Tiny house je spíš povyražení než spása, říká vydavatel knihy o minidomcích

Co vás k zájmu o tiny houses přivedlo?

Vydáváme časopis Archizoom, pro jehož účely nám architekti posílají své realizace k publikování. A zhruba před rokem a půl nám začaly chodit tyhle malé domečky. Jeden, druhý, třetí… Naší kolegyni Kamile to nedalo, zabrala se do tématu, měsíc dělala rešerši a pak přišla s tím, že těch příkladů nabrala sto dvacet a přibývají další. Tak jsme si řekli, že to pojmeme komplexně a uděláme z toho velkou knihu.

 

Čím si takovou explozi tiny houses vysvětlujete?

Zčásti to způsobil covid: lidé najednou museli zůstávat doma, což vyvolalo enormní zájem o chaty, chalupy a vůbec trávení času mimo město. Zkrátka jsme všichni chtěli vypadnout ven. Dalším důvodem je, že dramaticky vyletěly ceny všech nemovitostí, takže koupit si něco na rekreaci dnes pro mnoho lidí představuje nedostižný luxus. Svoji roli hraje i boom zážitkové turistiky, chceme si dopřát něco speciálního v „divočině“.

 

Chápu to správně, že pro takhle miniaturní domky nemusíte získávat stavební povolení?

Přesně tak, a to je další motivace: vyhnete se zdlouhavé úřední proceduře. Potřebujete nicméně takzvaný územní souhlas od vlastníka pozemku i od sousedů, případně také od státní ochrany přírody, pokud se místo nachází v chráněné krajinné oblasti nebo v národním parku. A konečně musí být pozemek, na kterém chcete domek umístit, určený podle územního plánu k zástavbě.

 

Což také není žádná samozřejmost. Dodržují to uživatelé tiny houses?

Měli by, je to zákon. Představa, že přijede jeřáb, šoupne domek kamkoli na louku a hotovo, je tedy scestná.

 

Mohu to obejít tím, že domek opatřím kolečky a bude to oficiálně karavan nebo maringotka?

V takovém případě jde o podkategorii tiny house, a to je mobile house. Čili už to není dům, ale přívěsné vozidlo, jehož užívání podléhá zase jiným pravidlům: povinná je espézetka, musíte s tím každé dva roky na STK… Ve výběru místa máte ale větší svobodu, nejste vázaný zastavitelnými parcelami.

 

Byli jsme přísní

První polovinu vaší knihy tvoří šestnáct rozhovorů jak s autory domků, což jsou většinou architekti a designéři, tak s lidmi, kteří domky užívají. Následuje katalog pětatřiceti modelů z Česka a Slovenska. Jak jste je vybírali?

Byli jsme přísní. Na trhu je spousta stavbiček, které využívají současný boom, a jsou udělané divně nebo nehezky. Nám záleželo na tom, aby domky měly technologickou, architektonickou i estetickou kvalitu. Chtěli jsme rovněž, aby tam byla nějaká opakovatelnost, to znamená, že si to můžete koupit. A aby za tím byl nějaký vývoj a bylo to vyzkoušené. Šlo nám tedy i o to, že když se pro takový domek rozhodnete, můžete jít za někým, kdo vám ho přiveze, smontuje, poskytne servis. Vynechávali jsme tudíž prototypy, které existují v jediném exempláři.

 

Změnila práce na knize váš náhled na fungování a využitelnost těchto miniaturních domků?

Když jsme se na to téma vrhli, myslel jsem, že tiny domky vyhledávají, kupují a užívají především mladí lidé. Zjistili jsme ale, že to tak vůbec není. Typický uživatel je člověk ve věku čtyřicet plus a možná ještě častěji padesát plus, který má vyřešené své vlastní bydlení, rád by odešel z města a nechce řešit údržbu velkého objektu včetně vytápění.

 

Jakým způsobem pak takoví lidé své domečky využívají?

Pořizují si je spíš jako doplněk na rekreaci. Nechají si tiny domek smontovat třeba v sadu nebo na louce u lesa a tráví tam volný čas, případně jim tam jezdí i host – ať už přátelé, kamarádi, nebo turisti. Dá se říct, že v tuzemsku zhruba polovinu těchto domečků majitelé částečně pronajímají přes platformy, jako je Booking či Airbnb.

 

Je v takovém užívání nějaký rozdíl oproti jiným zemím, kde je trend tiny houses patrný už delší dobu?

Ve Spojených státech nebo na Novém Zélandu je lidé většinou užívají trvale a mnohdy si tím řeší svoji neutěšenou bytovou situaci. My jsme našli jediný takový případ – dvě ženy, které ve svém domku bydlí čtvrtý rok. Natočili jsme s nimi podcast, kde popisují, jak v tiny house žijí.

 

Čím je ten rozdíl způsobený?

V českých podmínkách je trvalé bydlení v takových domcích složité, hlavně kvůli mrazu. Když nejste připojený na sítě, komplikuje se vám všechno – voda, elektřina, kanalizace... A taky dopravní dostupnost, protože většina tiny domečků stojí někde dál od vsi, mimo infrastrukturu. Když si představíte, že tam bydlíte třeba s dětmi a máte je transportovat zablácenou nebo zavátou cestou deset kilometrů do školy, přejde vás romantika.

 

S dopravou tomu rozumím. Co se týče technologií, myslel jsem, že většina takových domků už je soběstačná.

První český dům, který je úplně off grid, vyrobil Pavel Podruh, který kolem sebe dal dohromady skupinu nadšenců a mají to už hodně vychytané. Ale jde spíš o technologický experiment, který autor pronajímá a ukazuje zájemcům.

 

Dá se nicméně očekávat, že technologické inovace budou pokračovat a jejich zavádění do sériové výroby je časem zlevní – jako jsme to zažili u fotovoltaických panelů.

Tepelná čerpadla, bateriová úložiště, důmyslné hospodaření s vodou, spalovací záchody, tohle všechno už existuje, ale zároveň vám projekt prodražuje. Některé ty domky vydrží být třeba týden autonomní, slovenský model jménem Ecocapsule má dokonce vlastní větrnou elektrárničku. Ale pak se snadno dostanete i přes dva miliony korun.

 

Spalovací záchod, slyšel jsem dobře?

Je to tak, exkrementy se za vysokého žáru pálí přímo v tom zařízení. Výrobce říká, že když takový záchod bude jeden měsíc využívat čtyřčlenná rodina, vypadne vám z toho mistička popela, kterou můžete vysypat na záhonek. Takže ano, pořídit se dá leccos, ale finančně je to často úlet. Spalovací záchod stojí asi sto padesát tisíc.

 

Nejsem ten typ

Všiml jsem si, že se kolem fenoménu tiny houses rozvinul marketing postavený na sloganech o svobodě a nezávislosti nebo také skromnosti a ekologičnosti.

Ano, úspěch na trhu hodně stojí na tom, jestli se vám podaří vytvořit kolem svého produktu ten správný příběh. To ale zdaleka není jen případ tiny domků.

 

Jeden z autorů takové stavbičky třeba tvrdí, že špagety uvařené na elektřině vyrobené pomocí slunečních paprsků lépe chutnají.

Někteří z iniciátorů těch projektů jsou opravdu zkušení markeťáci a užívají si, že mohou propagovat něco nového, zajímavého, originálního. A s těmi špagetami je to nadsázka: dotyčný měl na mysli pocit něčeho vzácného, když víte, že vymoženosti kolem vás – nejen vařič, ale i lednička, záchod, pračka, likvidace odpadů – nejsou zdaleka tak samozřejmé, jak se někdy může zdát. Třeba omylem zapomenete vypnout toaster, a vybije se vám celý dům.

 

Na druhou stranu jsem ocenil, že vaše kniha odráží i kritičtější postoje a upozorňuje na mnohá úskalí.

Ano, velmi doporučuju zákazníkům ujasnit si, co od takového domku očekávají, a zajímat se i o technické detaily. Jinak si vás obchodníci můžou namazat na chleba.

 

Nemálo zpovídaných brzdí zejména očekávání, že tiny houses představují spásu jak ohledně nedostatku bytů, tak ekologické udržitelnosti.

Od začátku jsme věděli, že knihu nechceme udělat jako ódu na domečky, které nás vytáhnou z bytové krize a zachrání před environmentálními hrozbami. Na to jsou příliš drahé na pořízení, jejich větší rozšíření by mohlo zaplevelit krajinu. Jsou tam i další nedostatky, například z hlediska vytápění jsou výrazně efektivnější řadové domky. Ani trvanlivost není bůhvíjaká, protože základem těch konstrukcí bývají dřevěné sendvičové panely. Když na takový domeček deset let prší, fouká, sněží a pálí slunce, za deset let je zvetšelý. A i tak vyžaduje značný servis a péči.

 

Vyzkoušel jste si pobyt v nějakém takovém domku na vlastní kůži?

Ano, v některých jsme strávili noc, případně víkend.

 

Zaujal vás některý z nich natolik, že byste si ho chtěl pořídit?

Nejsem ten typ, nechtěl bych se o takový domek dlouhodobě starat. Navíc je tam i prostorový limit: dostat do těch pár metrů čtverečních vaření, spaní, koupelnu... Ale je fajn si do takové chajdy zajet na víkend a dát si na terásce prosecco.

 

Jaká je vaše osobní představa o ideálním bydlení?

Našli jsme ideál v obyčejném činžáku v pražském Břevnově. Nastěhovali jsme se před patnácti lety a nechtěli bychom bydlet jinde. Jsem městský člověk, takže mi vůbec nevadí, že mám kolem sebe sousedy, naopak. Rád si vyjedu s rodinou někam ven třeba na týdenní dovolenou, ale nikdy jsme neuvažovali o útěku na venkov, kde bychom pěstovali brambory a dojili kozu.

 

 

Od vydavatele knihy Tiny House to zní trochu zvláštně.

Není v tom rozpor. Byli jsme s rodinou na jaře v Londýně a podařilo se nám objevit, že nějaká paní pronajímá roztomilý tiny domek přes Airbnb. Stál v krásné zahradě u rodinného domu přímo v centru města a byl to fantastický zážitek. Když se večer vrátíte unavený po celodenním courání ulicemi, je nádhera vychutnat si pohodlné povalování za prosklenou fasádou a koukat třeba na ptáčky v korunách stromů. Bydlet bych v tom ale nechtěl...

 

Mazlíka do slevy nedáme

Kdo se na knize Tiny House kromě vás nejvíc podílel?

Předmluvu napsal Jiří Pelcl, emeritní rektor UMPRUM, rozhovory vedla publicistka a fotografka Tereza Škoulová. Rád bych zmínil ještě grafičku Janu Vahalíkovou, která si s knihou opravdu pohrála, což ji sice velmi prodražilo, ale také hodně posunulo. Architekt David Dražil udělal axonometrie všech vybraných domků tak, aby byly vyobrazeny ze stejného úhlu a ve stejném měřítku, aby čtenář hned pochopil tvar a rozměry.

 

Na rozdíl od knih typu Cabin Porn, které lze sehnat ve všech knihkupeckých řetězcích, je vaše publikace k mání jen v několika vybraných prodejnách. Je to záměr?

Ano. Třeba z jedné knižní distribuce mi volali ještě předtím, než kniha vyšla, že mají zájem ji prodávat. Nechtěli jsme ale dát šedesát procent z ceny někomu, kdo knihu strčí do regálu mezi stovky dalších. Má komplikovanou, zato parádní vazbu, je vytištěna na kvalitním a drahém papíru, s přípravou jsme se piplali víc než rok. Nechtěl jsem našeho mazlíka postavit do supermarketu a bezmocně přihlížet, jak leží na haldě vedle kuchařek, případně se za dva měsíce ocitne na paletě s visačkou „sleva“.

 

Nešidíte se tím na prodejích?

Nešidíme, umíme knihu prodávat sami. Nabízíme ji v několika malých knihkupectvích specializovaných na umění, architekturu a design, jako jsou Book Therapy, Kavka Books nebo Page Five… Zkrátka tam, kam rádi sami chodíme. A samozřejmě si ji můžete objednat přímo na stránkách Archizoomu.

 

Jak jde na odbyt?

Měsíc po vydání máme prodanou přes polovinu dvoutisícového nákladu. To považujeme vzhledem k ceně 890 korun za úspěch.