Šťastná mezi otloukánky

Mají dokonce i vlastní facebookovou stránku: vtipy o violistech. Některé jsou malinko kruté, omluva citlivějším povahám. Nicméně...

Co se stane v orchestru, když zemře šéf violové sekce?

Posadí ho k zadnímu pultu.

Anebo:

Violista jde s manželkou v zimě po ulici. „To je kosa, mrznou mi ruce,“ říká. „Tak si je strč do kapes,“ žena na to. „Nemůžu, mám v nich rukavice.“

Anebo:

Jaký je rozdíl mezi přejetým ježkem a přejetou violou?

Před ježkem jsou stopy po brždění.

A ještě:

Proč si violisté dávají v autě futrál na zadní sklo?

Aby mohli parkovat na místech pro invalidy.

A nakonec jeden vánoční:

Dva violisté jdou do lesa pro stromek. Po třech hodinách hledání povídá ten první: „Tak jak, našels’ něco?“ „Ani ťuk,“ odvětí druhý. „Tak víš co? Vezmeme nějakej bez ozdob.“

Violisté platí v muzikantském světě trochu za otloukánky. Na jejich účet se vtipkuje na zkouškách i koncertech, na zájezdech, v šatnách. Že jsou pomalí, hloupí, že hrají falešně, sotva trefí nástup, že nemají rytmus...

Nic z toho samozřejmě není pravda (což všichni vědí, proto je vtipkování vždycky přátelské), viola je ušlechtilý nástroj s nádherným zvukem, nižším než housle a vyšším než violoncello, a hráči na violu musejí hudbu ovládat stejně perfektně jako kdokoli jiný v orchestru.

Také Eva Krestová, první šéfka violové sekce v dějinách České filharmonie, v minulosti trpěla jistými předsudky. „No jo, vtipů znám spoustu,“ směje se. Od sedmi let hrála na housle, vystudovala konzervatoř a AMU, byla členkou globálně proslulého komorního ansámblu Pavel Haas Quartet, vyhrávala soutěže, jezdila po světě…

Až jednou vzala do ruky violu. A brzy zjistila, že už ji nechce pustit.

No dobrá, tak ještě tenhle:

Kdo je gentleman?

Někdo, kdo umí hrát na violu, ale nedělá to.

 

Vlastní cestou

Eva Krestová (1984) pochází z Nitry. Má čtyři sourozence, dva starší a dva mladší. Když byla malá, tatínek doma hrával na housle i na violu, v mládí prý chtěl hudbu studovat, ale nakonec se vydal jiným směrem. Maminka zase vždycky krásně zpívala a hrála na kytaru. Všechny děti chodily do „lidušky“, tedy do lidové školy umění. Dnes jsou z lidušek Základní umělecké školy neboli zušky, jejich síť je v bývalém Československu bohatá, jde skoro o světový unikát.

Eva trávila v lidušce spoustu času, kromě houslí chodila i na teorii, na zpěv a na klavír, „zkrátka byla jsem tam skoro každý den“, vzpomíná. Jako dítě si sice tu a tam posteskla, že se jí nechce cvičit, ale když táta přišel s tím, že tedy žádný problém, klidně ji z houslí odhlásí, lekla se a to zase že ne. „Od té doby jsem to měla jako hnací motor, cvičila jsem téměř každý den, aspoň chvíli.“

Právě odhodlání pracovat je podle Evy Krestové podobně důležité jako talent. „Samozřejmě, nějaké nadání člověk mít musí. A taky na to musí mít fyzicky. Ale pamatuju si, že spousta nadaných dětí po roce či dvou skončila – prostě proto, že neměly chuť pracovat. Tu já měla a je to vlastně trochu s podivem, protože byly obory, které mi šly líp něž hudba.“

Třeba matika. Eva jezdila na matematické olympiády, po základní škole ji bez přijímaček vzali na matematické gymnázium. Ona však byla pevně rozhodnutá, že chce na konzervatoř. „Vlastně jsem si to tak nějak usmyslela už v těch sedmi letech. Že jednou budu houslistka. A dodnes děkuju našim, že mi to umožnili. Maminka měla velký sen, že ze mě bude lékařka. Ale ani ona, ani táta tehdy nic neřekli, nechali mě jít si vlastní cestou.“

Na konzervatoř šla Eva (tehdy ještě Karová) do Brna. Ne že by na Slovensku nebyly dobré školy, ale na bratislavskou konzervatoř už chodil starší brácha. „A když je člověk z pěti dětí, má fakt potřebu razit si tu vlastní cestu,“ směje se Eva. Mimochodem, tenhle bratr, který stejně jako Eva začínal s houslemi, je dnes violistou Slovenské filharmonie.

 

Liga mistrů

Konzervatoř je šestiletá, ve čtvrtém ročníku se normálně maturuje jako na jiných středních školách, následují další dva roky studia a nakonec absolutorium. Eva Krestová odchodila pět let v Brně, na poslední rok přestoupila do Prahy. V té době už několik let hrála v Puella Triu, které založila v Brně se spolužačkami Terezou Fialovou (klavír) a Markétou Vrbkovou (violoncello). Trio slavilo poměrně dost úspěchů, koncertovalo doma i venku, brzy po založení získalo druhou cenu v mezinárodní soutěži Marie Judiny v Petrohradě nebo druhou cenu v soutěži v italském San Bartolomeu, později i třetí cenu na Charles Hennen Concours v Holandsku.

Eva vzpomíná, jak ji komorní hra chytla. „Úplně jsem jí propadla. Spolupráce s holkama mě strašně bavila, bylo mi jasné, že jsem spíš týmový hráč než sólista. Vlastně musím říct, že v něčem Puella Trio znamenalo konec jakýchkoli sólových ambicí. Ale možná jsem nikdy žádné velké neměla,“ směje se.

V roce 2008, to už byla Eva Krestová na AMU, se pak stalo něco poměrně nevídaného. Oslovili ji muzikanti z tehdy již světově proslulého smyčcového ansámblu Pavel Haas Quartet. Zda by to prý s nimi nechtěla zkusit na pozici druhých houslí. Nebyla jediná, s kým tehdy mluvili, ale byla jediná, kdo je na zkouškách přesvědčil.

Eva říká, že to byla těžká volba. Haasovci jsou extratřída, liga mistrů komorní hudby, bez přehánění. „Jenže Puella Trio byla srdcovka, s holkama jsme byly blízké kamarádky, navíc jsme se zrovna společně chystaly na studium ve Švýcarsku. Bylo to hrozně stresující a z morálního hlediska krajně obtížné.“

Ale co naplat, liga mistrů se neodmítá. Eva (stále ještě Karová) se v necelých čtyřiadvaceti stala členkou Haasova kvartetu. A to poměrně zostra, po třech týdnech společného zkoušení soubor odjel do londýnského studia BBC natáčet beethovenovské kvartety. „A ty jsou sakra těžké,“ říká Eva. „Vzpomínám si, že zvlášť jeden moment mi od začátku dělal problémy. Ale na zkouškách jsem ho naštěstí vždycky zahrála. Pak přišel natáčecí den, všechno šlo hladce, dostala jsem pochvalu, jak dobře to zní…“ Až nadešel onen moment. Eva se zasekla, nebyla schopná ho zahrát. Jednou, dvakrát, třikrát… „Rozbrečela jsem se a utekla na záchod. Co tady dělám? ptala jsem se sama sebe. Nemám na to! Jak jsem si mohla myslet, že bych zvládla hrát s haasovci? No a jak si tam tak vzlykám, přijde za mnou Veronika (Jarůšková, první houslistka a spoluzakladatelka kvartetu – pozn. red.) a říká: ‚Hele, na zkouškách jsi to vždycky dala, tak to prostě normálně zahraj, ne?‘ A tak jsem se vrátila do studia a dala to a strašně mi to pomohlo. Uvědomila jsem si, že jsem schopná zvládnout krizovou situaci.“

S haasovci nakonec Eva strávila čtyři intenzivní sezony. Sjezdila s nimi svět, kvartet v té době dostal mimo jiné i veleprestižní mezinárodní Gramophone Award za nahrávku roku, což je ocenění, které se přirovnává k filmovým Oscarům.

Byla to jízda – ve všech ohledech, i v tom mezilidském, protože haasovci se, na rozdíl od většiny jiných ansámblů, soustředí výhradně na kvartet, jiná angažmá nemají. Tudíž neustále zkoušejí a koncertují, tráví spolu takřka veškerý čas. „Je to jako být v manželství se třemi dalšími lidmi,“ vysvětluje Eva Krestová. „Musíte s nimi stoprocentně souznít, abyste dokázali zvládnout napětí, které nevyhnutelně vzniká. A to je nelehká věc.“

Po čtyřech letech Eva z kvarteta po vzájemné dohodě odešla. Byla vyčerpaná, dokonce tak, že chvíli nechtěla o hudbě ani slyšet. Na druhou stranu ale vděčná, protože jak říká, hra s takovým souborem jí dala úplně všechno. Posunula se hráčsky i lidsky, zahrála si v nejprestižnějších sálech světa včetně newyorské Carnegie Hall, splnila si sny, nalezla v sobě nevídaný perfekcionismus – a v konečném důsledku se dostala k viole.

 

Jakou violu proboha?

Stalo se to tak, že Evinu únavu a přehlcenost hudbou, které cítila po odchodu z kvarteta, uviděl její manžel Radim Kresta, sám výborný houslista. „Měl tehdy klavírní trio, úspěšné, vyhráli třeba i Brahmsovu soutěž. No a Radim tehdy jednou přišel domů a povídá: ‚Hele, pojď hrát se mnou. Budeme kvarteto. Tady máš violu.‘ Zůstala jsem na něj koukat. Jakou violu proboha?“ Ano, přesně tak, předsudky, lehké pohrdání, vtipy o violistech (Jak odumírá violistova mozková buňka? Osaměle!) a tak dál. Eva se trochu vzpírala, ale nakonec violu do ruky přece jen vzala.

Jen na vysvětlenou, od houslí se viola liší nejen rozměrem (je o něco větší, tudíž se i trochu jinak drží, ruce se dostávají do jiných úhlů), ale i zvukem: má hlubokou strunu C jako violoncello, naopak jí chybí vysoké houslové E. „Rozeznívání violy je proti houslím pomalejší a vlastně i trochu složitější,“ vysvětluje Eva Krestová. „Ale přeučit se z houslí není problém, vlastně bych všem doporučila, aby začali u houslí a co nejdéle u nich zůstali. Nacvičí techniku, rozběhají ruku, naučí se jít do extrémnějších poloh. A přechod na violu pak nebude tak těžký. Což je vidět i na tom, kolik violistů začínalo právě u houslí.“

Eva se zamilovala, sametový zvuk violy jí učaroval, našla v něm duši. S manželem založili Josef Suk Piano Quartet a hned v prvním roce fungování vyhráli dvě mezinárodní soutěže, ve Veroně a v Terstu. Eva pak nějakou dobu oba nástroje kombinovala, mimo jiné se vrátila i k Puella Triu. Za pár let ale musela uznat, že už je z ní stoprocentní violistka.

 

Za plentou

Česká filharmonie vznikla v roce 1896, první koncert odehrála čtvrtého ledna toho roku v Rudolfinu a řídil ho sám Antonín Dvořák. Na židlích před ním seděli výhradně muži, což byla tenkrát běžná věc, ženy se do orchestrů nepřijímaly. S postupujícím časem a sílící emancipací se toto ve světě začalo postupně – a opatrně – měnit. V České filharmonii to trvalo přes sedm dekád: vůbec první ženou, která do orchestru nastoupila, byla v roce 1970 harfistka Renata Kodadová. Lavina se tím ale rozhodně nestrhla, na další kolegyni, rovněž harfistku, Barbaru Pazourovou, Kodadová čekala dalších patnáct let.

Dnes už je situace přece jen jiná, ve stopětadvacetičlenném tělese je žen třiadvacet.

Nicméně staromódní duch tu v jistém ohledu přetrvává a ženy, zvlášť ty na vedoucích postech, to v prvním českém orchestru nemají vždy úplně jednoduché. Eva Krestová o tom ví své.

Její cesta k filharmonii začala vlastně už za covidu: Eva, do té doby takřka výhradně komorní hráčka, najednou kvůli proticovidovým opatřením neměla moc práce, a tudíž ani moc peněz, rodinný rozpočet zachraňoval manžel Radim, respektive jeho stálé zaměstnání pedagoga na pražské konzervatoři. „Tehdy jsem si uvědomila, že taky potřebuji stálý job,“ vzpomíná Eva.

První orchestr, do něhož nastoupila, byl ten v Národním divadle. A bylo to prý úžasné, divadelní prostředí Evu uchvátilo. „Najednou jsem mohla vidět všechna ta nádherná představení zblízka. Louskáčka, Dona Giovanniho… Violisté sedí na kraji orchestru, takže jsem pořád viděla na jeviště – a strašně jsem si to užívala.“

Na druhou stranu věděla, že navěky hraní v divadle nedá. Jednak je náročné, představení jsou dlouhá: „Možná se to nezdá, ale není úplně jednoduché to usedět,“ říká. „A pak taky… orchestr je schovaný, nemá kontakt s diváky, ten mi hrozně chyběl.“

A tak když se v roce 2021 uvolnilo místo šéfa violové sekce v České filharmonii, Eva se po jistém váhání a rodinných poradách přihlásila do konkurzu.

Probíhá to následovně: adepti pošlou nahrávky a na jejich základě jsou vybráni ti nejnadějnější, kteří dostanou pozvánku do prvního kola konkurzu. To se odehrává za plentou, aby orchestr nevěděl, kdo hraje, a nemohl být ovlivněn osobními vazbami. Eva vzpomíná, že právě první kolo pro ni bylo nejnáročnější. „Hrát za plentou je strašně divný pocit. Nevíte, kdo tam sedí, nemáte s těmi lidmi kontakt… Úplně se mi klepala kolena, dodnes si ten pocit vybavuju.“

Do druhého kola už jdou jen ti nejlepší. Plenta zmizí.

Eva se ve „finále“ utkala mimo jiné i se stávajícím členem filharmonie a do té doby druhým violistou. Kolena se zase rozklepala, Eva řešila například i to, že s orchestrálním hraním nemá velké zkušenosti, vlastně jen roční, z divadla.

Ale povedlo se, zahrála skvěle – a orchestr ji, byť těsně, odhlasoval.

Což byl však teprve začátek.

 

Máma

V normálním zaměstnání má člověk zkušební dobu dva tři měsíce. Ve filharmonii je to rok. Což ale stojí za to, protože kdo uspěje, dostane takzvanou definitivu, tedy jistotu práce až do důchodu.

Eva dnes na první – zkušební – rok vzpomíná trochu jako na očistec. Pochybovala o sobě takřka ve všech směrech. Zvládne šéfovskou funkci? Notabene když podřízenými jsou samí chlapi, kteří vás moc neberou a dávají vám to najevo? Navíc její děti, dcera Juliana a syn Daniel, byly malé a Eva řešila, zda by místo večerních koncertů neměla sedět doma a číst jim pohádky. „Naštěstí pomohly babičky a samozřejmě manžel, bez nich by to vůbec nešlo,“ říká.

V práci zase pomohli kolegové z jiných sekcí, kteří si Evu oblíbili. „A taky Semjon Byčkov, šéfdirigent filharmonie. Byl úžasný, vždycky vycítil, kdy je mi nejhůř, přišel za mnou a uklidnil mě, že všechno bude dobré,“ vzpomíná Eva. „Víte, ono to takhle zní dost hrozně a já opravdu párkrát byla jen krůček od toho, abych s tím sekla. Jenže na druhou stranu mi ve filharmonii bylo – a pořád je – strašně dobře. Je to špičkový orchestr se špičkovým dirigentem, mezi kolegy mám přátele…“

A tak Eva Krestová zatnula zuby a vydržela. A vyšlo to: po roce ji hlasování orchestru potvrdilo ve funkci, a ona se tak stala první ženou na postu prvního violisty a šéfa violové sekce v dějinách České filharmonie.

Od té doby jde všechno k lepšímu, včetně spolupráce s mužskými kolegy. „Pořád se učíme, já i oni, ale vážně je to mnohem snadnější. Navíc už mám i volnější režim, na rozdíl od zkušební doby nemusím odehrát všechny koncerty. Je strašně fajn, že se můžu vedle práce zase víc věnovat dětem, vozit je na kroužky jako normální máma.“

Takže příběh se šťastným koncem.

A mimochodem, víte, jaký je rozdíl mezi violistou a jeho smyčcem?

Žádný. Oba hrají mnohem líp, když se namažou.