Od Babiše ke Strnadovi? Třesk ve výrobě výbušnin

O státem vlastněné továrně na výbušniny Explosia bylo v minulosti nejvíc slyšet, když se stal nějaký průšvih. Obvykle když něco bouchlo ve výrobě anebo v hospodaření. Tentokrát je to však jinak.

Pardubická Explosia měla loni rekordní ekonomické výsledky a letos, pokud se nestane nic nečekaného, se rekord bude opakovat. Nejžádanější výrobky, střelný prach a hnací náplně pro dalekonosné houfnice, jsou vyprodané až na několik let dopředu. Továrnu čeká největší rozšíření výroby v novodobé historii, do modernizace a nových linek se podnik chystá investovat více než miliardu korun. Odvrácenou stranou boomu, který přišel s válkou na Ukrajině, je nedostatek surovin potřebných pro výrobu střelných prachů a trhavin: tomuto problému čelí po letech klidu a míru všichni výrobci v Evropě.

Zároveň se ovšem pardubická továrna na výbušniny připravuje, obrazně řečeno, na život po Babišovi: holding bývalého premiéra Agrofert totiž posledních několik měsíců chystal k prodeji sousední chemičku Synthesia, což je v mnoha směrech těžko nahraditelný dodavatel chemikálií a energií do státem ovládané Explosie. Pokud Andrej Babiš na poslední chvíli s prodejem necukne a transakci schválí i antimonopolní úřady, novým majitelem sousední Synthesie by se měl letos stát největší tuzemský výrobce zbraní a munice, skupina Czechoslovak Group rodiny Strnadových.

 

Jízda na tygrovi

Dění okolo pardubické Explosie v posledních letech připomíná divokou jízdu na tygrovi. Výrobce výbušnin a majitel světoznámé značky plastické trhaviny Semtex žil hlavně z výroby pro civilní sektor. Především z prodejů střelných prachů do nábojů pro lovecké a sportovní zbraně a z výroby průmyslových trhavin. S tržbami v této oblasti je to jako na houpačce. Nejvíc trhavin se prodává, když ekonomika kvete, hodně se staví a spotřeba výbušnin v lomech roste. Během krize to samozřejmě funguje naopak.

Mnohem lukrativnější bývá produkce výbušnin pro armádu a vojenské použití. Ta však ještě poměrně nedávno klesala, v lepším případě stagnovala. Nejde o českou zvláštnost, tento trend byl vidět v posledních třiceti letech v celé Evropě. Jednotlivé státy více či spíš méně udržovaly svou obranyschopnost a vojáci vyprazdňovali muniční sklady během cvičení, a to obvykle před vypršením doby skladovatelnosti. Vlády snižovaly armádní rozpočty, firmy vyrábějící vojenský materiál omezovaly výrobu a do žádných velkých investic se nepouštěly. Ještě před čtyřmi lety si tehdejší vedení Explosie ve výroční zprávě stěžovalo, že se společnosti nedařilo prodat dostatečné množství velkorážové munice pro dělostřelecké systémy NATO standardu 155 milimetrů, že klesly prodeje modernějších bezdýmných střelných prachů a hospodaření Explosie v roce 2019 skončilo více než stomilionovou účetní ztrátou při tržbách okolo tři čtvrtě miliardy korun.

Současnost asi nemůže být odlišnější. Státem vlastněná Explosia vydělala loni rekordních dvě stě milionů před zdaněním, a to při tržbách přes 1,2 miliardy. „Jsme na maximální kapacitě, co dokážeme bezpečně vyrábět. Letošní rok se bude dost podobat tomu loňskému, zisk by však měl být při mírně navýšeném obratu ještě o něco vyšší,“ říká v rozhovoru s magazínem Reportér Kamil Dudek, člen představenstva a od května generální ředitel Explosie.

Poptávka a tržby rostly podle něj postupně už od roku 2020, ale zlom a skokový nárůst poptávky přinesla až válka na Ukrajině. Prodeje se prý nyní rozdělily zhruba na tři stejné hromádky. Třetinu obratu tvoří různé trhaviny. Stejná část připadá na produkci střelných prachů, které odebírají výrobci nábojů, jako je vlašimský Sellier & Bellot, pro výrobu vojenské i komerční munice. A za třetinou obratu pardubické společnosti už nyní stojí výroba celospalitelných hnacích náplní pro velkorážovou munici, s jejíž produkcí začala Explosia teprve před deseti lety. Pardubická továrna ani v tomto případě nevyrábí přímo projektily, tedy dělostřelecké granáty, ale takzvané hnací náplně. Připomínají květináče vyrobené z velmi tuhého papíru. Nesype se do nich hlína, ale střelný prach s dalšími příměsemi. Papírové „květináče“ naplněné výbušnou směsí se vkládají do hlavně za dělostřelecký granát a po zážehu během zlomku vteřiny úplně shoří. Uvolněná energie vyšle projektil do vzdálenosti až několika desítek kilometrů, a to – pokud se nezmění podmínky, tedy například vítr – do stejného místa s přesností na několik metrů. Pro dělostřelce je to snadnější, rychlejší a přesnější, než když používali bytelné celokovové nebo jen částečně spalitelné nábojnice.

 

Boom „květináčů“

Samotné obaly z celulózy se lisují, pečou, začišťují a lakují v jedné z nejmodernějších budov v jinak více než stoletém průmyslovém areálu na severním okraji Pardubic. Budova byla původně určená pro výzkum a zkušební poloprovoz s využitím třicetimilionové dotace. Ale „květináčům“, respektive odborněji celospalitelným hnacím modulům, se začalo natolik obchodně dařit, že se podle ředitele Kamila Dudka vyplatilo dotaci vrátit a v budově určené původně pro výzkum začít rovnou ve velkém vyrábět. Ve své kanceláři má na ukázku dva hotové moduly. Samozřejmě prázdné, bez prachové náplně. Menší, zelený se používá na kratší dostřely do zhruba dvanácti kilometrů. Větší „květináč“ v barvě slonové kosti pošle projektil až na čtyřicet kilometrů, pokud se jich tedy do děla vloží šest za sebou.

Aktuálně jde o jednu z vůbec nejžádanějších vojenských komodit a Explosia patří do pětice výrobců v Evropě, kteří takové hnací náplně pro houfnice s dalekým dostřelem umějí připravit. V Pardubicích jich nyní dokážou vyrobit maximálně osmdesát tisíc ročně. „Chceme výrobu zvednout na dvě stě tisíc kusů ročně,“ líčí Kamil Dudek, ale dodává, že to nejde hned a bude to trvat dva, spíše tři roky. Pokud vše půjde dobře. Letos by měla být hotová nová lakovací linka a odzkoušená technologie na výrobu trojsložkového střelného prachu pro moduly s nejdelším dostřelem. Ale tím to zdaleka nekončí, protože se musí zvýšit výroba úplně všech částí, z nichž se „květináče“ skládají. Jde přitom o výrobu, která vyžaduje bezpečné zacházení, a zároveň je potřeba získat přísun dostatečného množství speciální chemie a surovin.

A to není v současnosti nic snadného. Bojuje s tím celý výrobní řetězec. Od producentů základních surovin a chemie, jako je vhodná celulóza a nitroglycerin, přes výrobce střelných prachů až po výrobce samotné munice. Obranný průmysl během předchozích třiceti let v Evropě, jak už bylo řečeno, ochabl a nikde to není tak dobře vidět jako v často marné snaze dodat požadované množství velkorážové munice na Ukrajinu. Ruská invaze se loni změnila v brutální opotřebovací válku vedenou děly na velké vzdálenosti. Zatímco Rusové sahají pro sovětskou munici do zásob z dob studené války, Ukrajinci jsou při obraně a probíhající protiofenzivě čím dál závislejší na dodávkách moderního střeliva z Evropy. Michal Strnad, majitel Czechoslovak Group, největší české zbrojařské skupiny, která stojí za produkcí třetiny ze tří set tisíc dělostřeleckých granátů vyráběných ročně v Evropě ve standardu NATO 155 milimetrů, před půlrokem odhadoval, že Ukrajina spotřebuje každý měsíc asi čtyřicet tisíc těchto velkorážových projektilů.

 

Nedostatek

Členské státy v Radě EU schválily v květnu plán, jak docílit, aby Ukrajina letos získala milion takových granátů ke své obraně a muniční sklady v Evropě zároveň úplně nevyschly. Jedna miliarda eur (téměř 24 miliard korun) je určená jako finanční kompenzace pro státy, které munici darují ze svých skladů. Stejná částka má jít na společné nákupy od komerčních výrobců. A třetí bod plánu hovoří o co nejrychlejším navýšení kapacit, aby se v Evropě vyráběl až milion kusů velkorážové munice ročně. Dohromady jde o obrovské peníze a téměř jistý odbyt na několik let dopředu. V zákulisí se proto vede ostrý boj, kdo si z muničního koláče utrhne největší díl. Mezi výrobce velkorážové munice totiž patří evropské giganty, jako je francouzská skupina Nexter nebo německý Rheinmetall. Ten tvrdí, že bude umět vyrábět až šest set tisíc granátů ročně, a švédský SAAB slibuje čtyři sta tisíc nábojů pro houfnice v roce 2025.

Otázkou je, kdo to nakonec dokáže, protože vedle nedostatku kapacit a lidí do výroby brzdí snahy o rychlé zvýšení produkce po třiceti letech půstu i další potíže. Například environmentální předpisy o omezení některých problematických chemikálií a přetahování o potřebné suroviny pro výrobu střelivin a munice. Kdo suroviny má, vyrobí a vydělá, kdo ne, může ostrouhat.

„V Evropě je nyní největší problém nitroglycerin, což se nás naštěstí úplně netýká,“ říká Kamil Dudek, generální ředitel Explosie. Tato výbušná látka je součástí vícesložkových střelných prachů používaných pro výrobu té nejžádanější velkorážové munice. Explosia si nitroglycerin dokáže vyrábět sama v dostatečném množství, ale jiní výrobci střelných prachů a munice v Evropě, kteří se nyní snaží rychle zvednout výrobu, takovou možnost nemají.

Podle Kamila Dudka je velkou výhodou Explosie také skutečnost, že má pod sebou vlastní Výzkumný ústav průmyslové chemie. V něm on sám začal pracovat hned po škole jako výzkumník, posledních několik let ústav vede a zároveň je poslední čtyři roky v představenstvu Explosie. Problém pro výrobce výbušnin v celé Evropě jsou postupně nabíhající zákazy a omezení používat některé problematické látky při výrobě střelných prachů. „Z hlediska ochrany životního prostředí a zdraví to vnímám jako dobrou věc, ale ty zákazy nepřicházejí v dobrou chvíli,“ vysvětluje Kamil Dudek. Na náhradách se prý již delší dobu pracuje, ale ne vždy jsou rovnocenné. Do toho přišly problémy s nedostatkem základních surovin pro výrobu. „Na trhu nejsou a sháníme, v uvozovkách, kde se dá. K nim musíme nějakým způsobem ladit naše technologie, abychom dál vyráběli kvalitní materiály, a to nás teď brzdí v dalším výzkumu,“ vysvětluje s tím, že on sám by se přimlouval za odklad zákazu některých chemikálií o pět až deset let.

 

Až přijde Strnad

Základní surovinou pro výrobu bezdýmného střelného prachu a dalších střelivin, kterými se v Explosii krmí například zmíněné „květináče“, je nitrocelulóza. Její příprava je prý trochu alchymie, protože se pracuje s přírodními materiály – celulózou získávanou ze dřeva nebo z bavlny.

Historicky byly všechny technologie v Explosii stavěné na nitrocelulózu ze sousední chemičky Synthesia, protože spolu tvořily jednu obří továrnu. Výroba výbušnin se oddělila v okamžiku, kdy zkraje tisíciletí ovládl Synthesii a další chemičky spojené s tehdy čerstvě padlým holdingem Chemapol Andrej Babiš, a to s posvěcením tehdejší vlády Miloše Zemana. Při rozhodnutí převést muničku na stát se argumentovalo bezpečností země a situací po teroristických útocích z 11. září 2001, ale faktem také je, že na oddělení Explosie od Synthesie tehdy Babiš krásně vydělal. Stát musel kvůli tomu převzít velkou část dluhů a za část akcií zaplatit.

Státní Explosia přitom zůstala dodnes z velké části závislá na odběru surovin od Synthesie. V případě energií jako teplo a pára je továrna na výbušniny závislá dokonce ze sta procent, protože celá teplárna zůstala u Babiše.

Po dvaceti letech se tento příběh může uzavřít. O koupi Synthesie od holdingu Agrofert projevil zájem majitel zbrojovky Czechoslovak Group Michal Strnad. Ten vlastní po Evropě několik výrobců střeliva, zároveň se chce zúčastnit evropských závodů v navyšování výroby lukrativní velkorážové munice. A k tomu, stejně jako všechny ostatní firmy v oboru, potřebuje spolehlivý a stálý zdroj nitrocelulózy, základní suroviny pro výrobu střelného prachu. Synthesia je jediný výrobce nitrocelulózy v Česku a jeden z mála velkých v celé Evropě.

Obě strany, Babišův Agrofert Holding i Strnadův Czechoslovak Group, se k jednáním odmítly vyjádřit s tím, že spekulace médií a trhu nekomentují. „V rámci lex Babiš číslo 1 nemohu mít ze zákona žádné informace, vždyť to víte,“ uvedl v SMS zprávě expremiér a současný poslanec a předseda ANO Andrej Babiš. Kvůli zákonu o střetu zájmů vložil akcie holdingu Agrofert včetně dceřiné Synthesie do svěřenských fondů, které však dál ovládá.

Synthesia, dosud součást Babišova Agrofertu, měla v posledních letech tržby přes čtyři miliardy, z toho zhruba třetina souvisí s výrobou nitrocelulózy pro civilní a vojenské účely. Zbytek tvoří výroba pigmentů, barviv a chemie pro zemědělství a farmacii. Výroba vojenské nitrocelulózy je přitom část, která v posledních dvou letech táhne tržby a zisky Synthesie nahoru. „Poptávka po ní je celosvětově na velmi vysoké úrovni, což se odráží jak v prodaném množství, tak v možnosti navýšení cen,“ uvedl v dubnovém vydání podnikového časopisu dlouholetý ředitel společnosti Synthesia Josef Liška s tím, že kouzlo vyšších cen prodávané nitrocelulózy částečně snižují vyšší náklady na vstupy a energie.

Největším odběratelem nitrocelulózy z Babišovy Synthesie je americká St. Marks Powder. Obří americká munička, součást zbrojního gigantu General Dynamics, je hlavním výrobcem munice pro americkou armádu. Druhým velkým zákazníkem je sousední Explosia, která od Synthesie odebírá celou řadu chemikálií. Dění v sousední továrně, včetně případné změny majitele a strategie, je pro ředitele Explosie Kamila Dudka důležité. Ze sousední, zatím Babišovy továrny pochází zhruba tři čtvrtiny nitrocelulózy, zbytek se nyní dováží z Francie. „Naším cílem je mít dva tři dodavatele,“ říká Kamil Dudek. Do blízké budoucnosti potřebuje nákupy klíčové suroviny podstatně navýšit, aby se výroba střelivin, tedy především bezdýmných střelných prachů a náplní pro velkorážovou munici, mohla po dokončení investice zdvoj-, až ztrojnásobit. V případě Synthesie mu prý nyní nezbývá než čekat, jak skončí jednání o novém majiteli a s čím přijde. „Dokud to není uzavřené, tak s námi management Synthesie nic závazného sepisovat nebude,“ vysvětluje Kamil Dudek. „Pro případ, že k prodeji Synthesie dojde, jsme s firmou Czechoslovak Group, s níž jinak běžně obchodujeme, již zahájili jednání o navýšení kapacity,“ dodává.

Několik zbrojařů loni projevilo zájem přímo o koupi státem vlastněné Explosie. Patřil mezi ně Czechoslovak Group, další domácí výrobce munice STV Group a minimálně jedna zahraniční společnost. Prodej státem ovládané společnosti odmítl premiér Petr Fiala a na privatizaci se nechystá ani vedení firmy.

Nejbližším cílem je podle Kamila Dudka dotáhnout největší investice dohromady za více než miliardu korun. Za dva až tři roky by se měla zdvojnásobit výroba takzvaných sférických prachů. Z nich muničky vyrábějí střelivo do menších zbraní včetně loveckých a sportovních. Až trojnásobně by měla poskočit produkce celospalitelných modulů, zmíněných „květináčů“ pro velkorážová děla. Ředitel Dudek však zároveň krotí očekávání a říká, že jako management rozhodně nepodlehnou tlaku na nesmyslné navyšování kapacit pro vojenskou výrobu bez dlouhodobých kontraktů garantujících odběr po dobu návratnosti investice. „Konflikt skončí a k čemu nám budou technologie a haly na tisícitunové výroby, pro které nebude zákazník?“ Interně ve firmě odhadují, že po skončení války na Ukrajině pojede výroba nezměněným tempem minimálně dalších pět až sedm let, než se opět v Evropě zaplní vyprázdněné armádní sklady.

 

Opatrně

Pečlivě hlídaný areál Explosie na severním okraji Pardubic skrývá zhruba šest set velkých i malých objektů. Roztroušené jsou po průmyslové zóně a v přilehlém lese na ploše zhruba dva krát dva kilometry. Stromy prý mají odradit zvědavé oči a zároveň tlumí občasná prásknutí. Ta zaznějí, když se zkouší na střelnici, likvidují se nevyužitelné výbušniny anebo probíhají pravidelné ukázky pro zaměstnance Explosie. Cílem je, aby lidé pracující s výbušným materiálem měli respekt k tomu, co vyrábějí.

Zážitek z takové řízené ukázky je nepřenositelný. Na dobrých padesát metrů ucítíte na těle žár z kratičkého vzplanutí desítek kilogramů bezdýmného prachu, jako když strčíte hlavu do pořádně rozpálené trouby.

Bezpečností a respektem k tomu, co vyrábějí, také ředitel Kamil Dudek vysvětluje, proč nejde výrobu v Explosii rychle navýšit, i kdyby si to stokrát přáli. „Ve snaze dosáhnout co nejvyššího zisku si nemůžeme dovolit, jakkoliv ohrozit bezpečnost lidí. Vyrábíme tady věci, které mohou být opravdu nebezpečné. Vím, o čem mluvím, protože s tím dělám šestadvacet let,“ uzavírá šéf Explosie Kamil Dudek.

 

Projekt magazínu Reportér Zbraně, byznys, politika podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ).