Víchernice

S nápadem pozvat na Podluží, jak se říká kraji mezi Hodonínem a Břeclaví, profesionální fotografy, přišla Zlata Maděřičová z Moravské Nové Vsi. „V dobách mého dětství bylo na vesnicích hodně žen v krojích a nikomu to nepřipadalo zvláštní. Potkávali jsme je v obchodě, u doktora v ordinaci, ve vlaku či autobuse,“ vzpomíná neúnavná organizátorka společenského života a zakladatelka Jihomoravské komunitní nadace.

Prvním plodem její iniciativy byl kalendář Odcházející krása, který nafotila břeclavská fotografka Markéta Uhlířová. Nejmladší „modelce“ bylo pětašedesát, té nejstarší o dvě desetiletí více. „Ženy ve zdejším lidovém oděvu, tedy v sukních, šátcích a čižmách (vysoké boty ke kroji – pozn. red.), patřívaly na Slovácko stejně jako vinohrady, meruňky, kalamity komárů anebo koňské povozy. Povozy zmizely z cest už dávno, dnes jsou bohužel vzácností i babičky v krojích,“ říká Zlata Maděřičová. Úspěch zmíněného kalendáře dodal regionální buditelce odvahu k dalšímu počinu: oslovila renomovaného fotografa Roberta Vana, aby něco podobného zopakoval s místními jinochy. Série dostala název Šohaji a někteří modelové pózovali na jihomoravské poměry hodně odvážně: v čižmách, kalhotách zvaných červenice a klobouku – širúšku, ovšem do půl těla vysvlečení.

Nejnovějším výsledkem spolupráce Zlaty Maděřičové s fotografy je soubor nazvaný Víchernice, který vytvořila Liba Taylor a textem jej opatřil spisovatel Jan Kostrhun. „Slovo víchera by se dalo vyložit jako selská pýcha, víchernice v našem nářečí znamená něco jako parádnice. A některé babičky jsou skutečně velké parádnice, a to zcela oprávněně, mají být na co pyšné,“ poznamenává Zlata Maděřičová.

Dvě ženy, dva pohledy

Liba Taylor v roce 1968 opustila Československo, usadila se v Británii, cestovala za prací po celé zeměkouli a ve své rodné zemi žije opět až několik posledních let. Do vesnic v Podluží jezdila pravidelně téměř devět měsíců. Žena, která dokumentovala africké hladomory a další humanitární katastrofy, tak dostala docela náročný protiúkol: „Co si budeme namlouvat, ono se v těch vesnicích skoro nic neděje, pro reportážního fotografa je to dost peklo,“ přibližuje úskalí své jihomoravské mise. Podobalo se to něčemu z její předchozí práce? „Kdysi jsem studovala španělštinu a před závěrečnou zkouškou jsme všichni museli odjet na tři měsíce do nějaké španělsky mluvící země. Já vyfasovala Mexico City, kde má skoro každý služku a každá ta služka je z nějakého zapadákova, takže nosí vyšívané haleny a tak. Mexiko mě tehdy hrozně chytlo u srdce, takže jsem se tam vracela na různé festivaly – chtěla jsem zachytit tu zvláštní směs katolictví, které tam přivezli Španělé, a původních náboženství a zvyků.“

Přidaná hodnota souboru Víchernice je v tom, že nejde o aranžované fotografie. „Se Zlatou jsme se naštěstí hned shodly, že nesnášíme kašírované fotky, které visely za komunistů na chodbách národních výborů a dodnes jich jsou plné knihovny a kulturáky,“ říká Liba Taylor, která své zásadě nic neinscenovat zůstala věrná i při své nejslavnější zakázce – v rámci kampaně OSN, respektive UNHCR, doprovázela herečku Angelinu Jolie při jejích cestách po uprchlických táborech. „Vždy se snažím udělat spontánní fotku. Žádné stativy, lampy, pozadí, čili ani žádný asistent, který by tam všechno převracel vzhůru nohama. Nanejvýš použiju blesk, který odrazím od stropu.“

A jak tedy probíhalo fotografování na Slovácku? „Babči začaly něco vykládat, zasmály se, a už to šlo. Jen někdy to bylo trochu složitější – jakmile jsem dala foťák k oku, strnuly, nedokázaly se uvolnit, nejsou na to zvyklé. A tak jsem to nelámala přes koleno a udělala obyčejný portrét: poprosila jsem, ať si sednou ke stolu a podívají se na mě. A někdy jsme si pomohly štamprletem.“

Fotografka světoběžnice se netají tím, že pro ni setkání s moravským koloritem představovalo i jisté rozčarování. „On to není chudý kraj, takže si většina rodin už za komunistů přestavěla baráky: zelené fasády, trojdílná okna, typizované obývací stěny, gauče, křesla. Když jsem to viděla poprvé, říkala jsem si ,kurník, co tohle je, tohle má být nějaký folklor, jak to budu fotit?‘.“ Nešlo jen o prostředí, ale i o životní styl: „Mladí pracují ve městě, nějaký shluk lidí najdete jedině v samoobsluze, i po mši se to hned rozprskne a za chvíli nevidíte človíčka. Takže to tam po většinu času vypadá spíš jako někde v muzeu.“ Velkou poklonu však Liba Taylor skládá zdejší rodačce a patriotce Zlatě Maděřičové: „Zachraňuje z pozůstalostí kroje, které by jinak skončily na smetišti, dokumentuje poslední stopy zanikajícího světa, seč jí síly stačí. A nebojí se ten úkol svěřovat lidem, kteří zdejší tradice vidí po svém.“

Liba Taylor se vydala do světa za svobodou a dobrodružstvím už v osmnácti letech, k jihomoravským konvencím má proto svébytný vztah: „Jsem ráda, že nežiju v době, kdy se tohle všechno muselo, z té sešněrovanosti bych se zbláznila. Uvědomila jsem si to, když mě chtěly do toho kroje taky navléknout. Trvalo to skoro hodinu, byla jsem nesvá, chtěla jsem už zase fotit.“

Zlata Maděřičová ovšem zdůrazňuje: „Právě ta sešněrovanost je podle mne jednou z největších hodnot našeho kraje. Vážím si toho, že jsme naše zvyky ještě zcela nezahodili.“ S tím Liba Taylor souhlasí: „Ty babičky jsou opravdu úžasné. Doma v obýváku si nasadí normální zástěru a šátek moc nenosí, ale do kostela vyrazí jedině v kompletním kroji včetně spodničky. Mají v almárce všechno dokonale složené, naškrobené, nažehlené. O to mi přijde smutnější, že když umřou, rodiny to velmi často vyhodí.“

Soubor Víchernice obsahuje snímky sedmdesáti žen. Některé z nich brzy překročí devadesátku, tři by dnes už kroj neoblékly – roznemohly se a jsou upoutané na lůžko. •