Když u toho zrovna nejste

Obrazem

Radek Kalhous jezdil od podzimu po českých zoologických zahradách a fotografoval zvířata ve chvílích osamění. Když zrovna v pavilonu nebyli návštěvníci, když se nikdo nedíval. Vznikla série intimních snímků, které by Kalhous rád zařadil do rozsáhlejšího cyklu o vztahu moderního člověka k přírodě. 

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Radek Kalhous jezdil od podzimu po českých zoologických zahradách a fotografoval zvířata ve chvílích osamění. Když zrovna v pavilonu nebyli návštěvníci, když se nikdo nedíval. Vznikla série intimních snímků, které by Kalhous rád zařadil do rozsáhlejšího cyklu o vztahu moderního člověka k přírodě. 

Začalo to prostě tak, že jsem jel s dětmi do zoo. Byl podzim, snad přelom října a listopadu, zkrátka po sezoně. V zahradě bylo minimum návštěvníků, navíc vládlo dost psí počasí, většina zvířat byla zalezlá uvnitř v pavilonech.

V jistém momentě jsem si uvědomil, že na mě padla taková… no, deka. Říkal jsem si: Místo abych měl radost, že vidím zvířata, je mi z toho podivně smutno, až depresivně.

A napadlo mě, že by se s tím pocitem dalo nějak pracovat. Já nikdy nezpracovávám témata jen popisně, povrchově. Vždycky chci, aby mé fotky vzbuzovaly v divákovi nějaký pocit. Smutek, radost, to je jedno, důležité je, aby byl pocit přítomen.

Tady jsem tenhle potenciál cítil, a tak jsem začal do zoologických zahrad jezdit pravidelně. Do Dvora Králové, do Prahy, Liberce, Jihlavy, Brna… Když jsem to pak zkoušel počítat, vyšlo mi, že jsem dohromady najezdil asi dva a půl tisíce kilometrů.

Přijížděl jsem vždycky v době, kdy se dalo čekat, že v zoo nikdo nebude. To znamená ve všední dny, za špatného počasí, a pokud možno hned ráno, po otevírací době. Byl jsem tam většinou první – a dlouho taky jediný. Trávil jsem v zahradách celé hodiny a postupně si vytvořil jakýsi mikrosvět, v němž jsem byl jen já a zvířata.

Ne, nic jsem si se zahradami nedomlouval, všechno jsem fotil z pohledu návštěvníka, běžným pohledem přes skla a mříže. Jediné, co jsem dělal, je to, že jsem používal polarizační filtr, který odstranil odlesky skel. Ale jinak je všechno focené z míst, kam běžně chodí návštěvníci.

Od začátku jsem věděl, že nechci jen snímky prázdných výběhů, v nichž tu a tam někdo leží a spí. Sérii deseti dvanácti obrázků, které se pak pošlou někam do soutěže… Ne. Chtěl jsem, aby to bylo různorodější. Což bylo, musím přiznat, někdy malinko komplikované: stávalo se, že jsem viděl skvělou fotku, které ale kousíček chyběl. Třeba pár centimetrů. Takže jsem tři čtvrtě hodiny seděl a čekal, jestli se něco stane. Jestli se třeba zvíře o těch pár čísel nepohne. Ale většinou se stalo akorát to, že se kompozice ještě zhoršila. V každém případě kolem toho byla spousta, spousta čekání.

Vždycky když jsem ze zoo odjížděl, jsem byl přesvědčený, že už to byla poslední návštěva. Protože, víte, mně to vlastně celé přišlo takové lehce dekadentní. Jedeš sto padesát kilometrů do Brna, říkal jsem si, a pak tam přes sebe hodíš tu – v uvozovkách – deku. Melancholii. Načež odjíždíš smutný a nevíš, jestli ti náhodou tak trochu nehráblo.

Jenže potom jsem ty fotky ukazoval kamarádům a zjistil, že na ně působí stejným dojmem jako na mě. Takže se to pořád posunovalo dál a dál, znovu jsem vyrážel do zoologických a znovu pak odjížděl s tím přesvědčením, že tahle návštěva už byla vážně poslední. Ale takhle je to se mnou vždycky: když se něčeho chytnu, nemůžu to pak pustit z hlavy.

Nejvíc jsem asi fotil lidoopy. Oni mají tu mimiku přeci jen nejblíž k člověku. Když přijdete jako první návštěvník, jdou se na vás podívat. To platí univerzálně, ne jenom o lidoopech, zvířata jsou zvědavá, koukají, prohlížejí si vás. Ale trvá to jen chvíli, velmi rychle si na vaši přítomnost zvyknou a přestanete je zajímat. Proto jsem mluvil o tom mikrosvětě: jste v něm jen vy a zvířata.

Silné zážitky? Já vlastně ani nevím, jestli to focení pro mě bylo silné jinak než ve smyslu té nálady, která tam na mě padala. Ne, rozhodně mi nejde o nějakou obžalobu zoologických zahrad, to v žádném případě. A byl bych strašně nerad, kdyby to tak někdo bral, protože se zoologickými podle mě není nic v nepořádku. Zvířata se mají dobře, je o ně postaráno, nemají hlad, nikdo je netýrá.

Ty fotky jsou čistě můj subjektivní pohled. Ano, jsem do jisté míry melancholik – a s tím jsem tam také jezdil. Měl jsem ten svůj subjektivní pohled, své pocity, a tak jsem ani nehledal nic jiného.

Na každé focení si vozím empatii. Dva roky jsem fotografoval v hospici, dva roky jsem se do toho prostředí vžíval, aby mohly vzniknout fotky, které jsem chtěl. Takže ano, empatii mám a měl jsem ji i tentokrát, ale zároveň jsem tam chodil trochu s klapkami na očích, to přiznávám. Věděl jsem, co hledám.

Zároveň ale nechci, aby to znělo nějak prvoplánově. Moje fotky nebývají moc optimistické. Ale já za to nemůžu! Nejsem životní pesimista a ani nechci předávat nějaké hluboké poselství. Jen si zkrátka myslím, že malebných krajinek už je na světě dost i beze mě.

Teď přemýšlím, jak to téma rozvést dál. Chtěl bych vytvořit nějaký rozsáhlejší soubor o vztahu moderního člověka k přírodě. Ale nevím, zatím je to dost otevřené. •


Radek Kalhous žije v Pardubicích, pracuje pro vydavatelství MAFRA, získal několik ocenění v rámci Czech Press Photo, proslavil se například cyklem Vrazi.

Snímky jsou v galerii.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement