Rozhovor

Generál Pavel: Jsme odvážnější, než si myslíme

07 / 12 / 2014

Když se o něm bavíte s jinými vojáky, máte až trochu divný pocit, jak ho chválí. Při osobním rozhovoru nakonec zjistíte proč. Mluví věcně, nechlubí se a ani nevymlouvá. Armádní generál Petr Pavel, první muž z bývalého socialistického bloku, který povede Vojenský výbor NATO.

Když se o něm bavíte s jinými vojáky, máte až trochu divný pocit, jak ho chválí. Při osobním rozhovoru nakonec zjistíte proč. Mluví věcně, nechlubí se a ani nevymlouvá. Armádní generál Petr Pavel, první muž z bývalého socialistického bloku, který povede Vojenský výbor NATO.

Když se o něm bavíte s jinými vojáky, máte až trochu divný pocit, jak ho chválí. Při osobním rozhovoru nakonec zjistíte proč. Mluví věcně, nechlubí se a ani nevymlouvá. Armádní generál Petr Pavel, první muž z bývalého socialistického bloku, který povede Vojenský výbor NATO.

Jste náčelníkem generálního štábu, který prošel opravdovou válkou. Takovou zkušenost téměř nikdo z vašich předchůdců neměl. Pomáhá ta zkušenost k lepšímu velení?

Každá konkrétní zkušenost s krizovou situací, a neplatí to jen pro armádu a boj, je vždy užitečná. Přímá zkušenost z bojové činnosti může tomu, kdo velí a má na starosti životy ostatních vojáků, významně pomoci.

 

Osvobodil jste v lednu 1993 ze zajetí francouzskou jednotku na Balkáně. Ptal jsem se několika expertů a ti tvrdí, že to je jeden z nejhrdinštějších činů v novodobé armádní historii. Můžeme tu událost trochu rozebrat?

S tím hodnocením, co je hrdinštější a méně hrdinské, bych se trochu držel zpátky…

 

… tak tedy pro přesnost, ti lidé to takto hodnotili s výhradou, že je možné, že se v současné době podobné činy odehrávají v Afghánistánu, jen se o nich ještě veřejně neví.

Přesně tak. Já jsem několikrát říkal, že vojáci v dnešních operacích se dostávají do situací, které jsou mnohem náročnější než ta, ve které jsme se tehdy ocitli my. I když, pokud je přímo ohroženo zdraví a život člověka, když na vás někdo míří a může zmáčknout spoušť, je ta situace vždycky vážná. Ať je to v dnešních misích, nebo před více než dvaceti lety na Balkáně. Ale kontext je jiný. Mise UNPROFOR na Balkáně nebyla bojovou vojenskou operací, jako je tomu dnes v Afghánistánu. My jsme neměli mandát ani vybavení k boji, zbraně jsme směli použít pouze v případě nutné sebeobrany.

 

Proč tedy za této situace došlo k oné výpravě?

Jednotky OSN vytvářely nárazníkovou zónu mezi Srby a Chorvaty. Každý národní prapor byl v trochu jiné pozici vzhledem k historii, jazykové vybavenosti. A francouzský prapor se ocitl ve velmi složité situaci, protože některými rozhodnutími se nepřímo podílel na usmrcení několika desítek místních Srbů. Obyvatelstvo na ně bylo naštvané. Náš vztah s místními byl v tomto směru lepší. Když potom došlo k chorvatskému útoku, vytvořily se v bojové zóně takové kapsy, kde zůstaly mezi oběma stranami uvězněné jednotky francouzského a keňského praporu. Keňské vojáky nechali Chorvati odejít, Francouze nechtěla nechat odejít ani jedna strana a oni zůstali uvězněni mezi válčícími stranami asi ve třech čtyřech takových kapsách. Velení UNPROFOR nás požádalo, zda bychom se jim nepokusili pomoci.

 

Jak probíhala samotná záchranná operace?

Shromáždili jsme 53 dobrovolníků, šest transportérů bez výzbroje a vyrazili jsme pro ně. Dojeli jsme na základnu Benkovac, kde v té době byly usazeny asi tři tisíce srbských bojovníků a odtud vyrážely nějakých pět deset kilometrů na frontu. Dojeli jsme do té vřavy, kam se pravidelně vracely jednotky chudší o pár padlých kamarádů a zase vyrážely zpět na frontu. A do toho jsme přišli my, které Srbové vinili z toho, že jsme nezabezpečili, aby na ně Chorvati nezaútočili. Takže atmosféra byla velmi napjatá. My jsme vysvětlili veliteli místní posádky, že jsme tam za jiným účelem, že jedeme najít francouzské vojáky. A oni nám alespoň částečně umožnili, ať se tedy po nich podíváme.

 

Což se nakonec povedlo.

Věděli jsme přibližně, kde by měli Francouzi být, a z té základny jsme vyjížděli na průzkumné výpravy je hledat. Několikrát jsme se dostali do dělostřelecké palby, jednou do zajetí předsunutých srbských jednotek, které nás jako živé štíty vzaly až na čáru bojů s Chorvaty. Několikrát jsme byli odkloněni na minová pole. Jednou jsme se dostali už na místo k Francouzům, ale zároveň tam dopadala minometná palba, takže dva z nich zemřeli krátce předtím, než jsme k nim dojeli. Bylo to asi čtyři pět dní ježdění, vyjednávání, malých lstí, úniků z nebezpečných situací.

A nakonec se nám podařilo – i přesto, že posádka v Benkovaci byla obsazena hrdlořezy a vrahy, kteří si říkali Arkanovi tygři  – dostat z té základny i se zachráněnými Francouzi pryč. A shodou okolností jsem se potom dozvěděl, že nějaké dva dny po našem odjezdu byl srbský plukovník, velitel posádky v Benkovaci, zastřelen právě těmi Arkanovými tygry za to, že umožnil náš únik.

 

To jste stihli celkem těsně.

To ano. Bylo to celé taková zajímavá a velmi dynamická situace. Nikdo z nás nebyl na nic takového vycvičen, neměli jsme žádný precedens ani pokyny z velitelství UNPROFOR. Odpovídali jen: „Sami nevíme, dělejte, co umíte.“ Nemohli jsme se spolehnout na žádnou pomoc ani ze vzduchu, ani po zemi, protože to velitelství nemělo žádné jednotky, které by nám mohlo poslat. To se diametrálně liší od situací, které jsou na dnešních misích. Ty jsou často ještě nebezpečnější a boje intenzivnější, ale vojáci se mohou spolehnout na leteckou, pozemní i zdravotnickou podporu v případě potřeby. Což je úžasná věc.

Na druhé straně to prostředí v Afghánistánu je vysloveně nepřátelské, o vyjednávání nemůže být řeč a intenzita střetů, ve kterých se naši vojáci mnohokrát ocitli, byla nesrovnatelně vyšší a situace složitější. Myslím, že mnoho z nich by si medaili Za hrdinství zasloužilo také, pokud by se o těch skutcích vědělo.

 

A kdy se o takových skutcích bude vědět? Jaká je armádní „inkubační doba“ na jejich zveřejnění?

Většina z těch akcí, pokud to nejsou akce speciálních jednotek, by mohla být veřejná již dnes. Ale vojáci sami většinou o jejich zveřejnění nestojí. Jsou to věci, které si nechávají mezi sebou. A možná je to tak i dobře, protože popisování těchto akcí veřejnosti by mohlo narazit na bariéru nepochopení. Je to citlivá oblast, na kterou většina lidí žijících v míru a v našem prostředí není psychicky připravená.

 

Strach je přirozený

Když se ještě vrátíme k Balkánu a okamžiku, kdy jste byli živými štíty, měl jste strach? Úplně obyčejný strach z nebezpečí, strach o život?

Strach je přirozený. Každý, kdo je normální, musí mít strach. Ale strach vás nesmí ochromit. To, že vás neochromí, je jednak dáno geny, tím, z jakého jste těsta, a jednak také přípravou, výcvikem. Čím lépe je voják připravený, má zautomatizované určité činnosti, tím menší je riziko, že ho strach ochromí a on ohrozí sebe a ostatní.

Smí velitel přiznat, že se bál? Nebude před vojáky za měkkého?

Pokud na něm není strach a stres vidět během operace a on po úspěšném dokončení přizná, že strach měl, může to dokonce jeho pozici u vojáků posílit a zlidštit.

 

Kdy jste se naposledy bál?

Každou chvilku. Člověk se musí bát na silnicích, ať už při jízdě autem, či na motorce, při zprávách o šíření eboly a podobně. Ale i tehdy, když přijde zpráva se Společného operačního centra a vy ještě nevíte, zda to nebude zpráva o nehodě či smrti některého z vojáků, to se také bojíte.

 

Zmínil jste motorku, slyšel jsem, že jezdíte na BMW a rád. Víte, jakou motorku má generál Breedlove, s kterým se budete potkávat ve vedení NATO?

Harleye, už šestého v pořadí.

 

Takže vojenskou část NATO teď povedou dva motorkáři?

S nadsázkou by se to tak dalo říci.

 

Co vlastně bude obnášet vaše nová role předsedy Vojenského výboru NATO?

NATO je politicko-vojenská organizace, primární je ta funkce politická, kterou reprezentuje generální tajemník. Vojenská funkce je reprezentována vojenským výborem, který má svého předsedu, a tím budu od příštího června.

Princip hlasování v NATO je, že vše musí být odsouhlaseno jednohlasně, a pokud i jediný stát nesouhlasí, musí se dál hledat kompromis. A v dosahování kompromisu mezi náčelníky generálních štábů jednotlivých armád je právě role předsedy. Má také na starosti součinnost s dalšími institucemi, například s Evropskou unií. A speciálně předseda má na starosti součinnost s politickou částí Aliance, jedná tedy velmi často s generálním tajemníkem a jeho zástupci.

 

Jak často se ten vojenský výbor schází?

Třikrát ročně se scházejí náčelníci generálních štábů a zhruba třikrát týdně se scházejí stálí představitelé zemí NATO. Což jsou generálové, kteří jsou permanentně v Bruselu.

 

Jaký je vlastně vztah těch dvou vojenských funkcí v NATO, z nichž jedna je tradičně zastávána Američanem, nyní generálem Breedlovem, a druhá, ta vaše budoucí, už desítky let naopak Neameričany?

Je to tak tradičně rozdělené. Spojené státy hrály při osvobození Evropy, ale i po vzniku NATO klíčovou roli. Proto je vrchním velitelem spojeneckých vojsk v Evropě Američan. Ten má na starosti přímé řízení operací. Vojenský výbor je mu sice nadřízený, je to vrcholný orgán, který přijímá vojenská doporučení pro rozhodnutí severoatlantické rady, ale do přímého strategického velení operacím nezasahuje. I proto má vojenský výbor v čele předsedu, a nikoli velitele.

 

Uvažuj o KSČ

Vraťme se o pár desítek let zpět. Začínal jste na vojenské škole koncem sedmdesátých let. Vnímal jste za socialismu, že se na armádu značná část společnosti dívá skrz prsty?

Samozřejmě, že jsem to vnímal, a netěšilo mne to. Bral jsem to tak, že za daných okolností to asi jiné být nemůže. I proto jsem svou službu v armádě spojoval výlučně se službou u výsadkářů, kteří přeci jen měli mnohem lepší pověst než některé další složky vojska.

 

Jak jste jako mladý voják snášel všechny ty socialistické armádní papaláše?

Zažil jsem několik politruků a velitelů, kteří byli jako vystřižení z Černých baronů. U výsadkového vojska už tolik ne, protože tam sloužili většinou fandové, kteří tu práci dělali rádi a nebyli tam proto, že by si chtěli budovat politickou kariéru. Politruci, ti byli téměř všude stejní, i proto byli většině vojáků buď pro smích, nebo v nich vzbuzovali obavy a vojáci se jim raději chtěli vyhnout.

 

Během služby v armádě jste vstoupil do KSČ. Řešil jste v sobě nějak, zda je to správné?

V tom prostředí jsem se narodil, byl vychován a nepoznal jsem žádnou alternativu. Vysokou školu jsem dokončil s červeným diplomem, tak jsem měl na konci možnost si vybrat, kam chci jít sloužit, protože jen první tři čtyři měli šanci dostat se do Prostějova.

 

To byla vysněná destinace?

To byl vrchol veškerého snažení. A když jsem v roce 1983 dokončoval diplomku, zavolal si mě vedoucí ročníku − podplukovník, který měl problém z roku 1968 a kvůli tomu měl zastavený postup a byl rád, že může sloužit v téhle hodnosti aspoň jako vedoucí učitel – a řekl mi, že by bylo dobré, abych uvažoval aspoň o kandidátství, abych si nezavřel cestu do Prostějova. Já jsem měl tehdy jen jedinou myšlenku, abych šel sloužit právě tam. A jestli v cestě stálo jen to, abych podal přihlášku do KSČ, nemohlo mě to nijak zastavit.

Později se situace začala měnit, v Sovětském svazu se dostal k moci Gorbačov s perestrojkou a začalo se vážně mluvit o změnách. Myslím, že tehdy se znovu objevovala naděje, že by se to mohlo začít měnit k lepšímu. Málokdo, a já vůbec ne, si tehdy asi uměl představit, že by mohl celý režim zkolabovat. Já jsem si spíš představoval, že se bude méně partajničit a bude se více dbát na to, aby věci fungovaly. A i proto, když potom po dvouletém kandidátském období za mnou přišli se vstupem do strany, tak jsem v tom viděl i šanci, jak těmto věcem pomoci. Proto jsem to nevnímal špatně, když jsem to v roce 1985 podepsal.

 

Po listopadu 1989 jste zase vystoupil?

Ano, v prosinci jsem šel s klidným svědomím vrátit knížku. A neviděl jsem ani tohle jako nějaké oportunistické gesto. Prostě jsem si řekl fajn, tak tohle už máme z krku, teď budou věci jinak.

 

V socialistické armádě jste se cvičil v boji proti NATO a dnes budete nejvyšším vojenským představitelem Aliance. Počítám, že to bude poprvé nepřátelský voják…

Klasik by řekl: „To jsou paradoxy!“ Je pravda, že se dosud nikdo ze zemí, které byly na druhé straně barikády, do té funkce nedostal.

 

Armáda má lepší pověst

Myslíte si, že je dnes pozice české armády v očích veřejnosti lepší, než to bývalo za socialismu?

Bezpochyby. Ještě nějakou dobu po změně režimu trvala ta pachuť ze socialistické armády. Přežívalo to do značné míry až do roku 2004, kdy jsme opustili povinnou vojenskou službu. Pak se to začalo dost měnit. A nejvíce se to změnilo za dobu, co jsme nasazeni v Afghánistánu. K pozitivní změně přispělo, jak si vojáci vedou v zahraničních operacích, ale i to, jak armáda fungovala při povodních nebo jak nyní vojáci vystupují. Jsou dobří, mají kvalitní vzdělání a projevují se jako profesionálové.

 

A neškodí té pověsti, že se velmi často hovořilo o armádě v souvislosti s nějakou pochybnou zbrojní zakázkou?

To škodí. Ať už to byla letadla CASA, pandury, či letouny L-159. Ale armáda o zakázkách nerozhoduje. Jen vznese požadavek a o nákupu konkrétního typu a o ceně rozhodují úředníci na Ministerstvu obrany.

 

Měl jste nějaké reakce na vaše vystoupení, když jste se v létě opřel do těch, kteří nazývali vojáky v Afghánistánu žoldáky?

Spíše pozitivní. Nemohl jsem mlčet ve chvíli, kdy máme pět obětí a někdo začne říkat takové věci. To mi přišlo v tom okamžiku navýsost nevhodné.

 

Znal jste některého ze zabitých vojáků osobně?

Znal. S Jaroslavem Lieskovanem, který nakonec podlehl zraněním po převozu do Česka, jsme se na základně Bagrám asi dva týdny před tou událostí dlouze bavili. Ještě jsme žertovali o tom, že je tak opálený a zarostlý, že by nepotřeboval ani maskování, aby splynul s místními.

 

Počítá většina příslušníků armády s tím, že bude někdy nasazena v boji? Nebo je to stále jen záležitost několika speciálních útvarů?

Ne všichni, ale většina s tím jistě počítá a řekl bych, že o to i stojí.

 

Neprospělo by obranyschopnosti země obnovení nějaké formy vojenské přípravy mužů? Nemyslím bezduché, bezplatné a dvouleté, ale v nějaké moderní a třeba i placené verzi?

No, vezměte si jen poprask, jaký vyvolal plán na znovuzavedení odvodů. A to nejde o nic jiného než o registraci, která nemá žádné další bezprostřední důsledky. Pouze v případě, že by armáda měla málo sil v nějaké mimořádné situaci a nestačily by ani zálohy, mohla by vláda rozhodnout, že některé ročníky se mají hlásit k výcviku. A už to vyvolalo obavy, jestli se nevrací povinná vojna.

 

Po povinné vojně bych, coby šťastný majitel modré knížky, opravdu nevolal.

Asi by bylo ideální, kdyby mladí muži někdy v budoucnu procházeli nějakým kurzem, klidně rozloženým po dobu studia, kde by se naučili nejen základy práce se zbraní, ale i první pomoci, komunikace a další věci. Ty se mohou hodit nejen při ohrožení země, ale i při živelních pohromách, velkých nehodách a v dalších krizových situacích.

 

Myslíte, že jsme jako národ dost odvážní, abychom svou zemi bránili?

My jsme národ, který dost často zlehčuje spoustu hodnot. Navenek to vypadá, že si ničeho nevážíme a žádné velké hodnoty ani nemáme. Člověk by lehko mohl nabýt dojmu, že ani nejsme schopni přinést nějakou oběť za něco podstatnějšího. Ve skutečnosti jsem poznal, a to nejen u vojáků, ale i u mnoha dalších občanů, kteří, když o něco opravdu jde, tak dokážou prokázat neuvěřitelné kvality. Až takovou míru solidarity, nasazení a oběti, kterou bych nečekal. V tomto směru jsme mnohem odvážnější, než si myslíme. I přes tu slupku na povrchu se umíme semknout, bránit a udělat možná až neuvěřitelné věci.

 

To zní celkem povzbudivě.

Jsem přesvědčený, že to tak je.

 

Jak dnes vítězit

Válka vždycky bývala boj jedné země s druhou. Obě měly generály, armády a válčily spolu. Dnes je to na Ukrajině, ale třeba i v Iráku jinak. Klasické armády bojují s jednotkami, které jsou jiné, neoficiální…

To je fenomén dnešní doby. Ve strategických dokumentech se tomu říká „non-state actor“ nebo se to také označuje výrazem hybridní válka. Je to situace, kdy se do ozbrojeného konfliktu zapojují různí hráči, ať už je to organizovaný zločin, teroristické, či třeba nábožensky zfanatizované skupiny. Kdy se používají prostředky, které se ne vždy hned dají označit jako bojové. Patří sem infiltrace, použití zpravodajských služeb či speciálních jednotek k iniciování nepokojů. Patří sem i skryté dodávky zbraní jednotlivým skupinám. A patří sem i kategorie informační války, která nabývá na významu a nyní jak v případě Islámského státu, tak v případě Ruska a Ukrajiny hraje velmi významnou roli. Tyto formy válek, které se liší od těch tradičních konvenčních, se asi budou odehrávat mnohem více než dříve.

 

Jak může klasická armáda s letectvem a pěchotou bojovat s roztroušenými neoznačenými skupinami? Navíc třeba ve městech a nad hlavami civilistů?

Je to mnohem složitější. Náročnější na pravidla použití síly, kterými se navíc ta druhá strana nemusí řídit a zpravidla vůbec neřídí. Je to boj s mnohem větším rizikem ztrát na civilním obyvatelstvu. Vyžaduje to používání menších jednotek, nestandardní formy boje. Takže i systém plánování a přípravy je mnohem náročnější.

 

V čem je náročnější? V tom, že musíte mít lepší informace, znalost prostředí, terénu?

Znalost prostředí a terénu je důležitá v každém konfliktu. Ale vedení těchto operací je mnohem náročnější na zpravodajské informace. Především v těchto konfliktech se jedná o „lidské zpravodajství“, a mít v některých těch skupinách své zdroje je obtížné, protože se do nich těžko proniká. Důležité je také vědět, kde jsou těžiště síly protivníka.

Když vezmu třeba Islámský stát, tak se jedná o komunikační uzly, řeky, ložiska ropy, zdroje pitné vody, ale třeba také o banky. To jsou místa, která musíme získat pod kontrolu, abychom na ně mohli účinně zatlačit. Pokud k tomu máme zpravodajské informace a odhalíme díky nim místa velení, můžeme přímo útočit na tato nervová centra. Souhrnně řečeno, pro tento typ boje je potřeba úplně jiná příprava než pro běžné války stát proti státu.

 

Dá se taková „hybridní válka“ vůbec někdy vyhrát? Za starých časů jste buď dobyli hlavní město, nebo někdo podepsal kapitulaci a bylo dobojováno. Jak se vyhraná válka pozná dnes?

V takovém konfliktu je definice vítězství velmi komplikovaná. Je potřeba nejen mít větší vojenskou sílu, ale je třeba podchytit i zdroje financování, zdroje zásob, lidské zdroje, tedy odkud k nim přicházejí další bojovníci. A teprve pokud toto všechno podchytíte zároveň, můžete protivníka významně paralyzovat.

 

V nedávných konfliktech se většinou podařilo protivníky vojensky porazit. Jenže pak vítězná strana neví, co si počít s mírem.

V tom je právě bohužel slabost mnoha operací z poslední doby. Protože už během vojenské operace je třeba dělat kroky k politickému řešení budoucího stavu, k ekonomické a sociální stabilizaci regionu. Ty samozřejmě trvají mnohem déle než samotná vojenská operace. Ale pokud v tomto směru není jasno, pak je vojenské vítězství jen krátkodobé, protože příčiny problémové situace nezmizí a ona se opět vrátí.

 

Nyní se často vedou debaty, zda je pro západní země větší hrozbou Rusko, nebo IS. Jak to vnímáte vy?

Rusko představuje vážnou hrozbu v tom, že jako jeden z velkých hráčů systému světové bezpečnosti přestalo respektovat dosud uznávaná pravidla. Tím, že bez skrupulí anektovalo část území sousedního státu − u něhož bylo navíc garantem hranic a bezpečnosti za podmínky, že se Ukrajina vzdá jaderných zbraní – jasně porušilo pravidla a mezinárodní právo. Silová politika současného ruského vedení musí vést k tomu, aby na straně NATO byla přijata opatření, která ukážou schopnost jednat a nevyvolají v Rusku dojem, že je Aliance slabá a neodhodlaná bránit své členské země.

 

Vážně Aliance ukazuje sílu a schopnosti? Zvenčí to tak nevypadá.

Myslím, že odhodlání a společná vůle se jasně prokázaly na summitu ve Walesu. Tam byla přijata opatření, která ukážou, že NATO stojí za svými spojenci, je ochotno použít sílu a území chráněné NATO je pro Rusko nedotknutelné.

Ale přes všechny tyto problémy jsem přesvědčen, že Rusko ani NATO si nepřejí přímý střet. A v tom je rozdíl s organizací Islámský stát, která se bude dál rozpínat, pokud k tomu jen trochu dostane prostor, a nebude se štítit použít jakýchkoli prostředků vůči komukoli. V tom je pro mne toto centrum zla horší. A pro Evropu je ještě nebezpečnější v tom, že v něm působí tisíce bojovníků, kteří pocházejí z různých evropských zemí. Británie právě přijímá zákon, který umožňuje zadržení bojovníků pocházejících z evropských zemí, odebrání pasů a odsouzení. To samé by, myslím, měla zavést většina států, aby se bránila proti návratu těchto lidí a jejich vlivu na případnou radikalizaci muslimských menšin.

 

Co si myslíte o lidech, kteří jdou válčit do jiné země? Jsou příklady Čechů, kteří bojují na Ukrajině, mluví se i o Češích u Islámského státu.

Těžko paušalizovat. V každém případě, jestli je někdo ochoten jít riskovat zdraví a život do nějakého konfliktu, tak musí mít rozhodně silnou motivaci. Ať je finanční, náboženská, nebo je to třeba přesvědčení, že jde o správnou věc. Nevím, jaká byla motivace těch Čechů, kteří bojovali na straně ruských separatistů, a nevím ani přesně, jaké jsou motivace lidí ze západní Evropy, kteří se přidali k Islámskému státu. Ti však bývají tak silně ovlivněni, že je to vede i k obětování života v roli sebevražedných atentátníků, k brutalitě vůči ženám, dětem a starcům a podobně. V tomto smyslu mi přijdou o mnoho nebezpečnější než ti Češi, co šli bojovat za ruské separatisty.

 

Mají být Češi, kteří jdou bojovat někam jinam, stíháni svou domovskou zemí?

Česká republika má zákon, který zakazuje občanům bojovat v cizím vojsku.

 

Otázkou je, zda separatistické skupiny lze označit termínem cizí vojsko.

To ano. Nicméně z pohledu zákona kaž­dý, kdo jde se zbraní bojovat za cizí zájmy, by měl spadat pod tento zákaz. Takoví lidé budou většinou monitorováni tajnými službami. A pokud příslušné orgány dojdou k přesvědčení, že spáchali trestný čin, mohou být souzeni.

 

Život po armádě

S armádou je spjat celý váš život. Vojákem byl váš otec, v armádě jste si našel svou druhou ženu. Dovedete si vůbec představit život bez armády?

Dovedu a myslím, že docela dobře. Nemám pocit, že kdybych svlékl uniformu, tak bych byl nemožný a nepoužitelný.

 

A to vám to vojenské prostředí neleze někdy na nervy?

Občas ano, jako asi každá práce. Ale když pak zase slyším, co je za potíže v jiných oborech, myslím, že to v armádě není horší než jinde.

 

Prý máte denně vpodvečer čas, kdy odkládáte mobil a jdete se psem, kdy vás nemůže sehnat ani ministr obrany. Je to tak?

Kanály pro krizové spojení mám nastavené, a kdyby se něco vážného dělo, tak mě seženou. Ale jinak si nemyslím, že by člověk musel mít služební mobil přilepený leukoplastí k hlavě. A jistě jsou i hovory s ministrem, které klidně mohou hodinu počkat.

 

Dovolte jednu osobní odbočku. Říká se, že uniformy přitahují ženy. Udělal jste, třeba v dřívějších letech, tuto zkušenost?

Některým ženám možná uniforma připadá atraktivní. Já jsem nikdy neměl pocit, že by mě samotná uniforma nějak zvýhodňovala oproti mužům v civilu. Myslím, že je to individuální.

 

Je vám třiapadesát a dostal jste se nejvýš, kam se voják českého původu může v hierarchii dostat. Až se vrátíte, bude vám necelých padesát sedm. Co bude dál? Můžete ještě vůbec působit v armádě?

To určitě nemohu. Léta odsloužená u výsadkářů se mi započítávají jiným koeficientem, takže fakticky tři čtyři měsíce po skončení mandátu u NATO dosáhnu věkové hranice pro odchod do vojenského důchodu. Tím se mé působení v armádě a uniformě uzavře.

 

Na Západě chodí generálové často přednášet na univerzity. Nechtěl byste po odchodu z armády učit?

Je to předčasné, ale taková možnost by mě docela lákala. Rozhodně víc než nějaký zbrojařský byznys.

 

Už několik lidí se mne ptalo, jestli by ten generál Pavel nebyl dobrý kandidát na příštího prezidenta. Tak co, byl by? A stál by o to?

Prezident musí být politicky angažovanou osobou. A jak jsem to měl možnost poznat, tak já bych politicky angažovanou osobou v našem současném politickém prostředí být nechtěl. •

 

Petr Pavel

Náčelník generálního štábu, brzy předseda Vojenského výboru NATO.

Patrně nejznámější český voják dneška se narodil 1. listopadu 1961 v Plané u Mariánských Lázní v rodině příslušníka Československé lidové armády. Vydal se po otcově dráze, vystudoval vojenské gymnázium v Opavě a Vysokou vojenskou školu pozemního vojska ve Vyškově. Vstoupil do KSČ. Už v osmdesátých letech velel četě a posléze rotě průzkumníků.

Po listopadu 1989 v armádě zůstal, dostalo se mu rozsáhlého vzdělání na Západě. Kurz pro vyšší důstojníky ve vysoké štábní škole v Camberley v Británii, kurz generálního štábu na londýnské Royal College of Defence Studies a studium mezinárodních vztahů na londýnské King‘s College. V roce 1993 se vyznamenal v balkánské válce, když se jednotce pod jeho velením v rámci sil OSN podařilo zachránit odříznuté francouzské vojáky. Prošel mnoha funkcemi v armádě, má nejvyšší  českou vojenskou hodnost. Armádní generál Petr Pavel se v červnu 2015 stane jedním z nejvýše postavených Čechů v mezinárodních institucích, když získá vysokou funkci v NATO.

Držitel českých i francouzských vyznamenání mluví anglicky, francouzsky a rusky. Je ženatý, má dva syny.

579765629c40af426f1f1858 MEDIA_ITEM image
foto: Tono Stano
 

Uprchlík na útěku

Manželka Eva Pavlová píše o nabitém programu svého muže.

Režisérka Věra Chytilová kdysi řekla něco jako: „Muži mají pocit, že jsou stále mladí a krásní… A pak najednou zdechnou.“

V poslední době nad tím často přemýšlím a o svého muže mívám docela strach. Mám pocit, že jsou lidé kolem někdy nesoudní. Tahají ho za ruce, za nohy, zleva doprava. Jeho program je nabitý od sklepa až na půdu. A tak brblám a jsem ráda, že na to občas slyší a snaží se s tím něco dělat.

Když to vyjde, jezdíme s kočkou a psem relaxovat k rodičům do přírody. Manžel kácí stromy, štípe dříví, zušlechťuje zahradu, já se snažím pomáhat a práci doplňujeme procházkou a někdy i pivem z místní osvěžovny.

Jednou jsme se chtěli podívat na parodii na americký film Uprchlík na útěku. Celou jsme ji dokoukali až na sedmý pokus. Únava ze vzduchu, slunce a fyzické práce je ale lepší než ta z boje s větrnými mlýny.

Obdivuji manžela za jeho trpělivost a výdrž. A doufám, že snad bude lépe a že i po tom všem, co kolem sebe slyší a vidí, zůstane nadále slušným člověkem − s právem alespoň na malý odpočinek.

Galerie (2) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat