Vítězný únor

„Alžbětinské drama z léta Páně 1948“ – takový podtitul zvolil autor pro divadelní hru o komunistickém převratu v Československu v únoru 1948. Výňatek z ní, který se týká úlohy prezidenta Beneše, přináší v tomto čísle u příležitosti výročí „únorových událostí“ exkluzivně magazín Reportér.

Volným veršem, jakým psal Shakespeare své Války růží, hovoří v první půlce této hry ministři pravice chystající demisi, mladí umělci nadšeně podporující levici, vedení rozpadající se sociální demokracie, ministr zahraničí Jan, na jehož podporu spoléhají obě strany sváru, a komunisté, kteří se právě chystají převzít moc. Šestý obraz zastihuje v největší životní krizi prezidenta republiky Edvarda. Hlavní postavou je dvacetiletý básník, který je si jist, že svou poezií napomáhá zrodu nejspravedlivější revoluce v dějinách…

6. ROZHODNUTÍ

Salón v prezidentském bytě na Hradě. Za okny se začíná velmi zvolna rozednívat. Venku silně sněží. Prezident sedí v žaketu a hledí nehybně před sebe, jako by intenzivně pozoroval cosi v sobě. Po chvíli sem vejde v květovaném hedvábném županu jeho žena.

HANA:  Proboha, Edvarde! Co se ti stalo?

Hledám tě jako vždycky po hmatu

a pak mě napadne, že budeš tady

poslouchat svého Beethovena, ale ty tu…

Tak co se stalo? Mluv!

PREZIDENT:Co by se mohlo stát,

co se mi v životě už nestalo…

– to jsem si

myslel ještě do včerejška, než mně

premiér sdělil, co se stane dnes.

HANA:  Co?

PREZIDENT: Státní převrat.

HANA:                         Ne!

PREZIDENT:                   A ještě  k tomu legální.

HANA:                    Nerozumím. Ta dvě slova –

převrat a legální – se vylučují,

což platí jako fyzikální zákon!

PREZIDENT: Jenomže zákon jednou

porušený

přestává platit, což se právě chystá,

a jeho zrušení má potvrdit můj podpis.

HANA:  Ty ale nepodpíšeš, jakos nepodepsal

mnichovskou dohodu.

PREZIDENT:                                        A ona přesto platí,

protože přestal platit zákon cti,

když Daladier s Chamberlainem

vydali naši zemi Hitlerovi,

jako se hází šelmě kýta ve víře,

že nebude chtít víc. A teď mí přátelé

hodili Klementovi sami sebe

v naivní naději, že se tím zadáví.

Jenomže na to právě čekal, a tu kýtu

předkládá lidu celou jako důkaz,

že jim je zájem země lhostejný.

HANA:  Nekřivdi jim! Jednali v souhlasu

s ústavou, která nazývá ten krok

pojistkou proti zneužití moci.

PREZIDENT: Ústava je jak Bible, kterou znají

jen zasvěcení. Prostým věřícím

vštěpují kněží pouze její výklad,

jak vyhovuje církvím, no a vítězí

ten silnější. A tím je dneska Klement.

Občané netuší, že jeho milice

už přečíslily naši policii,

občané nevnímají, že se hroutí

pilíře demokratického státu,

občané vidí jenom chaos pravice

a zatleskají každému, kdo slíbí,

že tady obnoví zákon a pořádek.

HANA:  Pokud to podepíše prezident…?

PREZIDENT: Pokud to podepíše prezident!

HANA:  Což bude něco jako úpis ďáblu.

PREZIDENT: Což bude něco jako…

Chytí se za srdce, Ona k němu přisedne.

HANA:                                                                   Edvarde,

vzal sis ty svoje prášky?

PREZIDENT: (kývne)

HANA:                                               Nechceš vodu?

PREZIDENT: (zavrtí hlavou)

HANA:  Zažehnej špatné myšlenky a věř si!!

Vím, že se vždycky správně rozhodneš!

Chceš ještě spát?

PREZIDENT: (zavrtí hlavou)

HANA:                                           Tak to ti dám tvůj lék.

Jde ke gramofonu s výměníkem desek a pustí jej. Stroj položí jehlu na první desku. Zazní poslední věta Deváté symfonie. Hana ztlumí hlasitost, vrátí se, usedne znovu vedle svého muže a položí mu ruku kolem krku.

HANA:  Edíčku, není druhý člověk na zemi,

který byl za svůj život tolikrát

donucen nést tak těžkou zodpovědnost

za tolik lidí, jakos nesl ty.

Kdyžs ještě byl ministr zahraničí,

měli tě závistníci za frajírka.

Tvou dřinu v exilu ti nikdo neuvěřil,

a že tě Starý pán nazýval následníkem,

chápali jako nával senility.

Jenomže on byl génius i v tom,

jak uměl přečíst, co je v člověku.

Proto ho tolik zatěžoval Jan,

který snad neměl žádný z jeho genů

a cítil v tobě strážce odkazu.

A neuplynul ani celý rok

a byls to ty, kdo musel rozhodnout,

jestli má národ slavně zhynout v boji,

anebo přežít s cejchem potupy.

PREZIDENT: To bylo první špatné rozhodnutí.

HANA:  Víš dneska o lepším?

PREZIDENT:                            Vím.

HANA:                                                           Jaké by to bylo?                    Měli jsme bojovat?

PREZIDENT:                             Měli – tím víc, že chtěli.

S tou vůlí, s pevnostmi a sklady

skvělých zbraní

jsme měli větší šanci nežli Poláci,

kteří to riskli s koňmi proti tankům

a donutili Západ pochopit,

že musí do boje. Jenomže dějiny

dávají lidem jenom jednu šanci

a nejsou hrou na – co by bylo, kdyby!

Tenkrát jen věštec Hanussen snad věděl,

že Hitlerovy dny jsou sečteny,

pokud mu Západ nenaletí na špek.

HANA:  A Západ naletěl, a miliony Němců

slavily v Hitlerovi poloboha,

který jen dík té zradě ušel puči

nachystanému jeho generály.                                  Ale tys moudře odjel do Londýna

a vyhlásil mu válku. Byls to ty,

kdo poslal svoje chlapce vykonat,

co nedokázal nikdo v Evropě.

PREZIDENT: To bylo druhé špatné rozhodnutí.

HANA:  Jak to…?

PREZIDENT:        Už sedmý rok mě budí výkřiky

všech nevinných, kdo za heydrichiády

den co den umírali na střelnicích.

A sedmý rok mi brání usnout plameny

hořících Lidic…

HANA:                                        Copak právě to,

že nám tví hrdinové získali

uznání Spojenců a oduznání

mnichovské dohody, čímž také návrat

Československa v starém území –

copak to všechno nepotvrdilo

nutnost a správnost tvého rozkazu?

PREZIDENT: Tu správnost a tu nutnost                                    zpochybnilo

mé třetí špatné rozhodnutí…

HANA:                  Které?

PREZIDENT: Svedl mě pocit, jaký nemá místo

v myšlení politika. Pocit urážky…

HANA:  Za pokoření ve třicátém osmém?

PREZIDENT: (kývne)

HANA:  Co bere spánek mně, je vzpomínka,

jak se jen čekalo na zprávu z Mnichova.

Tehdy jsi nespal ani minutu,

zatímco já jsem občas usínala,

a kdykoli zas otevřela oči,

viděla tě buď telefonovat,

anebo číst a odesílat zprávy,

a jednou, mám to pořád na sítnici,

v uniformě vrchního velitele,

kterous měl na sobě jen jedinkrát,

když ti ji šili. Nedala jsem znát,

že nespím, cítila jsem strašný strach

a současně na tebe byla pyšná,

že pokud by nás Němci porazili,

najdou tu prezidenta, který padl,

když bránil sídlo českých králů.

 

Edvard Beneš. Ilustrace: Tomski & Polanski.

PREZIDENT:                                                            Jenže –

ten prezident už za několik hodin

na nátlak státníků, které tak dobře znal,

když stvrzovali spojenecké smlouvy,

poslal své muže z jejich tvrzí domů,

a zatímco počestní velitelé

páchali sebevraždy, řekl ženě,

ať zabalí, co může, pro útěk.

HANA:  Edvarde, ty jsi přece neutekl!                                   Tys velmi moudře odjel do Londýna

a vyhlásil tam Hitlerovi…

PREZIDENT: (přeruší ji)                    Hano!

To už jsi říkala, a jsme zas, kde jsme byli,

jako ten pes, co jitrničku sežral.

Jenomže místo, aby moji mysl

vyplnila jen vize, jak ho ztrestat

a vrátit zemi tam, kde byla předtím

zakotvena v dějinách Evropy,

myslel jsem stejně silně, jak se pomstít

nadutým Francouzům i Angličanům

za to,

že s námi zradili demokracii samu

a před národem pokořili mě.

Chápeš to, Hano?

HANA:                                             Tehdy poprvé

jsem zažila, že umíš taky plakat…

PREZIDENT: A když se jejich spojencem

stal Stalin

a bylo jisté, že mu neodmítnou

přání svěřit nás jeho ochraně,

předběhl jsem je. Požádal ho sám,

aby nás jako bratry Slovany

napříště chránil před Germány

Sovětský svaz, což my splatíme tím,

že budem pro něj nepostradatelný

most mezi Západem a Východem.

Pak ale přišel zákaz Marshallova plánu,

a já promeškal chvíli, kdy se dalo

naposled vsadit na lid. Z toho risku

kynul ten zisk, že Stalin, ještě stále

koketující se Spojenci, nepřepadne

suverénní a spojeneckou zem.

Že jsem to nezkusil, si neodpustím,

co budu živ. To bylo nejhorší

ze všech mých špatných rozhodnutí!

Protože dneska nás už Západ odepsal…

Skoro se vymrští, spěchá k přehrávači a vypne jej, právě když zazní zpěv Všichni lidé budou bratří. Vrací se k Haně.

PREZIDENT: Ten sbor mi dneska zní jen

jako výsměch…

HANA:  A to jsem všechno zavinila já…!

PREZIDENT: Miláčku, Hano! Jak to můžeš říct??

HANA:  Ty už jsi zapomněl, jak o mně psaly

noviny pana Stříbrného, když se

jim doneslo, že nemohu mít děti?

Prezidentova jalovice!

PREZIDENT:                                       Hano,

jak můžeš takhle…

HANA:                                             Edo, to je pravda!

Stačilo jen – vydat se medicíně,

i kdyby každý pokus hltal bulvár,

který by jistě čmuchal v ordinacích.

Stačilo vydržet a nebát se té špíny,

když – jak jsi řek – bez risku není zisk.

Ten věčný strach o vlastní důstojnost,

to bylo moje špatné rozhodnutí!

Jedno – a stačilo. Toužil jsi po dětech.

Kdybys je měl, tak – já to, Edo, vím! –

bys po exilu nechal politiky

a Starý pán, jak nás měl oba rád,

by nenaléhal. Byl bys jeho právník

a on dědečkem všech čtyř našich dětí.

Prezident se náhle zdá nemyslet na nic jiného, když opět usedl k ní.

PREZIDENT: My bychom měli čtyři?

HANA:                                                                       Pro začátek.

A ve třicátém osmém bychom s nimi

naposled navštívili dědův lánský hrob

a jeli rovnou do Kalifornie

a už se nikdy nevrátili zpět.

PREZIDENT: A já…?

HANA:                                 Ty bys měl právní kancelář,

kam by pak vstupovaly naše děti.

Brzo by si tam podávaly kliku

filmové hvězdy chtivé zastoupení

od lawyers office Edvard´s family…

PREZIDENT: A jak by se ty děti jmenovaly?

HANA:  Po Starém pánu Tomáš, po Honzovi Jan

a ostatní po našich rodičích.

Prezident přitiskne Hanu k sobě.

 

PREZIDENT: Jediné, v čem jsem neudělal chybu,

bylo mé skálopevné rozhodnutí,

že slečna Anna Vlčková se musí

stát paní Hanou Benešovou…

HANA:                                                                    Tou teď jsem,

a kdybys vážně bránil Pražský hrad,

počkám si s tebou na poslední náboj!

Rozletí se dveře, vběhne sem Sekretář a zarazí se.

SEKRETÁŘ: Ach! Promiňte mi, pane prezidente,

volali jsme vás marně do ložnice

i do koupelny…

PREZIDENT:                     Už sem vnikli?

SEKRETÁŘ:                                                          Kdo?

PREZIDENT: Piccolomini s halapartníky?

SEKRETÁŘ: Nerozumím…

PREZIDENT:                               To bylo z jiné hry –

o Valdštejnově smrti v Chebu. Víte,

boj o trůn zná jen hrstku variant

a ty se liší jedna od druhé

často jen kostýmy a kulisami.

Tak co se děje? Přišel premiér?

SEKRETÁŘ: Přejí si s vámi mluvit delegáti

legionářů, co tu sloužili

za první republiky v Hradní stráži!

HANA:  Ty musíš přijmout, Edvarde!

Rychle odejde, odkud sem předtím přišla. Venku se rozednívá a dál sněží..

PREZIDENT:                                                    Ať vstoupí!

Vstal, rychle se dává do pořádku. Téměř vpochoduje trojice postarších mužů, oblečených do tří uniforem českých legionářů v Itálii, Francii a v Rusku, které jim už moc nepadnou. Vzorné je však jejich vystupování. Vojensky zastaví, vypnou se a salutují.

RUSKÝ: Zdar, bratře prezidente!

PREZIDENT: (protokolárně)      Nazdar, bratři!

VŠICHNI: (jako na přehlídce)Zdar!!

RUSKÝ: Dovolte, abych podal hlášení.

PREZIDENT: Na formality není, bratři, čas,

řekněte hned, co máte na srdci.

RUSKÝ: Tak dvěma slovy: vaši bezpečnost.

Z Kolbenky, z Waltrovky a z dalších

fabrik táhnou

do centra průvody prej pracujících,

co chtějí podporovat starou vládu

a donutit vás přijmout demisi

prej nepřátelů socialismu.

ITALSKÝ: Jenže ty pracující, bratře

prezidente,

co pochodujou v zadních řadách, mají

namísto hesel přes ramena flinty,                                          a hrozej všem, kdo s nima nesouhlasej,

že pudou ke zdi!

FRANCOUZSKÝ:                Nám se jenom smáli!

Z těch mladejch, za který jsme dali krev,

už nikdo neznal slavný uniformy

československejch légií z tří front,

který se tady v první republice

střídaly po hodinách v Hradní stráži.

Volali – Přidejte se, maškary,

s náma si užijete masopust,

až vyneseme z Hradu místo Smrtky

prezidenta, co nás už podruhý

chce zaprodat a pak zas prásknout

do bot!

Prezident se vyčerpaně posadí.

RUSKÝ: Bratře prezidente! Takovejch jako my

je dobrá tisícovka. V jejich čele

tři roty složený v údernej prapor

v kasárnách pluku, jehož důstojníci

i vojáci čekají pouze na rozkaz

vrchního velitele, aby vyrazili

ochránit Hrad a parlament a rozhlas.

My, co jsme proti stonásobný přesile

ochránili tisíce kilometrů

sibiřský magistrály, hravě udržíme

Prahu tak dlouho, než se přidají

odpůrci rudý diktatúry z celý země,

který v ní nevidějí rozdíl od hnědý.

VŠICHNI: Bratře prezidente! Čekáme na rozkaz!

Ve dveřích se opět objeví už normálně oblečená Hana. Slyšela to a čeká spolu s ostatními na prezidentovu odpověď. On náhle vstane a je až nelidsky klidný.

PREZIDENT: Víte, bratři, co po mně chcete?

VŠICHNI: Ano!

ITALSKÝ:         Boj!

FRANCOUZSKÝ: Boj!

RUSKÝ:                               Boj! Jak jsme to už jednou

chtěli

za Mnichova, jenomže nesměli,

když Spojenci nás donutili vzdát se

za planej slib, že zaručej nám vlast

vo něco menší, ale svobodnou.

FRANCOUZSKÝ: Dneska vás nikdo cizej nenutí

ke kapitulaci.

ITALSKÝ:                           Dneska vám nikdo jinej

nemůže poručit, co máte zavelet!

RUSKÝ: Dneska vám velí, bratře prezidente,

jen vaše vlastní svědomí!

PREZIDENT:                                            Tím hůř!

Legionáři jsou ohromeni. Hana mu zjevně rozumí a zakryje si ústa..

VŠICHNI: Proč…??

PREZIDENT:             Protože mě celý národ nutí

k nejhoršímu z mých špatných

rozhodnutí:

Mám tedy bez citu a bez morálky

strhnout svou zemi do občanské války??

Na to nikdo nedokáže odpovědět. Rychle sem vejde Sekretář.

SEKRETÁŘ: Pane prezidente, pan premiér je tu…

Stane se součástí živého obrazu, který velmi pomalu hasne, zatímco sílí volání davu, který bouřlivě reaguje na autentický rozhlasový záznam.

HLAS KLÉMY: „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili dvacátého února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.“

Jásot a pak opět úvodní akord Osudové symfonie.

---

Premiéru poslední, v pořadí 55. hry Pavla Kohouta VÍTĚZNÝ ÚNOR uvede v režii Břetislava Rychlíka 29. října tohoto roku někdejší Divadlo Vítězného února v Hradci Králové, nyní už pětadvacátý rok Klicperovo… •

---

Pavel Kohout (1928)

Dramatik a spisovatel, spoluautor textu Charty 77, které dal i název. Po návratu z exilu, kam byl násilně odsunut se svou ženou, scenáristkou Jelenou Mašínovou, dnes jako občan obou zemí žije a píše v rodné Praze a v Sázavě. 

www.pavel-kohout.com