hamída žije v bývalém obchodě. Anebo skladišti, to je jedno, u nás bychom řekli prostě „nebytový prostor“. Venku přede dveřmi je zrovna dneska spousta bahna (celé dopoledne pršelo), tři rozbité schody jsou kluzké a špinavé. Na posledním nájemníci nechávají boty: zouvají se důsledně, i když dlaždice uvnitř jsou už teď v říjnu studené jako led.
Podpořte Reportér sdílením článku
Je přesvědčená, že novinařina je nejvíc nejlepší zaměstnání na světě.
VÝBĚR DNE
