Sypec, sekec, mazec!

Průvodci následující reportáží jsou Čurby, zásadní postava pro subkulturu nejtvrdších odnoží muziky nejen v Česku, jeho žena Monika a tři dospělé děti: Aneta, Natan a Agáta (kromě nich měli na festivalu ještě dva menší syny). Doplňují je Čurbyho celoživotní kamarádi: Bilos, který se stará o kapely, a Áda, který je každoročně uvádí na pódiu. Pikantní jsou postřehy fotografa Tomáše Bintera, který si nedovedl představit, na jakou akci vlastně jede.

 

Čtyři dny před festivalem

ČURBY: Kamarád Tomáš mi umírá na rakovinu, poslední stadium, strašně mě to mrzí, ale co s tím? Vstávám ve čtyři, čeká mě sto hovorů a desítky mailů, makám. Dnes dostali indičtí Gutslit konečně víza do dvou pasů, o která jsme žádali před mnoha týdny, tak máme naději, třeba to stihnou...Carcass chtějí jednolůžkové pokoje (asi jsem blbě četl smlouvu), a ty jaksi v Trutnově nejsou k mání. Na druhou stranu zpěvák Jeff Walker chválí charitativní trička, která jsme společně s Carcass natiskli pro Lékaře bez hranic, tak hurá!

MONIKA: Celý den tiskneme merch, hlavně trička. V tiskárně je třicet stupňů a stroj se přehřívá. Natan má oslavu narozenin, tak se tam večer všichni jdeme odreagovat.

 

Tři dny před festivalem

ČURBY: Merch už je na cestě do Trutnova, zítra tam od nás z Bukovky vyrazím i já. Kámoš Fede z Argentiny, co se každý rok nějakým zázrakem na festival dostane (pár dní už u mě bivakuje), vypráví, jak se bojuje s inflací nad sto procent: „Všechno utrať teď, dokud peníze mají hodnotu, žij naplno a nenech se otrávit, vždyť jsme světoví šampioni ve fotbale!“

BILOS: Přijíždím do Trutnova na Bojiště, slyším smích, v takzvaném Dřeváku si první partička festivalové pracovní crew narazila sud piva. Přisednu a plácáme se po ramenou, jak letos všechno zvládneme. Když v deset večer asi naposledy normálně uléhám, crew leje vesele dál.

ÁDA: V deset večer dokončím několikadenní přípravu na uvádění kapel. Dělám to už dvacet let, příprava je každým rokem rozsáhlejší. Letos čekáme 82 kapel a moje poznámky mají 92 stránek.

ANETA: Zbývá doladit dost detailů. Akreditace, vstupenky, ubytování, sítě, tabulky, crew, stánky, otázky fanoušků... Sháním jednolůžáky pro Carcass a nakonec zarezervuju na webu poslední tři volné pokoje, uff!

 

Dva dny před festivalem

NATAN: Pro mě festival začal před měsícem, protože jsme v naší tiskárně Extreme print vyráběli merch: nějakých patnáct set kusů dámské, pánské i dětské kolekce. Trička, mikiny, tílka, ale taky plátěné tašky, nášivky nebo hrníčky. Dnes ráno přišla objednávka na dalších asi sto triček s kapelami, tak jsem si dal ještě jednu šichtu v tiskárně a na trutnovské Bojiště se vydal až za soumraku.

ANETA: Do Trutnova přijíždím před polednem, vyzvedávám klíče od jednoho z ubytovacích zařízení pro kapely, omrknu areál, sedám k počítači, připravuju příspěvky na sítě a pak projíždím brožurku, kterou dáváme ke vstupu. U pár kapel máme špatně zvýrazněný text, což není tak hrozný, ale potom zjišťuju, že je tam špatně natištěná mapa a uprostřed chybí pár písmenek („Tutnov“ atd.). Vyřeší se to dotiskem mapy, kterou vložíme dovnitř, ale příští rok si chci první výtisk za každou cenu zkontrolovat sama.

ČURBY: Je deset večer a všichni na Bojišti vědí, co a proč dělají (organizují nejlepší festival na světě). Chvílemi nemám do čeho píchnout, protože tahle crew je jak orchestr... Jinak Gutslit koupili letenky, i když mají pořád jen dvě víza – tahle sága pokračuje.

 

Den před festivalem

NATAN: V sedm budím kumpány a jdeme skládat sudy piva, okolo páté odpoledne je jich všech pět set dole. Potom dáváme pod pódium 150 m2 plastové gumy, aby se nevířil prach, až se při koncertech roztočí circle pit (lidé se divoce roztančí v kruhu).

MONIKA: Dopoledne balím sobě a dětem věci, jedeme do Trutnova. Tam strávím devět hodin s několika našimi crews v takzvaném Skleníku, kde připravujeme merch na zítra. Skládáme a počítáme textil, je toho dva tisíce kusů. Před půlnocí jsem na hotelu a snažím se dostat úplně zahnojený děti do sprchy dřív, než otřou špínu do prostěradel.

ČURBY: Já, zapřisáhlý ateista, se zase už modlím, ať konečně hraje první kapela. Dřeme do úmoru. Stavíme například pódium, musíme to docvaknout. Skvělé zprávy přicházejí z Indie: všichni Gutslit dostali víza a letí jim to v 6:40 ráno! Že tohle dopadne, tomu jsem už nevěřil ani já...

BILOS: Čurby neprozřetelně napsal, že mám na starosti techniku, myslel hudební nástroje, ale volá mi každej strejda ze stánku, co chce opravit elektriku. Večer mám nohy zaražené v prdeli – a to ještě festival nezačal.

ANETA: Páskujeme prvních asi dvě stě lidí, ať zítra nemusí stát ve frontě. Kolem druhé odpoledne začínají přijíždět stánkaři a crew, už to začíná… Zjišťuju, že v kanceláři nechytám signál, a když vylezu ven, mám najednou deset zmeškaných hovorů – asi si vystěhuju kancl ven.

V areálu je pořád třeba řešit spoustu věcí, takže tátovi k dnešním devětačtyřicetinám stihnu jen rychle popřát. Dárek mi leží na stole, ale celý den mu ho nedokážu předat – fakt povedená dcerunka!

 

První den festivalu

ÁDA: Budím se v pět, to není dobrý. Potřeboval bych energii, od teď můžu spát maximálně čtyři hodiny denně, víc času mezi uváděním poslední kapely před třetí ráno a té první v deset dopoledne není.

ČURBY: Strašnej nával emocí, v noci umřel Tomáš, brečíme. Jeho dcera Terezka pro nás všechny vaří, jinak by se prý zbláznila – Tomáš byl super, pomáhal nám, kde mohl, naplno žil až do konce... Festival startuje a v Trutnově samozřejmě prší, ale fans by nás podrželi, i kdyby sněžilo.

MONIKA: Šrumec. Dolaďujeme prodej merche, připravujeme úschovnu, a otevíráme přesně načas, hurá. Do kanclu přijde holka, že jí spadl telefon do toiky, to nechceš. Vyfasuje pytel na odpad, který použije jako rukavici – snad mezitím toiku nikdo nepoužil.

ANETA: Posledních pár dní nemůžu moc jíst ani spát, jsem nervózní. O půl páté ráno spánek vzdávám a jdu do kanceláře trochu pracovat, dokud je klid. V deset otevřeme areál a prodej vstupenek, pak řešíme spoustu dalších věcí, kapelu nestíhám skoro žádnou – občas jen zaběhnu na pár soutěží freak festu, ať mám aspoň nějaký obsah na sítě...

TOMÁŠ: Redakce mě vyslala na festival, že prý půjde o metal. Kamarád se mi to snažil upřesnit: „Je to extrémnější hudba, než si umíš představit, a opravdu to bude obscénní!“ Nevím, jestli se mám těšit, nebo děsit.

Volám organizátorovi Čurbymu, o kterém zatím vím jen tolik, že má na zahradě sochu Diega Maradony, takže asi cvok. Tvrdí, že se mi na festivalu zalíbí a zůstanu čtyři dny, jenže já si nejsem jistý, jestli ustojím aspoň dva.

Přijíždím na Bojiště, festival začíná, zjevně jsem špatně oblečen. Všichni v černém a obtěžkání kilogramy oceli na oblečení i v těle, v kostkované košili sem nezapadám.

Vžum! Kolem mě projel po břiše namydlený naháč s helmou, chce hlavou srazit kuželky na konci slizem pomazané dráhy. Tak tohle je prý freak fest, „hry šílenců“. Kolem mě chlastají propíchaní drsňáci z celého světa, nikoho tu neznám, je mi ouzko.

Pak se jedou závody družstev v kontejnerech na tříděný odpad, následuje soutěž dvojic, kdo vydrží víc švihnutí bičíkem přes nahý zadek. Publikum povzbuzuje, soutěžící mají na půlkách krvavá jelita. V poslední soutěži se musí vypít půllitr pěnivé mléčné tekutiny a pak co nejdéle udržet zvracení – diváci každému vrhnutí aplaudují a vítěz bere tričko.

Procházím areál, platí se tu cashless; čipem na ruce. Nabil jsem si pětistovku, na dva dny snad stačí. Jídlo je fantastický, rozmanitý, výhradně vegetariánský nebo veganský, Čurby je vegan.

Dám si pivo, k tomu veganský párek v rohlíku. Z čipu znatelně ubylo, zbývá mi sotva na snídani.

Váhám, jestli si nekoupit tričko festivalu, abych lépe zapadl. Dost lidí nosí i komické oblečky a masky, někteří na oblečení rezignovali. Pár dívek má jen páskou přelepené bradavky.

Přichází bouřka, schováváme se v pivních stanech, ze všech stran se na mě mačkají bodáky, ale postupně si zvykám. Ti ďáblové jsou na mě hodní a ve všem, co se tu děje, je skrytý humor.

Čurby mi představuje rodinný tým, na kterém festival stojí. Všichni vypadají na pokraji sil, ale zjevně se mají rádi a dobře vědí, co dělají. K narozeninám Čurby dostává bochník chleba s vyrytým pentagramem – můžu ochutnat krajíc a je to nejlepší chleba, jaký jsem kdy jedl.

Dávno už hrají kapely, strašně tvrdá hudba. Melodické je to asi jako pustit si v kuchyni mixér, kotel rozjíždí drsné pogo. Fanoušci čím dál častěji lezou na pódium, tančí před kapelou a vrhají se po hlavě do publika; vteřinu předtím občas někdo stáhne kalhoty. Vedle kotle vidím i děti – rodiče jim dávají sluchátka, chránící sluch. Koncerty trvají půlhodinu, během deseti minut se přestaví pódium, takhle se vystřídá přes dvacet kapel za den.

Před půlnocí si nenechám ujít freak show na pódiu. Z mlhy se vynoří rudě nasvícená scéna, na kříži visí připoutaná nahá holka, trojice pod ní předvádí něco mezi divadlem, rvačkou a pohlavním stykem. Potom se na pódiu objevuje vtipný chlapík z Tasmánie – vykloubí si obě ramena, aby dokázal prolézt nevypletenou tenisovou raketou, pak spolkne dva půlmetrové meče a jde, tak přemýšlím, jestli letěl ze druhé strany světa jenom kvůli tomu.

Když nad ránem hlavní pódium ztichne, slyším v areálu pop. Jdu se podívat, odkud to zní, a v obrovském pivním stanu tančí na stolech několik stovek metalistů, kteří ještě před chvílí pařili pod pódiem. Pořád na sobě mají ty křiváky a bodáky, ale hraje Lady Gaga. V refrénu to dýdžej ztlumí a tvrďáci unisono vřeští: „Poker face!“ Právě jsem se přestal bát, jsou úplně normální.

ČURBY: Nakonec nádhernej den, metal až za hrob. Sabina Classen byla v slzách, když jsme jí předali dort a za všechny se rozloučili s její kariérou thrashmetalové královny. Suproví byli Hellripper, strašně příjemní týpci z Exciter, co hrají heavy metal už pětačtyřicet let, když se při freak show náš přítel Samora Squid celej protáhl tenisovou raketou, bylo to něco neskutečnýho! O půl druhé nám vypadává jedna fáze na celým festivalu, neběží ledka a nefunguje backstage bar, nejdou ani zásuvky, nemáme kde dobít mobily a počítače. Voláme ČEZ, kéž se to do rána spraví.

 

Druhý den festivalu

TOMÁŠ: Ráno všude plno lidí, pivo teče, od desíti začne tvrdá muzika. Fotek mám habaděj, ale Čurby mě přemlouvá, ať vydržím na kapelu Carcass. Slibuje i chlápka s mačetou, třeba prý vyfotím, jak někomu usekne hlavu, takže zůstávám.

Začínám se cítit dobře. I díky noční diskotéce jsem pochopil, že festival je esencí svobody. Každý se může chovat a oblékat, jak chce – bez ohledu na konvence. Mít na sobě nejdrsnější křivák je stejně v pořádku jako převléct se za dinosaura nebo přijít nahý – a v pořádku je i moje kostkovaná košile.

Po poledni někdo utrhl dveře toitoiky a přinesl je do kotle. Lidi je drží nad hlavou a na nich surfuje polonahý chlápek tisícihlavým publikem. Večer při Carcass kotel šílí, lidi se nedají uhlídat, tohle je hardcore. První řadu pódia tvoří dvacet tančících magorů a za nimi je deset organizátorů, aby ti tanečníci nepadali na muzikanty. Až někde vzadu jsou čtyři chlapi z kapely – podle mě je nikdo z diváků pod pódiem nemůže vidět.

Potřebuju jet do Prahy, ráno fotím křehkou dirigentku, ale Čurby říká, ať počkám na kapelu Brujeria. Frontman vypadá, jako by právě vykradl banku, skutečně mává mačetou, ale nikomu hlavu neusekne. Poslední píseň znám, to je přece Macarena! Na stagi je najednou diváků snad sto, tančí tu i Čurby, lidi se objímají a v refrénu s kapelou křičí: Éj, Marijuana! I já objímám Čurbyho a cítím, že se mi po tomhle blázinci bude stýskat.

MONIKA: Po druhém dnu prodeje zbyly z merche poslední kousky, což je na jednu stranu dobře, ale dva dny jsou ještě před námi. Sedmiletý syn Quentin oddělal dnes koupené boty – ty včerejší přes noc nestačily uschnout. I v kanclu se řeší boty, jednomu týpkovi večer upadla podrážka a jiné nemá. Elektrikářské pásky naštěstí vyřeší skoro vše.

ÁDA: Od desíti ráno jsem s výjimkou čtyř headlinerů uvedl všechny kapely. Vader a Brujeria uvádět nechtěli, že mají dlouhé intro. Vomitory se dlouze radili švédsky a pak řekli jen: Prosíme neuvádět. Ani Carcass nechtěli, ale kapelník Jeff Walker na konci zařval „Thank you, we are Carcass!“ a za frenetického jásání davu dodal: „Thank you guys. Thank you Čurby and now you stop bothering me to play your bloody festival!“ Díky Čurby a už mě přestaň otravovat, abych zahrál na tvým zatraceným festivalu! Během loučení ale mě i Čurbyho v backstagi objal, přátelsky políbil na krk a Čurby mi pak věnoval parádní dárek – playlist z pódia Carcass podepsaný kytaristou Billem Steerem.

ČURBY: V noci to přišlo, vysněný old school set od Carcass! Žádný velký kecy mezi písničkama, jen parádní setlist, který prý už nikdy nikde nezahrají, tohle je dokonalost. Navíc jsou to letitý kámoši, takže pak kecáme dlouho do noci, líp to dopadnout nemohlo... Po nich jde mexický kartel Brujeria, ke kterému se na konci přidává znovu Jeff Walker z Carcass, a tohle je hrot – nejdřív hitovka Matando Güeros, kdy je na pódiu skoro stejně lidí jak v hledišti, a potom závěrečná Macarena (Marijuana), nezapomenutelný! Nad ránem se sotva doplazím do karavanu. Furt jsem si ho nepřipojil k elektrice, takže ve tmě padám na hubu a pro dnešek končím.

ANETA: Všechno si už trochu sedlo, každý ví, co má dělat, tak mám víc času na točení i focení obsahu na sítě. Poprvé za čtyři roky, co máme v areálu veganskou uličku, se tam zajdu podívat a je to paráda.

Oblékám argentinský dres, který jsme všichni dostali od táty. Sice z něj mám šaty, ale Argentinci mě nadšeně zdraví a táta má radost. Fotbalu sice nerozumím, ale nevadí, argentinský barvy jsou parádní.

Stihnu i pár kapel. Večer třeba Total Chaos, Vomitory, Carcass a moji oblíbenou Brujeriu – ta energie je neskutečná.

NATAN: Potkal jsem kamarádku Fernandu z brazilské kapely Crypta, kterou táta pozval sotva před měsícem, ale neváhala: „Aspoň na den jsem musela,“ říká mi, „tohle si nenechám ujít.“ Na Obscene jsou vystupující zároveň i fanoušky a někdy přijedou, ačkoli ten ročník zrovna nehrají – prostě zapařit.

 

Třetí den festivalu

ČURBY: Dnes jsem dal všech dvacet čtyři kapel a od rána geniální, sypec, sekec, mazec, já to miluju! Třeba taková foam party od portugalských Serrabulho, to bylo něco, pěna, kam se podíváš! Vznikl největší circle pit, co jsem u nás kdy zažil – začínal u pódia a pak obíhal celý areál, no šílenost, ale vypadalo to úžasně, jak se fanoušci řadili za sebou a běhali nahoru a dolů... Japonské Fuck on the Beach podezřívám, že celých pětatřicet minut totálního nátěru řvali jenom fuck on the beach, fuck on the beach, ale nevím, anglicky oni neřeknou ani slovo – vůbec nechápu, jak se sem k nám dostali, ale arigato! Ve tři ráno sotva stojím na nohou, tak ještě projedu socky a spokojeně usínám.

MONIKA: Co se týče merche, není už větší problém, doprodáváme poslední kousky. Čím dál těžší je naopak dokopat špinavé děti do sprchy, protože na hotel dojíždíme každý den po půlnoci. Ještě těžší je ráno děti vzbudit – těžce je nezajímá, že potřebuju rychle do areálu.

ÁDA: Další den uvádění kapel, pro hlas je to nálož. Dávám do toho dost emocí, na závěr intenzivně zařvu jméno kapely, a i když nekouřím a skoro nepiju, nedostatek spánku asi dělá své. Chrapot je čím dál silnější a hlas občas přeskočí.

Kapely uvedu všechny s výjimkou dvou – Antigama má dlouhé intro se zhasnutým pódiem a s Japonci Fuck on the Beach se není jak domluvit, tak prostě nastoupí a hrají.

BILOS: Neustále naháním kapely, aby byly před hraním včas za pódiem nebo aby si šly pro peníze. Některé jsou nedohledatelné, ale nakonec všechno zvládáme. V backstagi se po požití božkova poblil basák kapely Rotten Sound, celá ta backstage už je jedna velká párty.

ANETA: Přijíždějí lidi z Lékařů bez hranic a z firmy Lush. Ellen z Lush připravila workshop pro děti, kde si můžou vyrobit koupelové bomby, koutek se nám plní i dospělými. Nabídla se s tím sama, že prý k nám na fesťák jezdí od jedenácti – není to skvělý?

AGÁTA: Všichni už jsme takoví pomačkaní – není snadný pracovat denně dvanáct hodin, přes noc pařit a druhý den znovu. Ale takovej je fesťák, užít si to musíme!

NATAN: Indičtí přátelé Gutslit mi věnovali svůj merch, ve kterém jsem pak hrdě sledoval koncert – zahráli skvěle. Větší problémy se nám vyhýbají, jen teda na parkovišti se mladý polský pár ptal na to, jestli nemáme úklidovou četu, že prý jim někdo z neznámého důvodu nakálel přímo do auta, tak nevím. Žiju v této subkultuře od svých tří týdnů, jen tak něco mě nezaskočí, ale tohle je i na mě trochu moc. Na vyšetřování nebyl čas – jelikož má do kempu přístup každý, mohl to udělat i někdo úplně cizí. Každopádně doufám, že ti dva důstojně zvládnou cestu zpátky do Polska.

 

Čtvrtý den festivalu

ÁDA: Ráno překvapení, vrátil se mi hlas! Jako obvykle jsem v 9:40 na pódiu a jedeme – muzikanti, kteří jsou tu poprvé, žasnou, že je možné dělat mezi koncerty jen desetiminutové přestávky na přestavbu pódia.

Ve tři ráno skončí poslední kapela a zvukař tradičně pouští znělku varieté Možná přijde i kouzelník: „Tak my už jdeme do finále...“

BILOS: Dnes jsem se setkal se svou další srdcovkou, belgickými Hiatus. Jejich zpěvák Wills je těžce nemocný a každý jeho den může být posledním, což mu ale nezabránilo ve skvělém výkonu na pódiu.

Strašně mě bolí nohy a Čurby říká, že si čtyřikrát denně mění boty – já už to ve svých sandálech doklepu, pak poletí do koše.

Při závěrečném „Kouzelníkovi“ tečou slzy nám i fans, všichni děkují a já jsem hrdý na to, co v pár lidech dokážeme uspořádat.

NATAN: Někteří lidé odpadávají, tak jsem si vzal přes den jednu směnu navíc na baru, ale pak stihnu třeba Rotten Sound z Finska nebo americkou kapelu Massacre – od nich dokonce dostanu podepsaný playlist. Když pak hraje znělka „Kouzelníka“, zvednu na pódiu tátu do náručí, gratuluju mu k úspěšnému ročníku a pak jdu s kamarády do pivního stanu – zítra mě čeká úklid.

 

Den po festivalu

MONIKA: Od rána vedro. Dopoledne vyplácím crew, začíná se bourat areál a uklízet. Ve sprchách pro veřejnost nasbírám pytel věcí: trenky, kalhotky, ponožky, kraťasy, šampony... Až začne v pět afterparty ve Skleníku, kde jsme do včerejška prodávali merch, náš Quentin usne hned při prvních tónech v křesle vedlejší kanceláře – má toho za poslední týden dost.

AGÁTA: Dneška jsem se děsila celej fesťák. Hrabání se v hovnech není moje oblíbená činnost, ale někdo to bohužel udělat musí.

BILOS: Do areálu přicházím na dvanáctou a je tu mumraj, začalo balení a úklid. Čurby nadává na kuřáky – vysbírat vajgly bude svinská práce, takže to schytávám za všechny kuřáky světa.

Potom vytváříme malou backstage v kanceláři, kam přenáším, co mi po kapelách zbylo, abych napojil a nakrmil těch zbylých jedenáct. Vybírám vstupné, začínají Cahnalet z Argentiny. Z pódia se valí hromový zvuk, každou chvíli se mě někdo ptá na špunty do uší. Popíjím rum, a když v devět odevzdávám kasu, jsem už solidně našrot.

NATAN: Už toho mám celkem dost, ale uklízíme, pak balíme třeba ploty nebo sudy a večer nás čeká afterparty ve Skleníku. Připravuju si tam bar a sudy piva, dorazí čtyři sta přeživších. Hrají nám kapely například z Bahrajnu, Indie, Mexika, USA nebo Japonska. V jednu chvíli přijde Japonec z Fuck on The Beach, pořád říká „oda, oda“, tak myslím, že hledá nějakého kamaráda Odu, ale chce jenom vodu.

ANETA: Večer si stoupnu za bar, kde mi pomáhá i mexický kámoš Kriz z kapely Into Sickness. Mám oteklý oči, chraptím, ale vydržím do konce.

ČURBY: Od osmi jsme uklízeli areál, třídíme – zítra nás to čeká i v kempu.

Teprve teď zjišťuju, že se charitativní trička pro Lékaře bez hranic vyprodala už druhý den festivalu, to je rekord! Lékaře bez hranic zbožňujeme a určitě společně s Carcass uděláme dotisk, vždyť je to geniální podnikatelský nápad: my pořadatelé zaplatíme trička i tisk, kapela si pro sebe nic nevezme, všechny peníze putují na dobrou věc. Čím víc toho uděláš, tím víc proděláš, je to skvělý.

Při aftershow to naposledy nakopneme a ještě vyděláme nějaký peníze přímo pro kapely (tohle je jejich druhá show v pár dnech, vybrané vstupné mezi ně rozdělíme rovným dílem). Kapely ždímou poslední energii, fakt to do fans perou, geniální!

 

Dva dny po festivalu

MONIKA: Ráno jedu koupit několik párů rukavic a ti poslední, kteří vydrželi až do konce, vezmou pytle a jdou sbírat. Je to práce na celý den, ale v deset večer sbalím věci a s menšími dětmi jedu domů, kam dorazíme špinaví a unavení. Všechno nechávám v autě, dáme rychlou sprchu, hned usínáme.

BILOS: Velký úklid Bojiště je akce, která kromě Čurbyho netěší asi nikoho – ten chlap by měl mít fabriku na recyklování odpadu. Když vidím, s jakým entuziasmem noří ruce do sraček, co nám tady nechali fans, nestačím se divit. Sbírám miliony vajglů a na kuřáky nadávám už i já. Večer se nemůžu ohnout, jak mě bolí záda. Celý den nikdo nic nejedl, takže když dovezou pizzu, sníme ji málem i s krabicema.

NATAN: Úklid kempu nepatří k oblíbeným fázím festivalu, ale letos se na mě usmálo štěstí a táta řekl, jestli neodvezu kamarády z indické kapely Gutslit a zpěváka Rotten Sound do Prahy. Gutslit hodím na hotel, přejeme si hodně úspěchů, jsou vděční za každou maličkost, co jsme pro ně udělali. Pak vezu Keija z Rotten Sound na letiště a totéž: slyším jen slova vděku.

ČURBY: Uklízení mi nevadí. Monička letos poptávala úklidovou firmu, ale odmítl jsem s tím, že náš areál ani přilehlé louky přece nikdo nevyčistí dobře jako my... Večer hltáme pizzu, mlčíme, čumíme do prázdna, euforii přebíjí únava. Většina odjede domů, já spím v kanclu. Ráno odvezu mexické Disgorge na letiště, pak se ještě na Bojiště vrátím. Vyklidím kancelář a připravím se na další den, kdy tu má poslední rozloučení náš kamarád Tomáš...