Z onoho světa XXIII.

Kultura

Na známou otázku, chtějí-li dřív uslyšet zprávu dobrou, či špatnou, volí většina lidí tu druhou ve víře, že jim pak dobrá spraví náladu. Záměr autora však tentokrát nutí pořadí obrátit, pročež se citlivějším čtenářům doporučuje, aby ukončili četbu v označeném místě. Téma je sice vědecké a zdá se být tudíž nevinné, ale nese v sobě poselství, které lze sotva nazvat jinak než smrtelně vážným.

Na známou otázku, chtějí-li dřív uslyšet zprávu dobrou, či špatnou, volí většina lidí tu druhou ve víře, že jim pak dobrá spraví náladu. Záměr autora však tentokrát nutí pořadí obrátit, pročež se citlivějším čtenářům doporučuje, aby ukončili četbu v označeném místě. Téma je sice vědecké a zdá se být tudíž nevinné, ale nese v sobě poselství, které lze sotva nazvat jinak než smrtelně vážným.

V půli cesty mezi Vídní a Bratislavou leží vinařská obec s nerakouským názvem Carnuntum. Každý průvodce osvětlí, že tam postupně několik římských legií v plném stavu (4  00 těžkooděnců & 300 jezdců & vozatajstvo & ženy a milostnice – což se při střídání kontingentů až trojnásobovalo) chránilo do půle prvního tisíciletí po Kristu hranici Římem ovládané Evropy proti barbarům.

Vyrostla tu metropole vybavená nejmodernějšími znaky, jakými jsou dodnes komfort a kultura. O prvním svědčí nález ústředního topení fungujícího technikou průduchů vyhřívaných zespoda horkým vzduchem. O druhém dvojice amfiteátrů až pro deset tisíc diváků, z nichž jeden mohl být na příkaz režiséra naplněn vodou, aby se v něm daly hrát námořní bitvy.

Víc než sto let tady kutají vědci, kterým se zdařilo odhalit základy a vykopat části důležitých staveb. Víc nedovolila neexistence map, plánů a svědectví, kde přesně se takové nalézají. Znamenalo to kopat a kopat, proto byla stejně jako v minulosti až donedávna nejužitečnějším pomocníkem lopata. Teď ale dospěla věda k objevu, který znamená revoluci v archeologii, protože neuvěřitelně zrychluje bádání samo a umožňuje dřív nevídanou vizualizaci výsledků.

Což uvádí tu dobrou zprávu:

 

••

Archeologičtí prospektoři z Boltzmannova institutu ve Vídni publikovali předloni své nejnovější nálezy, které přednedávnem odvysílala s bohatou dokumentací rakouská televize. K několika málo dosud svízelně odhaleným i restaurovaným budovám přibyl senzační 3D náhled osmi čtverečních kilometrů zviditelňující celé centrum posádkového města, po němž se za šestnáct století od jeho zániku doslova slehla zem. Dokumentoval slova ředitele institutu Wolfganga Neubauera, jímž se předtím rozum vzpíral věřit:

„Jsme nyní schopni každou historickou oblast i pod zemí detailně zmapovat, vstupovat do nejrůznějších prostorů, funkčně je přiřadit a rozdělit areál na veřejné stavby, vojenský tábor, obytnou oblast a chrámy, to vše s mnoha podrobnostmi...“

Virtuální simulace představila divákům školu gladiátorů s cvičnou halou a dřevěnou tribunou pro diváky, lázně vytápěné onou parou z podzemí, správní trakt s úřadovnami i ložničkami – většími pro trenéry, menšími pro zápasníky, a dál tavernu plnou jídelního i kuchyňského nádobí, s níž sousedily obilný špejchar a pekárna, což v úhrnu potvrdilo římskou politickou doktrínu Chléb a hry, kterou byli občané říše chráněni před „blbou náladou“. U stadionů nechyběly krámy s dochovanými devocionáliemi, k nimž patřily olejové lampičky s portréty gladiátorů a figurky zpodobňující tehdejší hvězdy arén i amfiteátrů. Neubauer dodává:

„Tak například obrysové zdi bývalých opevnění už není nutno složitě a nákladně vyhrabávat, aby se nakonec zjistilo, že vypadají přesně tak, jak je nakreslily naše přístroje...“

Míněna je zatím poslední generace hlubinných radarů, které se na kolech centimetr za centimetrem posouvají po polích a lukách Podunají, připomínajíce zemědělské traktory a vleky s nástavbami. Údaje jsou následně v počítačích srovnávány s dosavadními informacemi z vykopávek, které odhalily, co zázračný radar zatím nesvede, především barvy, oranžovou, modrou, béžovou a tmavě červenou, jimiž podle nálezů v Pompejích pod Vesuvem obytné i společenské místnosti Římanů hýřily. Archeologové jsou nadšeni vzniklou flexibilitou poznání z různých zdrojů, které se vzájemně doplňují. A to zas otvírá nové obzory historikům.

Plasticky teď vyvstává při Dunaji jeden z opěrných bodů římské civilizace ve své vrcholné éře. Téměř tisíc let byla tato civilizace pro své bohatství a vojenskou moc považována za nepřemožitelnou, a proto božsky věčnou. Jako pokračovatelka řecké obohatila lidstvo o další poklady filozofie, literatury, umění a vědy. (Dál jen pro čtenáře otužilejší!) Pak ale nastal útlum a po něm úpadek, který už za probíhající Francouzské revoluce britský historik Gibbon, zabývající se právě římskou epochou, osvětlil řadou důvodů, které jako by byly prezentovány dnes:

„Většina obyvatel dává přednost zábavě před prací… množí se rozvrácené vztahy a dětí se rodí stále míň, neboť porod i výchova mladé páry obtěžují…  lidé pečují víc o domácí mazlíčky než o staré rodiče…  kdo pilně pracuje, je zesměšňován, za vzor jsou vydávány takzvané celebrity… umění se stává bezduchým a samoúčelným… úroveň vzdělání rapidně klesá… státní dluh roste do nesplatitelné výše… kdo může z obecného krást, většinou tak činí, jelikož postižitelnost je nepatrná… veřejné funkce se udělují za úplatky… soudní mechanismy chránící poctivce před podvodníky selhávají… vojenská služba občanů vlasti je odmítána a rušena, armádu tvoří námezdní žoldnéři… do země přichází nadměrné množství cizinců… politici populisticky nadbíhají lůze… občané stále víc na vše nadávají...“

Což konečně uvádí zprávu špatnou:

 

••

Té skvělé technice umožňující, aby se účastníci turistických zájezdů a školních výletů kochali pohledem na slavnou civilizaci, která docela zmizela lidstvu z očí, ačkoliv je kultivovala bezmála deset století, hrozí, že bude chápána jako supernová triková fikce, podobná Spielbergovým dinosaurům z Jurského parku, kterou ukončí po vyjedení kornoutu s popcornem odchod z kina do mekáče.

Bohužel! Pokud se současné lidstvo včas nepoučí ze zmizení předchozího, jehož stopy teď objeví pouze hlubinný radar, bude pro ně platit už v nedalekém budoucnu varování určené návštěvníkům hřbitůvku v Sázavě nad Sázavou a jistě i mnohde jinde: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy!“ •

 


Pavel Kohout (1928)

Dramatik a spisovatel, spoluautor textu Charty 77, které dal i název. Po návratu z exilu v Rakousku, kam byl násilně odsunut se svou ženou, scenáristkou Jelenou Mašínovou, dnes jako občan obou zemí žije a píše v Praze a v Sázavě. www.pavel-kohout.com

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama