Jaké bylo nejhorší pivo ze všech a proč pankáč zpívá Gotta. Rozhovor se sládkem létajícího pivovaru

Jak ses dostal k pivu?

Má cesta k němu začala vedle našeho gymplu v restauraci Na Vítězné pláni. Tam jsme chodili jednak po vyučování, ale hlavně v pauze před odpoledkou. Říkali jsme, že jdeme studovat do knihovny, a počítali jsme, kolik svazků během pauzy zvládneme. Když byla naše poslední odpoledka před maturitou, vyrazili jsme v opravdu hojném počtu, abychom pokořili veškeré rekordy, které jsme tam kdy udělali. To se podařilo. Někteří čtenáři stihli za tu tři čtvrtě hodinu i osm svazků. Vyrostli jsme na desítce od Braníku. Tam začaly mé veškeré další cesty k pivu, jako například Pražská Patnáctka.

 

Pražská Patnáctka? Co to je?

Turistická akce, dálkový pochod, který vznikl v maturitním roce 1982. Když byly přijímačky na gympl, my staří jsme měli volno. Nechtěli jsme se jen tak flákat, případně se učit k maturitě, chtěli jsme ten volný den strávit smysluplně. V té době byly moderní dálkové pochody jako Praha–Prčice. Měl jsem kamaráda, který byl velký dálkoplaz a chodil padesátikilometrové pochody. Jednou mě vzal s sebou na Vršovickou Padesátku. To byla výborná akce, během těch padesáti kilometrů jsme prošli asi deset hospod. To se mi zalíbilo a rozhodl jsem se, že taky založím takovouto trendy akci. S kamarádem Petrem Benešem z Budějárny jsme vytyčili trasu. Šli jsme od Fleků k Černému Volovi přes Staromák a Karlův most Nerudovkou. Bylo potřeba jít ve všední den, protože v té době ještě nebyly všechny hospody otevřené v sobotu a v neděli.

 

Proč zrovna patnáctka?

Turistické pochody bývaly dlouhé, třeba padesát kilometrů. Existovaly ale kratší pochody pro slabší turisty nebo pro děti. Byly to třicítky nebo právě patnáctky. Vzhledem k povaze našeho sportovního výkonu se mi zdálo, že patnáctka bude nejlepší. Protože v našem případě nejde o kilometry, ale o piva.

 

Organizoval jsi všechny ročníky?

Ano. Já a kamarád Petr Schwarz jsme se taky všech zúčastnili. Ale první ročníky jsme my organizátoři nedošli. To místo tam nahoře, hospoda U Černého vola, se zdálo být nedostižné. Poprvé jsme skončili různě. Schwarz si lehl na Malostranském náměstí pod nějaké auto, já si ustlal v zahradě u sester Boromejek. Bylo to tam hezké, rozkvetlé. V následujících dnech jsme si všichni jenom sdělovali, kdo kde skončil. Až později, to byl takový pátý šestý ročník, se mi podařilo Patnáctku absolvovat až do konce.

 

Trasa prvních ročníků byla vždycky stejná?

Akorát když byla nějaká hospoda zavřená, protože tam třeba malovali, tak jsme ji nahradili. Ale jinak to byla stejná trasa. V 90. letech se ale naše tradiční restaurace – U Bonaparta, U Dvou slunců – proměnily v turistické podniky, kde Čechy nechtěli. Dnes probíhá Patnáctka každý rok jinde. Pro účastníky je to zajímavé, protože takto poznávají Prahu a hospody po celém městě.

 

Jak se váš vztah k pivu vyvíjel dál?

Jelikož jsme byli vědecky založení, začali jsme organizovat ochutnávky. Nakoupili jsme lahváče a pak jsme je ve skupině anonymně hodnotili. První ochutnávku, která proběhla v roce 1982, vyhrál Benešov 11. Napsali jsme jim do pivovaru, jakého se jim dostalo vítězství. Ale odpovědi jsme se nedočkali. Tenkrát za bolševika bylo těžké sehnat různá piva, protože existovala tzv. rajonizace pivovarů a v Praze se daly sehnat jenom ty největší. Nejlepší ochutnávky byly vždycky po prázdninách, protože jsme na cestách dělali pivní kolekce, které jsme pak ochutnávali.

 

Po revoluci se to změnilo?

To se různá piva dala sehnat i v Praze, měli jsme třeba šedesát vzorků. Což byl příliš velký počet, takže jsme ho omezili a začali ochutnávat tematicky. Tím jsme si tříbili pivní vkus. Ochutnávali jsme desítky zvlášť, dvanáctky, pak dokonce belgická, německá piva. Když někdo jel do Ameriky, ochutnávali jsme americká piva. I když byla ochutnávka anonymní, vždycky prohrál Bud. Ochutnávek bylo přes sto a piv bylo asi tisíc. Nakonec jsme udělali finální hodnocení, a ze všech piv se Bud umístil na posledním místě. Těsně před ním skončilo Pito z Mostu.

 

Jak bys zhodnotil pivo tehdy a dnes?

To je těžká otázka. Pivní paměť je ošidná. Člověku se mění chuť. Jak jsem byl pivně odchovaný Braníkem, tak pro mě byla zprvu Plzeň strašně hořká. Ale netrvalo to dlouho, asi tak tři roky, a už mi ta Plzeň zachutnala hodně.

 

Pivo v kanceláři

A jak jste se dostali od ochutnávek k pivovaru?

V rámci ochutnávek nám došlo, že bychom nejradši ochutnávali točené a ne lahvové. Pak začalo období minipivovarů. To už jsme dělali cílené výlety, abychom poznali nové minipivovary. Kromě toho jsme jezdili na pivo i do Německa, do kraje bamberského, kde jsme prošli asi tak sto pivovarů. Jednou jsme jeli na výlet do Sedlce-Prčic a přitom nás napadlo, že bychom mohli zkusit si to pivo uvařit sami. Tak jsme se o to začali zajímat amatérsky, založili jsme si takzvaný Pivní kroužek a koupili si sofistikovanější hrnec, na němž jsme se učili vařit.

 

Kde jste vařili?

V nakladatelství Dokořán, kde pivo pak kvasilo v kanceláři. Všechna naše piva nebyla skvělá, ale většinou byla docela dobrá.

 

Amatérské vaření vás neuspokojovalo?

Někteří z nás se rozhodli jít dálkově studovat na Střední průmyslovou školu potravinářských technologií v Podskalské ulici. Bylo nám tenkrát asi padesát. Z pětiletého studia nám odpustili dva roky, protože jsme doložili, že jsme už jednu maturitu absolvovali. Zároveň jsme museli prokázat, že máme i nějaké ekonomické vzdělání. Kluci to zbaběle dokládali tím, že absolvovali marxismus-leninismus. Já jsem vyšťoural doklad, že jsem chodil na peďáku na obor ekonomika a ekologie.

 

Prošlo to?

Prošlo. Nastoupili jsme do třeťáku, chodili jsme na chemii, na mikrobiologii a na technologii, což je to samotné vaření. Hrozně nás to bavilo. No, a v těch mých dvaapadesáti letech jsem dělal znovu maturitu. Popravdě řečeno to je ideální věk na studium na střední škole, člověk to bere daleko zodpovědněji. Měli jsme samé jedničky. Je to v podstatě ostudné, pankáč by neměl takto vyměknout. A ještě tam probíhala taková vzájemná soutěživost. Když jsem třeba já měl jedničku, tak Schwarz si nevzal dvojku a opravil si to na jedničku. To by ho samozřejmě na gymplu nikdy nenapadlo.

 

Takže jste podruhé v životě dodělali střední školu?

Ano, dodělali jsme střední a chtěli jsme, aby se ten náš amatérský pivní kroužek ekonomicky přetransformoval v pivovar Hangár. Měli jsme v plánu, že si ten pivovar postavíme. Ale nejdřív že začneme jako pivovar létající. Jenže fáze létajícího pivovaru nakonec trvá dodneška, protože shodou různých okolností se nám pivovar postavit nepodařilo. Teď už tu ambici nemáme, protože tak to funguje docela dobře.

 

Co je létající pivovar?

Létající pivovar vaří v jiných pivovarech. Můžou být různé typy létajících pivovarů. Třeba si takový pivovar nechá uvařit v kamenném pivovaru pivo včetně receptu. Nebo pivo, které se prodává jinde pod jedním názvem, létající pivovar může prodávat pod svým. To je docela běžné. My máme vlastní receptury a já se těch varů vesměs účastním. Spolupracujeme s různými kamennými pivovary, které mají různé technologie. Zjistil jsem, že různé typy piva je vhodné vařit na různých technologiích. Tohle je bezesporu výhoda létajícího pivovaru.

 

V pokročilejším věku jsi tedy profesně skončil u piva. Co tomu předcházelo?

Nejdřív jsem si myslel, že budu učitel. To jsem vydržel asi tři roky. Učil jsem matiku, fyziku a dílny. Dělal jsem i kolportéra, roznášel jsem noviny do schránek. To bylo za bolševika. Ve škole jsem měl strašně nízký plat, narodily se nám dcery a potřebovali jsme peníze. Takže jsem v té době zároveň roznášel noviny. V podstatě jsem si roznosem novin před vyučováním vydělal skoro stejně jako ve škole za celý den. A pak jsem zjistil, že kdybych měl tři rajony, tak bych měl tři platy. Takže jsem nakonec měl plat pomalu jako ředitel školy. Učení jsem proto nechal.

 

To byl jediný důvod, proč jsi odešel ze školství?

Taky jsem se nechtěl nechat buzerovat nějakým obvodním školním inspektorem. Neměl jsem chuť, aby mi říkal, že vyvolávám málo žáků z dělnických rodin. Já vůbec netušil, kdo má jakou rodinu. Co mi bylo do toho? Navíc jsem měl čas na svoje další zájmy, což byla kapela. Byli jsme pankáči, před revolucí jsme hráli jednou za uherský rok a ještě nám vypnuli proud, ale po revoluci jsme mohli hrát daleko víc, normálně soboty neděle v klubech. A to už i to nošení novin bylo moc, protože jsem musel pracovat i v sobotu. Tak jsem šel odečítat elektřinu. To jsem vydržel asi dvacet pět let. A pak jsem šel vařit pivo a to dělám dodneška. Čas na hudbu mám taky a ještě můžu to pivo vozit s sebou na koncerty, protože kapela je na našem pivu závislá, nechce pít nic jiného. Takže se to spojilo.

 

 

Co to je za kapelu?

Gott Revival. Hrál jsem i v jiných kapelách. Jedna byla funky Odvážná Srdce. Ta se rozpadla, když Cibulka vydal své seznamy. Ukázalo se, že kapelník byl agent. Byl to jediný agent z mých kamarádů. Se Srdci jsme hrávali hodně, i desku jsme vydali. Hrála s námi Eva Turnová, Pavel Hrdlička, co hraje s Mig 21, nebo Pavel Grohman, který založil Chinaski.

 

Jak se pankáč dostane ke Gottovi?

Gott Revival vznikl za komunistů, když jsem učil. Jednou jsem jel ze školy autobusem a řidič si pouštěl rádio. Zrovna hráli něco od Gotta z šedesátých let. Slyšel jsem to zpovzdálí, moc tomu nerozuměl, a říkal jsem si, aha, to je nějaký Gott a je to docela dobré. S kluky jsme se dohodli, že bychom mohli hrát ty jeho staré věci, které si sice moc nepamatujeme, ale že by to právě proto mohlo být dobré. Sedli jsme si a útržkovitě dávali dohromady nějaké písničky. K nim jsem napsal alternativní texty, protože originální jsme si nepamatovali vůbec.

 

Takže jste založili Gott Revival?

Ano. S tím, že to bude taková mlhavá vzpomínka na dětství. Skladby, které dodnes hrajeme, se vyznačují tím, že jsou úplně jiné než originály od Gotta. S takovým repertoárem jsme poprvé vystoupili na Den armády v roce 1988 v zahrádkářské kolonii v Suchdole. V Gott Revival se časem vystřídalo víc než třicet lidí. Jednou s námi hrál na saxofon Marcel Bárta, který hrával i s Karlem Gottem. Tím se to propojilo. Karel byl posel dobrých zpráv a my přinášíme ten zbytek, ty horší zprávy nebo zprávy, kterými se člověk nechlubí.

 

 

Autor je novinář a hospodský. Zároveň je Lubošovým přítelem, jedním z podílníků pivovaru Hangár a majitelem pubu, ve kterém se pivo Luboše Bokštefla čepuje.