Prokletí selského rozumu

Představte si, že jste vyhráli roční poukaz na dvanáct návštěv skvělé restaurace: každý měsíc do ní můžete přijít a z jídelního lístku si vybrat jídlo dle svého přání. Jak byste postupovali, kdybyste si rovnou museli navolit všech dvanáct jídel na rok dopředu? A jak byste si naopak vybírali, kdybyste na nějaké z jídel museli ukázat prstem až přímo na místě, podle aktuální chuti? A co by vám pak udělalo větší radost? 

Na podobných pokusech psychologové zkoumají, do jaké míry jsou lidé schopni rozhodovat o svých pocitech a o své budoucnosti. Závěr vychází jasný: spíš nedovedou. Ti, kteří plánují na rok dopředu, většinou volí tak, aby vyzkoušeli co nejvíc možností z fantastických jídel, tedy hlasují za co největší pestrost, a pak jsou spíš zklamáni – protože v den D by dali přednost spíše opakování svých oblíbených jídel, jak potvrdili lidé z druhé kontrolní skupiny. 

Podobných pokusů přinášejí odborné knihy mnoho (za všechny lze jmenovat Škobrtnout o štěstí harvardského profesora Daniela Gilberta) a tyto výzkumy podporují závěr, že člověk své preference zná jen omezeně. Přesněji, že je nedokáže správně vyhodnocovat, že naše chtění se vlivem okolností dokáže proměňovat a my nedovedeme dostatečně předvídat, jak se budeme za určitých okolností cítit a rozhodovat, že často nedokážeme správně vyhodnotit ani minulost. Lidský mozek je totiž vláčen vnějšími i vnitřními vlivy, které si dokáže jen omezeně uvědomovat a pracovat s nimi. 

Navzdory těmto zkoumáním a navzdory všem ukázkám nepromyšleného či přímo iracionálního jednání lidské mysli se však v poslední době, možná častěji než dříve, vynáší jako nedotknutelný a nejposvátnější přístup ke světu cosi, co se označuje jako selský rozum. 

Bonusem prezidenta Zemana je „zdravý selský rozum“ – nechal se slyšet Tomio Okamura  –, to je prý to, „na co lidé slyší“. A Andrej Babiš, představující se jako alternativa vůči starým, zkorumpovaným politikům, mu zdatně sekundoval. „Já se spoléhám na selský rozum občanů,“ řekl Babiš; jindy zase napsal, že „Donald J. Trump vnese do politiky selský rozum podnikatele“. 

Pro jinou řekněme praktičtější ukázku můžeme jít do Ameriky, ostatně i ona souvisí s již zmíněným Donaldem Trumpem. Jeho spojenec v kampani, americký republikán Newt Gingrich, se v diskusi týkající se kriminality zachoval přímo ukázkově. Zatímco moderátorka jako argument používala čísla FBI dokazující pokles násilné kriminality (dlouhodobě je tento trend v USA nezpochybnitelný), Gingrich oponoval: „Statistiky teoreticky mohou být správné, ale lidé to CÍTÍ jinak.“ 

Zahodit fakta a přebít je pocity, jednotlivou zkušeností, selským rozumem, to se v diskusích po celém světě používá často. Ať si statistiky, fakta a důkazy říkají, co chtějí, nás neoblafnou! Vždyť copak se dá věřit nějakým číslům, která si bůhvíkdo a bůhvíjak jistě vycucal z prstu? 

Skočit na lep

Dovolávat se v současném složitém světě přirozené inteligence občanů je skutečně sporné. Až 400 tisíc lidí v Česku mělo, jak zaznamenala vládní výroční zpráva před dvěma lety, problémy s hazardním hraním, z toho čtvrtina byla přímo závislých. Osobních bankrotů jsou u nás desítky tisíc, podle čerstvých čísel je v dluhové pasti 655 tisíc osob. Kolik předražených hrnců, povlečení nebo kosmetiky prodali „šmejdi“, se už nikdy nikdo nedopočítá. Ani virtuální svět nezůstává pozadu – nedávno se internetem převalila vlna takzvaného info podnikání, kdy desítky tisíc uživatelů skočily na lep letadlovému principu, při kterém se vyhazovaly peníze za falešné a prázdné přeludy milionových impérií. Dnes a denně podléháme extra výhodným nabídkám maximálně zlevněného zboží za vyšší cenu, než je obvyklá, pořád a dokola jsme dost bohatí, abychom si kupovali nejen levné, ale i drahé, zbytečné a nekvalitní věci. 

Opravdu je tohle ten tolik vzývaný selský rozum?

Jistě, onen termín (v angličtině říkají „common sense“) má určité historické kořeny; v minulosti nutně neznamenal a pro někoho ani dnes nemusí znamenat to, co se tak často objevuje v současných politických debatách. U sedláků to navíc možná skutečně fungovalo. Každoroční zemědělské rituály se opakovaly s železnou pravidelností a jediné, co se měnilo, bylo počasí. Proto se mohlo dochovat tolik pranostik a přísloví konzervujících stále stejné zkušenosti pro další generace. Na jaře zaseješ, na podzim sklidíš a za rok znovu. Pokud to nevyjde, pak po žních k Turkovi. Není divu, že tenkrát hlas starších něco platil, protože tolikrát ověřené podobné zážitky, postupy, chyby a úspěchy byly platné stejně jako před lety a staří v tom před mladými museli mít náskok. Ale dá se s touhle výbavou uspět dnes?

Globalizace, mísení národů, jazyků, tradic, geopolitické změny, technologické novinky, robotizace a umělá inteligence, energetická revoluce, stále rychlejší evoluce nástrojů, služeb, konkurence, možností, příležitostí a rizik. Co k tomu dokáže nabídnout selský rozum, který nikdy předtím neviděl nanovlákna, dotykové obrazovky, kybernetické hrozby ani robota, jenž si s ním na druhé straně diskusního fóra automatizovaně povídá? 

V televizi se mluvící hlavy, lobbisti a politici předhánějí v protichůdných stanoviscích, šermují vzájemně si odporujícími čísly, statistikami, tvrzeními, v omezeném čase chrlí směs faktů, polopravd a zamlčených faktorů, manipulují a ohýbají skutečnost a dovolávají se velice často „selského rozumu“, díky němuž prostě člověk sám správně vše pochopí a rozhodne – a to v oborech, o nichž neví nic nebo jen málo. A tak se z prodavačů, kadeřnic, dělníků, horníků, sklářů, úředníků, učitelů, bankéřů, umělců, zahradníků a řidičů tramvají mají stát experti na všechny složité otázky bezpečnosti, zdravotnictví, technologií, vzdělávání, makroekonomiky či mezinárodních vztahů. A nikomu to nepřijde divné. Proč taky? Jsme přece hluboce přesvědčeni, že zvládneme pochopit, posoudit a rozhodnout i ty nejsložitější záležitosti, na něž specialisti musejí studovat mnoho let, jen díky jedné, té nejsilnější zbrani – selskému rozumu. 

„Prosím odpovězte jednoduše – ano, nebo ne!“ tlačí novinář na politika a všichni předstírají, že veřejné rozhodování nemůže vypadat jinak. A politik, místo aby zodpovědně vysvětloval, že nic většinou není tak jednoduché, tváří v tvář selskému rozumu rezignuje. Jenže jak říká známé heslo – „Na každou složitou otázku existuje jednoduchá a špatná odpověď“. A selský (přesněji řečeno lidský) rozum, který má nejjednodušší řešení tak rád, často nejjednodušší řešení volí. I když nedávají smysl. 

Co s lidskou myslí udělá, když ji zahltíte těžko analyzovatelnými úkoly? Chcete se vzbouřit proti stávajícím pořádkům, aby bylo tak nějak lépe? Chcete brexit, i když ani jeho obhájci dosud nevědí, co přesně bude znamenat na všech úrovních tak extrémně složitého procesu? Odpovězte jednou větou! ANO, nebo NE.

Svět se dnes točí rychleji, než jsou selské rozumy v řadě hlav schopny nebo ochotny zvládat. Novému světu často nerozumějí a jsou přesvědčeny, že to jediné, co se s ním dá udělat, je zastavit ho. Zmáčknout při nejbližší příležitosti červené tlačítko RESET – i když to tlačítko může znamenat vlastní sebezničení.

Pokora

Selský rozum se skutečně nezdá být odpovědí na největší výzvy dneška. Odpovědí jsou spíše rozvaha, odpovědnost a určitá pokora. Pokora před omezeností naší vlastní mysli, že dokáže snadno chápat a ovládat svět, odpovědnost politiků za to, že nebudou ve jménu svých krátkodobých úspěchů zneužívat emoce nepoučených, a rozvaha při rozlišování zdání a klamu od podstaty věci. 

To vše je náročné, nepříjemné a méně pravděpodobné. Nicméně nezbytné. Jinak hrozí, že selský rozum jako přirozenou reakci zmáčkne červené tlačítko. •