Pivní cesta Luboše Bokštefla: z „knihovny“ až do létajícího pivovaru

Jak ses dostal k pivu?

Má cesta k němu začala vedle našeho gymplu v restauraci Na Vítězné pláni. Tam jsme chodili jednak po vyučování, ale hlavně v pauze před odpoledkou. Říkali jsme, že jdeme studovat do knihovny, a počítali jsme, kolik svazků během pauzy zvládneme. Když byla naše poslední odpoledka před maturitou, vyrazili jsme v opravdu hojném počtu, abychom pokořili veškeré rekordy, které jsme tam kdy udělali. To se podařilo. Někteří čtenáři stihli za tu tři čtvrtě hodinu i osm svazků. Vyrostli jsme na desítce od Braníku. Tam začaly mé veškeré další cesty k pivu, jako například Pražská Patnáctka.

Pražská Patnáctka? Co to je?

Turistická akce, dálkový pochod, který vznikl v maturitním roce 1982. Když byly přijímačky na gympl, my staří jsme měli volno. Nechtěli jsme se jen tak flákat, případně se učit k maturitě, chtěli jsme ten volný den strávit smysluplně. V té době byly moderní dálkové pochody jako Praha–Prčice. Měl jsem kamaráda, který byl velký dálkoplaz a chodil padesátikilometrové pochody. Jednou mě vzal s sebou na Vršovickou Padesátku. To byla výborná akce, během těch padesáti kilometrů jsme prošli asi deset hospod. To se mi zalíbilo a rozhodl jsem se, že taky založím takovouto trendy akci. S kamarádem Petrem Benešem z Budějárny jsme vytyčili trasu. Šli jsme od Fleků k Černému Volovi přes Staromák a Karlův most Nerudovkou. Bylo potřeba jít ve všední den, protože v té době ještě nebyly všechny hospody otevřené v sobotu a v neděli.

Proč zrovna patnáctka?

Turistické pochody bývaly dlouhé, třeba padesát kilometrů. Existovaly ale kratší pochody pro slabší turisty nebo pro děti. Byly to třicítky nebo právě patnáctky. Vzhledem k povaze našeho sportovního výkonu se mi zdálo, že patnáctka bude nejlepší. Protože v našem případě nejde o kilometry, ale o piva.

Organizoval jsi všechny ročníky?

Ano. Já a kamarád Petr Schwarz jsme se taky všech zúčastnili. Ale první ročníky jsme my organizátoři nedošli. To místo tam nahoře, hospoda U Černého vola, se zdálo být nedostižné. Poprvé jsme skončili různě. Schwarz si lehl na Malostranském náměstí pod nějaké auto, já si ustlal v zahradě u sester Boromejek. Bylo to tam hezké, rozkvetlé. V následujících dnech jsme si všichni jenom sdělovali, kdo kde skončil. Až později, to byl takový pátý šestý ročník, se mi podařilo Patnáctku absolvovat až do konce.

Trasa prvních ročníků byla vždycky stejná?

Akorát když byla nějaká hospoda zavřená, protože tam třeba malovali, tak jsme ji nahradili. Ale jinak to byla stejná trasa. V 90. letech se ale naše tradiční restaurace – U Bonaparta, U Dvou slunců – proměnily v turistické podniky, kde Čechy nechtěli. Dnes probíhá Patnáctka každý rok jinde. Pro účastníky je to zajímavé, protože takto poznávají Prahu a hospody po celém městě.

Jak se váš vztah k pivu vyvíjel dál?