Islámský stát: hodní, zlí a oškliví

Report

Část muslimů z řad arabských sunnitů dosud považovala Islámský stát za hrdiny – což je problém. Známý kurdský novinář to vysvětluje v rozhovoru pro magazín Reportér.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Část muslimů z řad arabských sunnitů dosud považovala Islámský stát za hrdiny – což je problém. Známý kurdský novinář to vysvětluje v rozhovoru pro magazín Reportér.

Příčiny vzrůstu nynějšího Islámského státu v Iráků leží ve sporech tamních arabských sunnitů a šíitů, dvou větví islámu. Teroristický Islámský stát v Iráku a Sýrii je sunnitskou odpovědí na fakt, že šíité v posledních letech kontrolovali iráckou vládu (a platí to i pro Sýrii, které dlouho vládli alávité řazení k šíitské větvi islámu). A právě proto také sunnité, respektive jejich duchovní neuspořádali jediný výrazný protest proti Islámskému státu.

V rozhovoru pro magazín Reportér to vysvětluje příslušník dalšího etnika, které v oblasti žije – irácký Kurd, známý komentátor Híwa Osman. Ohledně možnosti rychlého vyhlášení nezávislého kurdského státu v severním Iráku je skeptický, přestože v oblasti mají Kurdové vysoký stupeň autonomie, včetně vlastního prezidenta a armády.

 

Co je Islámský stát a kdo jej vlastně tvoří?

Islámský stát tvoří aliance hodných, zlých a ošklivých („Hodný, zlý a ošklivý“ je italský western natočený v roce 1966 – pozn. red.). Hodné jsou, řekněme, sunnitské kmeny, kteří již měly dost násilí šíitské vlády a jejich milicí. Zlí jsou džihádisté, kteří přijeli do Iráku a Sýrie z celé planety zabíjet. Oškliví jsou baasisté (panarabští, v zásadě sekulární socialisté ze strany Baas, jeiichž iráckou verzi vedl i sunnitský diktátor Saddám Husajn – pozn. red). Tato kombinace umožnila zrod teroristického státu, nikoli jen teroristické organizace, jak bylo dosud zvykem.

 

Kdo umožnil vznik Islámského státu?

Není náhodou, že Islámský stát operuje na sunnitských územích Sýrie a Iráku. Nastane-li vhodná situace, vydá se i do Jordánska, nebo dokonce dále.

Jde o problém, či spíše dílo arabských sunnitů. Od nich jsem také neslyšel zásadní, principiální odsouzení Islámského státu. Kvůli několika karikaturám v dánském tisku proběhly demonstrace od Indonésie po Bosnu. Teď na Blízkém východě probíhá genocida jezídů, křesťanů i dalších menšin a svět arabských sunnitů se nezmohl na jedinou upřímnou demonstraci proti Islámskému státu. Mám na mysli protest, který by pořádali duchovní, nikoli liberální muslimové.

Obávám se, že mnozí arabští sunnité nepovažují bojovníky Islámského státu za kriminálníky, ale hrdiny, ba mučedníky víry.

 

Je Blízký východ zachvácen sektářským bojem mezi dvěma hlavním směry islámu, tedy sunnity a šíity?

Islámský stát je sunnitskou odpovědí na mocenský vzestup šíitů v Iráku. A částečně i na alavitskou dominanci v Sýrii (alavité jsou heterodoxní náboženskou společností s prvky šíy, patří k ní syrský diktátor Bašár Asad a opory jeho režimu – pozn. red.). Růstu Islámskému státu jistě pomohl Núrí Malikí, bývalý šíitský premiér Iráku, který ignoroval, ba terorizoval sunnity. Podílely se na něm ale i sunnitské státy, které se bojí vlivu šíitského Íránu v oblasti – mluvím o Saúdech, Kataru, Turecku.

 

Má se Západ bát Islámského státu?

Vím, že se jej bojí. Co považuji za důležité: zatímco na Blízkém východě se tato organizace chce chovat jako opravdový stát, bude tedy zabírat a nějak spravovat území, na Západě asi převezme taktiku al-Káidy. Bude provádět jednotlivé útoky, atentáty. Nemyslím, že Islámský stát vytáhne s vojsky na Evropu.

 

Kdy bude vyhlášen nezávislý, samostatný Kurdistán? Již brzy?

Nedomnívám se, že dojde k rychlému vyhlášení nezávislosti. Až nyní si v Kurdistánu uvědomujeme, jak komplikovaná tato záležitost je. Potřebovali jsme Američany, NATO a jejich útoky, abychom se ubránili Islámskému státu. Útok islamistů byl pro nás varováním. Někteří Kurdové totiž měli za to, že se jakékoli vojenské hrozbě dokážeme ubránit sami. Což se ukázalo jako omyl.

Kurdistán je zemí bez přístupu k moři. Jeho sousedé mu nejsou zcela nakloněni. Je třeba brát v potaz naši geografická polohu. Jsme navíc Kurdové a žijeme na Blízkém východě (Kurdové tvoří vlivnou i nespokojenou menšinu v několika státech nestabilního Blízkého východu – pozn.red.). Pro vyhlášení nezávislosti potřebujeme bezpečnostní záruky, které si ale nejsme schopni vynutit na svém okolí silou, vojensky.

 

Takže musí zapracovat kurdská diplomacie?

Kurdistán nezíská reálnou nezávislost jen na bojišti. Potřebujeme uzavřít bezpečnostní dohody se sousedy, regionálními mocnostmi i mezinárodním společenstvím. Je proto nezbytné přesvědčit sousedy, že pro ně nezávislý Kurdistán nepřestavuje hrozbou, což platí především ve vztahu k jejich kurdským menšinám.

 

Co ekonomika iráckého Kurdistánu?

Naše hospodářství má řadu problémů. Nejsem sice v této oblasti expert, přesto si dovolím stručné hodnocení.

Za prvé, kurdská ekonomika je závislá na těžbě ropy. Téměř všechny finance jdou z prodeje této jediné komodity. Za druhé, stát, který má přes osm milionů obyvatel, zaměstnává, či platí téměř půl druhého milionu lidí. V neposlední řadě, zhruba 95 procent potravin přichází zvenčí. Z Turecka a Íránu.

Mimochodem, právě spolupracuji na dokumentu, který naši potravinovou soběstačnost mapuje. Půda, kterou disponuje irácký Kurdistán, by podle našich zjištění byla schopna uživit až 40 milionů lidí! Nynější stav je opravdová katastrofa! Mám za to, že nebudeme moci být nezávislí, dokud si potraviny alespoň z poloviny nezajistíme sami.

 

Okamžitá nezávislost tedy není dobrý nápad.

Podívejte se náš vztah k okolí. Z řady důvodů teď potřebujeme Turecku. Rovněž proto, že nejsme schopni jednat s Bagdádem (v říjnu, kdy byl rozhovor pořízen, neposlala centrální irácká vláda v Bagdádu peníze na mzdy kurdských úředníků již 14 měsíců – pozn. red.). Jenže Turecko nám odmítá účinně pomoci i proti našemu nejhoršímu nepříteli, Islámskému státu. Vyhlášením samostatnosti vyměníme Bagdád za Ankaru. Turecko by bylo výhradním odběratelem naší ropy i hlavním dodavatelem potravin. Výsledkem by byla banánová, nikoli nezávislá kurdská republika.

 

Jsou Kurdové alespoň politicky sjednoceni v názoru, že přišel čas nezávislosti?

Nezávislost… Ano, to slovo zní hezky. Ve skutečnosti jen v iráckém Kurdistánu existují tři strany, které mají ohledně nezávislost velmi odlišné postoje.

Nemluvě o stranách mimo Irák: hlavně v Turecku působící Strana kurdských pracujících (PKK) zastává ještě dramaticky odlišnější stanovisko. První věta o nezávislosti zní od všech kurdských politiků stejně, druhá už zakládá na fatální neshody.

 

V samotném iráckém Kurdistánu se dvě politické strany – či rodiny politiků Masúda Barzáního a Džalála Tálabáního – léta dělily o území stejně jako vliv na politiku a byznys. Dokonce spolu bojovaly. Takový stav pořád existuje?

Každý, kdo hodlá být v iráckém Kurdistánu důležitým ekonomickým hráčem, musí mít politické krytí. Potřebujete otevřené dveře a zavřená okna pro konkurenci. O lokálním byznyse místy rozhodují tamní chlapci s ostře nabitými zbraněmi. Pravda ale je, že rámcová pravidla stále určují obě velké rodiny. Jinak platí, že vlivnější je nyní Barzáního skupina, lidé kolem Tálabaního teď tvoří spíše jen jakýsi klub.

 

Požívají obyvatelé iráckého Kurdistánu svobod? Co tisk? V jedné ze zdejších největších televizí jsem měl zkušenost spíše rozpačitou.

Ve srovnání se zbytkem Iráku a vlastně i Blízkým východem je u nás svoboda projevu velmi dobrá. Čeká nás ale ještě dlouhá cesta, budeme-li se chtít vyrovnat Evropě. Napsat můžeme téměř cokoli, nemáme ale šanci získat informace o činnosti úředníků, vlády. Třeba v Česku musí ten který ministr médiím kupříkladu říci, kolik utratil poslední měsíc za benzín…

 

Nejsme si jist, zda tomu tak opravdu je…

Ale existují zákony, které mu to přikazují. Když se já zeptám vysokého politika u nás, odpoví mi navýsost stručně: f**k off!

Ještě jinak. Stal se takový příběh. Lokální novinář napsal článek o pletichách místního šéfa ozbrojenců. Ten žurnalistovi druhý den ráno zavolal s otázkou: ´Chlapče, proč jsi ve svém médiu zveřejnil moji fotografii a jméno?´ Na to reportér: ´Však je ten příběh o vás´. Ten dobrý muž odpověděl: ´Ne, ne, ten příběh je o tvé matce, dětech, rodině...´ Prostě mu vyhrožoval. Žurnalista si rozhovor nahrál. Umístil na server youtube. Místní velitel žádal omluvu. Novináře kdosi zabil. Nutno ale říci, že nevíme, kdo a proč, respektive zda šlo opravdu o pomstu velitele.

 

Co s tím?

Od loňska máme opravdu dobré zákony, které nás papírově řadí vysoko ve světovém žebříčku svobody tisku. Jenže tyto normy platí pouze na papíře, nikdo se na ně dosud v praxi nedovolal! Za to může nejen vláda, ale samozřejmě i média! Ta jsou přinejmenším líná.

 


 

  • Češi v srdci Kurdistánu

Je symbolem Irbílu, hlavního města iráckého Kurdistánu. Respektive, dlouho byla fakticky celým Irbílem (pomineme-li fakt, že toto město patří k nejdéle soustavně osídleným lokalitám planety). Ona citadela dnes shlíží na město, které se v posledních desetiletích rozšiřuje nebývalým tempem. Její osud věrně kopíruje moderní dějiny přinejmenším iráckých Kurdů. „Počínaje 60. lety byli z citadely bagdádským režimem vysídlováni její původní obyvatelé,“ vysvětluje Petr Justa z české společnosti Gema Art, která zde vede projekt památkové obnovy několika historických domů.

„Později sem dopadaly režimní bomby a rakety,“ říká. Někdejší irácký diktátor Saddám Husajn, který Kurdy upřímně nemiloval, nařídil zničit starou bránu. A na jejím místě nechal vybudovat novou, betonovou, v pseudobabylónském stylu. Tedy konstrukci, která na kurdský pahorek věru nepatří. „V průběhu 70. let sem přicházeli venkované, které vyhnali z jejich domů,“ konstatuje Petr Justa. „Byli to lidé často negramotní, prostí, kteří domy flikovali, jak uměli,“ dodává.

Samotnou rekonstrukci půvabného vrchu, která probíhá v posledních letech, poznamenali obvyklé – a mnohdy velice tvrdé – kompetenční spory mezi centrální bagdádskou vládou a místními kurdskými úřady. I v Irbílu ale kurdští politici soupeří o vliv na rekonstrukci památky, která se stává stále proslulejším symbolem.

Letos se totiž citadela dostala na seznam světového dědictví UNESCO. Kritici tohoto rozhodnutí tvrdí, že na něj nepatří, neboť ji hyzdí příliš (neodborných) zásahů z minula. Jisté je, že světová pozornost citadele pomůže. A pahorek nad Irbílem má šanci proměnit se v kulturní i společenské centrum nově vznikajícího – v řadě ohledů ale již existujícího – nezávislého Kurdistánu.

Petr Justa a firma Gema Art lobují za to, aby jeden z krásných domů na citadele, který jeho firma opravila, převzal český stát. Je fakt, že některé evropské země už budovy v okolí zrekonstruovaly a obsadily. Protože citadela je a bude symbolickým středem Irbílu.

Stará citadela v Irbílu - hlavním městě iráckého Kurdistánu. Foto: profimedia.cz
Stará citadela v Irbílu – hlavním městě iráckého Kurdistánu. Foto: profimedia.cz

Rozsáhlou reportáž o Islámském státu a Kurdistánu si  můžete přečíst v placené sekci zde.  

Unikátní fotoreportáž o jezídských dívkách, které bojují s Islámským státem zde.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama