Pohled vraha

Někomu se z nich dělá špatně, raději odvrací oči. Někdo si je dlouze prohlíží, zkoumá každý detail. Jiní jsou uhranuti… Žádné fotografie letos v Česku nevyvolaly takové emoce jako portréty doživotně odsouzených vrahů. „Do smrti na tu práci nezapomenu,“ začíná své vyprávění fotograf Radek Kalhous.

Je za tím trochu náhoda, ale zároveň zarputilost čtyřicetiletého Radka Kalhouse z pardubické redakce MF DNES. Dlouho to vypadalo, že se k doživotně odsouzeným vrahům nedostane, že to není možné, ale nakonec…

„Vrazi jsou vlastně vedlejším produktem mnohem rozsáhlejší série, kde jsem dával dohromady vždy dvojice obličejů,“ vysvětluje zrod svého nápadu. „Fotil jsem syrové portréty různých osobností, politiků, výtvarníků, herců, pak taky obyčejných lidí v čele se svojí rodinou a s kamarády, ale měl jsem pocit, že mi schází úplné sociální dno.“ Tak koho ještě, říkal si, bezdomovce? „Ti jsou sice atraktivní, ale často žijí na ulici z vlastní vůle.“ Kalhous chtěl extrém. A tehdy jej napadli „doživoťáci“.

Když zjistil, že naprostá většina z nich sedí ve valdické věznici, poslal přes známého zdvořilou prosbu tamnímu řediteli: „Dalo by se o focení aspoň přemýšlet?“

Půl roku se nic nedělo, pak Kalhous znovu potkal známého.

− Nikdo se mi neozval.

− Fakt ne? Ale vědí o tobě, tady máš číslo, brnkni tam.

Dovolal se. Pan ředitel skutečně cosi tušil, ale veliké naděje Kalhousovi nedával. Žádosti o návštěvu dostává každý týden, nejen od médií, například i od studentů psychologie, a obvykle je odmítá: „Takové návštěvy narušují vnitřní svět věznice,“ zní jeho důvod.

„Naštěstí jsem tehdy do Valdic přivezl velkou a asi docela uhrančivou fotku, měla metr a půl na metr. Vysvětlil jsem mu, že bych vedle ní vyvěsil portrét vězně s podobným obličejem, což ho zaujalo.“

​​​​​​​

První překážka překonána, ale pořád jsme ještě na začátku. „Ředitel zároveň řekl, že teď jde o to, jak pro svůj projekt nadchnu samotné vězně.“

Radek Kalhous je musel takříkajíc uplatit, slíbil odměnu. Každému konkrétně deset známek, dvacet dopisních papírů a obálek, k tomu minimálně deset kusů zvětšených fotek. „Nabídl jsem jim normální obchodní vztah − od soudkyně jsem si nechal udělat podrobnou smlouvu.“

Dvanáct vrahů nakonec souhlasilo, jednoho z nich Kalhous dopředu vyškrtl. „Připadal mi oproti jiným jako slabší odvar,“ přiznává, „ale na těch jedenáct dalších jsem se připravil.“

Několik dnů seděl u internetu. Zjistil, jak „jeho“ vrazi vypadají, co přesně mají za sebou. Nemohl tušit, jaké podmínky ho čekají, ale chtěl mít čisté svědomí. Nic nepodcenit.

Podmínky pochopitelně nebyly kdovíjaké. „Malinká vybílená místnost. Mezi námi mříž. Nepříjemné světlo ze zářivek. Kolem několik bachařů, vychovatelů, tisková mluvčí plus deset dalších lidí...“

Do výslechové místnosti začali po jednom přicházet vězni, Kalhous měl na každého deset minut. Cítil nezvyklý stres, nevěděl například, má-li jim podat ruku. „Nakonec jsem ji nepodal. Vrazi procházeli okolo mě, vždycky přibrzdili, pozdravili, já řekl dobrý den, ale předstíral jsem, že šteluju foťák.“

Při práci mlčeli, ačkoli jim konverzaci nikdo nezakazoval.

„Bylo málo času a já se rozhodně nechtěl stavět do pozice zpovědníka. Stál jsem nanejvýš půl metru od nich. Mezi námi sice byla mříž, ale cítil jsem jejich dech; to, jak smrděj. Třeba ze sadistického vraha Radima Odehnala jsem vnímal šíleně zlou auru, takovou bublinu. Působil jako vlkodlak, bylo to nepříjemné.“

Pouze u jednoho z nich, uvědomuje si, zlo necítil − u trojnásobného vraha Miloslava Širůčka. „Zavraždil rodiče a mladšího bráchu, ale oni ho nejspíš nutili ke kriminalitě a Širůček nevěděl, jak z toho. Neomlouvám ho. Jen říkám, že měl jiskru v očích a choval se smysluplně...“

Dvě a čtvrt hodiny, hotovo. „Už jsem se modlil, ať to skončí, bylo to náročné i fyzicky. Podobné, jako když držíte malorážku a chcete trefit na sto metrů terč.“

Kalhous měl jako obvykle pocit, že se mu práce moc nepovedla. Vyšel z vězení, sedl si do auta, nenastartoval. „Tři čtvrtě hodiny jsem koukal do blba a vyšťaveně poslouchal Janáčka v rádiu.“

Když si doma prohlédl fotky na počítači, poprvé jej napadlo, že jsou silné. Pochválilo mu je pár známých, jinak se nedělo nic.

Až letos na jaře se Kalhous rozhodl, že si zařídí Facebook, který do té doby zásadně odmítal. Teď na něm chtěl otestovat portréty vězňů před nezaujatými pozorovateli. „Stala se neuvěřitelná věc − za jediný týden měly ty fotky tisíc sdílení. Lidi na ně zírali s pusou otevřenou, z deseti redakcí mi hned volali, že to chtějí koupit.“ (Radek Kalhous se nakonec rozhodl pro magazín Reportér.)

Z hlasitých reakcí měl radost, i když… „Zároveň jsem pochopil, že to je možná nejsilnější materiál, k jakému jsem se kdy dostal. Že teď už nikdy nepřekročím svůj stín. Dva roky jsem fotil v hospicu a nic, teď jsem dvě hodiny v kriminále a… a všechno.“

Radek Kalhous už by nespočítal dopisy, ve kterých se dočetl: Vaše fotky se nám zaryly do hlavy. Myslíme na ně. Přemýšlíme o nich… „A tohle je asi sen každého fotografa. Aspoň já jsem nejradši, když o mých fotkách někdo řekne, že se mu zaryjou do palice − i kdyby byly rozmazané. Nejsem zastáncem hezounké, výtvarné fotografie, mám rád fotky silné. A tohle kritérium vrazi splnili.“