Baron Prášil nové doby

Fantazírováním trochu připomíná literárního Barona Prášila. Ovšem není to zdaleka jediná postava, která člověka napadne, když se mluví o Miroslavu Elfmarkovi.

Třeba Harry Jelínek prodával Karlštejn – což je nejspíše legenda, ale tento podvodník skutečně existoval. A Miroslav Elfmark také existuje. Dnes již pravomocně odsouzený muž spolupracoval s Českou kosmickou kanceláří, pracoval na ministerstvu průmyslu, kde řešil miliardové dotace, stal se i poradcem rektora Českého vysokého učení technického v Praze (ČVUT): právě toto angažmá vzbudilo nedávno na univerzitě bouři a přitáhlo k Elfmarkovi opět pozornost.

Když se probíráte jeho příběhem, narazíte na léta pěstěnou síť kontaktů a řadu děr v životopise: jeho oficiální verze je obrovská fikce. Je zásadní otázkou, jak se vůbec mohl dostat do pozice vysokého státního úředníka, který rozděloval desítky miliard dotací, nebo na post odborníka, jenž za ČVUT vytvářel studie, kam s vyhořelým jaderným odpadem.

Příběh Miroslava Elfmarka je i zprávou o naší době.

 

Seřizovačem

Na začátku pátrání byla maličkost, drobná chyba v matrixu. Když se novinář Jan Štětka v časopise Euro a později Ekonom snažil před lety přijít na kloub tomu, jak se Miroslav Elfmark a jeho první manželka Blanka stali vládci evropských dotací (on na ministerstvu průmyslu v letech 2007 až 2010, ona ještě dříve na ministerstvu pro místní rozvoj a poté ministerstvu práce), dostal nepravdivou odpověď, že se seznámili na gymnáziu v Moravské Třebové: tam je oba učil občanskou nauku a dějepis pozdější ministr pro místní rozvoj Radko Martínek. Všichni si tehdy tuto verzi vzájemně odkývali.

Tou drobnou chybou v matrixu bylo, že k setkání při studiích na gymnáziu v Třebové by došlo v Elfmarkových jednadvaceti letech, což je na středoškoláka dost pokročilý věk. „Máte pravdu, jeho jsem učil na textilním učilišti. Teprve potom jsem šel učit na gymnázium. To jsem si neuvědomil, časově by to nevycházelo,“ říká nyní senátor za ČSSD Radko Martínek. Právě on Elfmarka oficiálně uvedl do vysoké politiky, udělal z něj v roce 2005 svého poradce pro cestovní ruch. „On byl v Praze dříve než já. Pomáhal mi, protože je z Moravské Třebové jako já. Žádné politické záležitosti to nebyly,“ vysvětluje.

Elfmarkovi spolužáci z učiliště jeho kariéru přes média celkem sledovali. Zaskočila je už lež o studiu na gymnáziu, řešili i jeho kvapný odchod z místa sekčního šéfa přes dotace na ministerstvu průmyslu kvůli možné korupci. Text před šesti lety v Ekonomu končil Elfmarkovými podnikatelskými vizemi ve světě bez dotací: „Plankton a chaluhy, to je výživa budoucnosti.“ Jeden ze spolužáků to v internetové diskusi glosoval slovy: „Pánové, taky vás všechno sere? Když vidíte, že poctivostí a slušným chováním se k lepším zítřkům nedopracujeme? Asi se budu muset zeptat gymnazisty Elfa, jak na vše jít lépe. Vstával jsem dnes už v šest, tak jsem velmi dobře naladěn. Chaluhám zdar!“

Na třídní sraz dorazil Miroslav Elfmark jednou. Na pětadvacáté výročí od absolvování maturitního oboru mechanik – seřizovač textilních strojů. Bylo to krátce po jeho konci na ministerstvu průmyslu. „Tehdy jsme si říkali, že se s námi přišel rozloučit, protože měl problémy s těmi dotacemi,“ vzpomíná Pavel Drdla, který jako jeden z mála zůstal v Moravské Třebové. „Jen mlžil. V podstatě se neměl s námi o čem bavit, žil dávno jiný život,“ dodává.

 

Esenbákem

Po střední škole zamířil na strojní fakultu do Brna. Vydržel však jen necelé tři semestry a na škole skončil. „Patřil mezi studijně slabé studenty,“ napsal tehdy proděkan strojní fakulty. Přesto se stihl stát předsedou fakultní organizace SSM, režimní mládežnické organizace. Byla osmdesátá léta, tehdy se, pokud jste nevystudoval vysokou školu, chodilo na dva roky povinně na vojnu. Miroslav Elfmark se tomu vyhnul. Stal se příslušníkem Sboru národní bezpečnosti (SNB), předchůdce dnešní policie. Na pět měsíců narukoval k vojsku ministerstva vnitra a poté na 1,5 roku k Pohotovostnímu pluku VB v Praze. Hlavní kouzlo nespočívalo v úspoře času, ale v penězích. Pět tisíc za úpis k pluku a 2 300 korun měsíčně plat. Při téměř nulových nákladech to byly na tehdejší dobu velmi pěkné peníze.

Pohotovostní pluk byl policejní školou a zásahovou jednotkou zároveň. Frekventanti, jak se jim říkalo, byli cvičení speciálně na rozhánění komunistickým režimem nepovolených shromáždění. Strážmistr a po povýšení nadstrážmistr Elfmark se trefil přesně do doby, kdy měli napilno. S bílou helmou a dlouhým obuškem sloužil od března 1988 do září 1989, tedy v době, kdy proběhly první velké protirežimní demonstrace v Praze – například v den kulatého výročí invaze roku 1968, vzniku první republiky nebo v lednu při sérii protestů známých jako Palachův týden. V této době vznikly přezdívky „komunistické gestapo“ a „mlátičky“. Listopad už zažil na místním oddělení Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici v Praze.

Podepsáno měl celkem na šest let, ale jak dlouho nakonec u policie zůstal, není jasné. Miroslav Elfmark policejní kapitolu ze svého života vymazal. V podepsaném životopise, který předložil při nástupu na místo nejvyššího šéfa evropských fondů na ministerstvu průmyslu (v březnu 2007), uvádí, že byl v letech 1988 až 1996 administrativním referentem na ministerstvu vnitra. Ministerstvo vnitra uvedlo, že od vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 u nich ani u policie nepracoval.

V dubnu 1994 si Elfmark zapsal živnost na provozování parkoviště a o měsíc později vychází jeho první článek v herním časopise Score nazvaný „Zločin a trest“. Celkem napsal čtyři texty. Výmluvný je jeho pseudonym: POLICEMAN. Tehdejší pracovníci prosperujícího vydavatelství a distribuce her vzpomínají na pána s knírkem a bříškem, který u oběda dával k dobrému historky ze zásahů proti demonstrantům v roce ’89. Jedna ze zaměstnankyň si vybavuje, že pod zadním oknem v autě vozil jako trofej policejní čepici a obušek.

Co je však podstatnější, podle svého životopisu dokončil při zaměstnání studium na Vysoké škole ekonomické. Závěrečné zkoušky podle životopisu složil ing. Miroslav Elfmark v roce 1997. VŠE odmítla s odkazem na ochranu osobních údajů uvést, zda na škole vůbec studoval a s jakým výsledkem. Ve veřejně dostupných seznamech absolventů však uvedený není, dohledatelná není ani jeho diplomová práce. Titul inženýr není uvedený v posledních rozsudcích soudů, ani na jiných veřejných listinách. Miroslav Elfmark si dotazy magazínu Reportér nechal zaslat v textové zprávě, poté přestal reagovat.

„Byl přirozený talent na určité věci, vysokou školu určitě nedělal žádnou, jsem přesvědčený, že nic nedodělal,“ uvedl již dříve Oldřich Hejtmánek, majitel distribuční společnosti a vydavatelství časopisu Score, pro které Elfmark od půlky devadesátých let pracoval. „Nebylo na to ani kdy. Za nás žádnou školu nedělal, určitě ne,“ dodává. Působení Miroslava Elfmarka ve vydavatelství skončilo na přelomu tisíciletí podobně jako jeho pozdější pracovní štace – totálním rozkladem. Časopis neměl ani na mzdy. „Když jsem na to přišel, zbavil jsem ho jednatelství a začal zachraňovat pahýly, co zbyly,“ vypráví Hejtmánek. „Hrozně mě překvapilo, že mu to tak dlouho vydrželo. Nechápu, kdo ho najímal, jak je přesvědčil? Já sám to nevím.“ Odhaduje, že přišel o deset patnáct milionů.

 

Cestovatelem

Z rozhovorů s lidmi, kteří s Elfmarkem strávili nějaký čas, vyplývá, že jde o člověka, který umí vzbudit důvěru. Jeho sociální inteligence, schopnost navázat vztah, je prý vysoká. Podle jednoho z bývalých Elfmarkových partnerů platí, že jakmile už někoho nepotřebuje, zmuchlá ho jako papír a bez lítosti zahodí. Dokáže lidi snadno zaujmout, získat na svou stranu a pak je do něčeho uvrtat, že není cesty zpátky. Jeho modus operandi se neustále opakuje: přivést lidi na důležitá rozhodovací místa, vytvořit ekosystém vzájemně výhodných vztahů, v kterém se šíbuje s dotacemi na projekty, kam půjdou velké peníze.

Jeho cesta do světa dotací vedla přes první manželku Blanku a cestovní ruch (na SMS zprávu nereagovala). Pracovala v České centrále cestovního ruchu (Czechtourism) a následně ve společnosti Bedy, která získala zakázku na vytvoření informačního turistického systému. Projekt mimo jiné spojil majitele Bedy (provozovatel diskoték na Příbramsku) s manželi Elfmarkovými. Nakonec zkrachoval a dvanáct milionů z veřejné kasy se vypařilo i s penězi investorů.

„My jsme to zachraňovali, něco vzniklo a fungovalo. Společnost Bedy nám však nedoplatila. Odešli jsme s tím, co jsme vyvinuli, a to byl ten informační systém,“ říká podnikatel v IT Petr Litoš a bývalý společník v Elfmarkově firmě ITS 42. „Byla totiž naděje, že do Czechtourismu ten informační systém ještě umístíme. Proto vznikla společnost ITS 42, která měla propojit Elfmarkovic know-how a vztahy s naším vytvořeným systémem,“ říká. Nic z toho však podle něj nevzešlo. Elfmark totiž viděl větší příležitosti ve světě dotací.

Ostatní společníci včetně Litoše mu proto své podíly zkraje roku 2006 za pár desítek tisíc prodali. „Odcházeli jsme v době, kdy ta firma jela na podstatu. V té době začal Mirek Elfmark pracovat s Českou kosmickou kanceláří. Podíly jsme mu prodávali v budově hospodářské komory, kde sídlila a on tam tehdy seděl,“ vysvětluje Petr Litoš.

 

Šíbrem

Název společnosti ITS 42 je zkratkou pro Informační Turistický Systém. Ta dvaačtyřicítka má dva trefné výklady. Miroslav Elfmark to ironicky vysvětloval jako 42. pokus o vytvoření fungujícího informačního systému pro cestovní ruch. To je samozřejmě nadsázka, skutečnost bude přece jen o něco nižší. Skutečný nápad je prý citát ze sci-fi románu Stopařův průvodce po Galaxii. „It‘s 42“ je románová odpověď „na základní otázku života, vesmíru a vůbec“- Z dnešního pohledu je ITS 42 skutečně realistickou odpovědí na základní otázku života Miroslava Elfmarka jako dotačního šíbra.

Poté co firmu ovládl, od ní jako pavouček natáhl personální a finanční nitky do nově vytvářených obecně prospěšných společností, zabývajících se například podporou cestovního ruchu, vědou a výzkumem vesmíru. Tyto společnosti vzápětí získaly nebo zprostředkovaly dotace na různé publikace, školení a přednášková turné. Lidé z této sítě se poté, co přišel na ministerstvo průmyslu jako vládce dotací, začali objevovat v jeho blízkosti nebo na dalších úřadech. Vždy blízko dotací. Společnost ITS 42 po nástupu na ministerstvo průmyslu přepsal na svého otce, tehdy čtyřiašedesátiletého strojaře v penzi.

Soud později označil převod za jednu z jeho dalších podvodných fikcí.

Již v době, kdy Elfmark radil s cestovním ruchem ministrovi pro místní rozvoj a následně nastoupil jako šéf evropských fondů, začal přes ITS 42 s odesíláním peněz do Karibiku. Policie zmapovala cestu devadesáti milionů korun, které firma zaplatila za fiktivní reklamu na závodních automobilech. A to ještě ani policie, ani trestní soud neřešily, kde se v původně polomrtvé firmě ITS 42 vzalo tolik peněz. Za daňový únik přes dvacet milionů korun dostal Elfmark pravomocně tříletou podmínku až letos v září. Z vyvedených peněz se podařilo zadržet jen zlomek. Do exekuce kvůli tomu míří „Elfmarkův“ byt, který byl koupený a rekonstruovaný na „otcovu“ firmu ITS 42. Elfmark – syn v něm byl celou dobu v nájmu.

Ve stejné daňové kauze jako Elfmark uvázl i jeho blízký přítel Radek Pažout, což poodhalilo, jak vyvádění peněz z dotací ministerstva průmyslu a obchodu fungovalo. Seznámili se okolo cestovního ruchu a Radek Pažout bývalého policistu Elfmarka věrně následoval – přes ministerstvo pro místní rozvoj až na tajemníka hospodářské komory. „Komora tehdy neměla peníze. Lidé z vedení přiznali v kuloárech, že vznikla dohoda. Pažout se stane tajemníkem, protože přinese peníze od Elfmarka,“ vysvětluje bývalý člen dozorčí rady komory Michal Němeček.

Přes tuto organizaci začalo proudit kvantum zakázek z různých evropských dotací. Tajemník Pažout z jedné IT zakázky nasměroval přes řetěz spřízněných firem 46 milionů do Karibiku. Šlo o stejnou fintu s fakturami za fiktivní služby jako v případě Elfmarka. V daném případě to představovalo více než třetinu celé dotace, za zbytek odvedl práci jiný subdodavatel. Radek Pažout na žádost o komentář nereagoval.

Když se vztahová síť zhroutila, audit komory ukázal, že fiktivně hospodařil tajemník i bývalý prezident komory. „Já jsem z komory odešel,“ říká Michal Němeček. „Byl jsem úplně zhnusený z toho, že to s těmi lidmi vůbec nic nedělá. My jsme předložili na sněmu důkazy, že se nekonaly služební cesty, že se tam kradlo. Bylo to za nějakých padesát milionů. Tam sedělo tři sta lidí a oni ho téměř zvolili prezidentem znovu,“ vysvětluje. (Soudy s exprezidentem komory stále běží.)

Na ministerstvo průmyslu si Miroslava Elfmarka do role šéfa přes fondy vybral Martin Říman. „Pohyboval se v Poslanecké sněmovně a bavil se na téma fondů a čerpání před rokem 2006,“ říká bývalý ministr na otázku, proč si jej vybral. „Jako fondový úředník nebyl vůbec špatný. Tehdy se čerpaly peníze na stovky, možná tisíce projektů, nebyla to žádná sranda,“ říká.

Podle informací serveru Neovlivni.cz byl Miroslav Elfmark spolu se dvěma úředníky nedávno obviněn kvůli údajným chybám při rozdělování peněz, které přišly Česko na téměř dvě miliardy.

 

Do hlubin univerzity

Jeho zatím poslední štací byla ČVUT, technická univerzita s téměř pětimiliardovým rozpočtem. A jak to vypadá, historie se do značné míry opakovala.

Elfmark se stal před dvěma lety poradcem rektora Petra Konvalinky. Rektor tehdy v Lidových novinách uvedl, že Elfmarka přijal na „běžnou agendu“. Na rektorát přišla Darja Elfmarková (třetí manželka). Dříve pracovala v CzechInvestu, dotační agentuře spadající pod ministerstvo průmyslu. Bylo to v době, kdy fondům ministerstva průmyslu a obchodu vládl její budoucí manžel.

Miroslav Elfmark již nyní na univerzitě nepracuje. Po potvrzení trestu za daňový únik v říjnu odešel.

Jak vyplynulo z jednání akademického senátu ČVUT v listopadu, před odchodem získal Elfmark zatím neznámou částku za účast na veřejné zakázce týkající se výzkumu jaderného úložiště. Údajně vypracoval ekonomickou analýzu rizik v oblasti obce Bukov. Vyšlo také najevo, že celou dobu vystupoval za ČVUT v řízení o zakázce se státní Správou úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) a následně za školu chodil i na kontroly. Proplacení práce mu podepsala Darja Elfmarková z titulu šéfky odboru projektů.

Jak upozornili televizní Reportéři ČT, ještě před podpisem smlouvy oznámil odborný garant této veřejné zakázky Jaroslav Pacovský, že se jí nezúčastní. Ústně i e-mailem. Přesto byla zakázka za 79 milionů podepsána a SÚRAO uvádí, že o e-mailu nic neví. Podle zákona o veřejných zakázkách, na jehož základě se smlouva zpracovávala, přitom hrozí za uvedení nepravdivých kvalifikačních údajů v době před podpisem pokuta až dvacet milionů a zákaz ucházet se po dobu tří let o veřejné zakázky.

Senátoři nyní chtějí prozkoumat i další zakázky, které prošly útvarem Darji Elfmarkové. Miroslav Elfmark je uveden minimálně u dalších dvou na poradenství pro SÚRAO.

Darja Elfmarková figuruje coby zástupce univerzity také u třech odborných zakázek, které se týkají elektrárny Chvaletice. Současně – pod svým předchozím příjmením Lipková – vlastní PR agenturu, jež se věnuje energetice a provozuje server iUhlí.cz.

Jan Rovenský z české Greenpeace v tom vidí možný střet zájmů. „Veřejná vysoká škola uzavřela smlouvy s firmou, která těží a spaluje hnědé uhlí. A při jejich uzavírání se nechala zastupovat zaměstnankyní, která vlastní PR agenturu a server o uhelné energetice,“ říká.

Podle Luboše Pavlase, ředitele chvaletické elektrárny, řeší Darja Elfmarková za rektorát administrativní záležitosti. „Byla vybrána ze strany ČVUT, jinak s ní nemáme nic společného,“ uvedl. Odborné aspekty studií podle něj řeší vědečtí pracovníci univerzity ve spolupráci se zavedenými firmami z oboru, například nadnárodním Tractebelem.

Mezi zakázky, které spadaly pod útvar Darji Elfmarkové, patřilo i posuzování svarů na elektrárnách ČEZ, zakázky pro magistrát hlavního města Prahy, automatizace výroby pro Škodu, audit pro Foxconn nebo IT audit Národní knihovny.

Žádné ze zmiňovaných zakázek se co do rozsahu ani řádově nepřibližovaly téměř osmdesátimilionové veřejné zakázce od státního SÚRAO, nejbližší další nepřesáhly jeden a půl milionu korun.

Darja Elfmarková na zaslané dotazy ke svému působení na Českém vysokém učení technickém nereagovala.

 

Kam to povede

Rektor Petr Konvalinka v listopadu přežil hlasování akademického senátu o svém odvolání. Za angažování dotačního šíbra se již několikrát omluvil a to možná ještě netušil všechny souvislosti. Spolužáci Miroslava Elfmarka však musí začít tipovat, kam to spolužák ještě dotáhne a co je v Česku možné.

Legendárního podvodníka Jelínka příště asi už předstihne. •