Dům z karet po brazilsku

Autoři populárního amerického seriálu Dům z karet, který předvádí intriky v Bílém domě, by měli pozorně sledovat aktuální dění v Brazílii. Inspirace týkající se prohnilosti nejvyšších pater moci je tu plná náruč.

Začínat by se mohlo scénou, jak se hlavní postava – prezident Luiz Inácio Lula da Silva – raduje, že Riu bylo jako prvnímu jihoamerickému městu v historii přiklepnuto pořadatelství letní olympiády. A to pouhé dva roky po jiné sportovní monstrakci, fotbalovém mistrovství světa. Pokračovat by se dalo tím, jak charismatický a sousedsky působící vousáč obklopen svými blízkými vtipkuje, že se pokusí pro Brazílii vybojovat i zimní olympiádu. Proč by ne, je přece dítkem štěstěny…

Nedokončil ani základní školu, protože už jako dítě musel rodině pomáhat s výdělkem: na ulici prodával pomeranče a čistil boty. Později se stal odborářem a potom přivedl svou vlast k rozkvětu, jaký předtím nezažila.

Lulu a jeho pravá ruka

Národ ho miluje. Lidé žijící ve velkoměstských slumech i ve venkovských zapadákovech ho berou jako svého. Díky svým sociálním programům dokázal během osmi let vládnutí dostat čtyřicet milionů spoluobčanů z absolutní chudoby. Po ramenou ho poplácávají i lidé z vysokého byznysu a tradiční smetánky. Strach z toho, co nastane, až do prezidentského paláce vkročí lídr socialistické Strany pracujících, se ukázal zbytečný. Lula nestál o vytvoření nové Kuby, neznárodňoval. Díky exportu surovin do Číny a posílené domácí poptávce rostlo hospodářství o pět procent ročně. Brazílie dokonce předehnala Velkou Británii a stala se šestou největší ekonomikou světa. Optimismu v té době měli Brazilci na rozdávání.