Tajemství mrtvého vrabce

To setkání se konalo pod nevinným názvem mořeplavců z řeckých bájí – Argonaut, ale mělo nanejvýš současný a neodbytný program: v Livadijském paláci ruského cara na Krymu sešli se v únoru 1945 tři novodobí králové světa, prezident Spojených států amerických, premiér Britského společenství národů a hlava Svazu sovětských socialistických republik, aby nově ustanovili řád světa po blížící se porážce Velkoněmecké říše a císařského Japonska.

Jednání trvala už týden a byla tím tvrdší, že se mezi dvěma západními spojenci a jejich východním partnerem začal při dělení sfér mocenského vlivu vytvářet příkop, v němž měl už brzy po válce ukotvit val oddělující svobodnou část světa od té druhé, tradičně nevypočitatelné. Původní duch vzájemné spolupráce ustoupil podezřívavosti hlavně ze strany Stalina, který se obával, že ho Roosevelt s Churchillem chtějí podvést podobně, jak se on chystá je šálivým slibem, že země střední a východní Evropy, jeho vojsky osvobozené, budou žít po svém. Hodlal je plně sovětizovat a jeho zpravodajský aparát riskoval své hlavy, unikne-li mu nejmenší informace o tajných záměrech protistrany.

Ráno předposledního dne se událo, co přímo bilo do očí všech přítomných. Když se delegace sjely ze tří hotelů, vstoupily každá svými dveřmi do sálu s obrovským kulatým stolem, a jakmile do čela svých třetin usedli jako poslední tři vůdci, vytrhl americký prezident z čistého bloku vrchní list a vlastním perem na něj napsal pár slov. Pak jej několikrát přeložil a dal svému pobočníku. Celý sál sledoval, jak důstojník obchází stůl a podává vzkaz pobočníku premiéra, který jej odevzdal premiéru. Churchill papír rozbalil, přečetl a okamžitě cosi napsal na svůj blok. Protože se Rooseveltův pobočník mezitím vrátil, poslal s odpovědí svého. Pak původní zprávu zapálil současně s doutníkem a nechal ji shořet v popelníku na troud.

Sál mohl dál sledovat, jak Roosevelt odpověď čte a následně se na Churchilla usměje, aby pak ve svém popelníku list roztrhal na kousíčky. Od nich se po celé další hodiny neodtrhly oči Stalinových zpravodajců; lze předpokládat, že se celou dobu chvěli, aby prezidentův štáb útržky neodnesl, ale opět se ukázalo, že tajné služby demokratů, kterým nikdy nešlo o krk, jsou právě proto liknavé.

Když se zasedání odebralo do tří postranních místností k občerstvení, vrhli se za uklízeče převlečení Rusové na oba popelníky a vyměnili je za čisté. Původní hned odnesli do pojízdné laboratoře, která po dobu konference kontrolovala nejen Stalinovu stravu, ale denně zkoumala i moč odebranou z upravených soukromých klozetů Roosevelta a Churchilla, aby bylo možné odhadnout jejich zdravotní stav a tím i duševní potenciál. Stalin byl tak mezi prvními lidmi, kteří věděli, že amerického prezidenta brzy umoří krvácení do mozku, zatímco britský premiér vzdor smrtonosné životosprávě je bohužel zdráv jako novorozeně.

Velký vožď vzal ještě téže noci s nelibostí na vědomí, že z popele lze vyčíst zas jen popel, ale nehodlal připustit, že nelze přečíst papír sice rozcupovaný, ale kompletní. Byl si jist, že obsahuje zásadní informaci, která by mu umožnila třeba i zhatit přijetí závěrečné rezoluce nebo ji příslušně pozměnit. Posel se chodil ptát do laboratoře každou hodinu a vracel se tam střídavě s nabídkami doživotního zajištění laborantů či s výhrůžkami stále krutějších trestů. Poslední zpráva, kterou Stalinovi donesl, zněla, že se šéf laboratoře, generál, i jeho zástupce, plukovník, zastřelili. Ve své poslední odpovědi dal ostatní zrádce poslat do gulagu na Kolymě a zlověstné útržky dopravit pod stráží letounem do laboratoří v Kremlu.

Závěrečné prohlášení pak volky nevolky podepsal beze změny. Jednak nutně potřeboval dodávky západních zbraní přes moře, vyčištěné od německých ponorek, pro svou berlínskou operaci, jednak si uvědomil, že dojde-li do Berlína první, stane se hlavním vítězem světové války a bude si stejně dělat s osvobozenými národy střední i východní Evropy, co se mu zlíbí.

Tak se i dělo, příštích dvanáct měsíců mu dalo za pravdu. Jeho vojska se sama zmocnila Berlína a on si v něm vynutil opakování německé kapitulace, zneplatniv tu, s níž si o den dřív západní spojenci pospíšili daleko odtud, ve francouzské Remeši. Měl hlavní slovo při dělení okupačních zón v Německu i Rakousku a především v jejich hlavních městech, Berlíně a Vídni. Dosadil komunistické vlády ve všech osvobozených zemí na východ od Labe a zajistil předpoklady pro budoucí puč v Československu i plánované převraty v Itálii a Francii. Pevně počítal s tím, že se Amerika pod novým prezidentem vrátí k tradičnímu izolacionismu. Ale pak se mu postavil do cesty právě Churchill.

Památného pátého března 1946 přednesl projev, v němž hovořil o spuštění železné opony přes celý kontinent, od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu, a vyzval demokratický svět, aby se spojil proti bolševickému nebezpečí. Stalinovi zasvítila červená a vzpomněl si na záhadný vzkaz z jaltské konference, v němž znovu zatušil klíč k možná rozhodujícímu tajemství.

Bez vědomí politbyra, k jehož obměně se dávno chystal, pověřil jediného, komu ještě věřil. Ten muž se narodil v aristokratické rodině jakožto Skrjabin, ale to příjmení bylo už obsazeno hvězdným skladatelem ruské moderní hudby. Jako jeho vzor, který vyměnil provinční jméno Džugašvili za krycí Stalin, doslova Ocelový, rozhodl se být jeho kladivo –
rusky molot.

Jakožto kladivoun dostal teď Molotov přísně tajný příkaz vyhledat špičkového kryptologa a slíbit mu doživotní blahobyt, pokud v hrstce papírových žmolků objeví smysl. Vybraný favorit si proto mohl dovolit řadu přání: naprosto nerušenou pracovnu s příslušenstvím a s dodávkou jídla za dveře, stropní reflektor, nejsilnější mikroskop, pinzety, podsvícené zrcadlo na stole a tolik času, kolik bude potřebovat, než se sám ozve.

Vzhledem k naprostému utajení se můžeme jen domýšlet, můj drahý čtenáři, jak postupoval. Tvůj autor si představuje, že pinzetou opatrně odebíral cárky papírků, aby nejprve zjistil, zda se jich vůbec dotklo prezidentovo pero; ty z obou stran čisté, jak mu potvrdilo zrcadlo, odkládal zvlášť, ty se stopou inkoustu šly do druhého kola; k tomu se dostal za tři měsíce. Nespočet útržků s písmeny i jejich zlomky pokládal potom vedle sebe a neustále je přejížděje zrakem zaostřeným tak, že musel co chvíli na dlouhé minuty zavřít oči, aby neoslepl, hledal sebemenší návaznosti. To trvalo téměř půl roku a další domněnky lze přeskočit až k známému výsledku.

Tou dobou už rozezlený Stalin odepsal i kladivouna, jemuž těsně zachránil život smluvený signál, že si může přijít pro úspěšný nález. Byl v obálce s pečetí, kterou rozlomil až sám Ocelový. Nesčetné kousíčky papíru odpovídaly slepené nepopiratelně vzoru prezidentovu rukopisu. Vydaly text, který zněl:

MRTVÝ VRABEC Z HNÍZDA NEVYLETÍ!

V pracovně voždě vládlo chvíli hrobové ticho. Konečně se zeptal.

–
A řekl, co to znamená?

–
Řekl, že to neměl za úkol a je vyčerpaný, soudruhu Staline…

Dál dostaly události křídla: Dveře do pracovny kryptologa, jenž hluboce spal, byly zazděny i s ním, takže ho stihl slíbený doživotní blahobyt. Kladivo dostalo rozkaz sestavit tým šifrantů, jimž slíbilo v případě očekávaného vyřešení roční dovolenou na Krymu s rodinami. Natěšení specialisté na anglistiku i amerikanistiku z armády i z vědeckých ústavů záhy vypracovali operační plán, vytyčující čtyři úkoly: 1. Zjistit, co má znamenat „mrtvý“. 2. Zjistit, co má znamenat „vrabec“. 3. Zjistit, co má znamenat „hnízdo“. 4. Zjistit, co má znamenat „nevyletí“. To znamenalo vypátrat vztahy mezi danými pojmy, jejich frekvenci ve spisovné i hovorové angličtině včetně nářečí a slangu, jakož i možných synonym, aliterací, palindromů, oxymór a jiných jazykových kouzel. Věřili si, neboť účinnou pomoc jim sliboval zázračný přístroj zvaný „ščot“.

Zatímco na Západě vymýšleli sofistikované počítače, jaké mohli užívat jen zasvěcenci, v Sovětském svazu masově vyráběná počítadla byla geniálně prostá: základní verze, čtyři v dřevěném rámu napjaté dráty s deseti posuvnými kuličkami, sloužila už v třídách prvňáčků a na pouličních tržištích; nejvyšší drát označoval jednotky, druhý desítky, třetí stovky a čtvrtý tisíce, každá další přidaná řada znamenala desetinásobek předchozí a sloužila i vysoké matematice. Třesk bleskurychle posouvaných kuliček zněl od Brestu až po Vladivostok. Na rozdíl od předchůdce přijali socialistický závazek, že úkol zvládne za jediný měsíc, a díky zázračným ščotům i nepřetržité práci na směny jej dokonce o dvanáct hodin překonali. Výsledek opět doručilo voždi věrné kladivo.

V protokolu, který manifestačně podepsal každý zúčastněný, aby nepřišel o zaslouženou odměnu, popsali všechny fáze bádání, vedoucího k přesvědčivému závěru: když promítli do sebe výsledky každého ščotu, vyšel jim jako průměrný tento text: MOUDRÝ PTÁK HNIDY NEVYKLOVE. Z toho vyplývá, končila zpráva, že s pravděpodobností převyšující jistotu nešlo o šifru, ale soukromé sdělení, zřejmě navazující na nedávný rozhovor obou zdrojů o ptactvu...

Vožď mlčel tak dlouho, že referent brzy tiše vycouval. Za dva týdny odstartoval z letiště Vnukovo tupolev plný šifrantů, manželek a pionýrů, zpívajících veselou píseň z nového velkofilmu – Po řece, řece Kubáni veseloučké vlny jdou. Výletníci měli smůlu, když nad jedním z vojenských prostorů letadlo vinou pilota vychýlilo z dráhy cvičnou raketu, která tak nezasáhla svůj cíl, ale jejich stroj.

A dějiny se děly dál. Stalin dal rozkaz vyrobit vodíkovou bombu, třicetkrát silnější, než byla atomová z USA, odhalil odporné spiknutí desítek lékařů proti své osobě, závazně určil příští vývoj pokrokového jazykozpytu a zavrhl zvrhlou hudbu skladatele Šostakoviče. Ze zrady podezíral už i své kladivo a také jemu zakázal vstup do své dači. Báli se ho tak, že sám umíral celé dva dny ve svém pokoji, než se tam odvážil vstoupit kremelský patolog.

A dějiny se děly ještě dál, takže náš příběh musel čekat na pointu dalších sedm let. Soudružská pře, kdo bude nový vožď, vedla se i pistolemi přímo v politbyru a popravami. Vjačeslav Molotov, vypuzený z křesla ministra zahraničí SSSR, chytře opustil Moskvu a stal se diplomatem ve Vídni, sice nevýznamným, zato živým. V roce 1960 se dozvěděl, že tam bude přednášet autor šestidílné Druhé světové války, za niž dostal v roce Stalinovy smrti Nobelovu cenu za literaturu, důchodce Winston Leonard Spencer Churchill. Byl nejvyšší čas, aby někdejší Stalinovo kladivo odhalilo tajemství, kvůli němuž zemřelo tolik lidí a málem on sám.

Bývalý premiér ho přijal v hotelu Sacher s věčně hořícím doutníkem i věčně rozpitou sklenkou whisky. A na úvodní epizodu našeho příběhu se pamatoval.

–
Ale ano, ano, prezident mi tenkrát napsal Winstone, zapněte si poklopec! I vy jste si všiml?

Autor Pavel Kohout (*1928). V mládí básník stalinista, potom dramatik – reformní komunista, poté prozaik disident a spoluautor Prohlášení Charty 77, nato 1979–1989 vyhnanec, dnes občan České i Rakouské republiky, žije a píše v Praze a v Sázavě. Knihu jeho nových povídek Taková láska vydá letos na podzim Odeon.