Víchernice

S nápadem pozvat na Podluží, jak se říká kraji mezi Hodonínem a Břeclaví, profesionální fotografy, přišla Zlata Maděřičová z Moravské Nové Vsi. „V dobách mého dětství bylo na vesnicích hodně žen v krojích a nikomu to nepřipadalo zvláštní. Potkávali jsme je v obchodě, u doktora v ordinaci, ve vlaku či autobuse,“ vzpomíná neúnavná organizátorka společenského života a zakladatelka Jihomoravské komunitní nadace.

Prvním plodem její iniciativy byl kalendář Odcházející krása, který nafotila břeclavská fotografka Markéta Uhlířová. Nejmladší „modelce“ bylo pětašedesát, té nejstarší o dvě desetiletí více. „Ženy ve zdejším lidovém oděvu, tedy v sukních, šátcích a čižmách (vysoké boty ke kroji – pozn. red.), patřívaly na Slovácko stejně jako vinohrady, meruňky, kalamity komárů anebo koňské povozy. Povozy zmizely z cest už dávno, dnes jsou bohužel vzácností i babičky v krojích,“ říká Zlata Maděřičová. Úspěch zmíněného kalendáře dodal regionální buditelce odvahu k dalšímu počinu: oslovila renomovaného fotografa Roberta Vana, aby něco podobného zopakoval s místními jinochy. Série dostala název Šohaji a někteří modelové pózovali na jihomoravské poměry hodně odvážně: v čižmách, kalhotách zvaných červenice a klobouku – širúšku, ovšem do půl těla vysvlečení.

Nejnovějším výsledkem spolupráce Zlaty Maděřičové s fotografy je soubor nazvaný Víchernice, který vytvořila Liba Taylor a textem jej opatřil spisovatel Jan Kostrhun. „Slovo víchera by se dalo vyložit jako selská pýcha, víchernice v našem nářečí znamená něco jako parádnice. A některé babičky jsou skutečně velké parádnice, a to zcela oprávněně, mají být na co pyšné,“ poznamenává Zlata Maděřičová.

Dvě ženy, dva pohledy

Liba Taylor v roce 1968 opustila Československo, usadila se v Británii, cestovala za prací po celé zeměkouli a ve své rodné zemi žije opět až několik posledních let. Do vesnic v Podluží jezdila pravidelně téměř devět měsíců. Žena, která dokumentovala africké hladomory a další humanitární katastrofy, tak dostala docela náročný protiúkol: „Co si budeme namlouvat, ono se v těch vesnicích skoro nic neděje, pro reportážního fotografa je to dost peklo,“ přibližuje úskalí své jihomoravské mise. Podobalo se to něčemu z její předchozí práce? „Kdysi jsem studovala španělštinu a před závěrečnou zkouškou jsme všichni museli odjet na tři měsíce do nějaké španělsky mluvící země. Já vyfasovala Mexico City, kde má skoro každý služku a každá ta služka je z nějakého zapadákova, takže nosí vyšívané haleny a tak. Mexiko mě tehdy hrozně chytlo u srdce, takže jsem se tam vracela na různé festivaly – chtěla jsem zachytit tu zvláštní směs katolictví, které tam přivezli Španělé, a původních náboženství a zvyků.“

Přidaná hodnota souboru Víchernice je v tom, že nejde o aranžované fotografie. „Se Zlatou jsme se naštěstí hned shodly, že nesnášíme kašírované fotky, které visely za komunistů na chodbách národních výborů a dodnes jich jsou plné knihovny a kulturáky,“ říká Liba Taylor, která své zásadě nic neinscenovat zůstala věrná i při své nejslavnější zakázce – v rámci kampaně OSN, respektive UNHCR, doprovázela herečku Angelinu Jolie při jejích cestách po uprchlických táborech. „Vždy se snažím udělat spontánní fotku. Žádné stativy, lampy, pozadí, čili ani žádný asistent, který by tam všechno převracel vzhůru nohama. Nanejvýš použiju blesk, který odrazím od stropu.“