Co bude po Ficovi

Report

Únorová vražda novináře Jána Kuciaka rozpoutala na Slovensku bouři, která nejspíše bude pokračovat. Robert Fico, dlouholetý vládce slovenské politiky, nikdy nezvládal defenzivu: krizi mohl ustát, jenže udělal množství chyb, které ho stály místo premiéra. Vývoj může skončit předčasnými volbami, které slovenskou politickou scénu dále rozdrobí. Zevrubný rozbor tamní krize napsal pro magazín Reportér přední slovenský novinář. ​

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Zhruba dvanáct let platil ve slovenské politice – mohu-li si dovolit hrubé zjednodušení – takzvaný Ficův zákon: když se objevila vážnější politická zápletka, dopadlo to tak, jak si přál Robert Fico. Předseda Smeru se díky kombinaci politického talentu, nasazení a příznivých okolností hřál léta na výsluní přízně a moci. Stačil ale jediný měsíc a všechno se změnilo – Fico nejenže už není premiérem, ale čelí dramatickému propadu osobní popularity i preferencí strany, a zdá se, že definitivně přišel o možnost důstojného odchodu z politiky. Jak je možné, že takový hegemon musel potupně vyklidit pozice? A může se z takové rány vzpamatovat?

 

Osudné pondělí

Zhruba jednou za dvacet let se přihodí něco, co bychom mohli nazvat událostí generačního významu. Pozná se podle toho, že lidé si i po desetiletích vzpomenou, kde byli a co dělali, když se o ní doslechli. Pro předchozí generaci tím byla zpráva o vraždě Johna Kennedyho, pro tu naši útok na americká dvojčata a pro slovenské novináře zavraždění Jána Kuciaka. V pondělí 26. února se totiž rozpoutala bouře, po které už nic nebylo jako dřív. Určitě ne pro dva Roberty, premiéra Fica a ministra vnitra Kaliňáka, kteří dvanáct let udávali tón slovenské politiky.

Kdo ví, zda už ono pondělí, kdy se Slovensko dozvědělo o vraždě novináře, tušili, co se stane – jisté je, že už při první tiskové konferenci toho dne byla na obou vidět velká nervozita. Kuciak byl totiž žurnalistou, který psal zejména o kauzách představitelů Smeru (což je celkem logické, protože strana zde vládla deset z posledních dvanácti let). Vzhledem ke způsobu, jakým přišel o život, bylo zřejmé, že Smer má vážný problém. Ficovi, který jako zázračné dítě slovenské politiky ustál bez větší újmy desítky kauz, jako by se náhle sečetlo všechno, čeho se za léta v politice dopustil. 

Navzdory tomu, co rádi šíří někteří slovenští novináři, Fico není žádný politický génius, jenž by uměl strategicky plánovat několik tahů dopředu. Ano, má nezpochybnitelný intelekt, je mimořádně zručný při výkonu zákulisního politického řemesla, většinou má dobrý instinkt a v ofenzivě je mimořádně silný. Jenže když se ocitne pod tlakem, dopouští se obrovských komunikačních chyb, odmítá jakýkoli taktický ústupek a vyznává princip, že nejlepší obranou je útok a nejlepším útokem je ještě větší útok. Dobře to bylo vidět během prezidentské kampaně před čtyřmi lety, kdy na pozdějšího vítěze Andreje Kisku útočil nesmyslnými obviněními ze scientologie a lichvy.

 

Premiér je nahý

Letos se Fico ocitl v nejhorší defenzivě vůbec. Už ono osudné pondělí vyšlo najevo, že Kuciak před smrtí pracoval na článku o stycích lidí ze Smeru a jeho okolí s kalábrijskou mafiánskou skupinou ’Ndrangheta, již do té doby na Slovensku znali jen čtenáři Fredericka Forsytha či Roberta Saviana. Ukázalo se, že s vyšetřovaným Antoninem Vadalou v minulosti podnikal bývalý poslanec Smeru a tajemník bezpečnostní rady vlády Viliam Jasaň a, teď pozor, také Ficova asistentka Mária Trošková. O této bývalé modelce z pánských časopisů se mezi novináři zcela běžně mluvilo jako o premiérově ​​milence, kterou protlačil do delegací na nejvyšší úrovni vysílaných do zahraničí, přestože neměla bezpečnostní prověrku. Ano, sama o sobě by to možná byla bulvární informace, ale v celém kontextu má vážné politické důsledky.

 

Velmi rychle se také dostalo na veřejnost, že Kuciakovi před smrtí vyhrožoval jistý „podnikatel“ Marián Kočner, relikt a symbol vulgárního kapitalismu devadesátých let. Policie ovšem Kuciakovo trestní oznámení dlouho ignorovala a nakonec ho vyhodnotila jako neopodstatněné. 

Celý už tak dost děsivý obraz ještě doplnily informace o síti italské pozemkové mafie, která na východním Slovensku vysává systém evropských dotací.

Slovensko zkrátka jako by polila studená sprcha. I když o spoustě věcí se psalo i dříve, mnoha lidem právě nyní plně došlo, kam se společnost dostala po letech vlády vedené Ficem. Přesto předseda Smeru se svými poradci dospěl k závěru, že není důvod přiznávat jakoukoliv chybu. Novináře a opozici obvinil, že tančí na Kuciakově hrobě, za informace vedoucí k vyřešení případu vypsal odměnu milion eur, které později vystavil pod dohledem ozbrojence s útočnou puškou na Úřadu vlády. Ano, Trošková s Jasaněm „dočasně“ odstoupili, ale opět aniž by připustili jakoukoli odpovědnosti nebo projevili byť jen malou známku pokory. V tiskové zprávě uvedli, že chtějí chránit premiéra před nespravedlivými obviněními.

Tím politici Smeru považovali věc za vyřízenou. To se však ukázalo jako osudové nepochopení a podcenění situace, první špatně zmáčknutý knoflík, po kterém už bylo všechno jen horší. 

Jako první to dal Ficovi najevo bývalý šéfideolog strany a dvorní poradce, ministr kultury Marek Maďarič, který už nějaký čas žil ve vnitřní emigraci. Po vraždě podal demisi.

Stále přitom platí, že během onoho týdne bezprostředně po vraždě by snad stačilo odvolat ministra vnitra a policejního prezidenta a situace by se uklidnila: po prvním pietním shromáždění, jehož se spontánně zúčastnilo nejvíce lidí od listopadu 1989, však bylo jasné, že Fico tuto možnost trestuhodně promrhal. Napětí dále stouplo, když do hry vstoupil prezident Kiska a v televizním vystoupení navrhl coby řešení hluboké krize buď vypsání předčasných voleb, nebo Ficův odchod a zásadní rekonstrukci vlády, která by musela parlament požádat o novou důvěru. 

A tehdy Fico učinil největší chybu svého politického života. 

Ve stavu naprostého zoufalství, kdy jindy pasivní Slováci začali demonstrovat snad ve všech okresních městech, se šéf Smeru rozhodl zachránit konspirační teorií (mimochodem nebylo to poprvé, kdy tuto metodu použil). Kisku obvinil, že jeho projev nevznikl na Slovensku, a záhy se začal „ptát“, o čem prezident hovořil loni na návštěvě v newyorském sídle George Sorose. Tehdy se ukázalo, že je politicky nahý a nemá připravený žádný použitelný ústupový scénář. Charakter situace nejlépe vystihl okamžik, kdy Fico na tiskové konferenci pronesl finančníkovo jméno a novináři přítomní ve Žlutém salonku na Úřadu vlády se začali nahlas smát. Tehdy už nebylo cesty zpět. 

Ficovy konspirační řeči sice na chvíli poměrně úspěšně překryly debatu o způsobu, jakým Smer spravuje stát, byly však nepřijatelné pro koaličního partnera Smeru, maďarsko-slovenskou stranu Most. Ta sice čelila silné kritice už za svůj vstup do koalice po volbách roku 2016, ale dokud se Fico hlásil k evropskému jádru, mohla se hájit obavami o příslušnost k Západu. To však s konspirátorem v čele vlády a v situaci, kdy jsou v ulicích statisíce lidí, prostě nešlo. Most proto Ficovi předložil ultimátum: buď předčasné volby, nebo výměna premiéra. Když předseda Mostu Béla Bugár v Úřadu vlády poprvé oslovil Fica s žádostí o odchod, podle zdrojů zevnitř strany ho Fico s nadávkami vyhodil. Do dvou dnů však kapituloval a oznámil demisi. Tím se jeho desetiletý příběh na postu premiéra uzavřel s potupou, které se chtěl celý život vyhnout. 

 

Moc, která nebyla 

Čtenář se může ptát, jak mohl politický veterán se zkušenostmi a intelektem Roberta Fica nasekat v tak krátkém čase tolik hrubých chyb. Především, jak už bylo řečeno, Fico nikdy nezvládal defenzivu. Byl zvyklý růst, a když se trend po letech obrátil, nedokázal se přizpůsobit nové realitě – ani novému duchu doby. Šéf Smeru je produktem staré tradiční politiky a neuměl reagovat na výzvy nových časů, na nástup sociálních médií a s tím spojený nový typ komunikace. Nezvládl změnu politického formátu a přizpůsobení se nové době tak, jak to dokázali třeba Vladimir Putin či Viktor Orbán. 

Pak je tu zdravotně-psychologický aspekt. Fico je po čtvrtstoletí v politice a desetiletí ve funkci premiéra unavený a opotřebovaný. Na rozdíl od Vladimíra Mečiara či Mikuláše Dzurindy nikdy neměl velké politické cíle, agendu, kterou by chtěl prosadit. Poháněla ho snaha vyniknout, vyhrávat, dobývat funkce a přepisovat rekordy, ale nechtěl moc k tomu, aby nějak změnil Slovensko. 

Lidi si na čas lze získat stabilitou: na udržování chodu není samo o sobě nic špatného, ​​problém však je, že Fico nic jiného nepřinesl. Ano, Slovensko jako celek za Fica zbohatlo, jenže z étosu sociální demokracie, za kterou se Smer oficiálně označuje, nezbylo nic – s rovnou daní prakticky nepohnul, zdravotnictví a školství jsou v rozkladu, problém s vyloučenými komunitami v osadách zůstal časovanou bombou, přičemž se ručička blíží do červeného pole, regionální problémy se prohloubily a tak dále. Lidé většinou nejsou analytici, ale instinktivně vycítí, že je někdo tahá za nos. Zvlášť pokud vidí všudypřítomnou korupci a mohou srovnávat úroveň veřejných služeb třeba se sousedním Českem. 

Navíc – říká se v politických a novinářských kruzích – Fico čím dál častěji působí, jako by byl postižen virózou zemanovského typu. Pokud k tomu přičteme zdravotní problémy se srdcem (krátce po volbách absolvoval operaci), výsledkem je, že ho už politické zápasy vlastně upřímně otravují a chce se jich co nejdříve a nejjednodušeji zbavit. 

Úpadek Fica souvisí i s rozchodem s Markem Maďaričem. Bývalý ministr kultury po neúspěšných volbách v roce 2002 změnil kurz Smeru na sociální demokracii středoevropského typu. Byl to on, kdo uhladil ideologii a komunikaci strany, nastavil tvář umírněného, takříkajíc „evropského“ národního socialismu, a následně vedl kampaně, s nimiž Smer čtyřikrát po sobě vyhrál volby.

Místo Maďariče se nyní Fico spoléhá buď na vlastní improvizaci, nebo na rady komunikačního týmu pod vedením poslance Erika Tomáše. Ten se opírá o konfrontační, ukřičenou taktiku ukazování (ve skutečnosti dávno ztracených) politických svalů. Například když Smer utrpěl debakl v loňských regionálních volbách, po týdnu mlčení přišel s absurdním vysvětlením, že strana vlastně vyhrála a nemá žádný problém. Stejného druhu byl vlastně i rádoby sebevědomý protiútok Sorosem.

Prokletím Smeru se stalo i jeho dosavadní bezprecedentní štěstí. Fico si zvykl, že ho žádná kauza – a měl jejich tucty – neskolí. I horolezci a elektrikáři říkají, že nejnebezpečnější jsou chvíle, kdy se člověk zapracuje, získá jistotu a přestane si dávat pozor. Jak říkal lord Acton, každá moc korumpuje – a absolutní moc korumpuje absolutně: anglický originál corrupt přitom neoznačuje pouze korumpování, ale také zkázu, morální úpadek až zahnívání, což se na Smer dokonale hodí. Lidé ze strany a jejího okolí používali politiku coby zdroj hmotného zabezpečení tak dlouho, že pokud někdy vůbec měli nějaké politické cíle, dávno na ně rezignovali.

 

Karmická bouře

Nakonec je tu cosi jako karma. Robert Fico poslední rok dva zakouší všechno, za co se vysmíval svým soupeřům. Můžeme to označit za jakousi karmickou bouři. 

Pravicové vlády Fico s ironickým úšklebkem označoval za slepence nesourodých stran – v březnu 2016 však musel sám slepit vládu sociální demokracie s nacionalisty z SNS, maďarsko-slovenským Mostem a pravicovou Sítí.

Druhé vládě Mikuláše Dzurindy právem vyčítal, že stojí na hlasech poslaneckých přeběhlíků s pochybnou motivací. Po rozkladu Sítě se však jeho třetí vláda musela opřít o adoptované poslance, bez nichž by přišla o většinu. Premiérce Ivetě Radičové zase rád připomínal, že není předsedkyní SDKÚ, a přisoudil jí roli loutky šéfa strany Dzurindy. Nyní je ovšem Fico jen předsedou Smeru, takže obvinění o nesvéprávné loutce může poslouchat Ficův spolupracovník, premiér Peter Pellegrini. 

Když Smeru začalo docházet, že ztrácí schopnost vyhrávat volbu županů (obdoby českých hejtmanů, na Slovensku se volí přímo), změnil systém volby na jednokolový: nevyhrál tak ten, kdo získal nadpoloviční většinu hlasů, ale ten, kdo získal jen nejvíce hlasů. Výsledkem bylo, že si Smer udržel jediný kraj a připravil se vlastní vinou o možnost pokusit se o nápravu a zisk dalších županských křesel v druhém kole. 

Když Fica v minulosti neposlouchali koaliční partneři, stačilo mu začít hrozit předčasnými volbami a měl klid. Ironií osudu je, že tentokrát si mezi předčasným volbami, které po něm žádal řádově menší koaliční partner, a demisí, musel vzhledem k chabým výsledkům průzkumů veřejného mínění a hrozbě volební porážky vybrat demisi.

Osudový politický kolotoč přitom patrně ještě zdaleka neskončil. 

Když tento text vznikal, odstoupil ministr vnitra Tomáš Drucker, jenž se spolu s Pellegrinim měl stát atraktivní tváří „nového Smeru“. Ministrem vnitra se stal v březnu poté, co prezident Kiska odmítl jmenovat člověka spojovaného s Kaliňákem: dostal přitom jasné zadání – odvolat policejního prezidenta Gašpara, kterého pojí pupeční šňůra s Druckerovým předchůdcem Robertem Kaliňákem a jenž je symbolem zametání kauz pod koberec. Drucker téměř měsíc vyčkával a nakonec na směšné tiskové konferenci novinářům řekl, že nenašel důvod ke Gašparově odvolání a zároveň nechce podléhat náladám ulice – proto sám podává demisi. 

Absurdita dosáhla vrcholu druhý den, když prezident Druckera odvolal a vedením resortu pověřil premiéra. Zhruba v té době svolal Gašpar tiskovku a řekl, že odejde, pokud některý z ministrů vnitra najde odvahu ho odvolat. Ještě týž den odpoledne Pellegrini oznámil, že si s Gašparem promluvil a ten souhlasil, že skončí do konce května. Smer tak nakonec stejně musel odepsat svého člověka, ale průtahy se současně zesměšnil, takže nezískal vůbec nic.

Příběh měl ještě pokračování, když na ministerstvo vnitra přišla za Druckera coby náhrada Kaliňákova bývalá státní tajemnice a pravá ruka Denisa Saková. Od prvního dne ve funkci nemá důvěru a je politicky vyhořelá: dal jí to najevo i prezident, který nezvykle ostře řekl, že s její nominací nesouhlasí, ale ústava mu nedává žádnou jinou možnost než ji jmenovat. Saková je tak dalším skvělým příkladem personální a politické bezradnosti Smeru.

Vypadá to tedy, že Smer nyní přišel o dvě klíčové devízy, na nichž stála jeho dlouholetá hegemonie: o silného charismatického lídra a o předvídatelnost a stabilitu. Bez těchto atributů, s vyhořelým předsedou a chaotickým politickým působením jako by Smer ztrácel právo na politickou existenci. 

Nasvědčují tomu i čísla. Smer je na tom skutečně špatně – pár let už straně klesají preference, nyní se pohybují okolo dvaceti procent, což je nejnižší číslo za patnáct let. Realita přitom může být ještě horší, protože od prezidentských voleb v roce 2014 Smer vždy získal méně hlasů, než mu přisuzovaly průzkumy. Teorií je, že voliči se už delší dobu tak nějak ze zvyku hlásí ke Smeru, ale už se neunavují vstát a jít straně odevzdat svůj hlas.

 

Co dělat?

Nedobré vyhlídky přirozeně pociťují i ve Smeru a čelí leninské otázce své doby: Co dělat? Jinými slovy, dá se Smer zachránit? A lze při tom počítat s Robertem Ficem?

Nejprve otázka budoucnosti Roberta Fica. Ten nyní vypadá jako politická mrtvola. Donedávna sice také silně polarizoval společnost, ale stále mohl garantovat zisk takového množství hlasů, že se bez něj nedala postavit funkční vláda, což už dnes neplatí. Čerstvý průzkum ukázal, že méně než Ficovi lidé důvěřují už jen parlamentnímu fašistovi Marianu Kotlebovi. Pokud k tomu přičteme vyčerpání, skutečnost, že sám Fico už pět let uvažuje o odchodu (i když se nakonec moci stále drží), že má mizerný koaliční potenciál, neboť s ním nikdo mimo Smer nechce spolupracovat, můžeme ho ze skutečného vlivu na reálnou politiku odepsat. Samozřejmě Smer s ním stále může získat 15–20 procent hlasů, může dokonce dostat největší podíl hlasů, ale nutno připomenout, že volby vyhrál i Vladimír Mečiar v roce 2002, kdy už však kráčel do zapomnění.

Logickým řešením by byla výměna v čele, jenže to je pro stranu, která stojí na osobě zakladatele, téměř nemožné zadání, a to nejen proto, že osobnost Ficova formátu se hledá obtížně. I nadále má ve straně obrovskou autoritu a mnoho lidí mu osobně vděčí za svou životní úroveň. Pokud neodejde sám, vnitrostranický převrat by byl pro pověst strany, jež si zakládá na stabilitě, zničující.

Možná kdyby měli ve Smeru nějakou radu starších, mohli by se členové strany s posvěcením předsedy usnést na výměně, jenže něco takového Fico zatím nepřipouští, a vlastně ani nemá koho nabídnout. Kaliňák je ještě toxičtější než on, Maďarič odešel, ministr financí Peter Kažimír plánuje útěk do Národní banky Slovenska a nynější premiér Pellegrini je nudný a politicky slabý. Tudíž nezbývá než se dívat na chřadnutí a úpadek Smeru a jeho vlády: ta se nakonec vzhledem k poklesu disciplíny uvnitř koalice vůbec nemusí dočkat řádných voleb plánovaných na rok 2020, ale může skončit ve volbách předčasných. 

Například koaliční SNS, kterou vede Andrej Danko, cítí pach krve zraněného partnera a neváhá jednat. Danko si po zmatku s odchodem ministra vnitra Druckera vynutil odložení jednání vlády a předvolal si premiéra Pellegriniho na kobereček, prý, aby se seznámil s jeho názory. Ano, s názory předsedy vlády, jemuž před měsícem vyjádřil důvěru. Taková urážka by od menšího koaličního partnera (SNS ve volbách získala 8,64 procenta) byla dříve neslýchaná, jenže Pellegrinimu nezbylo než ji pokorně přijmout.

 

Bez zrady to nepůjde

Vše, co bylo řečeno, naznačuje, že trend je už nezvratný a blíží se éra slovenské politiky bez strany Smer. Politické komentátory čeká roh hojnosti – v tom smyslu, že budou mít o čem psát.

Zatím se dá předpokládat, že po příštích volbách bude politická scéna ještě více roztříštěná. Aniž bychom počítali rozpadlou Síť, v parlamentu je nyní sedm stran, v tom dalším lze očekávat návrat Křesťanských demokratů a jistou šanci mají dvě nové formace, které zatím mají zhruba tříprocentní preference (i na Slovensku potřebuje strana ke vstupu do parlamentu minimálně pět procent hlasů). 

K sestavení vlády bez Smeru by tedy mohly být nakonec potřeba nejméně čtyři strany (možná spíše pět), přičemž může jít o mix euroskeptických neoliberálů (SaS), pseudostrany bez členů a společné ideologie (OĽaNO), vlažně proevropských konzervativců (KDH) či centristů (Progresivní Slovensko, Spolu, Most), nacionalistů (SNS) a skoroextrémistů (Jsme rodina). Aby toho nebylo málo, mnohé strany vzájemně vylučují spolupráci, takže kdyby dnes volby dopadly podle preferencí v průzkumech, bez porušení předvolebních slibů by nemohla vzniknout žádná většinová vláda. Vícero subjektů si zakládá na svém přesvědčení, rády uplatňují výhradu svědomí a jsou pro své hodnoty připraveny obětovat i vládu (SaS, OĽaNO, KDH).

Přesvědčení a hodnoty, pro které by tyto strany do vlády nešly, se přitom často týkají základní otázky slovenské budoucnosti, tedy jeho příslušnosti k Západu. Možný budoucí premiér Sulík z SaS se sice hlásí k Západu, ale na neliberálních projektech maďarského Orbána a polského Kaczynského nevidí nic špatného, ​​skoro každou operaci NATO promptně odsoudí a Evropskou unii chce takovou, jakou si vykreslil on sám – oholenou na kost v podobě hospodářské spolupráce. Slovenská národní strana se svou láskou k ruskému dubisku netajila nikdy, partaj Jsme rodina se vyprofilovala na drsné kritice migrační politiky německé kancléřky Merkelové. Ne že by tyto strany chtěly přímo vystoupit z NATO a Evropské unie, v případě krizové situace se však Západ může vážně zeptat, jestli potřebuje mít za spojence černé pasažéry.

To je zároveň odpověď na otázku, proč část veřejnosti včetně mě před časem ocenila, když se Fico přihlásil k „evropskému jádru“, tedy jakési formě další evropské integrace, již prosazuje zejména francouzský prezident Macron. Samozřejmě, od Fica to byl zejména kalkul – jednak ví, odkud proudí evropské peníze, jednak to posloužilo při obhajobě existence nesourodé koalice. Mnozí si přitom o Smeru nedělali iluze, nakonec bylo jedno, jestli nás k Západu připoutá z přesvědčení nebo vypočítavosti, hlavně abychom budoucí bouře přežili coby jeho součást. S rostoucími ambicemi a aktivitami Ruska se totiž zdají obavy ze změny zahraničněpolitického směřování legitimní a jeho následky mohou být v případě krize dramatické.

 

Účastníci zájezdu 

Slavný americký baseballista Yogi Berra před časem správně řekl, že předvídat je těžké – zejména budoucnost. Zvláště ve fungující demokracii platí, že ve volbách se stane něco, co nikdo nečekal. Věštit tedy nyní přesnou podobu, jakou bude mít vláda za rok za dva, je téměř sebevražda. Na druhé straně se však zdá pravděpodobné, že po volbách se Slovensko otevře nové éře po Smeru. 

Účastníci tohoto zájezdu dostanou příležitost zasadit se o dějinný zlom, nebo se historicky znemožnit. Budou mít minimální zkušenosti s vládnutím, do rukou ale dostanou zemi s masivními nedostatky v oblasti informatizace, školství, zdravotnictví – a s obrovskými očekáváními veřejnosti. Na druhé straně, vládnout se dá naučit jedině vládnutím, a pokud nic jiného, ​​lze se utěšovat tím, že mnohem horší než s demoralizovaným Smerem to snad být nemůže.

 

Autor je komentátor deníku Sme.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama