Zápisky ze světa nechtěných

„Hamída vypadá jako Evropanka, no ne? Hamído, tak se přece ukaž! Nechcete ji vzít s sebou?“

Hamída má velké modré oči, blonďaté vlasy a krajně nejistou budoucnost. Je člověkem bez domova. Člověkem bez občanství. Člověkem, kterého nikde nechtějí.

Hamída se skoro neusmívá a taky nevydává takřka žádné zvuky. Jen bloumá po místnosti, bosá a odevzdaná, nechává sourozence, aby ji podle libosti vláčeli sem a tam. Letos jí byly tři.

Narodila se v Kilisu, tureckém městě ležícím deset kilometrů od syrské hranice. Má potvrzení z místní státní nemocnice, že opravdu přišla na svět tady, jenže to nic neznamená: turecké občanství jí tenhle kus papíru s razítkem stejně nezajistí.

Hamída žije v bývalém obchodě. Anebo skladišti, to je jedno, u nás bychom řekli prostě „nebytový prostor“. Venku přede dveřmi je zrovna dneska spousta bahna (celé dopoledne pršelo), tři rozbité schody jsou kluzké a špinavé. Na posledním nájemníci nechávají boty: zouvají se důsledně, i když dlaždice uvnitř jsou už teď v říjnu studené jako led.

Obchod (či skladiště) sestává z jediné, byť rozlehlé místnosti, rozdělené zašlými plastovými přepážkami. „Žije nás tu víc než třicet. Z toho pětadvacet dětí,“ říká Mahdí, Hamídin strýc.

Pětadvacet dětí… a takový klid. Žádný zoufalý vřískot, protože tenhle zrovna spadl a rozbil si koleno. Žádný zajíkavý smích, protože tahle nafoukla zelenou gumovou rukavici a teď si s ní kope jako s míčem. Žádný vzteklý pláč, protože tamten si s tou rukavicí hrál jako první. Pětadvacet dětí… a tak málo dětskosti.

„Jsme všichni příbuzní, velká rodina,“ říká Mahdí.

Velká syrská rodina. Ze vsi na okraji Aleppa, před válkou pulzujícího velkoměsta, ekonomické metropole země. Mahdí do města moc nepřišel, jeho světem byl venkov. Živil se, stejně jako jeho bratři a bratranci, jako dělník, řidič či pouliční prodavač – záleží, co se zrovna namanulo. Žádná sláva, samozřejmě, ale Mahdí si nestěžoval, jídla byl doma vždycky dostatek a děti spokojeně vyváděly.

Přesné datum si už Mahdí nevybaví, říká jen, že „je to tři a půl roku“: na jeho vesnici začaly padat bomby. Peklo na zemi. Chaos, nářek, výbuchy, sutiny domů a pod nimi těla bez života. Mahdí toho dne přišel o dva bratry. „Odešli jsme okamžitě. Všichni. Popadli jsme jen pár přikrývek a utekli.“

Turecká hranice leží od Aleppa asi šedesát kilometrů. A tak Mahdího rodina přišla do Kilisu. I s přikrývkami.

 

Copak jste na nás zapomněli?

Někteří jsou úplně bezradní. Často právě ti, kdo přišli z venkova: lidé s nejnutnějším, mnohdy jen základním vzděláním, kteří tam doma žili mezi svými, celý život v jediné vesnici. A teď jsou v cizí zemi, protože jejich „doma“ už neexistuje. Neumějí jazyk, nevědí, jak se zorientovat, na koho se obrátit. Nemají žádný majetek ani úspory, hrozně by chtěli pracovat, ale nemůžou. A tak tu živoří a nechápou, proč už konečně někdo nezastaví to nepochopitelné, kruté vraždění v jejich zemi. Copak jste na nás všichni zapomněli?

Ve zhruba osmdesátimilionovém Turecku jsou momentálně víc než dva miliony syrských uprchlíků. Nikde jinde na světě – ani v Jordánsku, ani v Libanonu a už vůbec ne v Evropě – jich není víc.

Syřané prchali do Turecka už od počátku války v roce 2011. Nejprve po stovkách, pak po tisících a nakonec po desetitisících.

Vláda v Ankaře – premiérem byl tenkrát Recep Tayyip Erdogan, nynější prezident – se velmi záhy a velmi jasně postavila na stranu syrské opozice, prohlásila, že Bašár Asad, syrský diktátor, musí odejít – ač předtím Erdogan s Asadem prožívali dlouholeté náruživé líbánky.

Turecko také pomohlo s výcvikem opoziční Svobodné syrské armády (Free Syrian Army; FSA) a mnozí Turci Erdoganovi dodnes vyčítají, že tím jen napomohl eskalaci konfliktu, a má tudíž krev na rukou.

Co se uprchlíků týče, Ankara na začátku zvolila politiku otevřených dveří: uvítala Syřany jako „hosty“ (což byl dokonce oficiálně používaný termín), sousedy, kteří mají doma problém a o které je potřeba se postarat.

V pohraničních oblastech začaly růst tábory (dnes jich je dvaadvacet), o nichž tenkrát ostřílení humanitární pracovníci tvrdili, že jsou „nejlepší, jaké kdy viděli“. Na rozdíl od drtivé většiny táborů na planetě se správy těch zdejších nechopil UNHCR, tedy Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, ale sama turecká vláda: v prvních měsících do nich zvala houfy zahraničních reportérů a ukazovala, jak jsou „hosté“ v čistých kontejnerových městečkách s tekoucí vodou a pouličním osvětlením spokojení.

Ještě v roce 2012 žila v táborech velká většina syrských uprchlíků. Dnes je situace opačná: až devadesát procent běženců žije ve městech. Jsou tak odkázáni sami na sebe a na pomoc nevládních organizací. A reportéři, ti už do táborů nejezdí – pokud se jim tedy nepodaří obstarat si speciální povolení ministerstva vnitra.

„Vstřícná politika vůči uprchlíkům nebyla motivována nějakým Erdoganovým přehnaným humanismem,“ vysvětluje Selin Yüceler, turecká humanitární pracovnice. „Erdogan si roky budoval pozici klíčového hráče regionu. Od chvíle, kdy se v roce 2003 stal premiérem, usiloval o to, aby se žádné důležité rozhodnutí na Blízkém východě neobešlo bez hlasu Turecka. Dění v Sýrii nebylo a není výjimkou a otevřené dveře pro uprchlíky byly součástí téhle politiky. V jedné věci se ovšem Erdogan přepočítal...“

Nejen on, nutno říci: když se v Sýrii rozhořely první boje, panovalo takřka všeobecné přesvědčení, že za pár měsíců bude po všem. Že Asad odejde, válka skončí a „hosté“ se vrátí, odkud přišli.

„Jenže nic takového se nestalo a ještě dlouho nestane. Ti lidé nemají kam jít, jejich domovy neexistují. Většina z nich zůstane tady. Když tohle turecké vládě došlo, začal se její přístup k uprchlíkům měnit. Už to nejsou ti vážení hosté, na které čeká otevřená náruč,“ říká Selin.

Kolečko v soukolí

Ahmedovi Abdímu je šestapadesát a na malé obrazovce v jeho zšeřelém obýváku běží výhradně syrský opoziční kanál Orient. Vysílá z Dubaje a pan Ahmed vysvětluje, že jeho zakladatel býval kdysi s rodinou Asadů zadobře, ale pak jaksi zběhl. „Jen se podívejte, takhle teď vypadá Homs. Město v troskách!“ Obraz trochu skáče, televizor má zjevně nejlepší léta za sebou.

Ahmed sám vlastně taky býval s Asadovými „zadobře“: pracoval ve státní správě, v hospodářském odboru aleppské radnice. Byl malinkatou, nepatrnou součástkou v obřím soukolí, které svíralo pod krkem celou dvacetimilionovou zemi.

Tři dekády chodil pan Ahmed do kanceláře v centru města, tři dekády vídal bezskrupulózní úplatkářství a jiné nepravosti. Vlasy mu padaly, sil ubývalo, ale on se držel, už kvůli dětem.

Když na jaře 2011 začaly v Sýrii protivládní protesty, zaradoval se. Že by nakonec letité asadovské diktatuře přeci jen zvonil umíráček?

Atmosféra na radnici rychle zhoustla. Ačkoliv se v Aleppu dlouho žádné demonstrace nekonaly, bezpečnostní složky si začaly povolávat státní zaměstnance na výslechy. Pan Ahmed dobře věděl, že mu hrozí nebezpečí. Viděl toho za život až příliš, nejen v práci, ale i doma: jeho dům v aleppské čtvrti Zahra stál prý jen kousek od sídla jedné ze složek rozbujelé syrské tajné služby.

„Věděli jsme, že tam mučí a vraždí lidi. Viděli jsme, jak je v noci přivážejí v autech. Ráno se pak bezvládná těla válela na chodníku, moje žena je často přikrývala prostěradly. Pak vždycky přijela policie a mrtvoly v tichosti odvezla.“

V červenci 2012, když byl povolán ke třetímu výslechu, pan Ahmed přestal chodit do práce. A jedné horké letní noci se vyplížil z domu, následován osmnáctiletým synem. „Připojili jsme se ke Svobodné syrské armádě, ale chlapec byl v boji brzy raněn. A tak jsem jej co nejrychleji odvezl do Turecka, kde už na nás čekala žena a ostatní děti,“ vzpomíná.

Dnes žije rodina v Kilisu, jako Mahdí. Na rozdíl od něj si však pan Ahmed mohl dovolit pronajmout byt. Skromný, velmi prostě vybavený, ale pořád… byt. Ahmed za něj platí přinejmenším třikrát tolik, než by platil turecký nájemník, ale tak už to zkrátka chodí: místním rychle došlo, jaký zdroj příjmů pro ně mohou syrští uprchlíci představovat.

„Říkají si o horentní sumy. A zároveň si stěžují, že jsme my, Syřané, vyhnali ceny nájmů nahoru. Že co dřív stálo dvě stě padesát tureckých lir, je dneska za tisícovku.“

Pan Ahmed není naštvaný, spíš rezignovaný.
Jeho dům v aleppské čtvrti Zahra už nestojí.

 

Když se setmí

Než začala syrská válka, Kilis měl nějakých osmdesát tisíc obyvatel a atmosféra v něm vládla, jemně řečeno, ospalá. „Jedinou aktivitou, která se tu odehrávala, bylo pašování. Hlavně cigaret, alkoholu, benzinu… A taky ovcí,“ říká Barzání, devětadvacetiletý syrský Kurd, který v Kilisu pomáhá v jedné mezinárodní nevládní organizaci.

„Dnes ve městě žije dvě stě tisíc lidí, možná i víc. Přesná čísla neexistují, protože ne všichni Syřané jsou registrovaní. Nicméně jisté je, že uprchlíci tu teď tvoří většinu obyvatelstva. Což poznáte hlavně po setmění: Turci chodí spát dřív než my, večer se z Kilisu stává živé syrské město.“

Mahdí, ten ze skladiště, vzpomíná na své první dny v Kilisu na jaře 2012. „Spali jsme na ulici, nic jiného nám nezbývalo. Šli bychom bývali do tábora, ale všechny byly plné. Nevěděli jsme, co dělat. Chápejte, byli jsme vyčerpaní. A zdrcení tím, co se stalo doma… Místní na nás zpočátku byli hodní, nosili nám chleba a vajíčka. Ale brzy ztratili zájem.“

Mahdí, stejně jako ostatní muži v rodině, byl odhodlán najít si práci, pokud možno okamžitě. Nic sofistikovaného, nějakou prostou dělničinu, klidně i fyzicky úmornou, jen aby zas bylo z čeho žít, z čeho krmit děti včetně sirotků po zabitých bratrech.

Jenže v tom právě tkví jeden z nejvážnějších problémů života uprchlíků v Turecku: oni totiž pracovat nesmějí. Složité předpisy, které upravují cizineckou problematiku a které v důsledku nynější krize doznaly řady změn, Syřanům přístup na pracovní trh zapovídají.

„Bylo to tak už od začátku, ,hosté‘ nemohli pracovat. Což byl pro řadu lidí obrovský problém, zdaleka ne každý sem přišel s úsporami, z nichž mohl aspoň nějakou dobu vyžít,“ vysvětluje Barzání.

Jistá naděje prý Syřanům svitla vloni v říjnu, když vláda v Ankaře schválila předpis o takzvané Dočasné ochraně (Temporary Protection; TP). Jde nyní o oficiální status pro cizince, kteří museli utéct ze své země a nemohou se vrátit (status uprchlíka, mimochodem, mohou v Turecku podle tamního práva dostat pouze Evropané).

V textu předpisu stálo, že lidé pod Dočasnou ochranou – což je většina syrských běženců – „získají přístup na pracovní trh“. Za jakých podmínek a v jakých konkrétně oblastech, mělo následně stanovit ministerstvo práce.

Jenže…

„Nemůžeme zavést opatření, které jim umožní pracovat. Turecko má vlastní pracovní sílu. Snažíme se vzdělávat a školit naše nezaměstnané, aby se uplatnili na trhu, a bylo by nefér vzít jejich pracovní místa a dát je uprchlíkům,“ prohlásil letos v létě turecký ministr práce Faruk Celik.

Naděje se rozplynula. Pokolikáté už?

„Výsledkem je, že Syřané dál pracují načerno. Často v hrozných podmínkách a za naprosto zoufalé peníze, pokud jim tedy zaměstnavatel vůbec zaplatí. Mnohdy vykonávají ty nejtěžší práce, které by Turci nikdy nedělali. A ti přesto křičí: Kradou nám místa! Cizinci nám berou obživu!“ říká humanitární pracovnice Selin.

Na Mahdího se občas usměje štěstí. Sežene denní „job“, třeba vykládku zboží z kamionů. Deset hodin v kuse pracuje a večer dostane, dejme tomu, padesát lir. Na české koruny něco přes čtyři stovky. „Ale teď jsem o nic nezavadil už víc než měsíc,“ říká.

Júsuf, Mahdího sedmnáctiletý synovec, chodí mýt nádobí do jedné kiliské restaurace. Dělá dvanáct hodin denně, i o víkendech, za osm set lir na měsíc. Šest stovek padne na „byt“ – tedy na skladiště.

Mahdího rodině tu a tam pomůže nějaká nevládní organizace. Ale většinou jednorázově, třeba kupony na jídlo nebo nějakým oblečením. „Vyžít se z toho rozhodně nedá.“

A tak pracují děti, prodávají na ulici papírové kapesníky. Mahdí jen zoufale krčí rameny, sám ví nejlíp, že je to špatně. Hamída, tichá dívenka s modrýma očima, ještě nepracuje. Je moc malá.

 

Šťastné karty

Aram dal pašerákovi sto dolarů, což je víceméně obvyklá cena. Jistě, že by bylo pohodlnější uplatit pohraničníka, aby člověka nechal schovat se v nestřeženém okamžiku za kamion, mimo zorné pole kamer. Jenže pohraničníci dneska berou minimálně dvě stovky. Nebo i víc.

Pašerák, vzpomíná Aram, byl syrský mladíček, teenager. „Drobný a mrštný jako ještěrka. Pohyboval se rychle a sebejistě a my mu sotva stačili. Navíc bylo hrozné počasí, chvíli déšť, chvíli sníh, po půlhodině jsme měli nohy po kolena obalené těžkým blátem.“

V Aramově skupině uprchlíků bylo asi padesát lidí. Včetně dětí, těhotných, raněných, babiček, dědečků… „Vyrazili jsme ve čtyři odpoledne. Obloha byla úplně zatažená a brzy se mělo začít stmívat. Obvykle to probíhá tak, že pašerák dovede skupinu k hraničnímu plotu, v němž vystřihne díru. Anebo roztáhne už stávající otvor. Musí dávat pozor, aby na druhé straně nebyli turečtí vojáci. Protože oni střílí.“

Většinou do vzduchu.

Ale někdy taky ne.

Uprchlíci se pak musí rychle stáhnout zpátky do syrského vnitrozemí, třeba jen pár desítek, stovek metrů, a za chvíli se o přechod hranice pokusit jinde.

„Když padla tma, chodili jsme podél plotu. Sem a tam, hrozně dlouho. Pašerák nám přikázal, abychom byli úplně zticha. Všichni měli strach z dětí, že začnou v kritickém okamžiku naříkat. Ale víte, co nás nakonec prozradilo? Kvokání slepic!“

Aram se směje, ale jen tak napůl. „Slepice byly zjevně to jediné, co ti lidé měli. Vzali si je s sebou v naději, že je třeba v Turecku dokážou prodat.“

Ta noc byla jako zlý sen. Černočerné nebe, vlezlý, nesnesitelný chlad a jeden neúspěšný pokus o překonání plotu za druhým. „Lidi postupně odpadávali, vzdávali to. Už nemohli. Nakonec jsme se z celé skupiny dostali do Turecka jen dva. Ve čtyři ráno, po dvanácti hodinách.“

Aram je mladý muž plný sil. Doma v Sýrii vystudoval fyziku, na univerzitě v Damašku, a na rozdíl od mnoha přátel hrozně dlouho váhal s odchodem ze země. „Ani nevím, prostě jsem si pořád nějak myslel, že můžu zůstat. Že to půjde.“

Nešlo. Aram dvakrát o zlomek vteřiny unikl smrti – jednou při střelbě, jednou při bombardování. A tak nakonec (vloni v prosinci) přeci jen usoudil, že „své šťastné karty už vyčerpal“. Pašerákovi dal sto dolarů, protože…

Jinak než s pomocí převaděče (či zmíněného úplatku pohraničníkům) se dnes syrští uprchlíci do Turecka nedostanou. Všechny hraniční přechody jsou zavřené. Poslední dva, Cilvegözü a Oncupinar, nechala turecká vláda uzavřít letos v březnu. Nejmenovaný zdroj z tureckých tajných služeb tehdy americkému deníku The New York Times řekl, že existovala „vážná hrozba rozsáhlého teroristického útoku“.

Turecko se teroru, respektive rostoucí síly islamistů, bojí dlouhodobě. A oprávněně, bohužel: letos 10. října zemřelo při explozích v Ankaře přes sto lidí. Šlo o nejhorší teroristický útok v dějinách turecké republiky a vyšetřovatelé tvrdí, že jej mohl mít na svědomí Islámský stát, respektive jeho „domácí“ buňka z Anatolie.

„Neprodyšné uzavření hranic není řešení. Před válkou měla Sýrie asi dvacet milionů obyvatel. Dnes jsou podle údajů UNHCR z poloviny z nich uprchlíci. Čtyři miliony jsou za hranicemi, víc než sedm milionů jsou vnitřní vysídlenci. Jde o nejkomplikovanější uprchlickou krizi a humanitární katastrofu současnosti a vzhledem k vývoji v samotné Sýrii a nynějšímu angažmá Rusů, kteří pomáhají Asadovi, se situace může ještě rapidně zhoršit. Uprchlíků bude víc. Budou čekat na hranicích, zoufalí a bezmocní,“ říká humanitární pracovnice Selin Yüceler.

Zatím turecko-syrskou hranici lemuje plot. Leč vláda letos v létě oznámila, že hodlá po celé délce společné hranice (která činí přes osm set kilometrů) postavit… zeď.

 

Ztracená generace

„Narodil jsem se na vesnici a z celé rodiny jsem byl úplně první, kdo kdy vystudoval vysokou,“ vypráví pan Ahmed ve svém (teď ještě o něco zšeřelejším) obýváku. „Tím chci říct, že dobře vím, jak důležité je vzdělání.“

Ahmed a jeho žena Hiam mají šest dětí – a všechny do jednoho chodí v Turecku do školy. Mahmúd a Muhammad, nejmladší chlapci, docházejí v Kilisu na syrskou základku, podporovanou neziskovou organizací Mezinárodní modrý půlměsíc. „Mahmúd je ve třetí třídě, Muhammad v páté. Měli by být výš, ale kvůli válce hodně zameškali,“ říká Hiam.

Zameškali nezameškali, Ahmedova rodina je světlou výjimkou ze smutného, ba tragického pravidla: většina dětí syrských uprchlíků v Turecku do školy nechodí. Teoreticky sice mají přístup ke vzdělání zaručen už zmíněným předpisem o Dočasné ochraně, jenže praxe je samozřejmě docela jiná – i kdyby se syrské děti bleskově naučily turecky, místní školy by na tak obrovský počet žáků stejně neměly kapacitu. To zaprvé.

A zadruhé, bezpočet rodin je v podobné či ještě horší situaci než Mahdí ze skladiště. Třeba proto, že v nich ani žádný Mahdí není, všichni mužští příbuzní zemřeli. V boji, při bombardování, ve věznici Islámského státu… Možností je bolestně mnoho.

Matky tak zůstaly samy, se čtyřmi, pěti, šesti dětmi. Utekly, rychle a bez možnosti cokoliv sbalit, byť třeba jen pár kousků oblečení. Dostaly se přes hranici, fyzicky vyčerpané a psychicky zlomené, a teď žijí v Turecku ze dne na den. A je to vždycky až moc dlouhý den, plný shánění jídla, péče o děti a strachu, co bude zítra. V takové situaci prostě škola není na seznamu priorit.

„Tohle je velká tragédie. Přímo před našima očima vyrůstá ztracená generace, celé pokolení syrských dětí, které zůstanou bez vzdělání,“ říká humanitární pracovnice Selin.

Bez vzdělání, zato s hlubokými jizvami na duši. Neboť mnohé z těchto dětí už za svůj krátký život viděly věci, které by neměl vidět nikdo. Nikdy. Mají traumata, která se projeví třeba až za deset patnáct let. „A za deset patnáct let z nich taky můžou být velmi, velmi naštvaní lidé, ideální rekruti pro džihádisty,“ varuje Barzání.

Nevládní organizace, mezinárodní i místní, se snaží rozjíždět co nejvíc vzdělávacích projektů. Jak pro zdejší uprchlíky, tak na dálku pro děti v Sýrii.

„My teď třeba tady v Turecku hledáme školy, které by nám vždycky odpoledne, když už mají samy po vyučování, daly k dispozici třídy. Všechno ostatní financujeme, od sešitů až po platy syrských učitelů, od nich potřebujeme jen ty prostory. Nevěřila byste, jaký je to problém! Spousta škol se zuby nehty brání, nechce si pustit dovnitř syrské děti. Že prý jim zničí lavice!“ říká Elif Arslan, donedávna učitelka angličtiny v Istanbulu, která se však před pár týdny přestěhovala do města Gaziantep na jihu Turecka a začala pracovat jako koordinátorka vzdělávacích projektů pro jednu zahraniční nevládku.

„Vyjednávat s tureckými úřady o čemkoliv, co se týká uprchlíků, je obrovský problém. Ale komplikace jsou i z druhé strany. Uděláme vyučování odpoledne, ale syrské děti odpoledne pracují. Tak tedy o víkendu? Ale ony pracují i o víkendu.“

Mahdí říká, že z pětadvaceti dětí v jeho rodině nechodí do školy ani jedno.

 

Stesk je hrozná věc

Hiam, manželka pana Ahmeda, měla před časem takový nápad: zkusí se dostat do Evropy, nejlépe do Švédska. Vezme s sebou jednoho z mladších synů, a až bude v cíli, požádá o sjednocení rodiny, aby mohli přijet i ostatní.

Hiam, manželka pana Ahmeda, má totiž Turecka plné zuby. „Jsme tu nešťastní. Místní nás neberou jako lidské bytosti, chovají se k nám hrubě. Pracuju jako dobrovolnice v jedné zdejší organizaci, dělám kurzy ručních prací pro ženy. Je to spíš taková psychologická pomoc, terapie. V budově, kde učím, je turecký vrátný, který třeba syrským ženám schválně zabouchává dveře před nosem.“

Hiam má slzy na krajíčku, když říká, že ani nemůže své malé syny pustit ven. „Místní kluci je vždycky okamžitě začnou bít.“

Pan Ahmed má Turecka taky plné zuby. Ví, že jeho žena říká pravdu. O Švédsku přesto nechce ani slyšet. Pan Ahmed totiž nejvíc ze všeho touží vrátit se domů, do Sýrie. Teď ještě nemůže, říká, děti pořád studují. Ale jakmile se uchytí, jakmile se o sebe dokážou postarat samy, pan Ahmed se sebere a odjede domů, válka neválka. Stesk je hrozná věc!

Jako plamínek naděje, i když čím dál slabší, si Ahmed Abdí nechává malý pozemek na venkově u Aleppa. „Abych měl tam doma aspoň něco… Víte, ono to tady možná nevypadá tak hrozně. Žijeme. Máme co jíst. Máme střechu nad hlavou. Ale taky máme trápení. Nosíme si v hlavě všechny ty strašné vzpomínky. Na válku, na krutosti. Víte třeba, co se dělo, když na aleppské univerzitě začaly protivládní protesty? Dcera nám vykládala o jakémsi spolužákovi, studentovi medicíny. Demonstranti, které zranila policie, za ním přiběhli, aby jim pomohl. A on pomohl, ošetřil je. Za tři dny se jeho tělo našlo v popelnici. Ano, tohle dělá Bašár Asad, tohle jsou obrázky, s nimiž žijeme.“

Pan Ahmed, ač nešťastný, však taky říká, že ničeho nelituje. „Můj synovec bojoval ve Svobodné syrské armádě a byl zabit. Na jeho pohřbu jsme netruchlili. Věděli jsme, že neumřel nadarmo. My Syřané teď platíme nutnou daň za to, že se snad konečně zbavíme toho krutého režimu.“

 

Neviditelní

V Mahdího skladišti je několik malých radiátorů, ale jestli fungují, rodina vlastně ani neví. Majitelka budovy totiž syrským nájemníkům topení nikdy nezapíná. „Zima je tady vždycky zdaleka nejhorší období. Letos jsem si řekl, že seženu benzinová kamínka, ale teď jsem dostal strach, že by mohla ublížit dětem,“ říká Mahdí.

Do skladiště před dvěma týdny přibyli noví nájemníci. Dvojčata. Mahdí na moment mizí za plastovou přepážkou a vrací se s novorozenci v náručí. „Muhammad a Omar!“ Chlapci jsou zabalení v dekách, oba tvrdě spí.

Stejně jako Hamída mají i oni potvrzení, že se narodili v kiliské státní nemocnici. A stejně jako Hamídě je jim takové lejstro takřka k ničemu. Coby uprchlíci, respektive cizinci pod Dočasnou ochranou, nebudou mít nikdy právo zažádat o turecké občanství. A získat pro syny syrský pas je pro Mahdího momentálně daleko za hranicí proveditelného. A tak budou chlapci, podobně jako ostatní děti ve skladišti, vyrůstat jako lidé bez občanství. Lidé, které nikde nechtějí.

Mahdí není jako pan Ahmed. Chtěl by do Evropy, moc by chtěl. I když ví, že cesta je životu nebezpečná. I když ví, že Evropa není ráj. „Ale tady, tady jsme ve vězení,“ říká.

Vzpomíná na loňské protisyrské nepokoje. V Kilisu, v nedalekém Gaziantepu (před syrskou válkou městě o půldruhém milionu obyvatel, v němž nyní žije až čtyři sta tisíc uprchlíků) a dalších městech turečtí nacionalisté rozbíjeli syrské obchody, ničili syrská auta a napadali běžence na ulici.

„Od té doby jsou Syřané v Turecku ještě tišší, ještě neviditelnější než předtím,“ říkal včera Barzání, syrský Kurd. „Mnozí Turci, i když samozřejmě ne všichni, o Syřanech přemýšlejí v intencích řady stereotypů. Automaticky předpokládají, že jsme hloupí, zaostalí lidé, kteří nosí pantofle, jezdí na oslech a mluví moc nahlas. Nikdy v Sýrii nebyli, ač leží hned vedle. Nikdy neviděli, jak kulturní to byla země. V poslední době jsou také Syřané nejjednoduššími viníky všeho. Vloni a předloni bylo hrozné sucho a někteří místní lidé začali říkat, že je to kvůli nám. ,Přišli Syřané a Bůh na nás seslal pohromu!‘ Jak my byli rádi, když letos začalo vydatně pršet.“

Barzání se smutně usmívá. „Turecká společnost je ohledně uprchlíků hluboce rozdělená a pravda je, že atmosféra se postupně zhoršuje. Když se lidé v Evropě ptají, proč je uprchlická vlna tak velká právě nyní, tohle je jedna z odpovědí. Syrští uprchlíci v Turecku ztratili naději. Na důstojný život, na šanci pracovat a vydělat si na jídlo. Oni dobře vědí, že cesta do Evropy je může zabít. A že i když přežijí, jejich boj neskončí. Přesto touží odjet. A mezi těmi, které pak vy vidíte padat vyčerpáním na řeckých plážích, jsou učitelé, doktoři, inženýři, studenti, umělci...“

Mahdí houpe v náručí své patnáctidenní syny. „Kéž by se jednou do Evropy dostali aspoň oni.“ •

 

Poznámka: Jména takřka všech syrských běženců v reportáži byla na jejich žádost změněna. Stejně tak byla, vzhledem k citlivosti problematiky, změněna i jména tureckých humanitárních pracovníků. Rozhovory s uprchlíky probíhaly většinou prostřednictvím překladatele z arabštiny.