Máša a její lvi

Když jí byly čtyři, oznámila rodičům, že bude malířkou. Pak jí ale padlo do oka slovo restaurátor, které našla ve slovníku cizích slov („To zní přece líp než malířka, ne?!“ řekla si). Marie Hejtmánková je však především posedlá sbíráním starožitností – podobné to má i její manžel; mají jich plný byt. A starožitnosti je živí. Mají úspěšnou galerii a aukční síň.

Nenápadný, mezi vilkami schovaný starý dům v srdci pražské Bubenče; úhledná bleděmodrá fasáda a zvonek se strohou cedulkou. Docela dobře by mohlo jít o sídlo IT firmy nebo realitní kanceláře, prostě čehokoliv všedního. Stačí však, aby se otevřely dveře – a vcucne vás to dovnitř. Zdá se vám, jako byste zakoušeli pád do králičí nory z Alenky v říši divů, onu knihu to vlastně připomíná celé. Proplujete vstupní halou obloženou zrcadly ve starých rámech – přitom musíte dávat velký pozor, abyste nezakopli o pár křesílek, ano, jsou rozmístěna tak trochu halabala – pak prolezete labyrintem tmavých chodeb, které ústí do pokojů pokrytých perskými koberci a obložených sochami, rybími kostrami ve vitrínkách, obrazy a taburety ze sloních noh – a jste tam. Přistanete v bizarním ateliéru, kde je stolek a na něm dortík s nápisem „sněz mě“.

Už už, tak jako v Alence, hledám lahvičku „vypij mě“, když se z útrob domu vynoří elegantní blondýna. Tato dáma, kterou prakticky nepotkáte jinak než v černé, je jednou z nejvýznamnějších sběratelek umění a starožitností v Česku. Mluví tiše a působí vyrovnaně. Až se zdá, že zenový mistr je proti ní učedník. Není divu, oproti mnoha jiným sběratelům má pěkný náskok, budování sbírek se věnuje odmalička a umění pro ni není otázka společenského statutu. Ona nesoutěží, ona s těmi věcmi žije.

Marie Hejtmánková spolu se svým mužem Tomášem provozuje úspěšnou galerii a aukční síň. Umění ji nejenom obklopuje, ale i slušně živí. A ti, co ji znají, jí neřeknou jinak než Máša.

Zítra si vezmi tepláky

Arthouse Hejtmánek, galerie a aukční síň (oba manželé jsou ve firmě jednatelé, každý má padesátiprocentní podíl, ovšem Tomáš se věnuje více financím) funguje jen pár let. Ale i když aukční síň, kterou si restaurátorka, sběratelka a galeristka v jedné osobě vysnila, vstupovala na již notně obsazený trh, za krátkou dobu se jí podařilo přeskočit mnoho zavedených konkurenčních firem. Loni s obratem 37,6 milionu korun skončila v žebříčku aukčních síní na sedmém místě. Doposud přitom pořádají pouze jednu aukci do roka.

Není jasné, zda to byla drzost, nebo naivita, co ji po šestnácti letech na mateřské vedlo k rozhodnutí vrhnout se do byznysu, kde už se karty zdály být rozdány. Jisté však je jedno: Máša Hejtmánková nesnáší polovičatost. „Aukce v Paříži a v Londýně, to je událost! Když jdete na Christie’s, všichni se obléknou do nejlepších šatů a je to velká společenská akce srovnatelná s dostihy nebo recepcí při státním svátku. U nás to ale vypadalo úplně jinak. Předaukční výstavy bývaly taková ušmudlaná tragikomická podívaná, no jak bych vám to popsala… Připomínaly železnou neděli, kdy se věci vyvezou na hromadu a vyberte si,“ popisuje. „Věděla jsem, jak by to mělo vypadat, a chtěla jsem to začít dělat jinak.“

Ano, Máša má pověst ženy, která když se do něčeho pustí, dělá věci pořádně a nadoraz. Takže když už má děti, pak hned čtyři, a když pořádá aukci, pak si k tomu klidně pronajme celý Colloredo-Mansfeldský palác.

Tahle velkorysost se jí doposud vyplácí. Koneckonců ví, co dělá. Mezi sběrateli se Máša pohybuje několik desetiletí. Chtělo by se říct, že od prenatálního věku, její rodiče měli k umění také vztah. „Na prázdniny jsem coby dítě z venkova (pochází ze Zlivi u Českých Budějovic – pozn. red.) jezdila za strýcem do Prahy. Bydlel na Malé Straně a býval to malíř pokojů. To si ale nepředstavujte jako dnes, tehdy to byla ještě v podstatě umělecká profese, a on uměl nejen fantasticky kreslit a malovat, ale měl cit.“

Zvláštnosti sbírá opravdu od útlého věku. Začalo to přitom nevinně, s poklady, které jí nosil dědeček ze smetiště, a s porcelánovým nádobíčkem pro panenky. To si, aby bylo ještě cennější, začala zakopávat na zahradě.

Do Prahy se přistěhovala ve čtrnácti letech, kdy nastoupila na střední grafickou školu. Tam se také v šestnácti seznámila se svým budoucím mužem. Jejich vztah vypadal téměř stejně jako všechny jiné svazky v tom věku. S jedním podstatným rozdílem – zatímco spolužáci a spolužačky se po škole promenovali na Petříně, jejich obvyklá rande vypadala asi takhle: „Hele, našel jsem skvělej sklep, pojďme to tam prolízt,“ anebo „Prosim tě, zítra si vezmi tepláky, narazila jsem v kontejneru na fantastickej koberec. Musíš mi s ním pomoct, než to vodvezou…“

Ruku v ruce pak taky zamilovaná dvojice prolézala vetešnictví a antikvariáty hlavně kolem Malé Strany. Sbírali prakticky cokoliv, co se jim zdálo dost staré, džbány, hrnce, kolovrátky a hodiny. Minimálně dvakrát týdně prý chodili k legendárnímu pražskému vetešníkovi Rudolfu Špičákovi. Ano – pamětníci si jistě vybaví ten krámek starého korpulentního pána s pěkným velkým nosem a také skříní nabitou relikviemi z dob třetí říše. „U něj jsem si třeba jednou koupila koupelnové baterie, které jsem pak doma strčila do skříně. A jak se hodily. Pár let nato jsem je věnovala do Müllerovy vily, kterou jsem restaurovala,“ vypráví dnešní galeristka.

Na vetešnictví a popelnice nezanevřeli, ani když později po revoluci – to už spolu začali žít – začali intenzivně objíždět aukce po celém světě. „Manžel třeba vyzvedával děti ze školky a tu uviděl kontejner, a hned hup i s dětmi do něj...“ To zapálení tam prostě bylo a je a oni všichni to mají v sobě. Mášina domácnost se tak postupně proměnila ve velkolepou živoucí expozici, ze které neustoupila, ani když se jí postupně narodili tři synové a dcera.

„Já ty kusy nepovažuju jen za krásné objekty s příběhem, ale za funkční věci s konkrétním praktickým využitím,“ říká. Že se kolikrát jedná o věci staré tři sta i více set let, které by byly v muzeu uložené ve vitrínách s nápisem „nedotýkat se“, ji, zdá se, nijak neznervózňuje. „Když s uměním vyrůstáte odmala, umíte se k němu chovat,“ říká. To však v jejím případě neznamená, že si kolem sebe postavíte historické kulisy, které oprašujete, a všechno ostatní vykážete z domu. „Vtip je v tom, najít způsob, jak propojit novodobé se starým, tak aby to spolu ladilo a fungovalo.“ Při návštěvách domů zařízených sterilně a uniformně, v „úporně minimalistickém stylu“ či jak vystřižených z katalogu nejmenovaného švédského řetězce, jí bývá úzko. „Lidi bohužel pořád potřebují pravidla. Potíž je v tom, že ona neexistují. Buď to totiž cítíte, nebo ne,“ říká. Moc nechápe ty, kteří si přečtou, že „ornament je zločin“, a pak si stěny ozdobí prefabrikovanými reprodukcemi ze supermarketu a utrácejí spoustu peněz za židle, o kterých si sice myslí, že jsou originální, ale ve finále jsou navlas stejné, jako má jejich soused. Ona sama raději sedá v biedermeieru z 19. století a popíjí čaj z průsvitného porcelánu lemovaného zlatou obroučkou. Jinak to prý ani neumí. „Asi jsem se minula stoletím,“ krčí rameny.

Přiznává, že před lety, když kompletně rekonstruovala jejich vlastní bydlení, podnikla pokus zařídit interiér neutrálními novodobými kousky, ale celý projekt prý skončil fiaskem. „Během dvou let jsme byt postupně zase zaplnili starožitnostmi. Bez nich prostě nechceme a ani neumíme žít.“

Toyen v kumbále

Sedíme v ateliéru jejího manžela Tomáše a pijeme čaj. Je tady několik desítek soch Jaroslava Horejce, my dvě a pak taky pořádně divný kovový kocour, co trůní na psacím stole. Co je zase tohle zač? Přeci jen bronzová soška kočky křížené s drakem s ouškem v podobě ještěrky nevypadá jako krotká micinka. Přinejmenším uvážím-li, že její váhou by šlo někoho přizabít. „To je můj drahoušek, lvíček, viďte, že je roztomilý,“ rozplývá se Máša a hladí ho něžně po hřbetě. Přitom předvádí, k čemu stylizované zvířátko ze 13. století sloužilo: jde o středověkou akvamanilu, sošku s otvorem pro vodu, kterou si kněží před obřadem omývali ruce. Přesně takové věcičky má Máša nejraději: platí přitom, že čím starší, tím lepší. A pokud se to vykope ze země, je to vůbec nejlepší.

Její muž je o něco vybíravější, celoživotní slabost má zejména pro dílo Jaroslava Horejce, sochaře, který tvořil na zakázku pro největší podnikatelské osobnosti své doby (například pro Tomáše Baťu či „krále knoflíků“ Jindřicha Waldese), ovšem současníci ho znají snad jen jako autora postavy Golema z filmů o císaři a pekaři. „U nás to funguje jednoduše, nejdřív je Horejc, pak dlouho nic a pak jsem já,“ směje se Máša a vzpomíná, jak jejich děti, když chtěly tatínkovi udělat radost, na keramice vytvářely napodobeniny Horejce.

Jak někteří znalci tvrdí, vkus člověka odráží jeho osobnost. „Na tom asi něco je. Třeba právníci si rádi v kanceláři pověsí panoráma Hradčan, doktoři často inklinují k abstrakci a klasické moderně, architekti se vyžívají ve funkcionalismu...“ zamýšlí se Máša. A ačkoliv ona sama žádného takového Horejce jako její manžel nemá, její vlastní vkus je velmi specifický, to je ostatně vidět po celém domě.

Krásné věci Marie s Tomášem nakupují od devadesátých let nejen pro sebe, ale i pro své klienty, kterým pomáhali budovat jejich kolekce. Jednou z nich byla například slavná sbírka Vladimíra Železného. Ovšem jak Tomáš Hejtmánek připouští, nakupovat pro sebe a pro jiné je velký rozdíl. Přeci jen, když během pár minut utratíte peníze, které jste měli připravené na rodinné auto, je to o dost větší zářez.

„No na začátku mám samozřejmě vždycky nějaký limit, ale byly i takové případy, kdy jsem se trošku neovládla,“ přiznává Marie a v očích se jí zablýskne: asi tak jako jiným ženám, když si vzpomenou, jak strčily nos do navoněného obchodu a vzápětí tam vyměnily celou výplatu za nesmyslně drahou (rozuměj absolutně nezbytnou) kabelku. Jenže s parádou si na Mášu nepřijdete, tady prý šlo o něco mnohem potřebnějšího – a sice o dvojici andělíčků, tzv. putti. „Prostě jsem je tam nemohla nechat. Nakonec se ukázalo, že to byl absolutní rekord celé dražby, ale nedalo se nic dělat...“ Marie Hejtmánková tomu říká „ultimátní potřeba obklopovat se krásnem“. Proti čemuž se pochopitelně nedá nic namítnout. „Sbírání přeci není jenom o nějakém mamonářství nebo shromaž­ďování věcí hlava nehlava, je to tvůrčí činnost, kdy hledáte a propojujete předměty, které spolu dávají smysl,“ říká. Jenže na rozdíl od vyšívání nebo štrikování tahle tvůrčí činnost dokáže být pořádný adrenalin. Takový, že mu někteří lidé podřídí všechno.

Hejtmánkovi mají pro takové jedince velmi pěkný termín – pavouci. „Párkrát už jsem viděla domy tak přecpané věcmi, že se v nich dalo chodit pouze v úzkých uličkách, nedalo se nikam sednout, ti lidé měli (kvůli úsporám) třeba povypínané topení, ale tu další věc si prostě museli koupit… Takových podivínů už dneska ale moc nepotkáte,“ říká Máša s tím, že už ani příbuzní o cenné sbírky často nejeví zájem. „Za tu námahu jim takové dědictví prostě nestojí,“ konstatuje galeristka. Skupina srdcařů, tedy těch, kteří sbírání berou jako životní nutnost, ne jako druh investice, podle ní pomalu vymírá. „Mnohem víc se teď setkávám s tím, že lidé nakupují umění s chladným rozumem, s vidinou nějakého zhodnocení v budoucnosti.“ Při úrokových sazbách, jaké jsou, není divu, chtělo by se namítnout. „Ale ne, neříkám, že na tomhle přístupu je něco špatně, vůbec ne, ale je trochu smutné, pokud někdo sbírá modernu a štosuje si Toyen v kumbále, zatímco ve vile za desítky milionů si pověsí pár reprodukcí s nulovou hodnotou.“

Co se týče výběru, v kurzu je podle galeristů stále česká moderna. Tedy zejména dvacátá a třicátá léta 20. století. Sami ji také nabízejí, přesto tvrdí, že se „tohle období obecně hodně přeceňuje“. Oni sami ve svém životě už pár takových vln zažili. „Na začátku devadesátých let to bylo baroko, empír, biedermeier. Tam šly částky za jednotlivé kousky nábytku často do statisíců. Dneska jsou k mání čtyřikrát levněji.“

Lidí, kteří mají odvahu dát si do jídelny barokní, renesanční nebo empírový stůl, je dnes zatraceně málo. Marie Hejtmánková, která je jednou z těch mála, kdo ho doma mají, však zatím neláme hůl. „Tohle jednou skončí,“ je přesvědčená. A možná na tom něco bude, koneckonců i obraz, který zatím v aukci v Arthousu vydražili za nejvyšší částku, byl renesanční. Šlo o Hanse von Aachena ze sbírky Rudolfa II., který byl v roce 2013 vydražen za téměř šest milionů korun. Další varianta visí u Lichtenštejnů ve Vídni. Úsměvné přitom je, že předtím visel léta letoucí nad gaučem jedné paní v Jičíně, která o jeho hodnotě kupodivu naprosto neměla tušení. „Stává se to a v tom je právě to kouzlo,“ říká Máša. A co máte nad gaučem vy? •

Autorka je novinářka, pracovala v magazínu Forbes a v Hospodářských novinách.